Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2022

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Básník jeviště stvořil českou avantgardu, komunistická realita ho pak dohnala až k tragickému rozhodnutí. Tajnosti slavných

01.12.2021
Básník jeviště stvořil českou avantgardu, komunistická realita ho pak dohnala až k tragickému rozhodnutí. Tajnosti slavných

Foto: Se svolením Divadlo na Vinohradech

Popisek: Režisér, divadelní teoretik a pedagog Jiří Frejka se stal jednou z nejvýznamnějších osobností české meziválečné divadelní avantgardy

Když se řekne Osvobozené divadlo, každému se vybaví jméno legendárního trojlísku Voskovec – Werich – Ježek. Bohužel se ale stále častěji zapomíná na muže, který mu dal mnohem víc než jen název.

Byl bezesporu nejvynalézavějším tvůrcem experimentálního divadla dvacátých let minulého století a kritika před ním smekala, už když mu bylo pouhých jednadvacet. Ne nadarmo si ale režisér Jiří Frejka vysloužil přezdívku básník jeviště, jeho představení byla totiž spíš poetická než politická. Stal se jednou z nejvýznamnějších osobností naší meziválečné divadelní avantgardy, šlo mu vždy především o vysokou kvalitu umělecké tvorby a sám svoji práci definoval jako snahu o divadlo jevištního patosu. Není divu, že poválečné zjednodušování divadelní tvorby v duchu socialistického realismu kategoricky odmítal, takže nakonec skončil ve ‘vyhnanství‘. A dusnou atmosféru politických štvanic a počínajících procesů pak už neunesl vůbec.

Poprvé režisérem

Narodil se 6. dubna 1904 v Útěchovicích pod Stražištěm u Pelhřimova jako nejmladší ze šesti dětí, jeho otec Josef byl lesním správcem na tamním panství strahovských premonstrátů. Matka Kateřina, pocházející z Červené Řečice, byla velmi nadaná klavíristka, pořádala domácí koncerty s profesionálními i lidovými hudebníky a vytvářela mimořádně kultivované rodinné prostředí. Po absolvování základní školy v Starých Vyklanticích se Jiří přestěhoval k bratru Ottovi do Prahy a na podzim 1919 začal studovat na gymnáziu v Křemencově ulici. Odtud přešel na Jiráskovo klasické gymnázium v Resslově ulici, kde od roku 1921 spolupracoval s budoucím hercem a režisérem Josefem Schettinou. Společně nastudovali se školním souborem hru Jaroslava Vrchlického V sudě Diogenově, která byla uvedena na Slavnostech Červeného kříže v Průmyslovém paláci. Až do roku 1925 Schettina podepisoval jako starší konzervatorista některé Frejkovy režie a uvedl ho do Volného sdružení posluchačů konzervatoře.

Zrod legendy

Po maturitě v roce 1923 začal studovat estetiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, o rok později si přidal ještě obor vědecké knihovny na knihovnické škole a absolvoval tříměsíční externí kurz na dramatickém oddělení Státní konzervatoře pod vedením divadelního režiséra a pedagoga Jaroslava Hurta. V roce 1925 založil amatérskou skupinu, složenou z konzervatoristů, která se poprvé představila publiku 17. října v Bratislavě pořadem, nazvaným Osvobozené divadlo – Praha. Dne 8. února 1926 oficiálně vzniklo Osvobozené divadlo jako sekce Svazu moderní kultury Devětsil a Jiří stanul v jeho čele společně s Jindřichem Honzlem a obchodní ředitelkou Marií Vorlovou. Na jaře 1927 ale po roztržce s Honzlem odešel a založil s E. F. Burianem experimentální scénu, Divadlo Dada, která kvůli finančním problémům musela už v létě 1928 skončit.

Moderní studio

Krach projektu Jiřího neodradil a v roce 1929 založil další avantgardní divadlo, Moderní scénu. Stal se jejím uměleckým šéfem a E. F. Burian dramaturgem hudby a voicebandu. V programu divadla, který vyšel v propagačním letáku Živé divadlo č. 1 15. března 1929, Frejka uvedl, že „Moderní studio je svobodnou a zásadně nepolitickou tribunou mladého českého divadelního umění“. Hudbu měli na starosti Jaroslav Ježek a Iša Krejčí, v souboru se objevili mimo jiné Bohuš Záhorský, Václav Trégl či Lola Skrbková, a řada skvělých herců v divadle i hostovala, mimo jiné například Ladislav Boháč. „Jednou jsem se s Frejkou setkal na Národní třídě. Zatáhl mě do svého bytu v Jirchářích, kde obýval jeden velmi chudě zařízený pokoj. Seděli jsme spolu dlouho. Chtěl, abych šel k němu do Studia. Na moji námitku, že mám již podepsáno u Honzla, mi odpověděl: To je jedno, ať má vztek!“ zavzpomínal později Boháč ve svých pamětech, nazvaných Tisíc a jeden život. I tato scéna ale musela skončit kvůli finančním problémům už koncem roku 1929.

Avantgarda v Národním

V té době už měl Jiří v kapse index s potvrzeným absolutoriem studia na Karlově univerzitě, takže začal hostovat jako režisér v Národním divadle. Současně byl přijat jako korepetitor a archivář činohry a po třech letech postoupil na pozici režiséra. Aplikace jeho avantgardního přístupu na klasickou scénu měla mimořádný úspěch, jeho inscenace byly brzy hodnoceny jako nápadité, dynamické a plné napětí. V době nacistické okupace vyučoval od roku 1941 divadelní režii na pražské konzervatoři, byl členem Sdružení pro divadelní tvorbu a podílel se na přípravě koncepce vysoké divadelní školy. S postupujícím válečným útlumem divadelní činnosti začal víc psát, pokoušel se o filmové scénáře, svůj hraný celovečerní film ale nakonec nikdy nenatočil. Současně přednášel v rozhlasu a režíroval u firmy Ultraphon zvukové záznamy ukázek inscenační tvorby Národního divadla. Napsal také vzpomínkovou knížku Outěchovice, v níž vylíčil své dětství v hájovně na Vysočině. Zapojil se i do odboje a během Pražského povstání bojoval na barikádách.

Poetika, nikoli politika

V létě 1945 z Národního divadla odešel po konfliktu s Jindřichem Honzlem. Stal se prvním děkanem, a poté i rektorem Akademie múzických umění a ředitelem Divadla na Vinohradech, vstoupil do komunistické strany, naivní schematismus nastupujícího socialistického realismu mu ale ani trochu neseděl. A už vůbec prolínání ideologie do divadelní tvorby, jejímž pilířem podle něj měly být solidní základy a poetika, nikoli politika. Po převzetí moci komunisty v únoru 1948 tvrdohlavě odmítal otrocké přebírání sovětských vzorů a podbízení se povrchnímu vkusu diváků. Tvrdohlavě pokračoval v náročných dramaturgiích, čímž se stupňoval názorový střet mezi ním, odbory a divadelní organizací KSČ. Nakonec byl v roce 1950 z Divadla na Vinohradech vyštván. Přešel do divadla v Karlíně, které se v té době nazývalo Divadlo státního filmu a stalo se jakýmsi odkladištěm ideologicky nepohodlných prvorepublikových a válečných hvězd.

Muzikál komunistům nevoněl

Poprvé se oženil s historičkou umění Olgou Vaňkovou, jejich vztah ale definitivně zničil Jiří, který se v roce 1941 po uši zamiloval do choreografky Dagmar Vondrové. V červnu 1942 se s Dagmar vzali a 9. února 1943 se jim narodil syn Jiří Jaromír. Jejich druhým domovem se stala rekreační chata, kterou Jiří nechal postavit ve Vráži u Písku. I tímto manželstvím ale počátkem padesátých let vážně otřásla Frejkova zamilovanost, když se zakoukal do herečky Jaroslavy Adamové. V Karlíně chtěl vybudovat moderní divadlo hudební komedie a her se zpěvy a tanci vysokých uměleckých kvalit. Zahájil představením Nebe na zemi, převzatým u repertoáru někdejšího Osvobozeného divadla a upraveným do podoby muzikálu. Sestavil nový pracovní tým, s nímž realizoval divácky velmi úspěšná představení, přesto byl kritizován za údajný pokus o potlačování klasické operety. Hrozilo mu další propuštění, politický tlak sílil a s ním se stupňovaly jeho zdravotní problémy. Trpěl úpornými bolestmi hlavy a upadal do těžkých depresí, které údajně ‘léčil‘ obrovskými dávkami různých medikamentů.

Tragédie na pokračování

Jeho poslední inscenace, veršovaná hudební komedie Vítězslava Nezvala Schovávaná na schodech, měla premiéru 14. října 1952 a publikum bylo nadšené. Kritika byla ale zcela opačného názoru, vadilo jí prostředí španělské šlechty. O dva dny později, po generálce komedie Johanna Nepomuka Nestroye Lumpacivagabuds, se Jiří Frejka ve své kanceláři postřelil loveckou puškou a na následky těžkého zranění 27. října 1952 zemřel. Vzápětí se vyrojily různé spekulace, mluvilo se o vážných zdravotních potížích, závislosti na drogách, nešťastné lásce i politice. Bezprostředním důvodem jeho tragického rozhodnutí ale mohl být strach ze zatčení. Jen o pár měsíců později byla historie jeho rodiny definitivně završena další tragédií. Desetiletý syn Jiří zemřel 9. července 1953 po nezdařené operaci slepého střeva a jeho manželka Dagmar o pár dnů později spáchala se svou matkou Bohumilou společnou sebevraždu svítiplynem.

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská