O jistotu bojovala marně, kvůli nacistům se dokonce musela vdát. Poslední přání jí nakonec splnil Vorlíček. Tajnosti slavných
24.11.2021
Foto: Se svolením Národní muzeum - divadelní oddělení
Popisek: Meda Valentová jako Blažena v Shakespearově sváteční komedii o lásce, intrikách a lžích Mnoho povyku pro nic, kterou mělo v repertoáru v roce 1934 Městské komorní divadlo
FOTO / VIDEO „Ale Honzíku…“ zoufala si neustále vyděšená babička Honzy Bláhy v legendární pohádkové komedii Václava Vorlíčka Dívka na koštěti. Se svou mnohostranností by byla dnes hvězdou muzikálových scén, přesto se musela o místo na slunci celý život prát.
Už tehdy málokdo věděl, že herecké umění její představitelky obdivovali diváci poprvé již v éře němého filmu. Elegantní a temperamentní kráska s mimořádným smyslem pro humor měla přímo mistrovský talent k navázání kontaktu s publikem a skvěle se jí to dařilo i prostřednictvím filmové kamery. V dnešní době by se Meda Valentová určitě stala díky propojení hereckého nadání, pohybové průpravy a čistého sopránu vyhledávanou muzikálovou hvězdou. Později se populární subreta operetní scény a revuálních programů hravě přehrála do dobového konverzačního repertoáru, přesto ji film dlouhá léta zanedbával.
Jako Kateřina Veliká v Městském komorním divadle v roce 1935, v historické komedii G. B. Shawa Veliká Kateřina; foto se svolením Národní muzeum – divadelní oddělení
Slečna z dobré rodiny
Narodila se 24. května 1898 v Praze a při křtu dostala jméno Marie. Otec Karel Valenta byl vysoký státní úředník, takže jeho žena Miloslava zůstala v domácnosti a pečovala o jeho pohodlí a rodinu. Divadlo Marii okouzlilo už v raném dětství, takže chodila do rytmiky, na zpěv a klavír a učila se německy a anglicky. Během studia na dívčí škole začala zdokonalovat své herectví při soukromých hodinách u populární herečky Marie Hübnerové, zpěv pod vedením operní hvězdy Bohumily Rosenkrancové a hru klavír u významného klavíristy Jana Heřmana. Na jevišti se představila publiku poprvé v roce 1917 jako elévka Nového německého divadla (Neues Deutsches Theater) pod jménem Meda Walenta a německá subreta Elsa Lord jí doporučila, aby se věnovala operetě. A tak odjela do Vídně zdokonalit se ve zpěvu.
S Vlastou Burianem v komedii z roku 1931 To neznáte Hadimršku; foto se svolením Elektafilm
Naděje Červené sedmy
Od roku 1918 souběžně hostovala na německých divadelních scénách v Žatci (Theater in Saaz), Liberci (Stadttheater Reichenberg) a v berlínském Metropol-Theater. V létě 1921 přijala první stálé angažmá v populárním pražském kabaretu Červená sedma jako Meda Andresová, protože v té době už byla poprvé provdána za ředitele divadla Rokoko Vladimíra (Mirko) Andrese. V prosinci ale nastoupila do Českého divadla v Olomouci, kde hrála do konce sezony 1922-23. V té době si založila do dokladů první rozvodový rozsudek a přestěhovala se do Ostravy, kde byla členkou operetního souboru Národního divadla moravskoslezského. Už v říjnu 1924 se ale vrátila do rodné Prahy a začala vystupovat v karlínském Varieté, jehož uměleckým šéfem byl herec, skladatel, scenárista a populární lidový písničkář Karel Hašler. A v létě následujícího roku přešla do smíchovské Arény, vedené divadelním podnikatelem, producentem, režisérem, spisovatelem a významným překladatelem díla Williama Shakespeara Antonínem Fenclem. V roce 1926 se podruhé provdala za ředitele pražských ledáren Karla Černého, i druhé manželství ale brzy vzalo zasvé.
Když Burian Prášil:
Život v nejistotě
V témže roce se poprvé objevila na stříbrném plátně, v němé verzi komedie Jedenácté přikázání, kterou natočil režisér Václav Kubásek podle stejnojmenné úspěšné divadelní hry Františka Ferdinanda Šamberka, ztvárnila postavu novomanželky Emy Králíčkové-Voborské. Jejím partnerem byl Hugo Haas, jenž si zahrál hlavního hrdinu Jiřího Voborského znovu o deset let později již v zvukové verzi, kterou natočil Martin Frič. Místo Medy ale stanula po Haasově boku před kamerou Jiřina Štěpničková. Meda se v listopadu 1926 vrátila do Varieté a o dva roky později znovu zazářila v smíchovské Aréně. Od roku 1930 se stala na popud ředitele Františka Fuksy stálým exkluzivním hostem Městských divadel pražských a vystupovala především v Komorním divadle. V roce 1931 poprvé zazářila ve zvukovém filmu jako mazaná temperamentní kabaretní zpěvačka Mici Angora v nestárnoucí komedii Marina Friče a Karla Lamače To neznáte Hadimršku, v hlavní roli s Vlastou Burianem. V roce 1935 došlo k radikální změně divadelního repertoáru od hravých konverzačních komedií k umělecky náročnějším divadelním hrám a Medino působení bylo omezeno na pouhé čtyři zaručené role v sezóně. Sice požádala o stálé angažmá, jenže byla odmítnuta, takže kvůli existenční nejistotě nakonec v roce 1936 odešla.
Se Soňou Červenou a Jaroslavem Marešem v komedii z roku 1946 Poslední mohykán; foto se svolením Československá filmová společnost
Svatba z rozumu
Najít trvalé zázemí v tehdejším divadelním prostředí nebylo vůbec snadné, navzdory svým zkušenostem a prokazatelným kvalitám to Medě trvalo další čtyři roky. V roce 1937 hostovala v Divadle Vlasty Buriana, o dva roky později v zájezdové inscenaci bývalých členů Slovenského národního divadla Dva tucty rudých růží, a do Městských divadel se vrátila teprve v roce 1940, poté co z vedení odešel ředitel Bedřich Jahn. V souboru působila až do uzavření českých divadel nacisty v září 1944, především se ale zaměřila na spolupráci s filmem. Až do konce války se objevila v třinácti filmech, většinou romantického charakteru, které měly dva cíle – dodat domácímu publiku, sužovanému nacistickými represemi, alespoň špetku odreagování a zachránit co nejvíc českých herců před úředními represemi a totálním nasazením na práci v říši. Hrála zámožné elegantní dámy i prosté ženy z lidu, publiku se představila mimo jiné jako baronka Olga Prášilová, paní Kristina v romanci Čekanky, majitelka módního salonu v komedii Valentin Dobrotivý, hluchá baronka ve filmu Muži nestárnou či hloupá Šupitová v romanci Václava Kršky Řeka čaruje. V roce 1944 se potřetí provdala. Vzala si o třináct let mladšího Miloslava Václavíka, účelové manželství ji ale mělo především ochránit před protektorátními úřady.
Právě začínáme:
Na více židlích současně
Po osvobození nejprve účinkovala na karlínské operetní scéně, v letech 1946-48 byla členkou souboru obnoveného Divadla V + W. Od sezony 1948-49 hrála v Divadle filmového studia a po jeho spojení s karlínským divadlem působila na obou scénách souběžně. V roce 1952 se stala členkou souboru Divadla na Fidlovačce v Nuslích, v němž zůstala až do oficiálního ukončení své divadelní kariéry v roce 1959. V druhé polovině padesátých let ale také souběžně vystupovala v zájezdových představeních a různých estrádách. Ve filmu byla dál pravidelně obsazována většinou ve vedlejších rolích i v znárodněné československé kinematografii, hrála především manželky hlavních hrdinů, často s Jaroslavem Marvanem, Františkem Kreuzmannem či Jindřichem Plachtou. Mohli jsme ji vidět například jako manželku despotického starožitníka Kohouta v komedii Vladimíra Slavínského Poslední mohykán, Prokopcovou v Anně proletářce, Horákovou v dramatu Předtucha, které natočil Otakar Vávra podle stejnojmenného románu Marie Pujmanové, či Bertíkovu manželku v komedii Jaroslava Macha Slovo dělá ženu. V roce 1955 se ještě objevila na plátně jako Honzátková v povídkové komedii Oldřicha Lipského Vzorný kinematograf Haška Jaroslava.
Babička Bláhová v komedii Dívka na koštěti; foto se svolením Česká televize
Na poslední chvíli
Mimo jiné spolupracovala často i s rozhlasem, její filmová kariéra ale v roce 1955 náhle ustala, jako by se po ní slehla zem. Kinematografie na ni prostě zanevřela a nikdo neví proč. Až po dalších šestnácti letech si na ni konečně vzpomněl režisér Václav Vorlíček, když plánoval obsazení nesmrtelné pohádkové komedie Dívka na koštěti, a svěřil jí menší vedlejší roli roztomilé staré babičky titulního hrdiny Honzy Bláhy. V té době už ale byla vážně nemocná a natáčení ji hodně vyčerpávalo, měla ale ještě jedno velké přání – dožít se slavnostní premiéry. To se jí nakonec ještě splnilo, byla to ale poslední příležitost, kdy se objevila na veřejnosti. Hvězda českého divadla a operety Meda Valentová zemřela 12. prosince 1973.
Vložil: Adina Janovská