Žádný čítankový autor. První moderní satirik světa, co používal v básních sprostá slova, a zparodoval i autora národní hymny. Svět Tomáše Koloce
komentář
06.11.2021
Foto: Česká televize
Popisek: Karel Havlíček Borovský v podání herce Marka Němce v polohraném dokumentu Ljuby Václavové
Český lidový humor má dlouhou paměť. V souvislosti s pandemickými opatřeními v Evropě během nedávného výročí založení Československé republiky se začal vyprávět vtip o tom, jak by jejímu nastolení 28. října 1918 rakousko-uherský císař Karel mohl zamezit (stačilo kdyby uprostřed tehdejší pandemie španělské chřipky zavedl lockdown se zákazem vycházení) a během první vlny v Itálii jistý vtipálek správně napsal, že kdyby byl Karel Havlíček Borovský ve vyhnanství dnes, musel by zůstat v italské karanténě v Brixenu, kde se tehdy nakazil pro změnu tuberkulózou – a tak by s manželkou neumřeli ve sladkém domově, kde většina kolaborantských krajanů přecházela na druhou stranu ulice, ale v macešském exilu, který je měl velmi rád a vážil si jich… Lidový humorista přitom možná nevěděl, že Havlíček, který v pondělí ‘oslavil‘ 200 let od svého narození, byl jedním ze zakladatelů českého národního humoru. Ani život mně (autora této rubriky) by bez KHB nestál za mnoho…
Moje láska k pondělnímu jubilantovi se datuje od 7. třídy základní školy, kdy nám češtinu suploval náš ředitel, který, přestože nás normálně nic neučil, všechny nás dobře znal, a tak nám (jak jsem později pochopil) uložil každému udělat referát na obrozence podle našeho naturelu. Mně, který jsem už tehdy psal básně a který jsem od něj předtím dostal ředitelskou důtku (jistou nespravedlnost učitelky jsem ohodnotil slovy: „To ste se teda posrala!"), přidělil Havlíčka, kterého jsem co do beletrie do týdne přečetl celého (není to rozsáhlé dílo: tři epické skladby, epigramy a cestopis Obrazy z Rus), vyhotovil životopis a (i s přihlédnutím k tomu, že Havlíčkova Borová ležela jen nějakých 30 kilometrů proti proudu Sázavy od naší Zruče) zamilovaně Havlíčka zhodnotil.
Zlatý pan ředitel s radostí, že mě dobře odhadl, mi pak udělil ředitelskou pochvalu – která anihilovala tu důtku. Havlíček mě tehdy oslovil zejména tím, že to byl první autor, o němž nás učili ve škole, v jehož díle jsem našel sprostá slova. Tohle vydal už v polovině 19. století? – pomyslel jsem si v roce 1991 – to musel být tedy frajer! (Což mimochodem opravdu byl - a ve světovém měřítku, dát do veřejných básní sprostá slova si až sto let po něm troufli beatnici. Následující pasáže z jeho díla ostatně dodnes nesmí do čítanek):
„V akademii nauk
předsedou kníže Dunduk?!! (Pozn. aut. Dunduk = Thun duc = vévoda Thun)
Jakpak by tam neseděl
kníže pán, když má prdel."
(Učený epigram z ruštiny)
-
"Pro nic za nic robotovat
nevěděl bych věru,
na tu jeho čokoládu
že mu na ni seru...
Car necar, svátek nesvátek,
že mi všecko rovno,
ne a ne a nebudu hřmít;
co z toho mám? Hovno!―"
(Křest svatého Vladimíra)
|
Havlíček mě tehdy neskutečně inspiroval, celé gymnázium jsem pak psal epigramy, na všechny a na všechno, co mi nešlo pod nos, a ‘zbavil jsem se jich‘, až když jsem objevil haiku. Není bez zajímavosti, že rozvodové soudy mezi mými rodiči se konaly v Kutné Hoře ve stejné staré soudní budově, kde se Havlíček během slavné soudní pře v roce 1851 sám obhájil, když ho za jeho časopis Slovan obžalovali z protirakouské činnosti. Veřejné hádanice mezi mými rodiči byly nedůstojně krvavé, a smutný fakt, že jsem byl pozván jako svědek, mi ulehčila jen vzpomínka na Havlíčka, který - jak jsem si pořád opakoval - ‘to tehdy taky vydržel‘.
Dnes samozřejmě na Havlíčkovi nacházím i jiné kvality, zejména fakt, že zatímco zbytek české inteligence se topil v mlhavém rusofilství, Havlíček se do Ruska vydal a aniž by přestal prosazovat slovanskou vzájemnost (byl to on, kdo uprostřed revoluce v roce 1848 – i za pomoci svého tehdy spolurevolucionáře a později vrchního rakouského fízla Bacha, který se v českém jazyce dodnes uchoval v úsloví „dej si bacha“ – uspořádal v Praze první slovanský sjezd), zbavil se tam nekriticky obdivného pocitu, že „silné slovanské tam dubisko“ (= ruské impérium) – přesto, že spolusponzorovalo obrození všech slovanských národů – za všech okolností jen pomáhá a že vše, co je ruské, voní jako fialky.
Zatímco nejvyšší ruští duchové Havlíčkovi voněli (na slovanský sjezd pozval anarchistu Bakunina), ruská velmi nerovnostářská civilizace, utvářená samoděržavím k tomu, aby podlézala všemu nahoře a v zahraničí – a šlapala po všem prostém (i prostonárodním) dole, se Havlíčkovi po návštěvě Moskvy, kde pracoval jako domácí učitel, velmi zhnusila. Havlíček byl v tomto smyslu prvním novodobým kritickým průkopníkem-průzkumníkem slovanského východu – a podobné objevné cesty do Ruska pak – ať už dobrovolně či nedobrovolně – vykonali další velcí čeští duchové počínaje T. G. Masarykem (který považoval Havlíčka za svůj nejsilnější osobní vzor) a Jaroslavem Haškem.
Havlíček je v neposlední řadě tak trochu mým osudem jako archetyp, co nedodělal vysokou školu a jeho jedinou pozemskou jistotou je sedět na zadku a psát, pokud možno do vlastního periodika, čteného menší či větší hrstkou věrných – a když mu jedno periodikum zakážou, začne dělat další. V srdci s upřímnou vírou v jazyk a národ jako fenomény, které se nedají pošpinit – ale zároveň s nemilosrdně pohrdavým zesměšňováním všech, kteří si z těchto posvátných věcí dělají leda teplé hnízdečko a kšeft.
Mně cestu k Havlíčkovi před třiceti lety otevřel pan ředitel Smítka, jiným Havlíčkovi následovníci, kteří jeho verše a jeho pohled na svět pronášeli skrze ta dvě staletí. Kupříkladu tenhle Havlíčkův nadčasový text, který je parodií na původní kýčovitou „loajální vlasteneckou ódu“ Františka Ladislava Čelakovského na námět Františka Škroupa (KHB byl kromě jiného jedním z prvních českých parodiků, kterému nebyl svatý nikdo včetně „miláčka národa“, tvůrce moderního českého divadla a textaře národní hymny J. K. Tyla) nechali opatřit Ježkovou hudbou a z jeviště Osvobozeného divadla zpívali Voskovec a Werich:
„Kdo na hrobech praotců slavných
kalamajku tancuješ
a v čtyřech slovanských hlavních
nářečích brebencuješ (pozn. aut. slovanské jazyky tehdy byl brány jako jediný jazyk se čtyřmi nářečími: ruským, polským, českým a ilyrským = srbochorvatským)
Kdo piješ kvas a slivovici
a chodíš v kozácké čepici
Tys bratr náš, tys bratr náš
věř, nadělí ti Mikuláš.
Kdo věren Bohu, církvi, králi
co pravý Čech a vlastenec
´Schumachermeistra´ v peci spálíš
a nad krám píšeš ´Já sem švec´
Kdo každý pátek, každou středu
novou vymejšlíš abecedu
Tys bratr náš, tys bratr náš
tys vlastenecký Goliáš.
Kdo párky vlastenecké přikrýváš
vlasteneckou ódou v posteli
a velké Iliády zpíváš
ke cti Žižkově košili
Kdo k naší milé české vlasti
vždy přirýmuješ ´slasti, masti´
Tys bratr náš, tys bratr náš
tu máš věnec, tu máš, tu máš
Kdo pro vlast svou rázně a zdárně
piješ a jíš a tancuješ
a vlasti své, pražské kavárně
celý život obětuješ
Kdo raděj doma jídáš buchty
než by jsi jinde zpíval z kruchty
Tys bratr náš, ty jsi Kubík
hej hárum hárum mik mik mik"
|
Vložil: Tomáš Koloc