Točit chtěl za každých okolností. Neshodil nikoho, kdo si to nezasloužil, ale ani se nikoho nezastal. Tajnosti slavných
29.11.2021
Foto: Se svolením Lucernafilm
Popisek: Režisér Otakar Vávra v roce 1942 během natáčení nestárnoucí komedie Přijdu hned
Natočil zhruba padesát filmů a dokázal vyjít s mocipány za každého režimu. Mistr českých velkofilmů zbožňoval Lídu Baarovou a obdivoval Jiřinu Štěpničkovou, nakonec se ale oženil se svou studentkou.
Jen tak ho odsoudit by bylo ostudné, i když to občas někteří dělají. Na celém světě totiž sotva najdeme filmového režiséra, který by se s ním mohl srovnávat. O Otakaru Vávrovi se říká a píše leccos, za řadou názorů i ‘názorů‘ se ale opět skrývá malá česká závist. Někteří filmaři se na něj mračili, že prý svými monumentálními historickými velkofilmy ubíral peníze na projekty kolegů. Současně byl ale vynikající pedagog, který vychoval na FAMU představitele takzvané nové vlny šedesátých let, jako byli Věra Chytilová či Evald Schorm. Nikdy neshodil nikoho, kdo si to nezasloužil, na to byl příliš velký formát. Ale také se nezastal toho, kdo si to zasloužil. Na to byl až příliš soustředěn na vlastní kariéru. „Vytýkají mi, že jsem pracoval za všech režimů. To jsem měl zřejmě pořád sedět ve vězení. Anebo nejlíp: nechat se popravit!“ poznamenal k výtkám ve své autobiografii, nazvané Paměti aneb Moje filmové 100letí.
Úspěšný samouk
Narodil se 28. února 1911 v Hradci Králové, jeho o devět let starší bratr Jaroslav Raimund se stal známým spisovatelem a cestovatelem. Po maturitě na brněnské reálce začal Otakar studovat architekturu, studia ale nedokončil a začal se věnovat naplno filmu, který ho přitahoval stejně jako divadlo od dětství. Už v Brně a pak v Praze také psal filmové kritiky, v té době byl příslušníkem Levé fronty. Režisérem a scenáristou se vyškolil sám tím, že pilně navštěvoval biograf a dělal si poznámky. Do kinematografie vstoupil počátkem třicátých let jako režisér krátkých avantgardních filmů a současně psal z existenčních důvodů i scénáře a náměty, často s někým ve spolupráci. Později už ale psal výhradně jen ke svým snímkům. Jeho hlavním cílem byla filmová režie, ke které se dostal ve spolupráci s Hugo Haasem v roce 1936 při natáčení komedie Velbloud uchem jehly. Jako samostatný režisér debutoval o rok později dramatem podle stejnojmenné literární předlohy Aloise Jiráska Filosofská historie a ještě v témže roce převzal po náhle zemřelém Josefu Rovenském nedokončené psychologické drama Panenství, natočené podle stejnojmenného románu Marie Majerové.
Jméno značkou kvality
Vždy se snažil o plnohodnotné umělecké dílo a nejčastěji adaptoval novely, romány či divadelní hry významných českých autorů, která stavěl na špičkových hereckých výkonech. Proto si také často vybíral herce Národního a dalších pražských divadel. Obsazoval ale také velké hvězdy, jako byla Adina Mandlová, Lída Baarová či Hana Vítová. Nákladné a hodnotné projekty natáčel i během okupace, k čemuž se jako jeden z mála okamžitě vrátil i po osvobození. V polovině padesátých let pak vytvořil své největší dílo, výpravnou Historickou trilogii (Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem), se Zdeňkem Štěpánkem coby ústřední postavou. V dalším desetiletí natočil nejvýznamnějšími projekty doby i celé své kariéry, dramata podle literárních předloh Františka Hrubína Zlatá reneta a Romance pro křídlovku, a především pak v roce 1969 Kladivo na čarodějnice.
Režie jako studijní obor
V sedmdesátých a osmdesátých letech natočil další významné historické snímky a na sklonku komunistického režimu, v roce 1989, vytvořil svůj poslední film Evropa tančila valčík, v němž zmapoval události roku 1914. Pak už se k režijní práci vracel jen sporadicky. Natočil například dokument o Lídě Baarové, o Praze či svůj první hudební videoklip Hlava kance do alba Strážce plamene. Často se také objevoval v různých dokumentech a pořadech coby pamětník. Významně také přispěl k rozvoji uměleckého školství založením katedry režie na pražském FAMU, kde působil od roku 1956 jako řádný pedagog a od roku 1963 jako profesor. Díky tomu vychoval celou řadu úspěšných českých režisérů tzv. nové vlny šedesátých let, mezi jeho studenty figurovaly takové osobnosti, jako Věra Chytilová, Miloš Forman či Jiří Menzel. Své vzpomínky zachytil ve čtyřech knížkách – Zamyšlení režiséra, Třikrát před kamerou, Podivný život režiséra a Paměti aneb Moje filmové 100letí.
Adininy ‘kozí‘ nohy
Vávra byl velkým obdivovatelem ženské krásy a příslušnice něžného pohlaví mu zpravidla neodolaly, protože prý byl mimořádně šarmantní a okouzlující. Tři roky tajně miloval Elenu Hálkovou, manželku Zdeňka Štěpánka. „Byla nejpůvabnější ženou, jakou jsem kdy poznal. Kdekdo do ní byl zamilovaný. Když ve vinárně zpívala milostnou píseň, musela s houslistou, který ji doprovázel, koketovat tak vášnivě, že ho někdy zbláznila,“ zavzpomínal ve svých pamětech. Často se také mluvilo o jeho románku s prvorepublikovou hvězdou Adinou Mandlovou, o níž ale prohlásil, že byla krásná jenom od pasu nahoru. Směrem dolů už to bylo horší, protože měla ‘kozí‘ nohy. Jejich milostný vztah ale nakonec byl pouze jednorázovou záležitostí. „S Adinou jsme byli strašní kamarádi. Takoví kamarádi, že jsme si jednou řekli, jaká je to hanba, že jsme spolu ještě nespali, když se tak dlouho známe. Tak jsme se do toho jednou dali. A ona mně trošku dávala jaksi rady, že jsem měl moc rychlý rytmus,“ prozradil.
Přehlídka krásek
Nakonec se oženil s Helenou Zettlovou, která pocházela z významné podnikatelské rodiny, a měl s ní syna Jiřího. Jenže se nikdy ani jednomu z nich příliš nevěnoval a manželce rozhodně nebyl věrný. Přesto z tohoto vztahu neodešel ani poté, co se zamiloval do své mladičké studentky Jitky Němcové. Okouzlila ho prý i Nataša Tanská, s níž v roce 1946 natáčel drama podle knihy Marie Pujmanové Předtucha. „Byla jak vystřižená z Tolstého románu. Přecitlivělá, inteligentní, znala pět řečí. Jednou jsem ji zavedl do garsonky, kterou mi půjčil architekt Zázvorka, ale v poslední chvíli mě přepadly výčitky svědomí a ani jsem se jí nedotkl. Po dvaceti letech mi to vyčetla…“ dodal. Do oka mu padla i Zita Kabátová, tahle avantýra ale nevyšla. Vávra jí sice nabídl skvělou roli, když s ním stráví noc, jenže odmítla, a pak se prý dlouho jeden druhému cíleně vyhýbali. Šuškalo se i o jeho údajném poměru s temperamentní Natašou Gollovou, nejspíš hlavně proto, že na ni nedal dopustit, a když jí nabídl roli v Pohádce máje, dokonce kvůli ní půlku filmu přeobsadil, aby s ní ostatní herci věkově ladili. Tenhle vztah ale Vávra nikdy nepotvrdil.
Slavné sestry
Pikantním soustem pro milovníky drbů byl i jeho vztah s krásnou, přesto po celý život nešťastnou Hanou Vítovou. Stejně tak se spekulovalo o jeho vztahu s Lídou Baarovou, která hrála v jeho čtyřech filmech, a Vávra o ní prohlašoval, že je krásná úplně celá. Špitalo se ale jenom velmi potichu, kvůli jejímu vztahu s nacistickým ministrem propagandy Josephem Goebbelsem. Důvěrné přátelství ho spojovalo i s její sestrou Zorkou Janů, při níž stál i v době, kdy se od ní kdekdo odvracel kvůli Lídině kolaboraci. Téměř nekriticky obdivoval Jiřinu Štěpničkovou, která si zahrála v jeho Kladivu na čarodějnice. Vávrovi, který miloval zápletky, se prý líbilo, že nechtěla točit německé filmy, a aby se z nich vyzula, nechala si dokonce odoperovat zdravý kotník. Byl mezi prvními, kdo jí nabídl roli, hned jak byla rehabilitována po osudném pokusu o překročení státních hranic v roce 1951.
Mladičká záchrana
Jitka Němcová se s ním setkala poprvé při přijímacích zkouškách na FAMU. Jí bylo dvacet, jemu šedesát. Pořádně si ho ale všimla až v druhém ročníku díky jeho úžasným přednáškám. Po jedné z nich stála se spolužáky v dešti na zastávce a pan profesor, který jel kolem v autě, se nabídl, že je odveze domů. Poslední vystoupila Jitka, a to byl začátek vztahu, kterému nikdo neprorokoval dlouhé trvání. Po ukončení studia odešla Jitka na stáž do Itálie, kde byla asistentkou Federika Felliniho, po návratu ale její vztah s Vávrou pokračoval. Léta spolu žili, říkali si snoubenci, ale nikdy spolu nepracovali. Vávra jí dával číst své scénáře, ona ale nechtěla, aby ji při práci ovlivňoval. Nakonec se vzali až v roce 1997, v té době už spolu žili pětatřicet let.
Uctíván i urážen
Od raného mládí inklinoval Vávra k levici, takže po roce 1948 udělal velkou kariéru. V letech 1947-1951 a 1954-1956 byl uměleckým šéfem tvůrčí skupiny ve Filmovém studiu Barrandov a v letech 1951-1954 členem jeho kolektivního vedení. Posbíral neuvěřitelné množství ocenění včetně titulů Zasloužilý umělec a Národní umělec, byl oslavován a uctíván za své hodnotné filmy a plodnou kariéru, ale také zatracován a urážen. Jako první český režisér se v únoru 2011 dožil sta let. Nestor naší kinematografie Otakar Vávra zemřel ve čtvrtek 15. září 2011 na následky operace zlomeniny nohy v krčku.
Vložil: Adina Janovská