Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2022

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Mám rád Prahu. Jak stárnu, je to čím dál horší. Glosa Iva Fencla

09.11.2021
Mám rád Prahu. Jak stárnu, je to čím dál horší. Glosa Iva Fencla

Foto: Se svolením Ivo Fencl

Popisek: Ivo Fencl do Prahy jezdí i představovat své knížky

Asi to bude tím, že v ní nebydlím, a současně jsem tam žil řadu let v mládí. Taky synovi, když dorůstal, jsem Prahu prahl ukázat. Dnes tam bydlí, ale tenkrát to bylo místo výletů. Nu, a jednou v létě jsme prožili ve Zlaté Matičce šňůru překrásných dní; nikdy na to nezapomenu.

Bylo to v čase, kdy praví Pražané naopak prchli na venkov. Nahradili jsme je, tak trochu.

Obešli jsme dejme tomu (a na výslovné synovo přání) bašty Vyšehradu, aniž jsme se zřítili, a vespod prošli tunelem. Užili jsme si výhled ze střechy betonového ´stěhovacího vozu´ tam vysoko za obřím Žižkou a probádali další tunel - mezi Karlínem a Žižkovem.

Lezli jsme i na ošklivou Žižkovskou věž - a bylo nám fajn. Stoupali jsme lanovkou na Petřín a Strahov, kde měl syn později bydlet na koleji, a dole na Malé Straně jsme spatřili jak Jezulátko, tak pochmurný obraz Svatého Xaveria v Mikuláši, který Jakuba Arbese inspiroval k jeho nejznámějšímu romanetu. Nato jsme plni nadšení šplhali na Mikulášskou věž i na Svatého Víta, jehož spirála schodů mi skoro vzala dech.

Na Výstavišti jsem synu Filipovi starosvětsky ukázal Maroldovu kruhovou Bitvu u Lipan i s umělým popředím.

Za večerů jsme prochodili Střelecký ostrov a Žofín, kde jsme očumovali při svatbě. Procházívali jsme náplavku mladostí žijícím úsekem mezi Mánesem a železničním mostem. Spolu s Filipovou babičkou jsme navíc přešli Most inteligence, na který se kvůli tunelu už nevešla druhá kolej, pokud to nevíte, a šplhali na Branickou vyhlídku, tu od Davida Vávry.

I muzeum plné figurín mě oproti původnímu očekávání zaujalo a zjistil jsem, že Muzeum lega je maskovaná propagace fenoménu Hvězdných válek. Právě to syn kvitoval s povděkem.

V Muzeu Karla Zemana je všecko o dotyčném filmaři. Kreslíři a muzikanti na Karlově mostě syna taky zaujali, vždyť sám hraje na kytaru i kreslí, a ve Zlaté uličce je vlastně hodně k vidění. Včetně mučírny. Levnější je, pravda, Židovský hřbitov.

Taky jsme zkoumali pražské pasáže a jednou večer jsem Filipa vzal do Faustova domu i k Apolináři, kde se patnáct let předtím narodil. Tamní recepce zela prázdnotou, takže jsme ten anglicky působící objekt bez zeptání prochodili i včetně ústředního parčíku, v němž já kdysi sedával s Filipovou maminkou, když byla teprve těhotná.

Nejednou jsme prošli jednou pasáží na Národní třídu a Františkánskou zahradou na Václavák. Viděli jsme staré, ale klasické obchoďáky (Máj a Kotvu), ale taky Palladium a Nový Smíchov. V Bílé Labuti si koupil cosi na sebe a vznikl tu i ústřední slogan našeho pražského pobytu: „Tfuj, to je ale pěkná košile!“

Stoupali jsme výtahem na věž Staroměstské radnice a dvakrát obědvali v Konírně, což je ideál jedlíků poblíž Lennonovy zdi. Metrem jsme byli ve Stodůlkách, aby syn nezapomněl, že podzemní dráha nejezdí povětřím pouze Nuselákem.

Dětský ostrov byl zavřený, v tamní věži míval Foglar klubovnu. Prošel jsem zato ostrov Veslařský a sousední poloostrov plný přístavišť. Nezanedbali jsme Království železnic u Anděla. V Muzeu hlavního města Prahy jsem poprvé viděl slavný model Prahy i poutavou výstavu o povodních. A prošli jsme hradní zahrady a synek se vyfotil se stráží. V oněch horkých dnech vojáci nemuseli trčet v budkách.

Před Hradem jsme promluvili s jedním osamělým demonstrantem a byli jsme i na Novém Světě a v Loretě. Také u domů spisovatelů Součka a Foglara, který tam má desku, a pustili nás na střechu Tančícího domu, odkud je další výhled. I Meda Mládková pouští lidi na své dvě vyhlídkové terasy, umístěné nad Kupkou a Šímou, a okolo se řinula Vltava přeplněná loďkami, šlapadly a parníky. U zdymadla čekala fronta. Toho roku se pražské léto vydařilo. Bydlili jsme nejméně týden v chladné střešní přístavbě domu Jezerka s terasou na dvě strany a s výhledem na parníky, na Barrandov, na Hrad i na Vyšehrad; a ráno jsem chodil nakupovat přes ulici k pekaři a hned vedle k Vietnamci. Někdy jsem šel i na malý výlet dál...

Během pobytu jsme se řídili podle předběžného plánu, a pokud něco nevyšlo, nahradili jsme to hned jinou atrakcí. V SOBOTU jsme se třeba - naivně - dobývali do židovské čtvrti.

Filip se někam chtěl i vracet - a co je pravda? Ovlivní vás náhody. Tak například Týnský chrám nám třikrát zavřeli před nosem.

Každý večer jsem se synem ještě vyrazil na další vycházku. Měl, pravda, zrovna nový iPod, ale nepřeháněl to s ním. A dvakrát mu vypadl z kapsy. V Žižkovské věži mu jej naštěstí jedna paní vrátila, zatímco v jistém muzeu… ještě ležel na židli. Bez iPodu mladíka není, ale naštěstí nebylo všude připojení.

Chodívala s námi taky Filipova babička a on si zvykl kráčet první. Z legrace jsem synovi říkával, že chodí podobně jako „mladý Eastwood“, a něco na tom bylo. Nosil kohouta z vlasů, jednoduše mu tak rostly, a když si všecko zpětně promítnu, tak nelze popřít, že nám právě Filipovo charisma otevřelo leckterou bránu. Což je svět. A ženy?

Sem tam jsem si tenkrát řekl: „Za tou bych běžel.“ A vnímal jsem taky páry. Ale muž mi v takovém případě často přijde až moc mužný, i povídám si pod fousy: „Pokud ty dva oslovím, nebude to ono. Já vedle něj zaniknu.“ A tak mlčím.

Jeden podobný pár jel metrem a díval se na nás a vzpomínám, jak mu řekla: „Dneska se cítím příjemně unavená.“ I na náplavce byly zpěvačky, a hlavně výčepy a měl jsem pocit, že tam dívky mířily povětšinou na lov, ale chlapi že chodili spíš s partičkami.

Jednou jsme obědvali U houbaře a vedle nás taky seděl pár. Mile se bavili. Dostavil se náhle ještě jeden mladý muž. Ona vstala a objala se s ním, přisedl k ní a původní její partner rozvíjel, kam všichni půjdou teď. „Myslel jsem, že bychom se nejdřív mohli vykoupat,“ dodal. A byli pryč. Ne, žádnou novou matku jsem Filipovi po její smrti nikdy nehledal, ale ženské vám památky Prahy přece kapánek zastřou, to pravdou jest. To mi nakonec potvrdil i syn.  

 

 

Vložil: Ivo Fencl