Hvězdou v jednadvaceti. Humor populárních komiků ji znechutil, kvůli divadlu ji zase vyhodili z domova. Tajnosti slavných
03.12.2021
Foto: Se svolením Divadlo Zbraslav
Popisek: Jiřina Štěpničková v roce 1942 jako Božena Němcová ve hře Franka Tetauera Život není sen. Zbraslavští ochotníci měli obavy, zda si její hostování budou moci dovolit, herečka se ale zřekla svého honoráře ve prospěch místních chudých dětí.
VIDEO Toužila stát se pěvkyní, selhal jí ale hlas, a při recitaci se zase ‘zasekla‘. Pak ale přišla na řadu improvizace. Komise válela smíchy a přijala ji díky komediálnímu talentu. Díky tomu se zrodila se hvězda, před níž padali na kolena muži všech generací.
Už za první republiky patřila k nejkrásnějším herečkám a rozhodně nezaostávala za nejslavnějšími kolegyněmi ani temperamentem. Vždyť kdo by neznal například její Rozinu, hubatou manželku rovnaného mistra kata, v historické komedii režiséra Martina Friče z roku 1944 Počestné paní pardubické. Navíc lze rozhodně přičíst k dobru, že za okupace nehrála v jediném německém filmu. Jiřina Štěpničková měla našlápnuto i na zahraniční kariéru, na rozdíl třeba od Lídy Baarové a dalších kolegyň ale na druhé straně ‘barikády‘ a o pár let později. Až v druhé polovině čtyřicátých let působila nějaký čas v Londýně, kde se jí mimo jiné narodil v dubnu 1947 syn Jiří. A pak dostala dopis z Německa s nabídkou, která se neodmítá. Ani ve snu ji nenapadlo, že je to past, která jí na spoustu let zničí život. Byla totiž vybrána jako odstrašující příklad v akci, nazvané Generální prevence.
Cech panen kutnohorských:
Osudový podvod
Narodila se 3. dubna 1912 do skromné měšťanské rodiny a její osobnost pomáhalo formovat sportovní prostředí na pražské Letné. Jejím snem bylo divadlo, když se ale chtěla přihlásit na konzervatoř, tatínek se postavil na zadní. Byl zásadně proti, aby se jeho dcera stala komediantkou, a nařídil jí studium na obchodní akademii. Naštěstí pro český film a divadlo se Jiřina spikla s maminkou, u přijímaček ale málem skončila dřív, než vůbec začala. Zprvu uvažovala o studiu zpěvu, jenže jí jako naschvál právě nesloužily hlasivky, takže se bez jakékoli přípravy odhodlala k zkoušce na dramatické oddělení. Nesedla jí ani recitace, naštěstí ale byla v komisi i tehdejší hvězda Marie Laudová, která jí zadala improvizaci. V té chvíli už téměř zoufalá kandidátka herectví se do toho ‘opřela‘ a předvedla všechno, co odkoukala v divadle. Komise se válela smíchy a Jiřina byla nakonec přijata díky výraznému komickému talentu. Doma ale před tatínkem předstírala, že chodí na obchodní akademii. Vydrželo to téměř rok, a když otec její podvod odhalil, vyhodil ji z domova.
Jan Cimbura:
Z odpůrce fanouškem
V září 1927 nastoupila na konzervatoř do ročníku, v níž byli jejími spolužáky mimo jiné Vlasta Fabianová, Marie Glázrová, Jiřina Šejbalová, Jan Pivec či Miloš Nedbal. Už ve škole začala tajně vystupovat na avantgardních scénách a hrála i v Honzlových představeních v Osvobozeném divadle. V osmnácti letech, ještě jako studentka, pustila znovu svoji odvahu ze řetězu a poslala žádost o angažmá slavnému šéfovi činohry Národního divadla, Karlu Hugo Hilarovi. Byla přijata jako host a maminka se ještě dočkala jejích prvních menších rolí. Krátce po Novém roce 1930 ale zemřela, otec truchlil a dál trucoval. Až když dostala od 1. června v Národním stálou smlouvu, nakonec s dceřinou volbou kariéry smířil a stal se z něj jeden z jejích nejvěrnějších fanoušků. Jenže už v červnu 1933 zemřel a Jiřina zůstala sama.
Muzikantská Liduška:
Kráska se smutnýma očima
V té době už měla za sebou i první vedlejší role před filmovou kamerou, zahrála si Emilku v sportovní komedii Svatopluka Innemanna Muži v offsidu a v hudebním filmu Emila Artura Longena Miláček pluku, v níž ztvárnili hlavní postavy populární lidoví komici Ferenc Futurista a Jára Kohout. Obhroublá fraška, plná prvoplánové vulgárního humoru, i atmosféra během natáčení ji ale tak zklamaly, že ani nešla na premiéru a nějaký čas se pak práci před kamerou úmyslně vyhýbala. V té době našla v Národním divadle i první lásku, nezapomenutelného Ladislava Peška, který byl temperamentní, o šest let mladší dívkou přímo okouzlen. „Jiřina chodila jednoduše sportovně oblečená a pohybovala se s půvabem. Po smrti maminky měla oči smutné, ale navenek byla otevřená a upřímná. Obecenstvo uchvacovala svým mladistvým přirozeným zjevem a zajímavou tváří. Byla mladá a dovedla ze svého mládí čerpat sílu,“ vzpomínal na ni ve svých pamětech, nazvaných Tvář bez masky. Nějaký čas spolu žili, oba si ale v té době zakládali na nezávislosti, takže se nakonec rozešli.
Maryša:
Nejlepší Maryša
V roce 1933 Národní divadlo nabídlo publiku jubilejní cyklus představení k padesátému výročí svého otevření a Hilar si Jiřinu vybral jako představitelku hlavní postavy v nestárnoucím dramatu bratří Mrštíků Maryša. Tehdy ji kdekdo považoval jenom za ‘komindu‘ ze salónních veseloher, takže velkou příležitost dostala poprvé. Hilar ale dobře věděl, co dělá. Maryšu Jiřina naservírovala publiku s věcnou moderní prostotou, namísto dramatického teatrálního temna skvěle a přirozeně ztvárnila hloubku zraněného a pošlapaného citu. Pár měsíců po premiéře ji do lidového kroje oblékli i Karel Hašler a režisér Josef Rovenský a Maryša vstoupila i na stříbrné plátno. Jiřina za ni získala Státní cenu v oblasti filmu film se dočkal uznání i na filmovém festivalu v Benátkách. K Maryše se později vrátila na jevišti Národního divadla během nacistické okupace, to už ji ale hrála jen pohostinsky. V roce 1936 totiž soubor naší přední scény opustila přešla do Divadla na Vinohradech, kde pak strávila dalších patnáct let.
(Pokračování v pondělí 6. prosince)
Vložil: Adina Janovská