Tři kamarádi mu ničili život a závazky mu nevoněly. Kvůli svobodě klidně opustil i rodinu. Tajnosti slavných
22.11.2021
Foto: Se svolením Česká televize
Popisek: Jindřich Plachta jako hokynář Andělín Timtělo v romanci Jiřího Slavíčka a Václava Kršky z roku 1944 Kluci na řece
VIDEO Při jeho vtípcích davy padaly smíchy, aniž kdo tušil, že se jedinečný komik potýká celý život s vážnými zdravotními problémy. Říkával, že k svému umění potřebuje naprostou nezávislost, sám se ale o sebe postarat nedokázal.
Když se objevila v úplně první, ještě němé filmové verzi Dobrého vojáka Švejka z roku 1926 vojenská patrola s eskortovaným Švejkem, hlediště biografů rozezvučel smích. Jeden z vojáků byl menší a silnější, druhý zase hubený čahoun, kterému sražené rukávy a nohavice sotva zakrývaly ruce a nohy. Na plátno tenkrát poprvé rázně napochodoval v té době už populární kabaretní a divadelní komik, známý pod jménem Jindřich Plachta. Zvláštní vnitřní neklid a nedůvěra ve vlastní schopnosti ho po celý život hnaly do nových angažmá. Patřil k nejobsazovanějším hercům a dnes ho známe především z komedií, protože jeho vytáhlé tělo bylo gagem už samo o sobě. Jaká ale byla jeho pečlivě ukrývaná tvář?
My baby:
Rozevlátý jako plachta
Narodil se jako Jindřich Šolle 1. července 1899 v Plzni, kde jeho otec pracoval jako vysoký úředních v tamních Škodových závodech. Pak ale dostal ještě výhodnější nabídku, takže se rodina brzy stěhovala do Ruska, kde se stal ředitelem pivovaru. Zpátky do Čech se vrátili krátce před říjnovou revolucí a Jindřich odmaturoval na plzeňské obchodní akademii. Už během studií dostal od kamarádů přezdívku, kterou později využil jako umělecké jméno – Plachta. Maminka mu totiž ušila širokánskou pelerínu, která na jeho vytáhlé hubené postavě doslova vlála. Divadlo ho okouzlovalo od dětství, rodiče si ale přáli, aby měl spolehlivou práci takzvaně pod penzí, takže pro klid v rodině nastoupil jako úředník v Poštovním šekovém úřadu. Tam se také seznámil s budoucí manželkou Marií, a když se brali, stále ještě pracoval jako úředník. V roce 1924 se jim narodil syn Zdeněk a o tři roky později dcera Alena.
Karel a já:
V budce se neosvědčil
Svého snu o divadle se nechtěl vzdát, a tak se mu věnoval alespoň po večerech. Zpočátku vystupoval na různých malých scénách s vlastními čísly a z té doby se také traduje historka, jak jednou přišel ráno jeho šéf do práce a povídá: Tak jsem vám byl včera v kabaretu a tam vám byl chlap, ten vám byl tak strašně podobnej! S herectvím začínal v legendárním kabaretu Červená sedma v budce pro nápovědu, moc mu to ale nešlo. Mluvil příliš hlasitě a afektovaně gestikuloval. Obecenstvo ale řvalo smíchy, a tak ho šéf angažoval na Silvestra v roce 1921. Jeho vystoupení, v kterém představoval drbnu Vůněslavu Acetylénovou, se ale proměnilo v katastrofu, pro velkou trému mu nebylo rozumět a byl vypískán. Červený mu přesto věřil a krátce nato ho vystrčil před diváky znovu. Tentokrát už ale nikoli na pódium, ale přímo do publika. Plachta vylezl na nejbližší stůl, odkud ho už všichni dobře slyšeli, a sklidil veliký potlesk.
Cesta do hlubin študákovy duše:
Touha po svobodě
V roce 1927 musel náhle odejít ze zdravotních důvodů do předčasné penze, takže se dál věnoval už pouze divadlu. A vzápětí také opustil rodinu, která se přestěhovala z Vodárenské ulice v pražském Podolí jen o pár bloků dál, do Levé ulice. „Rozhodně nebyl zlý, neodešel ani kvůli jiné ženě, pravý důvod toho rozhodnutí neznám. Vždycky nás finančně podporoval a zajímal se o nás. Ještě donedávna jsme měli piano, které nám kupoval spolu s Jaroslavem Ježkem, jenž mu ho pomohl vybírat. Myslím si, že prostě potřeboval žít bez závazků a těch dennodenních povinností a věnovat se jenom kumštu. Pamatuju si, že někde v žertu o nás dětech říkal: Já jsem je měl za svobodna,“ vzpomínala později jeho dcera Alena v jednom rozhovoru, který připomněl publicista Pavel Taussig v knize, nazvané prostě Jindřich Plachta. Nakonec mu odpustil i syn Zdeněk, který si s ním dokonce v roce 1944 zahrál v komedii režiséra Miroslava Cikána U pěti veverek. Herectví se ale věnovat nechtěl, stal se uznávaným historikem a archivářem. Mnohem větší zájem o ‘lehké múzy‘ měla Alena, té to ale otec rozmluvil, takže nakonec vystudovala ČVUT.
Nebe a dudy:
Život mu ničili tři ‘kamarádi‘
Byl extrémně nepraktický, vůbec nedokázal žít sám a postarat se o běžný chod domácnosti, a tak se ho po rozvodu zpočátku ujaly sestry Vilma a Helena. Časem se pak podruhé oženil. Od mládí byl nemocný, trpěl žaludečními vředy. Slavná kolegyně Hana Vítová jednou prozradila, že je měl tři, a dal jim dokonce jména – jeden byl Andělka, druhý Leónek a jméno třetího si nepamatovala. Za druhé světové války si je pak nechal vyoperovat, jen aby nemusel natočit jakýsi pronacistický skeč. Možná je měl z nezdravé stravy, možná se na jejich vzniku podílely téměř permanentní stavy úzkosti z nejistoty. Na jevišti i před kamerou se totiž potýkal s obrovskou trémou a nedostatkem sebedůvěry, kterých se nikdy nedokázal zbavit. Přitom byl rozený komik, k čemuž ho předurčovala už dlouhá, vyzáblá postava – ve své generaci byl se svými 198 centimetry mimořádně vysoký. Když k tomu ještě přičteme velký nos, svérázné rysy v obličeji a charakteristickou dikci, nepřehlédnutelný zjev byl rázem na světě.
Pán a sluha:
Do Národního se mu nechtělo
Během kariéry vystřídal řadu divadel, možná i proto, že si nevěřil. Do některých se ale opakovaně vracel. Začínal v Divadle Vlasty Buriana, poté byl členem Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha a Tylova divadla v Nuslích. V třicátých letech mu K. H. Hilar nabídl angažmá v Národním divadle, tenkrát ale Pachta odmítl. V roce 1938 začal působit v Divadle U Nováků, odkud přešel v roce 1941 do Velké operety a současně hostoval v Nezávislém divadle. Po osvobození se stal členem souboru Divadla 5. května a současně i zájezdového Vesnického divadla. V roce 1948 nakonec přece jen přijal angažmá v Národním divadle, zůstal v něm ale pouze krátce, údajně pro svou skromnost a nesmělost. Někteří kolegové ale o něm říkávali, že tyto vlastnosti jen mistrně předstíral. Od roku 1950 raději přešel do Divadla na Vinohradech.
Bílá vrána:
Vždy nepřehlédnutelný
Před kamerou stanul poprvé už v roce 1926 jako vojenská stráž v komedii Karla Lamače Dobrý voják Švejk a hned na sebe upozornil, takže vzápětí začal dostávat jednu nabídku za druhou. Zahrál si ve více než sto třiceti filmech, a přestože hlavních rolí sice dostal jen málo, ale všechny rozhodně stály za to. K nezapomenutelným patří mimo jiné jeho drožkář Šourek v komedii Miroslava Cikána z roku 1942 Karel a já či hokynář Andělín Timtělo v poetické romanci Kluci na řece, kterou natočil o dva roky později Jiří Slavíček. Ať byly jeho postavy v scénáři významově sebemenší, vždy je ztvárnil tak, že se staly nepřehlédnutelnými a nezapomenutelnými. Kromě herectví byl i autorem řady dětských knížek, nejpopulárnější je nejspíš jeho Pučálkovic Amina. Napsal ale také Humoristické prózy či Dějepis světa a okolí a psal i fejetony do denního tisku. Často také vystupoval v rozhlase.
Právě začínáme:
Nadšený budovatel
Po válce se stal přesvědčeným komunistou a nadšeně propagoval novou socialistickou budoucnost. Navzdory vážným zdravotním problémům se účastnil brigád včetně těch fyzicky náročných v dolech, protože se chtěl ze všech sil podílet na budování nové vlasti. Zorganizoval i Divadlo pod plachtou a objížděl s kolegy Zdeňkem Řehořem, Františkem Kováříkem, Lídou Plachou, Evou Šmeralovou, Jiřím Holým a mladým Vladimírem Menšíkem republiku s angažovaným repertoárem. Odehráli společně sedmdesát představení, pak museli skončit kvůli Plachtově horšícímu se zdraví. V roce 1950 natočil svůj poslední film Karhanova parta. Zemřel 6. listopadu 1951, bylo mu pouhých padesát dva let. „Když už ležel v nemocnici a byl na tom hodně špatně, starala se o něj jako vrchní zdravotní sestra jeho vlastní sestra Helena,“ prozradila v Taussigově knize jeho dcera Alena. „Nechtěla, abych ho v tom stavu viděla, ale tátova druhá žena Andulka se přimluvila, a tak jsem si s ním ještě stiskla ruku. V tom stisku byl obsažený celý náš život a já ho dodnes cítím.“
Vložil: Adina Janovská