Studoval hru na varhany a měl se stát dirigentem. Jenže v kabaretu s bráchou byla větší sranda. Tajnosti slavných
12.11.2021
Foto: Se svolením: ČT
Popisek: Eman Fiala ve své největší filmové roli, jako fotbalový fanoušek Emil Habásek v komedii Muži v offsidu
AUDIO / VIDEO Méně vyceněné tesáky, jemnější, laskavější humor… I když to leckoho možná dnes už ani nenapadne, byl herec a komik Eman Fiala starším bratrem legendárního Ference Futuristy. Vedle báječného smyslu pro srandu všeho druhu a hereckého talentu mu daly sudičky do vínku ještě další, mnohem výraznější.
Byl velmi nadaný hudebník, v mládí inklinoval spíš k vážné hudbě, dokonce studoval hru na varhany. Velmi brzy ale upsal svoji duši filmu. Postav, které ztvárnil, byly téměř tři stovky, k více než třiceti filmům složil hudbu, a v osmi si dokonce i před kamerou zazpíval. Především ale patřil k nejvýraznějším hvězdám kabaretů, v nichž vystupoval nejen jako komik, mimo jiné mu například šla výborně i chůze po laně. Doba byla prostě taková. Společnost měla právě za sebou první světovou válku, lidé si naplno užívali samostatnost v nové Československé republice a chtěli se bavit. Jenže už za pár let se na jasném nebi začaly kupit mraky hospodářské krize, z níž se zrodil konflikt ještě mnohem hrůznější.
Fidlovačka:
Mistrovská dráha vzala zasvé
Herec, komik, režisér, hudebník a skladatel Emanuel Fiala se narodil 15. dubna 1899 v Praze do rodiny, v níž nepodlehnout múzám bylo téměř nemožné. Jeho dědeček byl učitelem hudby, otec Karel režisérem a členem souboru smíchovského Švandova divadla a v posledním desetiletí svého života se ještě stihl stát hvězdou němého filmu. Jeho strýc Ferdinand Fiala byl koncertní mistr, bratranec Jiří Julius hudební skladatel, který také skládal filmovou hudbu, řídil filmové orchestry a spolupracoval i se scenáristy, druhý bratranec Ferdinand se stal architektem. Už v dětství se Eman hudebně vzdělával u profesora Františka Černého na Vinohradech a v roce 1914 začal studovat na pražské konzervatoři hru na varhany, dirigování a kompozici. Jenže stejně jako starší bratr František, který vystupoval pod pseudonymem Ferenc Futurista, odsunul velmi brzy na vedlejší kolej slibně odstartovanou kariéru akademického sochaře a malíře, dal i Emanuel před mistrovskou hudební dráhou brzy přednost ‘lehkým‘ múzám. „Tatínek byl duší i tělem komik, takže i u nás doma bylo stále veselo,“ zavzpomínala před lety v rozhovoru s Ondřejem Suchým jeho dcera Milena. „S tátou vstoupilo pokaždé do našeho bytu slunce – byl usměvavý, skromný a vzorný táta!“
Muži v offsidu:
Kuplety pro Červenou sedmu
Na kabaretní scéně se objevil velmi brzy, hned po absolvování konzervatoře v roce 1917. Nejprve působil krátce jako kapelník v karlínském Varieté, brzy ale přešel do Divadla Rokoko, kde tenkrát působila legendární Červená sedma. A právě tam v něm odhalil herecký talent Eduard Bass, novinář, spisovatel a další mimořádně všestranný talent tehdejší kulturní scény. Dal mu první roli ve své aktovce Honza Pač Pač. Pro Červenou sedmu složil Eman hudbu k zhruba dvaceti populárním kupletům a šansonům a po jejím rozpadu se na čas vrátil do Rokoka. Současně ale působil i ve Varieté s populárním písničkářem Karlem Hašlerem a na scéně, nazvané Bum, na níž působila řada úspěšných komiků, mimo jiné jeho bratr Ferenc, Vlasta Burian či Saša Rašilov. V roce 1918 stanul poprvé před filmovou kamerou jako číšník v komedii Učitel orientálních jazyků. V roce 1920 si zahrál ševce Smůlu v klasické pohádce režiséra Svatopluka Innemanna Červená Karkulka, o rok později kamaráda hlavního hrdiny v komedii Irčin románek I., a pak už se mu začaly nabídky doslova hrnout.
Tichý dům:
K Burianovi díky lásce
V roce 1921 přešel do kabaretu Revoluční scéna k Emilu Arturu Longenovi a o rok později krátce vystupoval v berlínském kabaretu Die wilde Bühne, a pak v smíchovské Aréně. V roce 1923 se vrátil do Rokoka jako skladatel scénické hudby, kapelník a herec. V té době si také vzal o čtyři roky mladší Marii, sestru Jana Richtera, který později hrál v divadle Vlasty Buriana. V roce 1923 se jim narodila dcera Marcela, která se ale dožila jen necelých dvou let, a rok po její smrti přišla na svět ještě Milena, později provdaná Uxová. Se švagrem Janem nastoupil v roce 1925 do souboru nově založeného Divadla Vlasty Buriana a zůstal v něm až do jeho uzavření nacisty. Poslední inscenací se stala úspěšná komedie Když kocour není doma, která se dočkala více než 350 repríz, a úplně poslední představení bylo odehráno 2. července 1944. Byla to komedie Ducháček to zařídí, navazující na úspěch své filmové podoby, kterou natočil v roce 1938 režisér Karel Lamač.
Slunečnice:
Nejvíc mu ‘seděli‘ muzikanti
Se zrozením zvukového filmu se Eman zařadil k hercům, kteří byli téměř na roztrhání, a v roce 1931 dostal roli, která byla nakonec v jeho filmové kariéře největší. Ztvárnil vykutáleného fotbalového fanouška Emana Habáska v komedii Muži v offsidu, kterou natočil podle stejnojmenného románu Karla Poláčka režisér Svatopluk Innemann, a k tomuto filmu také složil Eman poprvé hudbu. Tento rok patřil k jeho nejvýznamnějším, stanul během něj před kamerou dokonce v jedenácti projektech. Podle toho, co právě určil scénář, se proměňoval v listonoše, fotografy, holiče, učitele, prodavače… Mezi jeho postavami ale převládali muzikanti, kteří jeho naturelu nejvíc ‘seděli‘, od hudebních skladatelů přes dirigenty či pianisty až po profesory hudby nebo zpěvu. Přestože jeho postavy byly většinou malé, publikum si je díky jeho výkonu okamžitě zapamatovalo. Připomeňme si třeba skladatele hymny pro portorické království v Lelíčkovi ve službách Sherlocka Holmesa, dirigenta v komedii Těžký život dobrodruha či konferenciéra ve filmu Hotel Modrá hvězda, který přebírá dirigování barového orchestru od R. A. Dvorského během písně Inky Zemánkové Slunečnice.
Limonádový Joe:
Nestárnoucí šlágry
Po osvobození strávil jednu sezónu na bratrově scéně v Divadle Ference Futuristy, pak už byl ale tak zaměstnán filmem, že se objevoval na jevišti jen výjimečně jako host. Hrál totiž nejméně v pěti filmech ročně. Díky němu se také zrodila celá řada populárních šlágrů, které jsou známé dodnes, například Dej gól, Zapomeň, že už se loučíme, Každý musí někdy něco mít či Sám já chodívám rád. Byly jemné a vlídné stejně jako jejich autor. „Táta byl ohromnej muzikant, ale mimo to, že byl muzikantem jazzovým, miloval i hudbu vážnou – především Smetanu, Dvořáka, Debussyho, Ravela. Jejich gramofonové desky si rád kupoval a doma si je pak pouštěl velmi často…“ prozradila Ondřeji Suchému dcera Milena. Často spolupracoval s rozhlasem a už v němé éře se dokonce pokusil i o filmovou režii – v roce 1922 natočil loutkové drama Románek zapadlé uličky, k němuž napsal i scénář společně s Martinem Fričem. V roce 1961 mu byl udělen titul Zasloužilý umělec a jednou z jeho posledních filmových postav se stal v roce 1964 pianista v nesmrtelné komedii Oldřicha Lipského Limonádový Joe aneb Koňská opera. Definitivně kariéru ukončil v roce 1966 v roli biřice v televizní pohádce režisérky Vlasty Janečkové Kacafírek. Populární herec, komik a hudební skladatel Eman Fiala zemřel 24. června 1970 v Praze.
Vložil: Adina Janovská