Vždy říkal, co si myslel, a to mocipánům nevoní, co svět světem stojí. Tajnosti slavných
17.11.2021
Foto: Se svolením: Falcon
Popisek: Jedna z největších legend českého divadla na snímku z roku 1945. První velký dokumentární portrét, nazvaný Jan Werich: Když už člověk jednou je…, natočili k čtyřicátému výročí jeho úmrtí Martin Slunečko a Miloslav Šmídmajer.
AUDIO / VIDEO Upřímnost se jaksi ‘nenosí‘, co se stal člověk člověkem, tím spíš, když zní veřejně a hodně nahlas. Jeho inteligentní, vtipná a mistrně cílená kritika se leckomu zajídala už za první republiky, během války šlo kvůli ní o život. A příliš se toho nezměnilo ani za komunistů.
Moudrý muž, legenda českého divadla, filmu i literatury… Představovat ho je zbytečné a pokoušet se napsat o něm něco originálního prakticky nemožné. Jana Wericha neznáme jenom jako skvělého herce a komika, ale také jako moudrého klauna a filozofa. Po slavné éře s Jiřím Voskovcem v prvorepublikovém Osvobozeném divadle zažil válečnou emigraci a po návratu se jednoznačně rozhodl pro českou kulturu. Moudrý klaun, který odmítal proměnu v šaška vládnoucího režimu, se stal respektovanou národní ikonou, jejíž názory lidé brali za směrodatné. Jeho životem se jako tragický podtón neslo předurčení, dané těžkými chorobami, které postupně kosily jeho nejbližší. Svým životním stylem, literární tvorbou, působením v divadle, filmu i televizi i vystupováním na veřejnosti ovlivnil a dodnes ovlivňuje atmosféru doby.
Vest Pocket Revue:
Drzý jedináček
Jan Křtitel František Serafínský Werich se narodil 6. února 1905 na pražském Smíchově jako jediný syn Vratislava Wericha, úředníka První české vzájemné pojišťovny, a Gabriely, dcery smíchovského hostinského Jana Choděry. Během první světové války, když byl otec na frontě, žil s matkou v Holešovicích, pak se ale rodiče brzy rozvedli a Jan připadl do péče otci. „Byl jsem jedináček, a to je hrozná věc, být jedináček. Neměl jsem se s kým hádat, s kým prát, kolem nebyly žádné děti, moc lidí k nám nechodilo a Vánoce vypadaly podle toho,“ zavzpomínal kdysi ve svém vyprávění O Vánocích. Celoživotního přítele Jiřího Voskovce potkal poprvé už jako kluk v centru Prahy a po čase se setkali znovu v jedné třídě gymnázia v Křemencově ulici. „On byl strašně drzý. Celý život říkal lidem všecko do očí,“ vzpomínal po letech v rozhovoru pro exilový časopis Listy Jiří Voskovec.
Balada z hadrů:
Za vše mohly utržené kulisy
Počátek jejich tvůrčí spolupráce spadá do období, kdy oba studovali na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Během třítýdenního pobytu u Voskovcových v Sázavě se tenkrát zrodila Vest Pocket Revue, tedy jakási malá revue do kapsičky u vesty. Premiéru měla na jevišti Umělecké besedy 19. dubna 1927, byla určena pro Voskovcovy spolužáky z francouzského lycea a Jan byl tehdy uveden na plakátech jako J. W. Rich. „Když jsme hráli poprvé a mysleli si, že naposledy, Vestpoketku, utrhly se špagáty, na kterých visely kulisy. Proto nás vystrčili před oponu a řekli, že musíme lidi nějak zabavit. A tak vznikla první forbína,“ vzpomínal Werich. V roce 1929 se oženil se švadlenou a kostýmní návrhářkou Zdeňkou Houskovou a jejich dcera Jana, která se narodila v roce 1935, byla herečkou a překladatelkou. Z nemanželského vztahu s neznámou, údajně českou umělkyní se až v roce 1956 narodil syn, ekonom, vysokoškolský pedagog a spisovatel Jiří Petrášek. Matka ho ale po porodu odložila do sirotčince a slavný otec prý o jeho existenci nevěděl.
Medvěd:
Od frašky k politické satiře
Voskovce a Wericha přátelé vždy považovali za jednu duši ve dvou tělech, prý když jednoho začala bolet hlava, chytilo to za chvíli i druhého. Původně chtěli diváky především bavit, měli v plánu vytvářet divoké fantazie, bláznivé frašky a absurdní pohádky. Nejistota hospodářské krize a narůstající nebezpečí fašismu na počátku třicátých let je ale přivedly k politické satiře. Ta poprvé prosákla v roce 1932 do antické hry Caesar, pak následovaly další, například Osel a stín, Kat a blázen či Balada z hadrů, která tehdy patřila k nejodvážnějším protifašistickým hrám. S Voskovcem vystupovali v maskách, stavěli se do role klaunů, kteří se pletou do děje divadelním postavám, případně před oponou komentují různé mimodivadelní události. Zastávali levicové názory a dělali si programově srandu ze starších pánů, maloměšťáků a páprdů. Náruživý kuřák, milovník dobrého jídla a pití dával přednost poetické komice, inspirované herectvím americkým kolegů, zejména Charlieho Chaplina. Tato inspirace byla zřetelná i v jeho filmových rolích z třicátých let, které byly vesměs adaptacemi úspěšných her Osvobozeného divadla a přispěly k vzniku nového žánru české politické filmové komedie.
Král a žena:
Největší vůl se vrátil
Ve spolupráci s režiséry Martinem Fričem a Jindřichem Honzlem vzniklo v třicátých letech několik nezapomenutelných autorských filmů, například Pudr a benzín, Peníze nebo život či Svět patří nám. Éra Osvobozeného divadla skončila jeho definitivním zákazem nacisty v listopadu 1938. V lednu 1939 emigrovali Voskovec a Werich s Jaroslavem Ježkem do Spojených států a po návratu do vlasti v roce 1946 založili Divadlo V+W na stejném místě, kde před válkou hrálo Osvobozené, ve Vodičkově ulici v paláci U Nováků. V březnu 1948 tu měl poprvé u nás premiéru i slavný americký muzikál Divotvorný hrnec, v kterém hrála hlavní roli Káči do té doby neznámá Soňa Červená a dnes již legendárního vodníka Čochtana Jan Werich. Po Voskovcově emigraci ale divadlo zaniklo a muzikál se přestěhoval do Karlína. Na poslední děkovačku slavného muzikálu v roce 1950 si Werich přinesl velký kufr s nálepkami Paříž, Londýn, New York a zeptal se publika: „Chcete vidět největšího vola?“ Lidi sborově zařvali: „Ano!“ „Tak jsem se vrátil,“ dodal. Potom vzal do ruky kontrabas, začal s ním točit a nahlížet do něj. „Co tam hledáte?“ zeptal se herec František Černý. „Své známé v base,“ odvětil Werich.
Čochtan vypravuje:
Postavy proměňoval v legendy
Jeho poválečná činnost je spojena s tehdejším režimem. Kritici mu vytýkají, že ačkoli byl velmi populární, nezastal se prý pronásledovaných a vězněných kolegů a přátel, obránci zase poukazují na jeho podpis petice Dva tisíce slov. V letech 1956 až 1961 vedl pražské Divadlo satiry, přejmenované v roce 1957 na Divadlo ABC, a s novým partnerem Miroslavem Horníčkem vystupoval znovu ve slavných ‘forbínách‘, tedy komických a satirických předscénách. Společně také obnovili některé hry z repertoáru Osvobozeného divadla. Ve filmu dostal po válce málo šancí, televize k němu naštěstí byla štědřejší. Z inscenací, v kterých hrál, se především díky němu staly legendy. Každému se jistě vybaví nezapomenutelný Císařův pekař a pekařův císař, filmová pohádka Byl jednou jeden král nebo televizní filmy Medvěd a Kočár nejsvětější svátosti. Skutečně významnou filmovou roli vytvořil v satirické fantazii Až přijde kocour.
Císařův pekař a pekařův císař:
Občan Werich
Stále více se projevoval také jako spisovatel, k velmi úspěšným patřila jeho sbírka pohádekFimfárum. Koncem padesátých let se několikrát vypravil do Itálie, jednou i s dcerou Janou, a své zážitky popsal v knize Italské prázdniny. V roce 1963 mu byl udělen titul národní umělec. V roce 1968 vysílala Československá televize devítidílný publicistický cyklus Co tomu říkáte, pane Werich? Ptal se Vladimír Škutina, odpovídal občan Jan Werich. Témata byla různá, ale především aktuální. V červnu 1968 podepsal manifest Dva tisíce slov, a po okupaci chtěl emigrovat do Rakouska, svou vlast ale opustit nedokázal a brzy se vrátil. Až do roku 1969 ještě namlouval v rozhlase Haškova Švejka, nastupující normalizace ale pro něj znamenala definitivní konec působení v divadla. Jeho jméno zmizelo i z televize, přestaly mu vycházet knihy… V té době ho již také trápilo zdraví, takže svůj čas dělil mezi nemocnici, domek na Kampě a chalupu ve Velharticích.
Co tomu říkáte, pane Werich?
Marný boj s lidskou blbostí
V roce 1977 vyšel v Rudém právu seznam signatářů Anticharty s jeho jménem a televize odvysílala dlouhé záběry Jana Wericha, sedícího mezi ostatními shromážděnými umělci, naslouchajícími projevům Jiřiny Švorcové a dalších ‘angažovaných‘ umělců. Jeho podpis je ale dodnes předmětem dohadů. Werichovi zastánci tvrdí, že prý žádal úřady o vyškrtnutí svého jména ze seznamu signatářů, protože podepsal pouze prezenční listinu. Nebylo mu však vyhověno a jeho protesty nebyly zveřejněny. Toto tvrzení bývá považováno za legendu, nicméně ji potvrzují bratři Jiří a Ondřej Suchý v knize Pan Werich z Kampy. Obecenstvo se s ním mohlo naposledy naživo zasmát na jaře roku 1977, kdy mu režim povolil vystoupení v pražské Lucerně. Wericha to sice pozvedlo na duši, ale pocit hořkosti to neodvanulo. „To víte, já jim dneska řeknu svý. Za to, že mě nechali jednou hrát v Lucerně, jim lízat holínky nebudu,“ svěřil se tehdy Jiřímu Suchému. V televizi se pak naposledy objevil v příbězích o Panu Tau.
Lekce svobody:
Smrtící rok
Jan Werich jednou řekl, že miluje „pohled do hlediště, když se lidé smíchem potácejí jako bárka ve vichřici srandy“. Stal se respektovanou národní ikonou, jejíž názory lidé brali za směrodatné. „Válka s lidskou blbostí se nedá vyhrát, ale nedá se z ní utéct, protože by blbost zaplavila svět,“ říkával. S výjimkou krátkého období žil od roku 1945 na pražské Kampě v ulici U Sovových mlýnů, ve stejném domě jako básník Vladimír Holan, označovaném jako Dobrovského domek nebo častěji Werichova vila. V roce 1980 zastihla smrt jeho manželku Zdeňku. Jan Werich ji přežil jen o pár měsíců, zemřel 31. října 1980 a byl pochován na pražských Olšanských hřbitovech. V květnu následujícího roku podlehla rakovině také jejich dcera Jana a 1. července 1981 odešel navždy i Jiří Voskovec.
Vložil: Adina Janovská