TGM byl asi z obou stran židovského původu. O tom, že měl pravdu v procesu Hilsner, pochyboval i Karel Čapek. Svět Tomáše Koloce
komentář
30.10.2021
Foto: Se svolením Česká televize
Popisek: Tomáš Garrigue Masaryk v roce 1928 v Topolčiankách; z pořadu ČT Hledání ztraceného času
K 103. výročí založení samostatného československého státu přinášíme dvoudílný podrobný životní příběh jeho zakladatele a prvního prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka. Na začátku příběhu jako Rakušana...
Thomas Johann Masaryk (tedy Tomáš Jan, jak byl pokřtěn), který se narodil 7. března 1850 (a díky svátku svatého Tomáše získal své křestní jméno) v Hodoníně a zemřel 14. 9. 1937 (v den 51. narozenin svého syna Jana) v Lánech u Nového Strašecí, měl jak geneticky, tak ideově kořeny ze všech našich prezidentů nejširší, a to dokonce i bez senzační legendy, že „jeho skutečný otec byl císař František Josef I.“. (O tom tvůrcům legendy svědčí poznámka v císařově deníku, „Kropaczek erledigt“, který se podle nich týká jeho matky Teresie Kropaczek). Reálnější už je verze o otcovství Nathana Redlicha (1803–1888), který byl sám úředně adoptovaným synem hodonínského židovského velkostatkáře a velkoobchodníka s kůžemi. Redlich byl nicméně fakticky syn vlastní; v době jeho narození však ještě existovaly kvóty na počty dětí, narozených v židovských rodinách. Židovské charitě se však na rozdíl od židovské reprodukce tehdy meze nekladly, takže se z vlastního ´dítěte nad počet´ většinou stalo ´dítě adoptované´.
Masarykova matka Terezie Kropáčková (1813–1887) byla Redlichovou kuchařkou a pro verzi Redlichova otcovství by svědčilo, že Masaryk se celý život přátelil s Redlichovým vnukem (a tedy svým synovcem?) Josefem (1869-1936), který se stal právníkem a byl krátce ministrem financí Rakouska jak za císařství (1918), tak za republiky (1931). Masarykovy židovské kořeny jsou ale nesporné i mimo tuto aféru, a to ze strany matky: její babička Tekla Wurm pravděpodobně pocházela z prostějovské židovské komunity. Budoucí TGM nicméně vyrůstal v rodině Slováka Jozefa Maszárika (1823–1907), který byl kočím na císařově hodonínském panství (pravopis příjmení TGM se zrodil až při jeho křestním zápisu) a jehož rodina až do 17. století procházela ze Záhoří, a matka Terezie byla z rodu Moravských Slováků, usazených sto let v Hustopečích, která ovšem jako rodina služebných ovládala lépe němčinu. (Přes určitou Redlichovu podporu při studiu, kterou později potvrdil syn TGM Jan v rozhovorech s americkou spisovatelkou Marcií Davenport, nešlo o nijak idylické dětství. Masaryk vzpomínal, že když se panstvo sešlo v zahradním altánku a hodovalo, hodilo mezi zaměstnance, otcovy kolegy, makarony, a ti se o ně rvali jako psi.)
Budoucí TGM nicméně vyrůstal v rodině Slováka Jozefa Maszárika, česky bychom řekli Řezníčka (1823–1907), který byl kočím na hodonínském panství Habsburků (!). (Pravopis příjmení se z maďarské formy na českou ´Masaryk´ zrodil až při křestním zápisu pozdějšího TGM.) Rodina Maszárikových je od 17. století doložena v Radimově na slovenském Záhoří a úřední otec pozdějšího prezidenta sám se narodil v Kopčanech, místě, kde 1200 let stojí nejstarší dochovaný kostel v střední Evropě. Rodičům TGM se narodilo celkem šest dětí, pět synů a jedna dcera, z nichž se jen tři synové dožili dospělosti. Nejstarší z nich byl TGM (1850–1937), následoval Martin Masaryk (1852–1873), o kterém TGM později napsal, že byl „z nás tří nejhodnější, nejčistší, anima candida, jak se říká“. Martin se stal profesionálním vojákem a v jednadvaceti letech zemřel ve Vídni na tyfus. Nejmladší bratr Ludvík Masaryk (1854–1914) si v dospělosti díky pomoci TGM mohl v Hustopečích zařídit tiskárnu, kde tiskl bratrův časopis Athaeneum. Později mu bratr pomohl v Praze otevřít vinárnu a nakonec Ludvík skončil jako hoteliér ve slovinské Portoroži, aniž se jediný ze sourozenců dožil Tomášova prezidentství.
Masarykovi tedy byli rodina z trojmezí dnešní Moravy, Slovenska a Rakouska, které bylo spádovou oblastí kraje (i proto Martin Masaryk skončil ve Vídni a Ludvík Masaryk v Portoroži). Čejkovický kaplan František Satora, který se určujícím způsobem zasloužil o to, že se z učedníka kovářství díky jeho soukromému vyučování stal (ještě před vlastním studiem!) podučitel na hustopečské reálce, byl nadlouho jediným Čechem, který měl na život pozdějšího prvního československého prezidenta vliv. Anton Le Monnier, v jehož rodině a salonu přestál gymnaziální studia v Brně a později ve Vídni, a policejní ředitel města Brna (je zajímavé, že Václav Olič, v jehož rodině a salonu později přestál svá studia nástupce TGM Edvard Beneš, byl zase policejním komisařem města Prahy…) byl původem Francouz, zatímco učitel, který Masaryka nejvíc ovlivnil (novodobý Aristoteles, který pojímal filozofii jako exaktní technickou vědu) Franz Brentano zase původem Ital. Nad jeho přednáškami se TGM scházel s židovským prostějovským krajanem své babičky Edmundem Husserlem (veleslavným zakladatelem fenomenologie), který se národnostně definoval jako Rakušan, a Rudolfem Steinerem (mj. zakladatelem waldorfské školy a biozemědělství), narozeným v Chorvatsku a vychovaným v Uhrách, který se definoval jako Němec. (Později se ti dva odpůrci, bourač rakousko-uherského státu a jeho velký přívrženec, potkali ve vídeňském parlamentu, kde byl Masaryk poslancem a Steiner parlamentním tajemníkem.)
Fakt, že Le Monnier se do Brna dostal ze Salcburku, kde byl v době internace Karla Havlíčka Borovského v Brixenu pověřen hlavním dohledem nad pohyby legendárního vyhnance, je stejně zajímavý jako to, že jeho svěřenec TGM se později během postgraduálních studií v německém Lipsku se svou pozdější manželkou Charlottou Garrigue (1850-1923) seznámil v rodině Göringových, spřízněných pravděpodobně s pozdějším Hitlerovým zástupcem Hermannem Göringem. Rodiče Charlotty měli francouzské hugenotské předky, kteří po Bartolomějské noci emigrovali do Dánska, kde se ještě narodil Charlottin otec, nakladatel Rudolph Pierre Garrigue (1822–1891). Ten byl rodinným přítelem budovatele chicagského vodovodu Charlese Richarda Crana, jenž se později několikrát stal důležitou postavou Masarykova příběhu.
Masaryk se do Garrigueovy rodiny přiženil v newyorském sboru unitářské církve a po protestantském vzoru přijal manželčino příjmení do svého jména. Přítel jeho tchána Ch. R. Crane (1858–1939) se postupně stal mimo jiné hlavním sponzorem vzniku Muchovy Slovanské epopeje, ale především volební kampaně prezidenta Wilsona a Masarykovy kampaně za rozbití Rakousko-Uherska, čímž se obě panslovanské aktivity jaksi spojily. Toto a fakt, že si Masarykův syn Jan vzal Cranovu dceru Frances a Cranův syn Richard byl prvním americkým velvyslancem v ČSR, kupodivu nebylo nikterak v konfliktu s Cranovým celoživotním antisemitismem a sponzorstvím začínajícího Adolfa Hitlera.
Ze šesti dětí, které se manželům Garrigue Masarykovým narodily, se dospělosti dožily čtyři. Nejstarší Alice (1879–1966), doktorka filozofie, která se narodila ještě ve Vídni a tamtéž na konci první světové války unikla rozsudku smrti (jen o vlas milostí posledního rakouského císaře Karla I.), dožila bezdětná v rodné zemi své matky, americkém Chicagu, a těsně před smrtí, v liberálních 60. letech, se vydala do Prahy a na svou oblíbenou Slavii, kde se setkala s fotbalovým internacionálem Františkem Veselým, jenž o tom podal zprávu v televizní sérii Příběhy slavných. Mladší syn TGM Herbert (1880–1915) se stal malířem, oženil se s vdovou po svém kolegovi Antonínu Slavíčkovi Mílou a jeho adoptivní dceru Evu si vzal spisovatel a legionář Rudolf Medek. Tomu se s Evou narodili později slavní synové, malíř Mikuláš a novinář Ivan Medkovi, kteří se tím pádem vlastně mohli pyšnit statusem úředních pravnuků TGM. Díky dvěma Herbertovým manželským dcerám s Mílou, kunsthistoričce Alici (1911–1996) a především hudební teoretičce Herbertě (1915 – 1996) Masarykovým, jejíž dcera Alice si vzala syna českého malíře Jana Kotíka (s nímž v roce 1969 též odešla do USA), se rod rozrostl o dva další Američany a též výtvarníky, prapravnuky TGM Tomáše a Jana Jakuba Kotíkovy.
Nejmladší dcera Olga Masaryková (1891–1978), která TGM během první světové války, snad i z potřeby uniknout před nenaplněným, a posléze rozvedeným manželstvím s pražským advokátem, doprovázela otce do exilu, se během pobytu ve Švýcarsku seznámila s tamním lékařem Henrim Revilliodem, s nímž měla dva syny, Herberta a Leonarda, kteří oba zemřeli za druhé světové války jako příslušníci československé zahraniční armády v řadách britské RAF. Výše zmíněný mladší syn TGM, otcův velvyslanec ve Velké Británii a Benešův ministr zahraničních věcí Jan Masaryk (1884–1948), děti neměl a jeho osudové sepětí s otcem bylo symbolicky stvrzeno i tím, že TGM zemřel v den jeho 53. narozenin, 14. září 1937.
Spisovatel Vojtěch Martínek ve svém románu Kamenný řád napsal: „Co je víc? Jít v řádu – nebo žít podle svědomí?“ TGM se svým současníkům jevil jako bouřlivák, který byl ochoten vzít na ředitele svého brněnského gymnázia pohrabáč, když se netaktně vyjádřil o jeho první lásce, přestože pak zjistil, že vztah nebyl čistý a že ho 'vyvolená', příbuzná jeho bytné, chtěla pragmaticky 'ulovit' (za tuto epizodu byl z gymnázia vyhozen) a který si v brnění služebního postupu rakousko-uherského vysokoškolského učitele neváhal poničit 'kádrový profil' sňatkem s americkou jinověrkyní, a nakonec i vlastním přestupem do kalvinistické reformované církve, v níž byly pokřtěny i jeho děti. Asketa všedního dne Masaryk, který v mládí přestal pít alkohol, aby „jednou nepil příliš mnoho“, byl na druhou stranu nedělním bonvivánem, až do svých osmdesáti let sexuálně aktivním, a o jeho dionýských hostinách s přítelkyní, spisovatelkou Oldřiškou Sedlmayerovou, si léta vyprávěl celý kraj. Proto je mohl zachytit nejen film Hovory s TGM (2018), ale už i Bohumil Hrabal ve svém románu Obsluhoval jsem anglického krále z roku 1971, kde Hrabal TGM nazval 'playboyem'.
Heslem Masarykovy rodiny bylo: „At us is everybody his own king – U nás je každý svým vlastním pánem.“ Člověk tu byl povýšen nad tradici, jejíhož prvního porušení se hrdý Masaryk dopustil už tím, že odmítl manželčino věno. Od tchána si vzal jen půjčku do začátku manželství, kterou pak už jako univerzitní profesor splatí. Profesor Masaryk vozil své děti jako batolata na svazcích Platóna, jejich matka Charlotta a dcera Olga vystoupily na přelomu 19. a 20. století i z reformované církve, a Olga se později dokonce stala příslušnicí charismatické církve Křesťanská věda, která hlásá duchovní samoléčbu člověka a stritně odmítá moderní medicínu.
Byla to paradoxně Masarykova žena, Američanka s bolestnou psychickou konstitucí (trpěla depresí a laktační psychózou), posílená však kalvinistickou vírou o ochraně lidí předurčených, kdo mu vnukl povinnost vrátit se jako Mojžíš k svému národu a vyvést ho z otroctví. Učinila tak dokonce dvakrát. Poprvé když ho přiměla, aby se jako muž s dvěma dětmi vzdal perspektivního místa docenta na Vídeňské univerzitě a vyslyšel nabídku profesora Otakara Hostinského, aby přešel na nově založenou českou část Karlo-Ferdinandovy univerzity (která v té době ještě neměla ani svou vlastní budovu), a podruhé když ho po agresivních útocích jeho krajanů během Masarykova 'zavádění svědomí do rodné země' (vyvracení pravosti Rukopisů zelenohorského a královédvorského a hilsneriády) přesvědčila, aby se nevracel do Vídně a zůstal v Praze.
Perličkou je, že mezi literárními vědci se vypráví příběh, jehož pravdivost se už zřejmě nikdy nepodaří prozkoumat. Mezi Povídkami z jedné kapsy od Karla Čapka je povídka jménem Případ Selvinův (v roce 1968 zfilmovaná Jiřím Weissem jako Spravedlnost pro Selvina), v níž figuruje světoznámý nositel Nobelovy ceny Leonard Unden, jehož literární jméno bylo postaveno na tom, že hájil nevinně odsouzeného v případu vraždy, Franka Selvina, který se mu po propuštění přiznal, že vraždu skutečně spáchal. Podobnosti mezi Selvinovým a Hilsnerovým procesem a Undenem a TGM a fakt, že to byl Karel Čapek, kdo naslouchal TGM během tvorby společné knihy jeho vzpomínek (během jejíž tvorby psal paralelně své detektivní povídky) vytvářejí konspirační domněnku, že povídka je ve skutečnosti prozrazením tajemství, které Masaryk 'našeptal do Čapkovy povídkové vrby'.
V těžkých dobách si Masaryk k opoře své ženy přidal ještě jednu oporu z českých dějin, Jana Husa. Připomněl mu ho paradoxně Karel III. Schwarzenberg (prapradědeček dnešního českého politika), když Husovo jméno odmítl nechat napsat na budovu Národního muzea (jehož byl hlavním sponzorem) s tím, že „husité byli banda lupičů“. Tím kníže Schwarzenberg za první světové války nevědomky inspiroval i Masarykovu filozofickou koncepci odtržení od Rakouska. Rekatolizovaný, dějinně demokratický protestantský národ husitů, který se probouzí, aby rozbil panství feudální monarchie, musel konvenovat jak rekatolizovaným Francouzům, hugenotům, kteří v té době měli za sebou čtyři revoluce, tak protestantským Britům a Američanům.
Masaryk byl dlouho poctivým zastáncem zachování rakousko-uherského státu. Se svým mladým politickým žákem, pozdějším ministrem výživy Ludwigem Windischgrätzem (Čechy to spojení u vědomí, co ten rod způsobil v Praze během revoluce v roce 1848, asi docela překvapí), se v roce 1912 vydal za předsedou srbské vlády Pašićem. Byla to polooficiální delegace, v níž měl klíčem k Pašićovi být Masaryk, který byl poté, co se zasadil za lživě obžalované Chorvaty a Srby v říšském parlamentu, v slovanském světě známý jako velký Panslovan, ale také demokrat. Cesta měla za úkol v Srbsku zjistit, jaké jsou hlavní problémy rakousko-srbských vztahů, a napsat o tom vládní zprávu. Zjistili, že Srbové nechtějí nic víc, než exportovat do Rakouska zemědělské výrobky, aby mohli investovat do průmyslu a získat přístup k moři, což se jim nezdařilo, protože Rakousko zabralo Bosnu i s tamním přístavem Naum a podpořilo Italy v založení Albánie, na kterou si během rozpadu bývalého tureckého území dělalo Srbsko zálusk.
Bylo veřejným tajemstvím, že kdyby se mise povedla, poslanec Masaryk aspiroval na funkci předsedy rakouského parlamentu (říšského sněmu), a k tomu, že se jím nakonec nestal, přispěl velkou měrou jeho největší rival v české politice (ale zároveň během Masarykova prezidentství jeho první premiér!) Karel Kramář. Kdyby se jím stal (k čemuž měl i relevantní počet hlasů německých poslanců v Rakousku), věci by se určitě odvíjely jiným směrem a Rakousko-Uhersko by se pravděpodobně rozpadlo později, nebo vůbec.
Za pomoc s genealogickým rozměrem textu autor děkuje Zdeňku Hornerovi.
Druhý, dokončující díl tohoto textu o TGM jako prvním Čechoslovákovi najdete v zítřejších Krajských listech.
Vložil: Tomáš Koloc