Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Pro jeho názory ho neměli rádi liberálové, politici, katolický klérus, menšiny i chudý lid. Kdo TGM miloval, byli umělci. Svět Tomáše Koloce

komentář 31.10.2021
Pro jeho názory ho neměli rádi liberálové, politici, katolický klérus, menšiny i chudý lid. Kdo TGM miloval, byli umělci. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením: Česká televize

Popisek: Tomáš Garrigue Masaryk v roce 1921; v pořadu Hledání ztraceného času

K 103. výročí založení samostatného československého státu přinášíme druhý díl podrobného životního příběhu jeho zakladatele a prvního prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka – jako Čechoslováka.

Jak už jsme nastínili v prvním dílu tohoto textu, Jan Hus byl vlastně jediný Masarykův velký český spojenec. Ostatními spojenci byli přátelé ze zahraničí, které Masaryk (už za Rakousko-Uherska poprvé nominovaný na Nobelovu cenu míru, pak na ni byl nominován ještě šestnáctkrát) nasbíral během svého předchozího života kosmopolitního profesora a poslance: Francouz, jeho kolega, profesor historie Ernest Denis (který mu pomohl založit propagační orgán čs. odboje, časopis La Nation tchèque), Skot a Angličan, někdejší zpravodajové ve vídeňském parlamentu Robert Seton-Watson a Henry Wickham Steed (ti ho naučili jednat namísto státníků se skutečnými hlavami států, jimiž jsou jejich sekretáři), bezkonkurenční hvězda tehdejší britské žurnalistiky a literatury, Ir George Bernard Shaw (který o Masarykovi napsal, že bude-li kdy existovat evropský prezident, měl by jím být Masaryk), srbští a chorvatští kolegové z rakouského parlamentu, jichž se v roce 1909 účinně zastal, když byli ve vykonstruovaném ´Záhřebském procesu´ obviněni ze špionáže (ti se stali partnery jeho snah o rozbití Rakousko-Uherska na slovanském jihu) i předseda srbské vlády Nikola Pašić, s nímž se v roce 1912 vydal vyjednat zmíněné podmínky hospodářské spolupráce (ten TGM a jeho spolupracovníkům vydal falešné dokumenty, s nimiž se mohli pohybovat po Evropě, kde na ně byl vydán mezinárodní zatykač). Jediným z jeho týmu, kdo nebyl cizinec a zároveň neměl falešný srbský pas, byl jeho kolega, tehdy už francouzský občan, Slovák Milan Rastislav Štefánik, pod jehož velením šedesát tisíc československých legionářů v Rusku v době, kdy se po uzavření Brestlitevského míru měli bez ohrožení vzdálit z Ruska, obsadilo během přesunování k Tichému oceánu stokrát větší území, než měla plánovaná československá republika.

Byla to popularita našich legionářů v Rusku, vracejících se přes území USA, které se tou dobou také zapojily do války, co vedlo k tomu, že dvě stě tisíc chicagských Čechů a Slováků, nadšených překvapivým přílivem národní hrdosti (ovšem i proto, že jim Masaryk v novém společném státě slíbil federaci…) provolalo Masarykovi slávu, a prezident USA Woodrow Wilson (jak už víme, stejně jako Masaryk chráněnec chicagského velkopodnikatele Charlese R. Crana) Masaryka ve chvíli, kdy se USA poprvé ujaly globální vlády, potvrdil coby hlavu státu.

Čímž byl definitivně dán i vznik samotného Československa a vedle něj i budoucí Jugoslávie a po 125 letech obnoveného Polska. Málo se mluví o prvotním impulzu protirakouského boje, jehož byl Masaryk hlavní spiritus agens. Byl jím dopis Wickhama Steeda, který Masarykovi na počátku první světové války tlumočil návrh určitých britských politiků, aby zahájil kampaň za rozbití jednoho ze dvou hlavních britských nepřátelských států. Britové to chápali jako podpůrnou politickou akci v nepřátelském týmu, Masaryk jako unikátní dějinnou šanci. (K úplnosti je třeba dodat, že tatáž válečná aktivita německých politiků, namířená opačným směrem, vedla tou dobou k zřízení Sovětského Ruska.)

Zápas o národní samostatnost nejen vlastního, ale i všech okolních národů byla totálním bojem, pro který Masaryk obětoval všechno. Centrální mocnosti se během války několikrát pokusily na něj spáchat atentát. Jeho manželka Charlotta byla během války v domácím vězení, kde se její choroba rozvinula v nevratné poškození psychiky, a dcera Alice byla během války pro velezradu určena k smrti a jen narychlo zorganizovaná kampaň americké veřejnosti (USA tehdy byly ještě neutrální) vedla k jejímu propuštění.

Masaryk své heslo „Ne Caesar, Ježíš“ tehdy vyspecifikoval do postoje: „Kdyby mě někdo osobně napadl, já bych ho snad utloukl cihlou, kdybych ji měl ze zdi vytrhnout“ (který zformuloval do těchto konkrétních slov poté, co se na scéně dějin objevil Hitler). Během sibiřského tažení (kdy se čs. legionáři z rozkazu TGM odmítli angažovat v bojích mezi rudými a bílými, což kupříkladu Jaroslava Haška a další rudé legionáře vedlo k odchodu z Masarykových útvarů, a zaměřili se na to, aby během války, která rozdělila Evropu, obešli Zeměkouli zpět na 'dohodový' Západ) pod vedením generála Štefánika zajali ruští legionáři nejen armádu 'pána Sibiře', bílého admirála Alexandra Kolčaka (který se vymknul Kerenského vládě, jíž byl původně podřízen), ale i transportovaný vlak s ruským zlatým pokladem, osmdesát vagonů zlata. Z nich šestnáct se nikdy nenašlo a podle některých historiků se po návratu staly základem Legiobanky.

Stejně tak to dopadlo s jednáními ve Versailles, kam byl (jako jediný zástupce nově vytvořeného státu!) pozván Masarykův hlavní zástupce (a později nástupce) Edvard Beneš, muž, o němž britský ministr informací Fisher řekl: „Podařilo se mu nemožné. Československo je státem, který nevznikl ani okupací ani kolonizací, ale jeho geniální propagační činností.“

Beneš, aby přesvědčil vítězné dohodové mocnosti k schválení bezprecedentní varianty při kreslení československých hranic, že na území českých zemí budou hranice republiky postaveny na historických základech Zemí koruny české (přestože německé osídlení tehdy sahalo až k Plzni, Litoměřicím, Českým Budějovicím a Novému Jičínu), zatímco na Slovensku (které předtím v historii nikdy nemělo státní samostatnost ani hranice) budou hranice určeny naopak principem národnostního osídlení, si tváří v tvář politikům, kteří o našich oblastech neměli ponětí, vypomohl lží, že na území nové republiky žije pouhých 800 tisíc Němců, ačkoli jich tam už v té době žily téměř tři miliony, jejichž vzpoura proti připojení k Československu musela být v letech 1918–19 potlačena vojensky, kvůli čemuž nebylo možné splnit další versailleský slib, zřízení samosprávných, německy mluvících kantonů po vzoru Švýcarska. Je třeba dodat, že svou roli při potřebě zachovat v republice pohraniční (sudetský) průmysl sehrála i podmínka vítězných dohodových mocností. Zatímco Německo a Rakousko jim budou platit reparace, Československo zaplatí svých 80 miliard korun jako 'poplatek za možnost se osamostatnit'.

Obě přestoupení desatera (sibiřská krádež a versailleská lež) byla podniknuta se svolením prezidenta Masaryka, pro něhož bylo desatero základním morálním kodexem. Masaryk se v duchu svého vnímání národnosti jako subjektu snažil oběma obelstěným národům jejich újmu kompenzovat v rámci své prezidentské pravomoci. Byla to jím prosazená dotace, díky níž se ČSR stala nejoblíbenější destinací uprchlíků ze Sovětského svazu, pro které ČSR zřídila vlastní paralelní školství včetně univerzity (byli mezi nimi básnířka Marina Cvětajevová, světový lingvista Roman Jakobson, literární teoretik Sergej Machonin, ale třeba i otcové herců Pavla Landovského, Petra Nárožného, hudebního skladatele Vadima Petrova nebo scenáristy série filmů Slunce, seno… Petra Markova), a něco podobného po nástupu Hitlera učinil svým udílením čs. občanství i pro uprchlíky z Německa, jako byli filozof Theodor Lessing, bývalý ředitel stuttgartského rozhlasu Rudolf Formis (který v ČSR založil nezávislé rozhlasové vysílání do nacistického Německa) či bratři spisovatelé Heinrich Mann (jehož dcera Leonie a vnukové Jindřich a Ludvík Mannovi v ČSR žili až do roku 1968) a Thomas Mann, který o Masarykovi řekl: „Kdyby Evropa měla vedle Masaryka ještě tři čtyři osobnosti jeho formátu, vyvíjely by se její dějiny podstatně lépe.“ Novopečení českoslovenští občané, profesor Lessing a inženýr Formis, byli bohužel na území ČSR zavražděni nacistickou tajnou službou v době, kdy byl TGM ještě prezidentem. Této předzvěsti věcí příštích už TGM nedokázal zabránit…

Když císař Masarykovi ještě jako poslanci rakouského parlamentu (známému tím, že jeho programem je úplná rovnoprávnost všech menšinových národů s Němci a Maďary) během zahájení parlamentní sezóny odmítl podat ruku, otočil se Masaryk během ustáleného ceremoniálu na podpatku a z rakouské sněmovny odešel. Dnes v ní má bustu nikoli Franz Josef, ale Masaryk.

Masarykův obrovský vliv, ale i trvalost tohoto vlivu se dá ukázat na rodu orlických Schwarzenbergů. Zatímco Karel III. Schwarzenberg (1824–1904) se stal Masarykovým úhlavním nepřítelem, jeho pravnuk Karel VI. Schwarzenberg (1911–1986) už byl nejpevnějším zastáncem Masarykových myšlenek a v době ohrožení republiky v roce 1938 inicioval Prohlášení české šlechty, v němž 36 českých šlechticů s německými kořeny manifestovalo věrnost republice a její nedělitelnosti, za což pak byla Karlovi VI. za okupace zabavena polovina statků. Jeho manželka, etnická Rakušanka, se (po vzoru Charlotty Masarykové) za války naučila česky, aby v tomto jazyce komunikovala i s německými orgány, on sám pak po celou válku pracoval v odboji a stal se prvním předsedou revolučního národního výboru v Čimelicích. Jeho bratr František Schwarzenberg (1913–1992) pak po okupaci v roce 1939 inicioval prohlášení 32 šlechticů německého původu, kteří odmítli možnost přihlásit se k národnosti svých předků a prohlásili, že jsou Češi, a za Pražského povstání pak bojoval na barikádách. Jako šlechtic vysvětloval svou příslušnost k Československé republice takto:

„Československá republika vznikla s přímým svolením císaře Karla I., který je dal ve své reakci na Wilsonových 14 bodů. V roce 1918 nevznikl nový stát, ale pouze byla obnovena samostatnost státu, který beze vší pochybnosti existoval po staletí a vlastně nikdy existovat nepřestal, pouze byl po jistý čas součástí Podunajské monarchie, ze které byl jejím panovníkem propuštěn.“

Přes to všechno byl Masaryk stejně jako osobnosti z českých dějin, jimiž se inspiroval (Hus, Komenský, Chelčický, Havlíček) solitér, který se vymykal z definice lidového češství a který nikdy neměl beze zbytku na své straně ani hospodářské kapitány státu, ani politiky, ani lid. Hospodářské kapitány (zejména ty zahraniční, jimž se znelíbil už zákonem, dle něhož je zakázáno, aby v jakémkoli podniku na území ČSR byla většina zahraničního kapitálu) si musel pohněvat například těmito větami:

„Náš obrodný program zeslabuje liberalismus. Úsilí o výchovu a vzdělání přestává na víceméně eklektickém napodobování rozmanitých evropských vzorů. Liberalismus je sociálně filosofií aristokraticko-plutokratickou. Liberalismus se stal běžnou filosofií našeho věku. Zejména žurnalistika sloužící liberálnímu konstitucionalismu byla a je liberální. Liberalismus je veliká smlouva doby udržet společnost na porouchaných (sociálních) základech Velké francouzské revoluce, tu i tam něco opravit, někdy snad dotknout se toho i onoho základního pilíře, ale pouze dotknout. Jen žádnou důkladnou revizi a reformu.“ (z manifestačního projevu českého boje za nezávislost 6. 7. 1915 v Ženevě)

Politikům se jistě nelíbila tato jeho představa budoucího státu:

„Prezident volí jistý počet ministrů (většinu? polovici?) z poslanců a senátorů a ostatek z neposlanců. Tak by bylo umožněno vládu zodbornit; neboť uznané vady parlamentarismu záleží právě v neodbornosti mnohých poslanců a v jejich stranickosti.“ (Světová revoluce, 1925)

A následující slova zase musela pohněvat lid, sužovaný první vlnou hospodářské krize a zmítající se v stávkách, při jejichž policejním potlačení byly i oběti na životech:

„Nerozčilujme se otázkami hospodářskými a politickými. Problém dneška není jen hospodářský a politický, nýbrž především mravní. V celém našem životě hospodářském i politickém musíme se vzdát vší násilnosti.“ (Vánoční projev 19. 12. 1933)

Na druhou stranu si TGM lid poněkud naklonil pozemkovou reformou, během níž zabavil pozemky nad určitou výměru šlechtě a daroval je malým rolníkům (přestože to na důstojný život domkářů bylo málo a s většinou 'zbyťáků' nakonec stejně spekulovali politici, což ve svém slavném prvním parlamentním projevu kritizoval i vůdce zbolševizované KSČ Klement Gottwald).

Masarykovi legionáři, kteří si mezi sebou říkali 'bráškové', sice prosadili jeho přezdívku 'tatíček Masaryk', ti z nich, kteří nebyli českého původu (Slováci a Rusíni), mu tak však říkat přestali, poté co Masaryk jako preventivní opatření proti národnostnímu separatismu uděloval důstojnická místa v armádě a jakákoli místa v policii a státní správě výhradně Čechům (což tematizoval například český režisér rusínského původu Antonín Moskalyk ve filmu Loupežník ze série Četnické humoresky).

Tehdejší konzervativně-katolický klérus si Masaryk pohněval tím, že do své prezidentské vlajky prosadil heslo z Husova dopisu z kostnické věznice „Pravda (boží) vítězí“ a dnešní zastánce teorie, že národ a vlast jsou jen víceméně škodlivé sociální konstrukty, svou slavnou větou z Hovorů s Karlem Čapkem: „Vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k jiným.“

Jedinou vrstvou obyvatelstva, o níž se dá říct, že Masaryka skutečně milovala, byli umělci všech národností a politických i náboženských vyznání, jejichž tvorbu Masaryk jako velký milovník podporoval ze svého osobního fondu a léta se s nimi každý pátek scházel. Jako důkaz autorovi poslouží příhoda, že i Masarykem nijak zvlášť milovaní V+W, když se během dovolenkové cesty do Itálie dozvěděli o úmrtí TGM, okamžitě obrátili auto a vraceli se domů, aby 'svému prezidentovi' stihli vzdát čest.

 

 

Prvoplánová historie dala za pravdu těm, kdo pozemské otázky řešili prvoplánovým násilím. Masarykova Československá republika tak nedostala oněch padesát let klidu, které si TGM přál v Hovorech s Karlem Čapkem, ale byla poprvé rozbita 15. 3. 1939 a definitivně 1. 1. 1993. Když TGM umíral, loučil se anglicky, protože měl postiženu mozkovou hemisféru, do níž se ukládá mateřský jazyk. Nikdo z jeho dětí nezemřel tak jako on; ve vlasti, v posteli, sešlostí věkem. Jeho nejstarší syn, malíř Herbert Masaryk (1880–1915), zemřel v 34 letech na tyfus. Jeho mladší syn Jan (1886–1948) zemřel 10. března 1948, dva týdny poté, co odmítl s ostatními protestujícími ministry opustit vládu, jmenovanou Edvardem Benešem. Byl nalezen pod okny Černínského paláce a dodnes se neví, zda z okna své koupelny skočil dobrovolně, nebo ho k tomu donutila sovětská NKVD (jak tvrdí její někdejší agent Michail Bělkin) či britská CIC (jak tvrdí historička Václava Jandečková). Jeho starší dcera Alice (1879–1966) zemřela v exilu v americkém Chicagu a mladší dcera Olga (1891–1978) v skotském Beaconsfieldu.

Proroctví TGM se naplnilo alespoň v tom, že po padesáti letech od založení republiky, v 60. letech, se Alice Masaryková během své návštěvy vlasti střetla se svými neteřemi, které ve vlasti zůstaly (vnučkami TGM), výtvarnou teoretičkou Annou (1911–1996) a hudební teoretičkou Herbertou Masarykovou (1915–1996), a jejich synovci (adoptivními pravnuky TGM), hudebním teoretikem Ivanem Medkem (1925–2010) a jeho bratrem, geniálním malířem a esenciálním bohémem Mikulášem Medkem (1926–1974), kteří tehdy všichni byli na vrcholu své svobodné tvorby. Po potlačení procesu liberalizace, vrcholícím Pražským jarem 1968 (které se živelně snažilo naplnit Masarykova slova o „dotknutí se pilířů Velké francouzské revoluce“ v jejich rozměru sociálním i občanském), však byli všichni příslušníci Masarykovy rodiny, občané ČSSR, opět vykázáni z veřejného prostoru a Alice Masaryková zemřela v emigraci, kam ji po letech následoval její prasynovec (a pravnuk TGM) Ivan Medek, který se stal hlasatelem rozhlasové stanice Hlas Ameriky ve Vídni.

Všichni Masarykovi nástupci ve funkci prezidentů této země (až snad na Emila Háchu, Ludvíka Svobodu, Václava Klause a Miloše Zemana, kteří se profilovali a profilují spíš jako 'správci konkurzní podstaty') pak byli jeho pokračovateli potud, že se snažili o naplnění vysokých ideálů, u nichž můžeme důvodně pochybovat, zda jsou v pozemských podmínkách vůbec naplnitelné.

 

Vložil: Tomáš Koloc