Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2022

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Vzorný synek začal učit chemii a fyziku, jenže pak se utrhl z řetězu. Revoluční nápady měl prostě v krvi. Tajnosti slavných

08.11.2021
Vzorný synek začal učit chemii a fyziku, jenže pak se utrhl z řetězu. Revoluční nápady měl prostě v krvi. Tajnosti slavných

Foto: Se svolením: Institut umění Divadelního ústavu AV ČR

Popisek: Spoluzakladatel Osvobozeného divadla, režisér, divadelní teoretik a pedagog Jindřich Honzl

VIDEO Režíroval všech dvacet divadelních her Voskovce a Wericha, s nimi ‘přičichl‘ i k filmu a také díky němu se zrodila česká avantgarda. Vrásky na čelech dělal kdekomu už za první republiky, během nacistické okupace už práce pro něj nebyla vůbec.

Nedávnou vzpomínkou na E. F. Buriana jsem zabrousila do světa meziválečné divadelní avantgardy, takže je namístě připomenout i další významné osobnosti této éry, ať už bylo jejich další směřování jakékoli. Jedním ze zakládajících a Burianovým spolupracovníkem byl pravověrný levičák, divadelní režisér a dramaturg, teoretik, dramatizátor a autor originálních jevištních montáží Jindřich Honzl. Ve své režijní práci vycházel ze specifiky hereckého projevu, pomáhal rozvíjet šíři výrazových prostředků a napsal také řadu významných teoretických prací. Před nacisty se stihl na poslední chvíli stáhnout do ústraní, po válce se ale znovu naplno ‘rozjel‘ a chtěl formovat mladou generaci. Po únoru 1948 prosazoval socialistický realismus v jeho dogmatické verzi, dokonce se podílel i na čistkách mezi bývalými kolegy. Napáchané škody ale mnohonásobně převýšila kvalita jeho divadelní teorie, která je inspirativní pro teorii hereckého projevu i praxi dodnes.

První představení

Narodil se 14. května 1894 v Humpolci do rodiny chudého krejčovského mistra a dělnice, pracující v soukenické továrně. Tam také absolvoval obecnou, a poté nižší reálnou školu, odmalička ho ale okouzlovalo divadlo díky matce, která účinkovala v ochotnických představeních dělnického spolku v hostinci Na Kuchařově. V letech 1909-1913 absolvoval učitelský ústav v Praze a od roku 1914 začal vyučovat fyziku a chemii. Narukovat nemusel, protože byl uznán nezpůsobilým ze zdravotních důvodů. V roce 1916 složil zkoušku učitelské způsobilosti a o tři roky později i zkoušku pro měšťanské školy. Oba jeho rodiče byli aktivní v sociální demokracii, takže i Jindřich začal už během studií působit v sociálně demokratickém hnutí a kromě školství spolupracoval i se Sdružením demokratických herců při pražské Dělnické akademii. V roce 1920 založil s bývalým profesionálním hercem Josefem Zorou recitační Dělnický dramatický sbor, tzv. Dědrasbor, inspirovaný dělnickými kluby v Sovětském svazu. Soubor se zaměřoval na kolektivní recitaci a při některých představeních ho doprovázel na klavír Zdeněk Nejedlý. V roce 1922 soubor zanikl, později se ale zabýval sborovou recitací mimo jiné i voiceband E. F. Buriana.

 

Nikdy nic nikdo nemá:

(Jiří Voskovec a Jan Werich ve filmu Pudr a benzin)

Scénář pro spartakiádu

Významně se podílel i na sportovních akcích levicových stran, v roce 1921 například vytvořil masovou slavnostní scénu, nazvanou Vítězství revoluce, která se představila na 1. dělnické spartakiádě na pražských Maninách, a napsal scénář slavnostní scény pro 2. spartakiádu Federace proletářské tělovýchovy, která ale nebyla realizována. Současně se stal v roce 1920 i jedním ze zakládajících členů Uměleckého svazu Devětsil, který sdružoval levicové umělce napříč obory, a po založení KSČ se stal jejím členem. V srpnu 1921 odešel s Dědrasborem ze sociálně demokratické Dělnické akademie k české odnoži Proletkultu, který byl kulturním hnutím, usilujícím o rozvoj kultury a umění s orientací na proletariát. V roce 1922 vyšel v Revolučním sborníku Devětsil jeho článek, nazvaný O proletářském divadle, který je považován za počátek české divadelní avantgardy. V roce 1922 se oženil s dcerou sociálně demokratického senátora Karla Dědice Marií, která se vyučila krejčovou, a v roce 1927 se jim narodil syn Jan.

Úplně jiné divadlo

Tehdejší ‘měšťáckou‘ divadelní praxi kritizoval a prosazoval nové pojetí, o němž napsal celou řadu studií, publikovaných v řadě časopisů a sborníků. Vycházel přitom ze znalostí aktuálních divadelních směrů v zahraničí, zejména v Sovětském svazu a ve Francii. V roce 1925 poprvé navštívil jako člen delegace Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení s novým Ruskem Moskvu a Leningrad a svoje poznatky shrnul v roce 1928 v knize Moderní ruské divadlo. Do Moskvy se pak v letech 1934 a 1935 vrátil a novinky shrnul ve studii Sovětské divadlo. Francouzskou kulturu zase poznával během návštěv Paříže. V roce 1925 spoluzakládal s Jiřím Frejkou legendární Osvobozené divadlo, dál ale spolupracoval i s dělnickými amatéry a organizoval ochotnické divadelní soubory Modrá blůza. Kvůli komunistické angažovanosti a spolupráci s Modrými blůzami a Proletkultem byl v roce 1927 vyšetřován policií, a poté měl být jako pedagog za trest přeložen z Prahy do Dubé na Sedlčansku, a tak svoji učitelskou dráhu definitivně ukončil a stal se profesionálním režisérem právě založeného Osvobozeného divadla.

 

Život je jen náhoda:

(Hana Vítová, Ljuba Hermanová, Jiří Voskovec a Jan Werich
v komedii Peníze nebo život)

Zrodila se legenda

V roce 1927 přijal do souboru Jiřího Voskovce a Jana Wericha a uvedl jejich studentskou inscenaci Vest Pocket Revue. V+W v ní vytvořili zcela nové pojetí scény. Vystupovali jako bíle nalíčení klauni, kteří si povídají mezi sebou i s obecenstvem, téma i směr dialogu měli sice předem domluvené, přesto zůstal v představení velký prostor pro improvizaci. Představení mělo obrovský úspěch a dočkalo se 208 repríz, i jejich další hry byly spíš zábavné a s velkým množstvím hudby. S houstnutím atmosféry ve společnosti ale začali od třicátých let i V+W přitvrzovat, jejich levicově zaměřené dialogy postupně přecházely od pranýřování maloměšťáctví a lidské hlouposti přes kritiku nezaměstnanosti a sociálních rozdílů až k politickému, otevřeně protifašistickému divadlu. V roce 1929 si Honzl odskočil na dvě sezony jako dramaturg a režisér do Zemského divadla Brno, v roce 1931 se ale do Osvobozeného divadla vrátil. Celkem režíroval dvě desítky her a revuí Voskovce a Wericha a díky spolupráci s nimi si také vyzkoušel filmovou režii. V roce 1931 společně natočili komedii Pudr a benzin a o rok později Peníze nebo život. Důležitou součástí obou projektů byla hudba Jaroslava Ježka, a přestože byly oba filmy přijaty kritikou rozpačitě, patří do zlatého fondu naší předválečné kinematografie.

Místo už pro něj nebylo

Souběžně Honzl dál rozvíjel svůj dlouhodobý zájem o surrealismus a v roce 1934 spoluzakládal Skupinu surrealistů v ČSR. Od roku 1935 působil krátce v Novém divadle na Václavském náměstí a po smrti šéfa činohry Národního divadla Karla Hugo Hilara se měl stát o rok později režisérem v Národním divadle, byl ale režisérským sborem odmítnut. Po uzavření Osvobozeného divadla v roce 1938 už pro něj v divadlech nebylo místo vůbec, takže se po krátké spolupráci s Československým filmem vrátil v letech 1939-1942 k učitelské profesi. V roce 1939 se potřetí a naposledy pustil do filmové režie a natočil pro firmu Baťa instruktážní film, nazvaný Dobrý vedoucí. V té době založil v roce 1939 Divadélko pro 99, které uvádělo v suterénní výstavní síni Topičova salonu scénické montáže a večery poezie, připomínající odkaz významných osobností české kultury. Počátkem čtyřicátých let působil jako poradce pražského Nezávislého divadla Jana Snížka, pro které upravil pod cizím jménem několik her. Tlak proti němu ale sílil, takže na podzim 1941 převzal vedení souboru A. Dvořák a Honzlova poslední inscenace hry Viktora Dyka Torzo už byla uvedena pod jménem herce Felixe le Breux. Honzl pak pracoval až do konce války jako pomocný úředník pražského magistrátu a dál se věnoval teorii divadla.

Propagátor politiky KSČ

Po osvobození se stal členem umělecké správy činohry Národního divadla, kde působil i jako režisér a vytvořil komorní experimentální scénu, Studio Národního divadla, jehož tvorbou chtěl formovat mladou generaci. Začal přednášet teorii divadla na katedře estetiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, pak byl jmenován profesorem DAMU, kde vedl katedru divadelní vědy. V roce 1948 se stal šéfem činohry a byl jako místopředseda Divadelní a dramaturgické rady jednou z ústředních postav kulturní politiky KSČ, dokonce se podílel na čistkách a pronásledování dřívějších kolegů. Napětí mezi ním, nadřízenými i herci ale narůstalo, navíc se zhoršoval jeho zdravotní stav, takže v září 1951 z divadla odešel a ukončil i pedagogickou činnost. Jeden z nejvýznamnějších meziválečných avantgardních umělců a propagátorů levicového divadla Jindřich Honzl zemřel po těžkém onemocnění zažívacího traktu 20. dubna 1953 v Praze. Jeho pravnučka Zita Skořepová se vedle etnomuzikologického výzkumu v Etnologickém ústavu AV ČR věnuje profesionálně sólovému zpěvu pod jménem Zita Honzlová a pořádá sólové koncerty hebrejských a jidiš písní, doplněné překlady a etnomuzikologickým výkladem.

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská