Vstoupili jsme a podepsali. Ne několik vět, ale dosti dlouhý etický kodex. O co přesně jde? Zápisníček A. V.
11.11.2021
Foto: Ilustrační fotomontáž Ondřej Vanča
Popisek: Zápisníček A.V.
Před pár měsíci jsme se stali/y, jako KrajskéListy.cz, členy Asociace online vydavatelů (AOV). Přihlásili jsme se a byli přijati. To první, co z toho plyne, bylo přijetí etického kodexu, který máme již nějaký čas dole na hlavní straně. Pochybuji, že si toho někdo všiml, to by musel býti extra pozorný čtenář, takže si dovolím k tomu pár slov. Tím také odhalím zákulisí výroby malého webu v naději, že to někoho třeba zaujme… Tedy, on ten začátek perexu je tak trochu redakčně oblíbený ´plurál majesticus´ - JÁ se přihlásila a MĚ přijali. (Prostě redaktor někam vyrazí, něco vidí, něco nafotí, něco napíše, a aby to znělo vznešeněji, píše MY byli, MY viděli 😊.) A zvířátko nakonec, to nesmí chybět.
AOV uspořádala minulý týden ´asociační pivo´. Tam jsem nebyla, neboť po návštěvě očního lékaře jsem prakticky oslepla. Fakt. Ale už to přešlo, jen mám monitor, když píšu, deset čísel od čenichu. A právě tam hoši (ano, hoši, jsem za vydavatele jediná žena, milé gender aktivistky) upekli onen kodex jaksi definitivně. Neb: „Reagujeme na hlavní nešvary mediálního trhu a členové AOV se proto shodli na společném etickém kodexu.“
Důvěra, to je to klíčové slovo
„Etický kodex vnímám jako jeden ze střípků samoregulačních kroků našeho byznysu. Předpokládám, že se bude v čase vyvíjet, projde aktualizacemi a budeme pracovat na jeho vymahatelnosti. Pokud chceme, aby se svět online médií kultivoval, musíme nějak začít. Věřím, že právě náš nový etický kodex je tím začátkem, už díky tomu, že je za ním spousta práce,“ upozorňuje Libor Matoušek, předseda představenstva AOV a majitel vydavatelství TRIMA News.
Etický kodex řeší sedm základních oblastí: obecné zásady (např. vlastnictví média, role kritického myšlení), obsahové zásady (např. clickbaitové titulky, citlivé osobní informace), reklamu, obsah třetích stran (hlavně zásady správného citování), zasahování do činnosti redakce, stížnosti a ochranu dat o uživatelích. Všem se dále budu, z hlediska malých a tím pádem trochu specifických KrajskýchListů.cz, věnovat.
„Vytvoření etického kodexu je důležitým krokem k zajištění důvěry ve zpravodajská média. Důležitost ochrany nezávislosti a transparentnosti mediálních společností a redakčního obsahu by se neměla brát na lehkou váhu. Kodex AOV rozhodně přispěje k důvěryhodnosti a kredibilitě jeho signatářů,” přivítal seberegulaci trhu Wout van Wijk, výkonný ředitel News Media Europe, která nyní sdružuje 2500 evropských médií, tištěných, televizních, rozhlasových i internetových.
A já dodám, co stojí v mezititulku – důvěra. O to nám jde a jít musí. O důvěru čtenářů v naše médium. Což neznamená shodný názor, ten nepanuje ani v redakci, ani smykem, ani náhodou. Neznamená to tedy, že bychom hlásali ´pravdu jedinou, shůry zjevenou´, náš webík předkládá čtenářům názory různé, leckdy i protichůdné. Nikoli aby je zmátl – ale jako inspiraci k vlastnímu uvažování o věci. I my uvažujeme, i my se často dohadujeme, i my se hádáme, tu a tam. Snažíme se ale urputně předkládat naše názory, podložené argumenty. A pokud se názor změní, netajíme to, jak vědí pravidelní čtenáři našeho komentátora Štěpána Chába. A ještě jedno pravidlo platí v naší redakci a pokud není dodrženo, ječím jak Viktorka ze stowattového zesilovače. ´Chodíme s Mirkem´; tj. s m(M)írou, tedy všeho s mírou, zlatá střední a poučení z četby Douglase Adamse – Don´t panic! S tímto letitým étosem, včetně denně žitého respektu k sobě navzájem i k našim čtenářům, jsme tedy vstoupili do AOV.
AOV není a nemá být uzavřená skupina
Asociace online vydavatelů však není uzavřená skupina vydavatelů, kteří se zajímají jen o své vlastní podnikání. „Naší ambicí je kultivovat celý online trh. Proto jednáme s celou řadou relevantních hráčů, politiků, úředníků i technologických platforem. Jsme velmi rádi, že jsme v řadě případů rozhýbali procesy, které by měly vést nejen k etičtějšímu podnikání na online trhu, ale které mohou vyřešit i základní problémy, se kterými se zdaleka nepotýkáme pouze my,“ upozorňuje Libor Matoušek za AOV.
Teď s dovolením proberu z našeho hlediska jednotlivé body kodexu, jenž celý najdete zde (stačí kliknout):
Ad Obecné zásady, to se za prvé týká vlastnictví, bez toho, že „vlastnická struktura členského subjektu je veřejně dohledatelná, a to až na úroveň ´koncového vlastníka´,“ by nás ani nepřijali. Jsem to já, ten vlastník, totální a naprostý soukromník. Nikdy, ani za totáče, jsem nebyla členem žádného politického subjektu, a to včetně SSM. Pravda, byla jsem u rohatých (ROH), ale to byl úplně každej, kdo byl někde zaměstnán. Bývala jsem politicky exponována směrem k Pirátům (fandila jsem jim a volila je), s čímž jsem se netajila, bohužel došlo k patrně nevyhnutelnému zklamání. Nyní jsem členem všeho všudy dvou facebookových skupin, ´Staré dveře´ a ´Přátelé humoru Pavla Kantorka´.
Neobchoduji se státem, pánbu zaplať. Nebereme granty, nemáme dotace, živíme se sami, z inzerce. Není to majlant, to mi věřte, ale jsme soběstační a… nezávislí. Neboť, při veškeré úctě ke kolegům třeba z vydavatelství Economia či Mafra – ´koho chleba jíš, toho píseň zpívej´, že jo. Jo, oni si mohou dovolit skutečné zpravodajství, to zas nepopírám, my jsme malý názorový web. A v Bakalově Ekonomii to řeší trochu elegantněji, tváří se, že někdo jako Zdeněk Bakala neexistuje - ´jako, Bakala, neznám, kdo to, prosím vás, je?´
Ověřování? Vlastní hlavou, co nám sedí na ramenou
Kodex dále píše: „Povinností členského subjektu je zveřejňovat informace správně a bez prodlení. Pokud je to možné, mělo by být ověřeno, zda jsou poskytnuté nebo reprodukované informace správné. Se zdroji zpráv je třeba zacházet kriticky, zejména pokud jejich výroky mohou být zabarveny osobním zájmem nebo úmyslně. Redakce členského subjektu má povinnost rozlišovat mezi faktickými informacemi a komentáři.“ Jak jsem již psala, tohle se spíše týká zpravodajství, které nemáme, neboť na něj nemáme, to si umíte představit. Kolik jen zaplatí vydavatelství na výplatách x redaktorům, pak redakční auta, neboť se musí jezdit a tak podobně. No, tak my sedíme u svých počítačů, jsme rozeseti po celé republice, např. já jsem jediný Pražák, a píšeme většinou komentáře.
Snažíme se usilovně mít je podložené tvrdými fakty, které ověřujeme… Inu, to je tak. Je zdroj obecně důvěryhodný? To, co tvrdí, zapadá do rozumné koncepce a pohledu na svět? Vida – a zde je ďáblovo kopýtko. Čímž jsme se rovnou dostali k bodu II., čili Obsahovým zásadám: „Členský subjekt se zavazuje, že bude dodržovat redakční standardy, jakými jsou ověřování informací, nestrannost a nezávislost, poskytování prostoru k vyjádření tam, kde to situace vyžaduje a podobně.“ Protože možnost faktického ověřování informací je opravdu jen v našich hlavách (i sto médií se může mýlit, viz třeba aktuální Štěpánův komentář), trvám na tom, aby v článku vždy bylo jasně popsáno, jak na TO autor přišel a ten je navíc ´odkrytý´ jménem i fotkou v tak zvaném zeleňouši, čili medailónku pod článkem.
Ano, také jsem viděla americké filmy, kde v obří redakci velikosti fotbalového hřiště měli celé oddělení na ověřování informací. Takže, vážení, jsme v desetimilionovém Česku. Ve sklepě mám místo specialistky na ověřování Katharine Hepburn (viz film Desk z roku 1957) zahradní sekačku, a proto se vážné investigaci vyhýbáme. Právě proto jsou naše regionální články tak milé, často o zvířatech, tak nějak nic proti ničemu.
Jak jsem neověřila podezřelý útulek
Protože jsem to nezvládla, nebudu uvádět jeho jméno, byť je velmi pravděpodobně jen pračka peněz. Leží na Vysočině a kolegyně Špačková o něm napsala článek, neboť se chytila zprávy, že tam vytvořili ´baby box´ pro koťátka. Čili pro nás ideální téma. Když jsem ale hledala fotky, narazila jsem na mnoho zpráv z několika zdrojů, že útulek není košer. Zkoušela jsem to ověřit z Prahy, ale narážela jsem ustavičně do zdi. Regionální rozhlasák, který o tom natočil sérii reportáží, nám nejen nechtěl napsat článek, nechtěl se již ani vyjádřit… Zkrátím to, článek putoval do koše. Nešlo jinak. Musela bych se sebrat, mít řidičák (nemám), auto (nemám), a vyrazit na Vysočinu, na vlastní víka pak zjistit, jak to je. Což nestíhám, protože jsem v KL šéfredaktorka i uklízečka. Anebo vyslat kolegyni, za honorář 400 Kč. Dost sci-fi. Stejně mě podezřelý útulek stál půl dne času a telefonování.
Klikbajtové titulky? A to zas jo
„Členský subjekt nepoutá na svůj obsah „clickbaitovými“ titulky. Forma a obsah titulků a podtitulků musí být opodstatněny dotyčným článkem,“ píše kodex. Co je ten „clickbaitový“ titulek, který jsem si počeštila? (Pyšním se tím, že kdysi dávno, v letech devadesátých, kdy písničkář Beck měl velký hit ´I ´m a loser, baby, why don´t you kill me´, jsem jako první v českých médiích napsala dnes již běžné – lůzr; a prorokuji, že zanedlouho bude běžné i slovo ňůs 😊.) Zpět k věci: Clickbait (z anglického click, kliknutí a bait, návnada, tedy návnada na kliknutí) je většinou poutavý titulek, který nutí čtenáře na něj kliknout. Může se jednat o titulek, který má pouze lidi nalákat a po prokliknutí se sice návštěvník většinou nic, co bylo slíbené v titulku, nedozví, nicméně zvýšil návštěvnost webu, a to i v případě, že web ihned opustil. Tolik vševědoucí Wikipedie (kde bychom bez ní byli, sláva jí).
Dám pár příkladů, abyste to lépe pochopili:
Když si přečtete titulek, co vás napadne? Že se Bagárová rozešla s manželem. Což táhne. Jenže opak je pravdou, v článku stojí, že jsou spolu, ale že se k tomu již nechce vyjadřovat. Ale titulek je formálně správný, opravdu se v článku mluví o rozchodu, že se nekonal. Z mých zkušeností, btw, by ten rozchod klidně mohl být pravdou, celebrity to, sám bůh ví proč, vždy nějakou dobu tají, někdy se jim to daří léta...
Tak tohle je typický bulvár. Senzace se nekoná, dotyčná si vzala volno. Opět - formálně je vše v pořádku, holt už jsme se, my novináři, ten klikbajt naučili...
Z vlastního hnízda. Vše je pravda, to jméno, které v titulku chybí... No tak to je schválně. Klikbajt po našom. Vylepšený skvělým songem Dana Landy, což má, opravdu má souvislost :-)
Jinými slovy, i Krajské listy.cz dělají klikbajtové titulky. V časopisu máte možnost zahrát na čtenářův zájem fotkou a různými nad a podvětami, na webu vám zbývá jen titulek, který musí čapnout na první dobrou. Nikdy ale nepoužíváme titulky, které by tvrdily něco jiného, než najdete v článku, např. takové to ´5 šokujících věcí o sexu, které jste nevěděli´, kde si přečtete fakt šokující fakta o misionářské poloze 😊. Ne snad proto, že dodržujeme kodex, ale abychom si nenasrali čtenáře. Ono totiž vše, co v kodexu stojí, je vlastně o důvěře, kterou médium rychle ztratí, zato sakra dlouho buduje.
Ostravská radost: Superbarevná mláďata ara arakangů
Chovná sezóna u papoušků v Zoologické zahradě a botanickém parku Ostrava byla v letošním roce poměrně úspěšná – celkem se zde rozmnožilo deset druhů, devíti z nich se podařilo mláďata odchovat. Jedním z nich je i vzácný ara arakanga. Dvě mláďata už opustila hnízdní boudu a začínají se odvažovat do venkovní voliéry. V Zoo Ostrava jsou tito pestře zbarvení velcí papoušci chováni nepřetržitě od roku 1976, s jejich rozmnožováním to ale není easy.
Ara patří mezi velké druhy papoušků – měří okolo 85 cm a největší jedinci mohou vážit bezmála 1,5 kg. Vyskytuje se v tropických deštných lesích, na savanách a plážích Střední a Jižní Ameriky. K hnízdění vyhledává velké přírodní dutiny až 40 m vysoko nad zemí. V hnízdním období tvoří páry, mimo dobu hnízdění žije v malých skupinkách. Početnost se odhaduje na méně než 50 000 jedinců, může to být ale také jen 20 000. Arové patří mezi dlouhověká zvířata, běžně se dožívají 40 až 50 let, v lidské péči se mohou dožít až 75 let.
Mláďata (samečci) se vylíhla 13. a 15. července, ale teprve v tomto období opustila hnízdní dutinu. U papoušků to není nic neobvyklého, mláďata se líhnou značně nevyvinutá, proto tráví v bezpečí dutiny tak dlouhou dobu. Po vylétnutí už jsou dorostlá do velikosti dospělých a plně opeřená. Od rodičů jsou mladí arové tohoto druhu na první pohled téměř nerozeznatelní, jen kůži kolem očí nemají tak výrazně zvrásněnou. Foto Monika Vlčková
Vložil: Anička Vančová