Mám rád Prahu. Jak stárnu, je to čím dál horší. Glosa Iva Fencla
09.11.2021
Foto: Se svolením Ivo Fencl
Popisek: Ivo Fencl do Prahy jezdí i představovat své knížky
Asi to bude tím, že v ní nebydlím, a současně jsem tam žil řadu let v mládí. Taky synovi, když dorůstal, jsem Prahu prahl ukázat. Dnes tam bydlí, ale tenkrát to bylo místo výletů. Nu, a jednou v létě jsme prožili ve Zlaté Matičce šňůru překrásných dní; nikdy na to nezapomenu.
Bylo to v čase, kdy praví Pražané naopak prchli na venkov. Nahradili jsme je, tak trochu.
Obešli jsme dejme tomu (a na výslovné synovo přání) bašty Vyšehradu, aniž jsme se zřítili, a vespod prošli tunelem. Užili jsme si výhled ze střechy betonového ´stěhovacího vozu´ tam vysoko za obřím Žižkou a probádali další tunel - mezi Karlínem a Žižkovem.
Lezli jsme i na ošklivou Žižkovskou věž - a bylo nám fajn. Stoupali jsme lanovkou na Petřín a Strahov, kde měl syn později bydlet na koleji, a dole na Malé Straně jsme spatřili jak Jezulátko, tak pochmurný obraz Svatého Xaveria v Mikuláši, který Jakuba Arbese inspiroval k jeho nejznámějšímu romanetu. Nato jsme plni nadšení šplhali na Mikulášskou věž i na Svatého Víta, jehož spirála schodů mi skoro vzala dech.
Na Výstavišti jsem synu Filipovi starosvětsky ukázal Maroldovu kruhovou Bitvu u Lipan i s umělým popředím.
Za večerů jsme prochodili Střelecký ostrov a Žofín, kde jsme očumovali při svatbě. Procházívali jsme náplavku mladostí žijícím úsekem mezi Mánesem a železničním mostem. Spolu s Filipovou babičkou jsme navíc přešli Most inteligence, na který se kvůli tunelu už nevešla druhá kolej, pokud to nevíte, a šplhali na Branickou vyhlídku, tu od Davida Vávry.
I muzeum plné figurín mě oproti původnímu očekávání zaujalo a zjistil jsem, že Muzeum lega je maskovaná propagace fenoménu Hvězdných válek. Právě to syn kvitoval s povděkem.
V Muzeu Karla Zemana je všecko o dotyčném filmaři. Kreslíři a muzikanti na Karlově mostě syna taky zaujali, vždyť sám hraje na kytaru i kreslí, a ve Zlaté uličce je vlastně hodně k vidění. Včetně mučírny. Levnější je, pravda, Židovský hřbitov.
Taky jsme zkoumali pražské pasáže a jednou večer jsem Filipa vzal do Faustova domu i k Apolináři, kde se patnáct let předtím narodil. Tamní recepce zela prázdnotou, takže jsme ten anglicky působící objekt bez zeptání prochodili i včetně ústředního parčíku, v němž já kdysi sedával s Filipovou maminkou, když byla teprve těhotná.
Nejednou jsme prošli jednou pasáží na Národní třídu a Františkánskou zahradou na Václavák. Viděli jsme staré, ale klasické obchoďáky (Máj a Kotvu), ale taky Palladium a Nový Smíchov. V Bílé Labuti si koupil cosi na sebe a vznikl tu i ústřední slogan našeho pražského pobytu: „Tfuj, to je ale pěkná košile!“
Stoupali jsme výtahem na věž Staroměstské radnice a dvakrát obědvali v Konírně, což je ideál jedlíků poblíž Lennonovy zdi. Metrem jsme byli ve Stodůlkách, aby syn nezapomněl, že podzemní dráha nejezdí povětřím pouze Nuselákem.
Dětský ostrov byl zavřený, v tamní věži míval Foglar klubovnu. Prošel jsem zato ostrov Veslařský a sousední poloostrov plný přístavišť. Nezanedbali jsme Království železnic u Anděla. V Muzeu hlavního města Prahy jsem poprvé viděl slavný model Prahy i poutavou výstavu o povodních. A prošli jsme hradní zahrady a synek se vyfotil se stráží. V oněch horkých dnech vojáci nemuseli trčet v budkách.
Před Hradem jsme promluvili s jedním osamělým demonstrantem a byli jsme i na Novém Světě a v Loretě. Také u domů spisovatelů Součka a Foglara, který tam má desku, a pustili nás na střechu Tančícího domu, odkud je další výhled. I Meda Mládková pouští lidi na své dvě vyhlídkové terasy, umístěné nad Kupkou a Šímou, a okolo se řinula Vltava přeplněná loďkami, šlapadly a parníky. U zdymadla čekala fronta. Toho roku se pražské léto vydařilo. Bydlili jsme nejméně týden v chladné střešní přístavbě domu Jezerka s terasou na dvě strany a s výhledem na parníky, na Barrandov, na Hrad i na Vyšehrad; a ráno jsem chodil nakupovat přes ulici k pekaři a hned vedle k Vietnamci. Někdy jsem šel i na malý výlet dál...
Během pobytu jsme se řídili podle předběžného plánu, a pokud něco nevyšlo, nahradili jsme to hned jinou atrakcí. V SOBOTU jsme se třeba - naivně - dobývali do židovské čtvrti.
Filip se někam chtěl i vracet - a co je pravda? Ovlivní vás náhody. Tak například Týnský chrám nám třikrát zavřeli před nosem.
Každý večer jsem se synem ještě vyrazil na další vycházku. Měl, pravda, zrovna nový iPod, ale nepřeháněl to s ním. A dvakrát mu vypadl z kapsy. V Žižkovské věži mu jej naštěstí jedna paní vrátila, zatímco v jistém muzeu… ještě ležel na židli. Bez iPodu mladíka není, ale naštěstí nebylo všude připojení.
Chodívala s námi taky Filipova babička a on si zvykl kráčet první. Z legrace jsem synovi říkával, že chodí podobně jako „mladý Eastwood“, a něco na tom bylo. Nosil kohouta z vlasů, jednoduše mu tak rostly, a když si všecko zpětně promítnu, tak nelze popřít, že nám právě Filipovo charisma otevřelo leckterou bránu. Což je svět. A ženy?
Sem tam jsem si tenkrát řekl: „Za tou bych běžel.“ A vnímal jsem taky páry. Ale muž mi v takovém případě často přijde až moc mužný, i povídám si pod fousy: „Pokud ty dva oslovím, nebude to ono. Já vedle něj zaniknu.“ A tak mlčím.
Jeden podobný pár jel metrem a díval se na nás a vzpomínám, jak mu řekla: „Dneska se cítím příjemně unavená.“ I na náplavce byly zpěvačky, a hlavně výčepy a měl jsem pocit, že tam dívky mířily povětšinou na lov, ale chlapi že chodili spíš s partičkami.
Jednou jsme obědvali U houbaře a vedle nás taky seděl pár. Mile se bavili. Dostavil se náhle ještě jeden mladý muž. Ona vstala a objala se s ním, přisedl k ní a původní její partner rozvíjel, kam všichni půjdou teď. „Myslel jsem, že bychom se nejdřív mohli vykoupat,“ dodal. A byli pryč. Ne, žádnou novou matku jsem Filipovi po její smrti nikdy nehledal, ale ženské vám památky Prahy přece kapánek zastřou, to pravdou jest. To mi nakonec potvrdil i syn.
Vložil: Ivo Fencl