Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2022

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

V dětství Rus, pro nacisty Žid a v USA bezpečnostní hrozba. Život jako nekonečný absurdistán. Tajnosti slavných

15.11.2021
V dětství Rus, pro nacisty Žid a v USA bezpečnostní hrozba. Život jako nekonečný absurdistán. Tajnosti slavných

Foto: Se svolením: Národní filmový archiv

Popisek: Legendární herec, překladatel, dramatik, zpěvák, básník, textař, divadelní režisér Jiří Voskovec působil pod rodným jménem Jiří Wachsmann i pod pseudonymy George Voskovec, F. Formen, Formen a Petr Dolan

AUDIO / VIDEO Před nacisty emigroval kvůli údajnému židovskému původu, po kterém nebylo v jeho rodokmenu ani stopy. Jenže Američané jeho humoru nerozuměli, dokonce ho zatkli za sympatie ke komunismu. Život ‘toho hubeného‘ z legendární dvojice V&W připomínal jeden velký absurdistán.

Avantgardní dramatik a básník, divadelní a filmový herec a režisér, spolutvůrce Osvobozeného divadla a neodmyslitelná ‘půlka’ legendární komické dvojice V&W, k níž neodmyslitelně patřil i třetí, geniální hudební skladatel Jaroslav Ježek. Ze stejného důvodu, proč je lidé milovali, nemohla jim prvorepubliková buržoazie přijít na jméno – poukazovali totiž na společenské nešvary. Za války museli všichni tři uprchnout před nacisty, po osvobození se pak vrátil do vlasti jenom jeden. Jiří Voskovec zůstal stejně jako Jaroslav Ježek navždy za ‘velkou louží‘, na růžích tam ale rozhodně ustláno neměl.

 

Pudr a benzin:

Carský kapelník

Jiřího otec Vilém Wachsmann emigroval koncem devatenáctého století do Ruska, kde se prosadil jako nadaný hudebník a stal se kapelníkem carských vojenských hudeb. Matka Jiřina byla vnučka známého českého malíře Soběslava Pinkase. Narodila se ve Francii a jedna z jejích prababiček, Františka Schaurothová, rozená Dačická z Heslova, byla přímým potomkem šlechtického rodu, jehož nejznámějším představitelem byl spisovatel a významný kutnohorský měšťan Mikuláš Dačický z Heslova. Kromě Jiřího měli manželé ještě o dvanáct let staršího Prokopa a o deset let starší Olgu, kteří prožili většinu dětství v Rusku. V roce 1905 se rodina vrátila do vlasti, 19. června 1905 se v Sázavě narodil Jiří a otec v té době pracoval na ruském konzulátu v Praze. Během první světové války vstoupil v Rusku do československých legií a začal používat počeštěné jméno Václav Voskovec.

 

Golem:

Malý Tlustý Rus

Kvůli otcovu působení v Rusku spolužáci Jiřímu říkali Tlustý Rus a na tuto poněkud netradiční přezdívku vzpomínal kdysi i Jan Werich, který se setkal poprvé se svým budoucím tvůrčím partnerem Janem Werichem už tenkrát. „Bylo nám oběma asi osm nebo devět let a dodnes si detailně pamatuji na naše první setkání. Bylo to cestou ze školy, na rohu Panské ulice a Příkopů. Ten tlustý chlapec měl černé vlasy a černé oči a byl to Voskovec,“ zavzpomínal v roce 1968 v jednom z televizních rozhovorů s Vladimírem Škutinou na seznámení, které vůbec nenaznačovalo, že právě potkal přítele na celý život. Jiří nejprve studoval gymnázium v Praze, maturoval ale už na Lycée Carnot ve francouzském Dijonu, což významně přispělo k jeho budoucímu uměleckému rozletu. V Paříži se totiž sblížil s českým malířem Josefem Šímou, který ho zasvětil do tajů moderního francouzského umění.

 

Hej rup!:

Zrodil se unikát

Po návratu z Francie se rozhodl studovat práva na Karlově univerzitě, ale od počátku dvacátých let se věnoval především kulturní činnosti. Jeho první spoluprací s Janem Werichem se stal výroční večírek Spolku bývalých žáků francouzských lyceí. Během pouhých tří týdnů připravili pásmo scének, písní a dialogů s názvem Vest pocket revue, které se nakonec dočkalo 208 repríz. Díky tomu pochopili, že jsou nejspíš osudem předurčeni k roli komediantů. Úspěch způsobil, že oba přerušili vysokoškolská studia a naplno se začali věnovat divadlu. Na podzim roku 1927 se stali členy Osvobozeného divadla a během sezony 1928-1929 zkusili uvést několik vlastních her. V jejich vystoupeních nebyla tradice veseloherních bulvárních divadel, ale mnohem víc klaunské buffonerie, staroitalské improvizované frašky a poezie cirkusové manéže. Werich usiloval o poetickou komiku, inspirovanou herectvím Chaplina, Friga a Lloyda, a už ve Vest pocket revue vytvořil základní podobu hereckého typu. Svým podsaditým zevnějškem dokresloval podobu zemitějšího, ale leckdy moudřejšího klauna, jehož logickým protějškem byl chytrý, vtipný, štíhlý a krásný Voskovec.

 

Ezop a brabenec:

Legendární forbíny

Ve svých hrách byli ústředními postavami, které se pletou do děje a často hodnotí jednání ostatních postav. Zrodily se tak jejich charakteristické výstupy před oponou, nazývané forbíny, v nichž komentovali ve vtipných dialozích různé aktuální mimodivadelní události. Na scéně Osvobozeného divadla Voskovec s Werichem vytvořili autorský tým, který doplnili o hudebního skladatele Jaroslava Ježka, jenž vytvořil hudbu a písňový doprovod k naprosté většině her V&W. „Jistě, naše intelekty a temperamenty byly různé, ale jakýmsi nepochopitelným procesem se dokonale doplňovaly do něčeho, co nebylo ani Janovo ani moje, ale naše. Dvě rovnoběžné kolejnice z různých kovů, mířící a zatáčející stejným směrem. Říkali jsme tomu svět V&W,“ popsal později jejich vztah po letech v rozhovoru pro exilový časopis Listy Voskovec.

 

Svět patří nám:

Nerovný boj s nacismem

Ve svých hrách V&W otevřeně poukazovali na sociální problémy a nebezpečí nacismu, takže pravidelně čelili problémům s cenzurou, či dokonce otevřeným konfliktům s příznivci Adolfa Hitlera. Když pak pronacistický tisk Voskovce otevřeně označil za Žida, rozhodl se emigrovat, přestože se později při povinném prokazování rasového původu za protektorátu mezi jeho předky žádný Žid nenašel. Odjel do Paříže a krátce nato do Spojených států, kam za ním počátkem roku 1939 dorazili i Werich s Ježkem. Snažili se prorazit i tam, jenže se jim nedařilo, tamní krajané totiž jejich humoru nerozuměli. Až koncem války se jim podařilo prosadit se na Broadwayi. V září 1945 se do vlasti vrátil pouze Werich, Voskovec ještě zůstal v USA. Právě byl totiž v rozvodovém řízení se svou první ženou Madelaine Main, takže do Prahy dorazil až v červnu 1946, už se svou druhou ženou, divadelní herečkou Anne Gerlette, s níž žil až do její smrti v roce 1958 a měl s ní dvě dcery.

 

Kolaboranti v Protektorátu:

vysílání Hlasu Ameriky v roce 1942

V USA bezpečnostní hrozbou

S Werichem obnovil Osvobozené divadlo, poválečná atmosféra v Československu ho ale deprimovala. Po převzetí moci komunisty se rozhodl odejít raději do Paříže, kde pracoval jako úředník v sekretariátu UNESCO a s manželkou založil ve francouzské metropoli Americké divadlo. To, kvůli čemu odešel z vlasti, se mu za velkou louží paradoxně vymstilo, Američané mu totiž nechuť k novému společenskému řádu ve střední Evropě nevěřili. Podruhé přijel do USA 16. května 1950, aby se zde natrvalo usadil. Byla to už jeho pátá návštěva země a k získání občanství mu zbývalo pouze několik posledních formalit. Jenže rutinní kontrola imigračních úředníků dostala nečekaný spád. V roce 1951 byl zatčen pro podezření ze sympatizování s komunismem a z toho vyplývající ohrožení vnitřní bezpečnosti USA. Musel se vyrovnat s tím, jak byly interpretovány jeho filmy z třicátých let, o nichž si někteří mysleli, že propagují komunismus, například slavný film Hej rup!. Jedenáct měsíců byl internován ve federální imigrační stanici Ellis Island a propustili ho až poté, co se za něj zaručili dva významní představitelé antikomunistického exilu.

 

Tmavomodrý svět:

Werichova smrt ho zlomila

Medializace případu mu nakonec paradoxně pomohla a prorazil nejen na Broadwayi, ale také v samotném Hollywoodu. Jeho nejslavnějším filmem je drama Dvanáct rozhněvaných mužů, v němž si zahrál mimo jiné i s legendárním Henry Fondou. V roce 1955 konečně dostal jako George Voskovec americké občanství a stal se velmi uznávaným hercem, bohužel ale spíš mezi kolegy než v očích diváků. Po smrti Anne nejprve zaháněl smutek prací, nakonec se ale přece jen oženil ještě potřetí, v roce 1961 si vzal Christine McKeown. Poslední rok prožil v Kalifornii, kde prodělal léčbu rakoviny plic, a krutou ránu mu v roce 1980 zasadila smrt Jana Wericha. „Jan zemřel a velká část mě zemřela s ním. Bylo by to břemeno k neutáhnutí, vláčet s sebou vlastní částečnou mrtvolu. Ten kus mě, který s Janem zemřel, je vyvážený kusem Jana, které ve mně dále žije. Alespoň na tu chvíli, co tu budu,“ prohlásil. Zemřel na srdeční infarkt o pouhých osm měsíců později, 1. července 1981 v Pear Blossom.

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská