Jediný náš prezident, který byl pravoslavného vyznání, se živil jako učitel maďarštiny a v USA o něm vycházely komiksy. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením Česká televize

Popisek: Armádní generál Ludvík Svoboda v dokumentu České televize Rudí prezidenti

Ve čtvrtek oslavil nedožité jubileum sedmý československý prezident Ludvík Svoboda, jediný člen československých legií, které v Rusku svedly vítězné bitvy proti bolševikům, aby o dvacet let později po boku bolševiků bojoval proti Hitlerovi. Povězme si neznámé či méně známé příběhy ze života vojáka, který dvakrát bojoval v Rusku a který (ač ho v květnu a červnu 1941 měsíc mučili v proslulé centrále NKVD a později KGB Lubjanka, aby se obratem dozvěděl, že Němci v Mauthausenu umučili jeho syna), posléze nad oběma mocnostmi zvítězil: nad Němci v květnu 1945 vojensky, nad Sověty v srpnu 1968 morálně…

Jan Svoboda (1862-1896), majitel gruntu o výměře 30 hektarů z Hroznatína u Třebíče (na který se z vedlejší vesnice Rohy přiženil už jeho dědeček), zemřel po kopnutí koně v 34 letech, necelý rok po narození svého nejmladšího syna Ludvíka (1895-1979, budoucí prezident tak byl o rok starším vrstevníkem svého předchůdce Klementa Gottwalda). V té době už měl otec Jan dvě starší děti, Marii (1887-?) a Josefa (1892-1915). Dvě další děti zemřely jako kojenci. Když se matka Františka, rozená Chalupová (1868-1957) po jeho smrti do roka znovu vdala za rolníka Františka Nejedlého (1862-1913), přibyli do rodiny ještě sestry Františka (1899-1949) a Anastázie (1904-1983) a bratr František (1901-1977).

Svoboda po měšťance stačil vychodit hospodářskou školu v blízkém Velkém Meziříčí a 'jít na handl' do německého vinařství, když vypukla první světová válka. Jeho starší bratr Josef zaplatil své řeči o přeběhnutí fronty u srbského Čačaku životem (byl tzv. uvázán, tedy pověšen na špičkách za vzadu spoutané ruce, a zemřel na překrvení mozku), ale Ludvíkovi se přeběhnutí na ruské frontě skutečně povedlo, takže jako československý legionář ještě stihl u Zborova bojovat proti svému budoucímu prezidentskému partnerovi Josipu Brozi Titovi (který byl stále ještě v rakouské uniformě) a u Bachmače proti řadě svých pozdějších rudoarmějských spolubojovníků z 2. světové války.

Když se slavnou cestou kolem Zeměkoule vrátil domů (už jako poručík) a zjistil, že hospodářství převzal mladší bratr, v rychlém sledu se dal v Kroměříži remobilizovat a (už jako kapitán) se roku 1923 oženil s Irenou Stratilovou (1901-1980), kterou potkal tamtéž na plese. Svatba se konala na Velehradě, protože původní katolík Svoboda, který se ale dal v Rusku překřtít na pravoslavného, ctil Velehrad jako místo zrodu pravoslaví. Pak se ženou odešel na Podkarpatskou Rus, kde sloužil u štábu 36. pluku. Tam se manželům Svobodovým narodily děti Miroslav (1924-1942) a Zoe (1925). Na Moravu se vracel jako učitel maďarštiny, jíž se z potřeby rozumět svým četným vojákům maďarského původu naučil v Podkapatí (byl kromě Alexandera Dubčeka jedinou z formálních a faktických hlav našeho státu, která tento jazyk ovládala), do exilu v roce 1939 odcházel jako podplukovník.

V době, kdy byli emigranti z protektorátu v Polsku vnímáni jako vetřelci a v SSSR rovnou zatýkáni, se mu podařilo nemožné. Po okupaci východní části Polska dohodl se sovětskou administrativou vznik československé zahraniční vojenské skupiny, která byla ještě před uznáním Benešovy administrativy jediným právním pozůstatkem Československa. (Svobodovým útvarem v Polsku prošli s 1200 dalšími vojáky mj. i atentátníci na Heydricha Gabčík a Kubiš.) Touž dobou se Svobodova manželka (která už po zabrání Sudet ubytovala v jejich domě dvě rodiny) v Kroměříži starala o první výsadek českých parašutistů ze SSSR, který však byl i s vysílačkou odhalen, což stálo život Svobodova teprve osmnáctiletého syna Miroslava, který zahynul v koncentračním táboře v Mauthausenu. Jeho žena Irena s dcerou se však dokázaly skrývat až do konce války jak u Ireniných příbuzných, tak i u Svobodovy sestry Marie, a nakonec i v zemljance. Mstou za to však byla pozatýkána a pozabíjena celá Irenina rodina a Svobodův synovec.

V populárním americkém komiksovém magazínu, který přibližoval čtenářům významné historické osobnosti a události; foto se svolením Real Life Comics

Přes svou legionářskou (protibolševickou) minulost se Svoboda v SSSR stal zástupcem velitele tajné československé vojenské mise a jako takový několikrát překročil hranice, aby připravil čs.- sovětská jednání v Istanbulu, která byla vedena těsně před vypuknutím války mezi Německem a SSSR. Na přelomu května a června 1941 došlo k příhodě, která se v jeho životě pravděpodobně stala svého druhu zlomem. Kdosi mu na moskevské ulici hodil přes hlavu pytel, byl odvezen a několik dní vyslýchán ohledně domnělého spolčení s nepřátelskou tajnou službou. Stejně jako jiné ho pravděpodobně osvobodila válka a potřeba spolehlivých důstojníků, kteří by z československých emigrantů, přeživších gulagy, postavili armádu.

Po intermezzu se zatčením byl Svoboda, který si k nim předtím udržoval rezervovaný vztah, pro Sověty dle jejich pozorování nejspolehlivějším partnerem, nejen protože byl z čelných československých důstojníků jediný, který nepřišel ze západní fronty, nýbrž byl od začátku v SSSR, ale i protože na rozdíl od svých nadřízených šel jak Sovětům, tak Gottwaldovi ve všem (především v možnosti jeho agitace mezi vojáky) na ruku. Na druhou stranu to byl on, kdo po sovětském povolení dostat z gulagů emigranty před Hitlerem do SSSR, kteří v nich přežili, osobně objížděl tábory a vysvobozoval z nich celé (zejména židovské) rodiny, které potom nezávisle na tom, zda šlo o potenciální vojáky či jejich staré otce a matky, ubytovával a nechal léčit na své základně u města s tatarským jménem Buzuluk (Ledová hora).

Poté co útvary, kterým velel, osvobodily Sokolovo a Kyjev, prosadil maršál Koněv jeho jmenování velitelem celého československého armádního sboru v SSSR. Ve funkci však nezůstal ani do konce války. Když byl v dubnu 1945 jmenován v Košicích ministrem obrany, převzal velení sboru Karel Klapálek (s nímž se kdysi v legiích dal pokřtít pravoslavným popem a s nímž v 30. letech zakládal pobočku Klubu českých turistů v Užhorodu). Do KSČ vstoupili oba někdejší legionáři až několik měsíců po únoru 1948, oba zavírali oči k čistkám k armádě, oba byli odvoláni z funkcí a oba byli koncem roku 1952 zatčeni. Klapálek si však odseděl čtyři roky, zatímco Svoboda byl po měsíci propuštěn díky tomu, že jeho dcera Zoe, která tou dobou byla na studiích v Moskvě, se zmínila sovětské kamarádce, jejíž otec byl členem politbyra SSSR. Zoe byla tou dobou už vdaná za JUDr. Milana Klusáka (1923-1992), syna jednoho z oněch dvou rodin českých vyhnanců ze Sudet, které Svobodovi v roce 1938 ubytovali. To, že se hned po absolutoriu práv dostal do diplomatických služeb v OSN, bylo dáno jeho příbuzenským svazkem se Svobodou. Pozdější sovětský vůdce Leonid Brežněv si pak ještě řadu let pletl Klusáka a Husáka…

V době Svobodova zatčení byly ze statků v Hroznatíně, přestože zakládaly družstvo, vystěhovány jako 'kulacké' čtyři rodiny Svobodových příbuzných včetně jeho bratra a matky, kterou z toho ranila mrtvice. Svoboda ve své specifické roli muže v československé nemilosti se sovětskou milostí odjížděl do Hroznatína vlastně ilegálně (měl zakázáno vzdalovat se z Prahy) a tam zachraňoval, co se dalo. Jako vzdělaný hospodář založil s manželkou v hroznatínském JZD veřejnou prádelnu, dětský útulek, žňovou vývařovnu, včelín, kravín, rybníky, silnici… Po Stalinově smrti československá administrativa ignorovala okaté nápovědy nového sovětského vůdce N. S. Chruščova, který si Svobodovo JZD vybral pro svou exkurzi, pozval Svobodu několikrát na dovolenou na Krym, a posléze se explicitně zmínil, že by Svoboda měl být jmenován do nejvyššího faktického orgánu státu, ústředního výboru vládnoucí komunistické strany.

Jedna ze stránek, věnovaných hrdinství československého prezidenta a armádního generála; foto se svolením Real Life Comics

V roce 1968 se Svoboda konečně dočkal jako 'pouhý' poslanec komunistického parlamentu, kterým de iure za posledních dvacet nikdy nepřestal být. Jeho volba prezidentem se podobala pozdější volbě Václava Havla. Poté co se reformní špička shodla na jednom jménu, které podle ní bylo přijatelné jak pro národ, tak pro Sověty (na rozdíl od jiných kandidátů, jako byl například pozdější posrpnový exulant, profesor germanistiky a kafkolog Eduard Goldstücker, který ke své kandidatuře sám sarkasticky prohlásil, že „se svým židovským obličejem nemůže být československým prezidentem“), bylo československému národnímu shromáždění zadáno, aby tentokrát zvolilo někoho 'onačejšího'.

Ludvík Svoboda, 'prezident pro oko', se podobně jako jeho předchůdce Antonín Zápotocký nikdy nedostal mezi pětku vedoucích špiček komunistické strany, protože měl svůj 'kádrový škraloup' (Zápotocký býval v mládí sociální demokrat-lassavec neboli příznivec myšlenky mírumilovné sociální proměny kapitalismu, Svoboda zase za první světové války bojoval v Masarykových legiích proti rudým komisařům). Naděje, ve Svobodu kladené, se možná i proto naplnily jen zčásti. První reformou, kterou domácký Svoboda v úřadu učinil, byl charakteristicky příkaz, aby se jeho dcera a zeť, který byl v té době československým velvyslancem při OSN v New Yorku, vrátili domů…

Ačkoli se Svoboda účastnil reformního Pražského jara, podepisoval rehabilitace, přijímal legionáře a udílel jim státní vyznamenání, která dával in memoriam i popraveným z 50. let, když za ním v den srpnové okupace přišli okupanti, aby jmenoval okupační dělnicko-rolnickou vládu v čele s Alojzem Indrou, vzal si čas na rozmyšlenou, během něhož ho o neoprávněnosti takového kroku musel přesvědčit vedoucí jeho kanceláře Ladislav Novák, až poté se okupantům postavil a návrh odmítl. Během jednání v Moskvě se potom choval jako všestranně vstřícný 'realista' (vystoupení proti okupaci v OSN ministru zahraničí Hájkovi vzkazem z Moskvy zakázal, tajemník čs. mise v OSN Miroslav Polreich mu však vzkaz zatajil), čímž ovšem na druhou stranu zajistil, že se z Moskvy směli vrátit všichni internovaní včetně Františka Kriegela, který Moskevské protokoly nepodepsal.

Přes následné rozsáhlé pookupační čistky, 80 tisíc emigrujících a jednu třetinu členstva, vyhozenou z KSČ, zůstal Svoboda z aktérů Jara 1968 jako jediný na svém místě. Na podzim 1968 ještě gratuloval Věře Čáslavské, která mu věnovala jednu ze zlatých medailí, získaných na olympiádě v Mexiku a za rok byla vyhozena z pozice trenérky, protože neodvolala své protiokupační postoje, Pak už ji ani nepřijal a poslal jí biblický vzkaz, že „udělat chybu je lidské, ale setrvávat v ní ďábelské“. Symbol reformy se vrátil se ke svému postoji z doby po druhé světové válce, kdy byl nestranickým ministrem obrany – neudělat žádný krok, který by mohl ohrozit jeho pozici.

Armádní generál Ludvík Svoboda a maršál Josip Broz Tito, který stál v čele socialistické Jugoslávie od roku 1953. Tito dorazil do Prahy 31. července 1968 a  zůstal až do 13. srpna. Zároveň začalo v Polsku, NDR a na západní Ukrajině několikadenní cvičení vojsk Varšavské smlouvy; foto se svolením Česká televize

K stáru se jeho prezidentování projevovalo blahodárně už jen na Pražském hradě (jeho manželka jako partnerka vděčného legionáře vrátila Hradu podobu z doby TGM a prosadila, aby chod prezidentské kuchyně nebyl placen erárem, ale z platu prezidenta, a aby hradní zahradníci dávali přebytky z hradních zahrad na běžný trh), anebo v příhodách, na něž neměl přímý vliv, jako je ta o povolení dlouhá léta zakázané sbírky básní Martina Petišky Můj Faust. Petiškův přítel, režisér Ladislav Smoljak, totiž rozšířil fámu, že si syn spisovatele Eduarda Petišky bude brát prezidentovu vnučku, která měla křestní jméno po svém dědečkovi. Do té doby zakazovaná sbírka pak obratem vyšla. Když se po okupaci v roce 1968 sešla vdova po demokratickém prezidentovi Hana Benešová s manželkou a vdovou po komunistických prezidentech Marií Zápotockou a Boženou Novotnou a společně sepsaly protestní dopis proti okupaci, Irena Svobodová, aktuální první dáma, mezi nimi chyběla. Manžel si její účast nepřál…

Vyjádřením Husákových díků za to, že se Svoboda v roce 1973, kdy už nedokázal ani složit slib, nechal podruhé zvolit prezidentem, bylo povýšení jeho diplomatického zetě do funkce českého ministra kultury, kterým byl v letech 1973-1988. Klusák pak ve funkci mimo jiné zamítl návštěvu papeže Jana Pavla II. v místě, kde se ženil jeho tchán, na Velehradě, a také přispěchal do nemocnice, aby poblahopřál k získání Nobelovy ceny za literaturu Jaroslavu Seifertovi, jehož díla jakožto díla člena Charty 77 předtím léta zakazoval… O dva roky později, kdy už Husák Svobodu nepotřeboval, dal na jeho odvolání vytvořit zvláštní zákon, v čemž se tato zákruta prezidentova života velmi podobala tomu, co se dnes děje kolem současného prezidenta Miloše Zemana.

Na druhou stranu je ale třeba říct, že Svoboda už byl tehdy ve velmi špatném zdravotním stavu a hlavními zastánkyněmi jeho setrvání na Hradě (i kvůli prezidentskému platu) byly žena Irena a dcera Zoe. Druhá část prezidentského mandátu někdejšího neohroženého vojáka (který byl za druhé světové války v USA dokonce hrdinou akčních komiksů), patřícího v 60. letech do trojice prezidentů-frontových generálů a vítězů války proti Hitlerovi de Gaulle – Tito – Svoboda, byla poněkud tristní a svědčí o ní dochované lidové anekdoty o Svobodově kolaborantství a sklerotismu či aforismy písničkáře a spisovatele Jiřího Dědečka o 'Chlodvíkovi'.

Slovenský herec Ladislav Chudík (který během Svobodovy vlády, za okupace v roce 1968, emigroval do Rakouska, ale zase se vrátil, a pro kterého se Ludvík Svoboda stal jeho životní rolí; hrál ho ve Vávrově Válečné trilogii, ale i v dalších dílech Brána k domovu, Komunisté, Vojáci svobody, Povstalecká historie a Roky přelomu) později v rozhovoru s autorem tohoto textu zhodnotil historického i osobního Svobodu spravedlivěji:

Ludvík Svoboda zemřel v roce 1979 jako armádní generál a jeho pohřeb byl posledním pohřbem hlavy státu až do roku 2011, kdy byl na téže lafetě děla pohřbíván jeho nástupce Václav Havel. Svobodův zeť Milan Klusák (1923-1992) zemřel jako univerzitní docent mezinárodního práva, vnučka Luďa, mající jméno po dědečkovi (1950-2020), jako univerzitní profesorka historie modernizace evropských měst. Svobodova dcera Zoe Klusáková-Svobodová (1925) dosud žije, je univerzitní docentkou politické ekonomie a činovnicí organizace se symbolickým jménem Český svaz bojovníků za svobodu.

(Za pomoc s genealogickou stránkou textu autor děkuje Zdeňku Hornerovi.)

Vložil: Tomáš Koloc