Václav Havel: K divadlu ho dostalo přátelství jeho strýčka s Werichem, prosadil, aby Nobelovu cenu namísto nepřítele Kundery dostal Seifert. Svět Tomáše Koloce

VIDEO V tento den přesně před deseti lety byl autor tohoto příspěvku v Brně, aby se tu setkal se svým přítelem, vedoucím redaktorem hudebního vysílání ČRo Brno Jiřím Plockem a udělal rozhovor s Ladislavem Chudíkem, který ho pozval, aby s ním jel do Bratislavy na představení tamního Národního divadla Tančírna, v němž hrál. Po zprávě o úmrtí Václava Havla bylo ale všechno jinak. Jiří Plocek spěchal do rozhlasu vybírat smuteční hudbu (která pak z nařízení vyšších míst zněla z rozhlasu celý týden) a autor se vydal domů psát Havlův životopis. Ten během desetiletí nabyl na přesnosti nejen díky mnoha autorovým rozhovorům s Havlovými blízkými, ale i díky genealogu Zdeňku Hornerovi, který před několika lety pro autora prozkoumal prezidentův rodokmen až do poloviny 18. století.

Potomek mlynářů i tenťáka z Cirkusu Humberto, spřízněný s českou kulturou

Václav Havel (1936-2011) byl jediným z našich prezidentů, jehož rodina pocházela z Prahy. Co doložitelná paměť sahá, jeho rod byl pražským (respektive smíchovským) mlynářským rodem už v roce 1760. Kromě toho byl pátým Václavem v rodu, jen prvním bez dalšího křestního jména.

První byl syn nejstaršího doloženého smíchovského Havla, praprapradědečka Františka Havla (1760-1840), prapradědeček Václav I. František Havel (1793-1848), pradědeček Václav II. Julius Havel (1821-1884), dědeček opět Václav III. František Havel (1861-1921) a otec Václav IV. Maria Jan Evangelista Havel (1897-1979).

Prezidentův pradědeček Václav II., který se aktivně účastnil povstání v roce 1848, po jehož porážce musel na delší dobu emigrovat a živit se mimo jiné jako tenťák u cirkusu, byl Eduardu Bassovi (příteli dědečka Václava III., který ho angažoval do svého prvního českého kabaretu Lucerna) předobrazem k postavě Honzy Bureše z románu Cirkus Humberto (v seriálu ho hrál Jiří Bartoška, který později jako první oznámil Havlovu prezidentskou kandidaturu.)

 

Od pradědečka-exulanta Václava II., který se po letech směl vrátit, přestala být rodina mlynářská. Přestěhoval se na Malou Stranu a jeho syn, Havlův dědeček Václav III. (jehož manželka stejně jako manželka současného prezidenta Miloše Zemana Ivana pocházela z Bystřice nad Pernštejnem), zakoupil statek v Zběšičkách u Písku a současně začal budovat palác Lucerna. Pro rekreaci potom vybudoval letní sídlo u Žďárce u Tišnova, hned vedle srubu, v němž dožívala jeho přítelkyně a celoživotní láska zřejmě nejhlubšího českého básníka Otokara Březiny Anna Pammrová.

Sídlo, pro které se vžil název Havlov, poté sloužilo k letním prázdninám ještě za jeho vnuků Václava V. a Ivana. Dědečkovy stavitelské aktivity potom zdědil jeho starší syn, otec budoucího prezidenta, Václav IV. Havel, zatímco zábavní stránku přenechal dědeček zakladateli barrandovských ateliérů, synu Miloši Havlovi (1898-1968).

Není bez zajímavosti, že stavbu barrandovských budov provedla táborská stavební firma, kterou vlastnil otec pozdějšího Havlova přítele z mládí a rozhlasového komentátora jeho státnických kroků Jiřího Ješe. V téže dětské době byl sousedem budoucího dramatika a prezidenta budoucí herec Jan Tříska.

Miloš Havel byl první, kdo si ve 20. letech 20. století, ještě předtím, než převzali Frejkovo Osvobozené divadlo, všiml tehdy ještě amatérské dvojice Voskovec a Werich, udělal z ní umělecké vedoucí kabaretu v Lucerně (už dříve proslaveného tolika hvězdami) a poslal je na několikaměsíční placenou stáž do Paříže. Z té doby se datuje přátelství Jana Wericha a Jiřího Voskovce s Milošem Havlem, které později umožnilo neznámému začínajícímu spisovateli Václavu V. Havlovi nastoupit v roce 1959 do prvního zaměstnání ve Werichově divadle ABC a v roce 1968 na pozvání Jiřího Voskovce poprvé navštívit USA.

Miloš Havel (v televizním seriálu Bohéma ho hraje Jaroslav Plesl), který stejně jako jeho slavnější synovec ráčkoval, byl také předobrazem elegantního čerta z pohádky Až opadá listí z dubu, která je součástí legendární knihy Jana Wericha Fimfárum, z níž Werich v Československém rozhlasu vytvořil zvukovou stopu, která byla později použita pro stejnojmenný loutkový film.

O mnoho let později studium dramaturgie tehdy již slavného, ale stále ještě ,kádrově' těžko ke studiu přijatelného dramatika Havla na DAMU prosadil další předválečný přítel strýce Miloše Havla, dramaturg profesor František Götz. 

Slavnou se stala také rodina prezidentovy matky Boženy (1913-1970), která pocházela z předměstí Ostravy, a poté z Brna. Její otec Hugo Vavrečka (1880-1952) byl diplomat (jako expert na oblast hospodářství a dopravy se účastnil mírové konference v Paříži, byl prvním československým velvyslancem v Maďarsku a později velvyslancem v Rakousku), politik (ministr propagandy v Hodžově a ministr bez portfeje v Syrového vládě), ředitel Baťových závodů pro zahraničí, ale i novinář (byl dopisovatelem Lidových novin) a dramatik (podle jeho divadelní hry Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa byl natočen slavný film s Vlastou Burianem).

Jeho dcera, prezidentova matka Božena, studovala malířství u Josefa Šímy (kterého Jiří Voskovec celoživotně pokládal za svého bratra, bližšího, než mu byl Werich, a odtud se odvíjí jeho druhá spojnice s VH) a pro své syny Václava a Ivana Miloše (1938-2021) vytvořila sérii didaktických grafik Abeceda, Čísla a Věda (byly vydány v roce 2003). Matka Václava Havla byla ambiciózní žena, VH se o ní později vyjádřil, že by „nejraději viděla, abych byl zároveň prezidentem republiky a slavným kardiochirurgem“.

Bratrancem Václava Havla byl světoznámý český filmový režisér Jan Němec, autor filmů Démanty noci a O slavnosti a hostech, první manžel Marty Kubišové, jehož bratrancem byl zase klinický psycholog a filozof Jiří Němec. Manželkou Jiřího Němce byla psycholožka Dana Němcová, dětmi Markéta Fialková (naše někdejší velvyslankyně v Polsku a Albánii) a Tobiáš Jirous a jeho zetěm člen slavných Plastiků Milan Mejla Hlavsa. (Kromě Jana Němce, který za normalizace emigroval, celá tato skupina v roce 1977 podepsala text Václava Havla, Chartu 77, jenž byl stěžejním dokumentem o nedodržování Listiny lidských práv, kterou vláda ČSSR podepsala v roce 1975 v Helsinkách, na čemž byl nakonec založen pád minulého režimu.) Skrze Jiřího Němce byla rodina také spřízněna s nakladatelem Františkem Borovým a překladatelem J. W. Goetheho do češtiny Otokarem Fischerem.

Spolužák bratří Mašínů, který neuměl jezdit na kole

Už studia pozdějšího dramatika VH na poděbradském gymnáziu předznamenala jeho další život. Jeho spolužáky byli pozdější kolegové a spoluautoři středoevropského kulturního zázraku 60. let, režiséři Miloš Forman, Ivan Passer a polský režisér Jerzy Skolimowski, ale také Ctirad a Josef Mašínovi, kteří v roce 1953 uskutečnili sérii útoků proti státní správě ,lidově-demokratického' státu, kterou završili slavným útěkem celé skupiny přes NDR do Západního Berlína. Havlův spolužák Miloš Forman vzpomínal, jak se VH v Poděbradech učil jezdit na kole. Nebyl pro něj problém napoprvé nasednout a jet, ale bál se zastavit, takže jeden z profesorů musel nastartoval motocykl, Havla dohonit a v jízdě ,odchytit'.

Přes všechny tyto osudem dané kontakty, dané kořeny, Havel významné osobnosti české kultury i aktivně vyhledával. Se svou první manželkou Olgou se seznámil v roce 1953 v kavárně Slavia, kam se chodil dívat na tamní štamgasty, básníky Josefa Hiršala a Milana Kunderu. Seznámil se s ní u stolu básníka a výtvarníka Jiřího Koláře, který tam pravidelně sedával se svým dávným přítelem, tehdy ještě zcela neznámým Bohumilem Hrabalem.

Když se Olga a Václav Havlovi o jedenáct let později vzali, šli jim za svědky výtvarník Libor Fára a dramaturg a režisér Jan Grossman, během jeho druhé svatby v roce 1997, kdy byl Havel už uměleckému světu vzdálen, si přesto opět za svědky zvolil dva divadelníky, herce a přítele z dětství Jana Třísku a herečku Táňu Fischerovou (která mimochodem v roce 2013 kandidovala na funkci prezidentky republiky).

Havlovy první literární krůčky jsou spjaty se skupinou Šestatřicátníci (pojmenovanou podle roku jejich narození), k níž kromě Havla patřili básníci Jiří Kuběna a Viola Fischerová, pozdější česko-německé spisovatelky Alena Wagnerová a Věra Linhartová, spisovatel Pavel Švanda a Havlův dramatický (a později chartistický) kolega Josef Topol, otec spisovatele Jáchyma a hudebníka Filipa Topolových.

K divadlu VH přivedl režisér Horáckého divadla v Jihlavě Karel Brynda, s nímž se budoucí dramatik potkal na vojně u ženijního praporu v Českých Budějovicích. Tam se VH dostal, když byl v roce 1951 vyloučen z gymnázia. Šel se učit tesařem, později chemickým laborantem a po maturitě na večerní škole se přihlásil na ekonomickou fakultu ČVUT, kde nebyly tak přísné kádrové podmínky pro přijetí. Studia však nedokončil a odešel ,do zeleného'. V době jeho vojenské služby už byly útvary PTP zrušeny, byly však nicméně nahrazeny jinými technickými jednotkami.

Karel Brynda ho i přes havlovskou charakteristickou řečovou vadu (jíž se divadelník zbavil až jako prezident) obsadil do role poručíka Škovránka v dramatu jeho budoucího kolegy Pavla Kohouta Zářijové noci. Spolu také napsali Havlovu dramatickou prvotinu Život před sebou, která se málem dostala na celostátní přehlídku armádních souborů. Našel se však jeden inteligentní důstojník, který pochopil, že je to parodie. Pochopili to také členové divadla Sklep, kteří hru v roce 1991 úspěšně uvedli do podoby retrofrašky s názvem Mlýny.

Divadelník, zasvěcený Janem Werichem i Ljubou Hermanovou

Po návratu z vojny v roce 1959 si Václav Havel u tehdejšího ředitele Divadla ABC Jana Wericha (který, jak řečeno, byl celoživotním přítelem jeho strýce Miloše) vyjednal místo kulisáka a po roce (když byl Jan Werich z ABC vyhozen a ilegální dramaturg Havel ztratil nad sebou ochrannou ruku) ho ředitel Městských divadel pražských Ota Ornest převedl do Komorního divadla, kde se v té době usídlil z Laterny magiky vyhozený Alfréd Radok, a Václav Havel se stal jeho ,stínovým asistentem' (herci KD Svatopluk Beneš a Lubomír Lipský vzpomínali, že kromě režijních nápadů měl zdvořilý Havel ještě jeden úkol, mírnit geniálního, ale zároveň neuvěřitelně cholerického režiséra Radoka, který pak v roce 1976 symbolicky zemřel během režírování Havlovy hry Audience ve vídeňském Městském divadle).

V Komorním divadle spolupracoval Havel na řadě inscenací, které nakonec natolik prosluly, že byl proti nepřízni orgánů protlačen na místo oficiálního dramaturga nově vzniklého Divadla Na zábradlí, kde se po Jiřím Suchém stal dramatickým partnerem univerzitního profesora psychologie a absurdního dramatika Ivana Vyskočila a vycházející hvězdy české literatury Miloše Macourka, pozdějšího autora Arabely a Macha a Šebestové. S ním a s textařem Pavlem Koptou, synem legionářského spisovatele Josefa Kopty a otcem dnešního herce Václava Kopty, vytvořil v roce 1962 svůj první text, recitál Nejlepší rocky paní Hermanové, pro slavnou prvorepublikovou divu Ljubu Hermanovou (1913-1996), o níž se proslýchalo, že mladé autory, kteří jí pomohli zpět na scénu, na oplátku zaškoluje ve všech jí stále dostupných rozměrech umění. Jeho první sólová profesionální hra Zahradní slavnost (1963) v metafoře zahradní slavnosti podniku, zvaného Likvidační komise, pojednává o absurdnosti společnosti:

Hugo: „Muselo by se uspořádat ještě jedno školení: zahajovačsky školení likvidační úředníci by školili likvidačně školené zahajovače a likvidačně školení zahajovači by školili zahajovačsky školené likvidační úředníky.“

Ředitel: „A zahájil by to pak zahajovačsky školeným likvidačním úředníkem školený likvidačně školený zahajovač, anebo likvidačně školeným zahajovačem školený zahajovačsky školený likvidační úředník?“

Důvod svého příklonu k absurdnímu divadlu VH později zdůvodňoval takto: „Baví mě psát různé krasořečnické promluvy, v nichž je s krystalicky čistou logikou obhájen nesmysl; baví mě psát monology, v nichž jsou věrohodně a sugestivně vysloveny samé pravdy a které jsou od začátku do konce prolhané.“

Ze dvou hlavních inspirátorů evropského absurdního dramatu (Ionesco, Beckett) se Havel inspiroval spíš ionescovským schématem. Se stavbou jeho prvních her, v nichž se kombinatoricky opakují a přesouvají scény a repliky, mu pomáhal bratr Ivan, tou dobou už uznávaný matematik. Po Ivanově dětské přezdívce Puzuk ostatně Havel pojmenoval i robota ze hry Ztížená možnost soustředění (1968), který na konci hry převezme lidské rysy svých konstruktérů, a ti se změní v roboty (teoretickým rozborem pracovní studie této hry, což byla aktovka Eduard, Václav Havel absolvoval obor dramaturgie na pražské Divadelní akademii múzických umění).

Bratr Ivan Havel se nejvíc podepsal na druhém Havlově dramatu Vyrozumění (1968), pro který VH vymyslel úřednické jazyky ptydepe a chorukur, z nichž první je „maximálně redundantní“ (jeho slova se vůbec nepodobají jedno druhému) a druhé „minimálně redundantní“ (jeho slova se podobají jedno druhému).

Zahradní slavnost stejně jako Vyrozumění a Ztížená možnost soustředění byly okamžitě po své české premiéře (režírovali je Otomar Krejča, Jan Grossman a Václav Hudeček) s velkým úspěchem uváděny v Schillerově divadle v Západním Berlíně, čímž se Václav Havel stal vycházející hvězdou západního publika.

Podobně tomu ostatně bylo i u her jeho souputníků, českých autorů absurdního divadla, dvorního autora pražského Divadla na Vinohradech Pavla Kohouta, Ladislava Smočka a manželů Jaroslava a Aleny Vostrých z Činoherního klubu, Josefa Topola z Divadla za branou a částečně i Milana Uhdeho, který psal své první absurdní hry pro divadlo Večerní Brno.

V roce 1968 navázal Havel na své první nerealizované absurdní drama Rodinný večer (1960) z domácího prostředí symbolickou televizní inscenací ,ze středostavovského obýváku' Motýl na anténě (1968), o intelektuálních sporech u televize, během nichž si mluvčí téměř nevšimnou, že jim do bytu protéká voda... Scénář byl ještě oceněn odbornou porotou, nemohl však už být realizován, neboť jeho autor byl v srpnových dnech hlasem ilegálního vysílání rozhlasu, vysílajícího z rozstříleného Liberce (inscenaci až v roce 1990 natočil Ladislav Smoljak). Věrný rozhlas však ještě stihl zrealizovat aktovku Anděl strážný (1968) s Jiřím Sovákem a Jaromírem Hanzlíkem, jehož námětem je Havlovo oblíbené téma manipulace (jde do jisté míry o předobraz jeho pozdější hry Pokoušení).

Na dlouho poslední hrou, kterou Havel viděl na jevišti, byl jeho protipóĺ angažované Třígrošové opery Bertolta Brechta, Havlova Žebrácká opera (1972, společným inspirátorem BB i VH byl anglický středověký autor John Gay), která se opět zabývá oblíbeným Havlovým tématem, chladným rozumem, který dokáže brilantně obhájit sebevětší zločin.

Premiéra hry, která byla uvedena ochotníky pod vedením zakázaného režiséra Andreje Kroba o tři roky později v sále hospody U Čelikovských v Horních Počernicích (pod jménem falešného autora Bertolta Brechta!), stála autora řidičský průkaz (Jiří Voskovec událost komentoval slovy: „Vlastní hru zhlédnuv na jevišti, motorové vozidlo napříště říditi nesmí“), mnoho diváků zaměstnání a disent po ní definitivně pochopil, že teď už lze doma provozovat jen bytové divadlo (nicméně čtyři měsíce po domácí hektické premiéře následovala premiéra zahraniční, kterou uvedlo italské divadlo Teatro Stabile v Terstu). V roce 1990 natočil Jiří Menzel filmovou adaptaci hry v hlavní roli s Jiřím Abrahámem.

Vernisáží (1975) se autor vrátil k svému starému rodinnému schématu. Dva manželé-přátelé, „zapojení do oficiální kultury“, přesvědčují přítele-disidenta, aby si neničil život a také se zapojil. Premiéra byla (stejně jako u čtyř dalších her) provedena na komorní scéně Akademietheater vídeňského Burgtheatru, která se stala Havlovou náhradní domovskou scénou, v režii českého emigranta, filmového režiséra Vojtěcha Jasného (který v stejném představení uvedl i aktovku Policajti slavného polského autora absurdního dramatu Slawomira Mrožka).

Těsně po ní následovala v Čechách a na Moravě zřejmě nejznámější Havlova hra Audience (1975), jejímž inspiračním zdrojem byl Havlův roční úvazek v trutnovském pivovaru Krakonoš, proslulá díky ilegální nahrávce, kterou natočili na aparatuře písničkáře Vladimíra Merty autor v roli Vaňka a Pavel Landovský v roli Sládka, a také díky porevoluční Menzelově inscenaci v Činoherním klubu, kde roli Vaňka převzal po autorovi Josef Abrhám. Divadelní premiéra byla nicméně provedena ve vídeňském Burgtheatru v režii autorova učitele, emigrovavšího Alfréda Radoka, který během jejího dozkušování zemřel. 

K nejhlubším Havlovým hrám patří Largo desolato (1984, název je variací na hudební termín, který v doslovném překladu znamená Široká lítost či Pomalá omluva), které tematizuje vlastnosti, v nichž je hlavní hrdina, autobiografický filozof Leopold Kopřiva, slabý v kramflecích; nejistota, pochybnost, strach – a nevěra...

Tyto motivy (především pochybnost tváří v tvář pokoušení, u něhož je ve hře zřetelné, že pojednává o pokoušení autora ze strany StB, která si přála jeho spolupráci) ještě vyostřuje faustovské Pokoušení (1985), které mělo stejně jako Largo desolato premiéru opět ve vídeňském Burgtheatru.

Inspiračním zdrojem prvního plánu pozdně perestrojkové hry Asanace (1987) o rozbití městečka se zažitými mezilidskými vazbami může být akt zvůle moci, s nímž byla odstřelena secesní budova pražského Denisova nádraží (1985), a také asanace historického centra města Berouna, jež byla inspiračním zdrojem seriálu Muž na radnici (1979), který se však na problém díval z opačné strany, z pohledu režimu (byl pro asanaci). V hlubší rovině šlo o Havlovo staré téma zničení prvorepublikových demokratických hodnot. (Premiéra hry spadá už do období po listopadové revoluci; byla uvedena 24. 11. 1989 v divadle Schauspielhaus-Kleineshaus v Curychu.)

Stejné hodnoty obsahuje scénické ztvárnění událostí vyhlášení Československé republiky 28. října 1918, které si pro svůj scénický časopis Rozrazil od Havla vyžádal brněnský režisér Petr Oslzlý a těsně před revolucí ji bez vědomí autora anonymně inscenoval v Divadle na provázku (21. října 1988) a repríza za autorovy přítomnosti proběhla v pražském junior klubu Na Chmelnici 28. října 1988, v den 70. výročí založení republiky. Příznivci konspiračních teorií jistě zavětří už při titulu hry, kterou Havel napsal koncem roku 1988: Zítra to spustíme.

Disident, který sebral exulantovi Nobelovu cenu

Během své šestitýdenní návštěvy Spojených států amerických a Západní Evropy v roce 1968 stačil Václav Havel nejen navštívit Jiřího Voskovce, Ferdinanda Peroutku a Pavla Tigrida, ale také podepsat státními úřady těžce zrušitelnou smlouvu s hamburským nakladatelstvím Rowohlt o odběru svých děl, která ho pak celou normalizaci živila. Z těch, kteří byli v roce 1968 podobně prozřetelní a uzavřeli na Západě obdobné smlouvy (Havel, Vaculík, Kohout, Klíma, Gruša), díky nimž nebyli ekonomicky závislí na domácím režimu, se později staly opory československého disentu.

Jako esejista a polemik se stal známým svým projevem na sjezdu spisovatelů v roce 1967, na němž se připravovala půda pro nastávající Pražské jaro, a po jeho zániku svým sporem o jeho smysl na stránkách periodik Listy, Plamen, Tvář a Host do domu. Příznivec a jeden z hlavních hybatelů Pražského jara 1968 Milan Kundera se o postoji Čechů a Slováků při okupaci ,spřátelenými vojsky' vyjádřil ve svém eseji následovně:

„Byl to nejkrásnější týden, jaký jsme kdy prožili. Češi a Slováci poprvé od konce středověku stanuli opět ve středu světových dějin a adresovali světu svou výzvu. Tato československá výzva stále platí. Bez ní by již dvacáté století nebylo dvacátým stoletím. Bez ní by zítřejší svět byl jiným světem, než bude.“

Václav Havel mu však ve své odpovědi oponoval:

„Budeme-li si namlouvat, že země, která chtěla zavést svobodu slova – cosi, co je většině civilizovaného světa samozřejmostí – a která chtěla zabránit zvůli tajné policie, stanula kvůli tomu ve středu světových dějin, nestaneme se vážně ničím jiným než samolibými šmoky, směšnými se svým provinciálním mesianismem.“

Na těchto pozicích oba spisovatelé již setrvali, zatímco Kundera roce 1975 emigroval do Francie, Václav Havel napsal tentýž rok svůj známý Otevřený dopis prezidentu Husákovi, který byl založen na podobenství o zelináři a světě, který pro něj projektuje oficiální státní moc (toto podobenství se tak vžilo, že je dnes používáno i v sekundární literatuře; například americká autorka Paulina Bren nazvala svou teoretickou stať o východoevropské televizi po roce 1968 Zelinář a jeho televize). Slavný český dramatik a disident František Pavlíček (mj. autor televizní Babičky či filmových Tří oříšků pro Popelku) se vyjádřil, že do dopisu Husákovi „považoval Havla za neznámého chlapce, od něj pak věděl, že má co dělat s osobností“.

Havel, který byl podle svého spoludisidenta Egona Bondyho už na začátku 70. let ,stínovým prezidentem' (srovnej jeho výzvu k odstoupení komunistických politiků z ledna 1969 po upálení Jana Palacha), jehož ambicí bylo prodrat se do čela disentu, musel sice navenek respektovat fakt, že nadpoloviční většinu Charty tvořili bývalí komunisté z roku 1968, dnešní socialisté (na čelním místě s nimi podepsal například prohlášení Sto let českého socialismu), si nicméně pro svůj stát představoval jiný návrat k parlamentní demokracii, než jeho kolegové-bývalí reformní komunisté.

I proto se v roce 1984 celou vahou své osobnosti zasadil, aby Nobelova cena nebyla udělena vyznavači socialismu s lidskou tváří Pražského jara 1968, exulantovi Milanu Kunderovi, ale namísto toho navrhl, aby ji dostal v minulosti již několikrát nominovaný, v té době už zcela apolitický básník Jaroslav Seifert, který byl s režimním titulem národní umělec, jenž obdržel v roce 1966 (vedle zasloužilých umělců herečky Vlasty Chramostové a slovenského spisovatele Dominika Tatarky), hlavním trumfem Charty. Povedlo se: český romanopisec v exilu ostrouhal a cenu dostal český básník v disentu. (Tato epizoda je zdokumentována v knize dokumentů Český spor o Milana Kunderu, vydané letos v nakladatelství Galén).

Podobným způsobem se během Havlova prezidentství dostali z pozic všichni jeho kolegové z disentu, kteří stále zastávali ideje demokratického socialismu (včetně Alexandera Dubčeka, který byl na počátku sametové revoluce hlavním kandidátem Čechů a Slováků na funkci prezidenta republiky).

Hry Václava Havla byly ještě před jeho prezidentstvím přeloženy do angličtiny, francouzštiny, němčiny, švédštiny, italštiny, ruštiny, polštiny, bulharštiny, estonštiny a islandštiny. Autory anglických překladů byli například britský dramatik českého původu Tom Stoppard, čechoamerický spisovatel Jan Novák či Kanaďan Paul Wilson, dvorní překladatel Bohumila Hrabala a přítel i protagonista českého hudebního undergroundu. Mezinárodní proslulosti jeho her (stejně jako děl M. Kundery, P. Kohouta, M. Holuba, J. Gruši a dalších) samozřejmě napomohl západní boj proti režimu, panujícímu v normalizačnímu Československu. Po revoluci už nikdy nedosáhly takového úspěchu na světových pódiích, jako v době, kdy jejich autor byl doma zakázaný či vězněný.

Nicméně pro světové divadlo 60. - 80. let byl Václav Havel pojem, během jeho věznění byly za něj na světových divadelních festivalech pořádány happeningy a organizovány petice za jeho propuštění, ale v širší světové veřejnosti ho nikdo neznal. Bodem průlomu jeho veřejné známosti se stal až projev před oběma komorami amerického parlamentu 21. února 1990. Od té chvíle se stal legendou, o níž švýcarský historik Adrian Portmann prohlásil, že by se o ní v zájmu demokracie v naší zemi neměla říkat pravda, ale měl by se pěstovat její kult po vzoru hagiografií svatých. 

Havel doby posametové

V 70. letech Václav Havel vytvořil s Pavlem Kohoutem, Pavlem Landovským, Jiřím Dienstberem a svou ženou Olgou Havlovou skupinu, která psala divadelní hry, jejíž hlavní postavou byl Ferdinand Vaněk. Byla to postava se silnými biografickými rysy Václava Havla a stala se slavnou i politicky, když v říjnu 1989, na Havlovy 53. narozeniny, jeho fanoušek Petr Rýgr zveřejnil v Rudém právu inzerát, v němž přál Vaňkovi k významnému životnímu jubileu. Necelé tři měsíce nato se Havel stal prezidentem. Svému fanouškovi se pak odvděčil tím, že další autobiografickou postavu, hlavního hrdinu své poslední hry Odcházení, kancléře Viléma Riegera, pojmenoval příjmením, které se s fanouškovým foneticky shoduje.

Poslední Havlova hra Odcházení (2007), která vznikla takřka po dvaceti letech od jeho poslední hry (ačkoli ještě jako prezident v roce 2000 napsal pohádku Pižďuchové, která vychází ze stejného schématu jako hříčka R, kterou psal v 70. letech korespondenčně na pokračování s Pavlem Kohoutem; chybí v ní písmeno R) se svou atmosférou podobá Horskému hotelu a svou upřímností Largu desolatu. Exkancléř jisté země, která zároveň připomíná odlehlou gubernii veliké říše (!), se v ní brání vystěhování ze svého sídla, komercionalizaci (kterou představuje nový kancléř Vlastík Klein), pokušením nevěry s dívkou, která lavíruje mezi ním a kancléřem Kleinem, diskreditujícím materiálům i nátlakům represivních složek. Hra obsahuje velice sebeironizující narážky („Během své vlády jsem nechal rozehnat jen pár demonstrací“) a divák během ní (kromě významu scény bouře, během níž autobiografického hrdinu unese tajná služba, a pak ho zase po dobrém vrátí zpět…) přemýšlí, zda autobiografický hlavní hrdina Rieger ve skutečnosti není zápornější postavou než nepokrytý šejdíř Klein. 

Inscenaci své poslední hry pojal autor velice nostalgicky. Do role režiséra angažoval syna svého někdejšího učitele Davida Radoka, který byl doposud jen operním režisérem, prosadil si vlastní obsazení, čímž se dostal do sporu jak s divadly, kterým původně hru nabídl, tak i s režisérem. Nakonec pochopil, že si musí dělat režiséra sám, a výsledkem je stejnojmenný celovečerní film, v němž se objeví jak jeho přátelé s disentu Vlasta Chramostová, Stanislav Milota a Pavel Landovský, tak i ,havlovský herec' Josef Abrhám v hlavní roli.

Václav Havel jako duše umělecká byl také iniciátorem některých úprav vnějšího vzhledu Pražského hradu, pro které angažoval designéry jako jsou Bořek Šípek (design hradních interiérů) či Theodor Pištěk (uniforma hradní stráže). Byl také milovníkem tvorby česko-britského architekta Jana Kaplického a zastáncem uskutečnění jeho avantgardního projektu Národní knihovny na Letenské pláni v Praze.

Jako milovník rockové hudby se zasazoval o svobodu jejího projevu (prvotním spouštěčem Charty 77 byl zákaz veřejné činnosti skupiny The Plastic People of The Universe). Na jeho přání uskutečnila v roce 1990 skupina Rolling Stones jeden z koncertů svého evropského turné Urban Jungle v Praze. Jako obyvatel Hrádečku u Trutnova byl v roce 1987 jedním ze zakladatelů trutnovského hudebního festivalu, který zaštiťoval ještě jako prezident. Jako osobní přítel a žák papeže Jana Pavla II. a XIV. dalajlámy inicioval jejich opakované návštěvy v naší zemi. Poslední dalajlámova návštěva v České republice se uskutečnila týden před Havlovou smrtí.

Z prezidentů, o nichž jsem v této rubrice psal, se VH poněkud vymyká tím, že byl sám nejen několikrát ztvárněn, a to Ondřejem Vetchým (Zemský ráj to na pohled, 2009), Markem Danielem (České století, 2013, Kancelář Blaník, 2014, Prezident Blaník, 2018) a Viktorem Dvořákem (Havel, 2018), sám se jako herec objevil ve filmu několikrát, počínaje komedií Každý mladý muž (1965) Pavla Juráčka a konče jeho filmovým Odcházením (2011). Chvályhodná sebekritičnost, s níž ve hře podstoupil v zásadě generální zpověď všech svých hříchů, a to, že se v textu „Seznam těch, kteří se zasloužili o svobodu“ znovu přihlásil ke svým spolubojovníkům-osmašedesátníkům, které v 90. letech jako prezident zavrhl, mají však vady na kráse.

K prezidentskému období VH se dnes hlásí mnozí, kteří reflektují marasmus klausismu a babišismu, zato poněkud zapomínají, že Václav Havel byl i tím, který prodal Lucernu prvnímu z garnitury tunelářů Václavu Junkovi a jeho koncernu Chemapol (zajímavé ovšem je, že i po obdržení platby o devíti nulách žil po svém odchodu z funkce relativně skromně, například na dovolenou jezdil k Jadranu a s běžnými cestovkami, v případě cest do vzdálenějších destinací využíval pohostinství tam bydlících přátel, jako byl mezinárodní obchodník s obilím a majitel příbramských kovohutí MS, který měl haciendu na karibském ostrově Barbados), film Odcházení i Knihovnu Václava Havla si nechal financovat tunelářem Zdeňkem Bakalou, a podepsal také likvidační exekuční zákon 120/2001 Sb. K exprezidentově cti je ale třeba znovu říct, že i mnohé z toho na konci svého života reflektoval.

Když Jan Čulík, šéfredaktor Britských listů, občanským povoláním učitel na katedře slovanských jazyků Glasgowské univerzity citoval svým studentům slavnou pasáž z Havlovy Audience, překvapila ho reakce několika studentů, kteří řekli: „Vždyť ten sládek má ale ve všem pravdu – všechno, co tam říká, se splnilo…“ Havel-prezident-legenda, kterého pohřbívali na lafetě po armádním generálovi Ludvíku Svobodovi, by proti této reakci nejspíš vznesl protest, zato svobodomyslný, Havel-dramatik a umělec, jehož heslo bylo „žít v pravdě“, by měl z této životní absurdity neskonalou radost. Uvedená pasáž ze hry, v níž postava sládka Vaňkovi (tj. Havlovi) vyčítá, že mu nechce pomáhat psát hlášení sám na sebe, zní totiž takto:

 

„A co já? Mě v tom necháš, viď? Na mě se vykašleš! Já můžu bejt svině! Já se v tom bahně můžu patlat, na mně nezáleží, já jsem jen obyčejnej pivovarskej trouba – ale pán, ten se podílet nemůže! Já se pošpinit můžu – jen když pán zůstane čistej! Pánovi, tomu jde o princip! Ale co ostatní, na to už nemyslí! Jen když on je hezkej! Princip je mu milejší než člověk! To jste celí vy! (…)No vy! Inteligenti! Páni! To jsou jen samý hladký řečičky, jenomže vy si to můžete dovolit, protože vám se nic nemůže stát, o vás je vždycky zájem, vy si to vždycky umíte zařídit, vy jste nahoře, i když jste dole, zatímco obyčejnej člověk se tady plahočí a má z toho prd a nikde se nedovolá a každej se na něho vysere a každej s ním zamete a každej si na něho houkne a život žádnej nemá a nakonec ještě o něm páni řeknou, že nemá principy! Teplej flek ve skladu, to bys ode mě vzal – ale vzít si i kousek toho svinstva, v kterým se musím denně brodit, to už se ti nechce! Vy jste všichni moc chytrý, moc dobře to máte spočítaný, moc dobře se o sebe umíte postarat! Principy! Principy! Bodejť byste si je nechránili, ty svý principy – vám se totiž výborně zhodnotěj, vy si je totiž výborně prodáte, vy si na nich totiž pěkně vyděláte, vás ty principy totiž živěj – ale co já? Já za ně můžu dostat jen napráskáno! Vy máte vždycky šanci – ale jakou šanci mám já? O mě se žádnej nepostará, mě se žádnej nebojí, o mně žádnej nenapíše, mně žádnej nepomůže, o mě se nikdo nezajímá, já jsem tak dobrej na to, abych dělal hnůj, z kterýho ty vaše principy porostou! Ty se jednou vrátíš mezi ty svý herečky – budeš hrdina – ale co já? Kam já se můžu vrátit? Kdo si mě všimne? Kdo mý činy ocení? Co já mám ze života? Co mě čeká? Co?...“

 

 

Vložil: Tomáš Koloc

Svět Tomáše Koloce, HP, Václav Havel,