Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Byl neřízená střela a využil každou minutu. Koncentrák mu ale zničil duši, zbyla jen troska v uniformě. Tajnosti slavných

29.10.2021
Byl neřízená střela a využil každou minutu. Koncentrák mu ale zničil duši, zbyla jen troska v uniformě. Tajnosti slavných

Foto: Opera Plus

Popisek: Muž mnoha talentů Emil František Burian, básník, publicista, zpěvák, herec, hudebník, hudební skladatel, dramaturg, dramatik a významný režisér

AUDIO Sotva najdeme někoho, kdo by neznal jeho jmenovce, komika Vlastu Buriana. Zrušením pražského divadla, které neslo jeho jméno, začalo v roce 1991 pomalu upadat v zapomnění jméno muže, který se stal nejvýraznější osobnosti české meziválečné avantgardy.

Emil František Burian byl mužem mnoha talentů. Režisér, herec, dramaturg, hudební skladatel, scénograf, redaktor, rozhlasový komentátor, vedoucí vlastní herecké školy… S neuvěřitelnou dávkou energie se pouštěl do dalších a dalších uměleckých aktivit, psal verše i prózu, skládal hudbu, napsal řadu divadelních her, založil noviny, měl vlastní rozhlasovou relaci… Využil každou minutu, dokázal dělat čtyři věci současně. A pak byl vystaven konfrontaci se společností, která s ním už nepočítala, a změnil se v člověka, „který se ‘zbláznil z pobytu v koncentráku' a stal se jakousi podivínskou troskou v plukovnické uniformě,“ napsal o něm jeho syn Jan v knize Nežádoucí návraty E. F. Buriana.

 

Chlupatý kaktus:

nahrávka z roku 1932

Premiéra v Národním

Narodil se 11. června 1904 v Plzni do rodiny, v níž neustále zněla hudba. Jeho otec Emil byl operním pěvcem stejně jako strýc Karel, jeden z nejslavnějších tenorů své doby, který prý leckdy předčil svými výkony i legendárního Carusa. Soprán jeho tety Františky zněl z jeviště pražského Národního divadla i na zahraničních scénách a matka Vlasta byla učitelkou zpěvu. Pěvecký talent zdědil i Emil František, hudebnímu světu ale chtěl dát mnohem víc, a tak po studiu na smíchovském gymnáziu přešel na konzervatoř, kterou absolvoval v roce 1927 v mistrovské kompoziční třídě profesora Josefa Bohuslava Foerstera. V devatenácti letech vstoupil z přesvědčení do komunistické strany, což výrazně ovlivnilo jeho další činnost, která byla leckdy až agitační. A bylo mu pouhých jednadvacet, když Národní divadlo uvedlo jeho první operu, nazvanou Před sluncem východem. Současně se ale stal členem levicové literární skupiny Devětsil. Už v sezóně 1926-27 začal spolupracovat s Osvobozeným divadlem a založil hudebně recitační soubor Voiceband, jehož vystoupení byla založena na sborové recitaci takzvanou synkopickou technikou, která rytmem a intonací napodobuje hudební vyjádření. Současně ale spolupracoval až do roku 1928 jako hudební skladatel s pražským Národním divadlem.

 

Kdybych tě děvče nepoznal:

Vlastní avantgarda

V roce 1927 se poprvé oženil s absolventkou mistrovské školy pražské konzervatoře Ludmilou Matějovskou, manželství se ale po čtyřech letech rozpadlo, protože Burianovi při jeho pracovním vytížení na soukromý život ani nezbýval čas. Po sporech s Jindřichem Honzlem z Osvobozeného divadla totiž v témže roce odešel společně s Jiřím Frejkou, založili vlastní avantgardní Divadlo Dada a Burian začal pracovat také jako rozhlasový komentátor. Po jeho zániku založil Frejka v roce 1929 Moderní studio, v jehož propagačním letáku Frejka uvedl, že „Moderní studio je svobodnou a zásadně nepolitickou tribunou mladého českého divadelního umění“. Frejka byl umělecký šéf, Burian dramaturg hudby a voicebandu a snažil se, aby v představeních zněla i aktuální politická satira. Už v srpnu 1929 ale odešel do brněnského Národního divadla, při kterém vytvořil samostatné studio. V sezóně 1930-31 působil jako režisér v Českém divadle v Olomouci, kde se uplatnil i jako jazzový zpěvák. Pak se na krátkou dobu vrátil do Brna a v roce 1932 začal působit v nově založeném pražském politickém kabaretu Červené eso, v němž vedl jazzový orchestr, skládal a režíroval.

 

Opice:

Politická satira

Dne 16. září 1933 zahájilo činnost jeho vlastní divadlo D 34, v němž realizoval svůj politicky vyhraněný levicový program. Mimo jiné zorganizoval protestní petici proti uvěznění slavného ruského režiséra Vsevoloda E. Mejercholda, který byl později na Stalinův příkaz i s manželkou zavražděn. Sice byl přesvědčený komunista, ale ve svém konání neřízená střela, takže se stal už tenkrát pro řadu komunistických funkcionářů nepohodlným a nevypočitatelným. V roce 1934 se podruhé oženil s Marií Šubrtovou, s níž se seznámil v Brně, kde studovala na filozofické fakultě. V roce 1941 získal větší prostor v budově Legiobanky v ulici Na poříčí a založil při divadle Hereckou školu, která vychovávala mladé herce, režiséry i scénografy. Číslo v názvu jeho divadla se každoročně posouvalo podle aktuálního letopočtu až k D 41. Dne 12. března 1941 byl přímo v divadle s dalšími kolegy zatčen gestapem a po krátkém uvěznění na Pankráci prožil zbytek druhé světové války v koncentračních táborech. „Když odcházel do lágru, měl v papírech napsáno ‘návrat nežádoucí‘,“ připomněla před patnácti lety v rozhovoru pro Lidové noviny jeho dcera Kateřina. Nejprve byl vězněn v Terezíně, odkud byl po třech měsících převezen do Dachau a nakonec 7. srpna 1942 do Neuengamme na předměstí Hamburku. Pracoval v továrně s válečnou výrobou a ve volném čase se podílel na ilegálních kulturních pořadech. Dne 23. dubna 1945 začala evakuace, nacisté nahnali na staré lodě v Lübecké zátoce deset tisíc vězňů, na jejichž likvidaci už neměli prostředky. A lodě označili vlajkami německého válečného námořnictva, takže je 3. května bombardovalo britské královské letectvo RAF.

 

Půlnoční blues:

Zlomená duše

Dříve luxusní zaoceánský parník Cap Arcona se stal smrtelnou pastí pro zhruba 4700 vězňů. „Pro vězně zbyl jeden záchranný člun a oni skákali do hořícího moře. Táta neuměl plavat, ale skočil a pomocnou ruku mu podal slavný německý herec Geschonek. Přijel domů celý ohořelý a vážil 45 kilo,“ prozradila dcera Kateřina. Domů se vrátil 6. června 1945, duši měl zlomenou, fyzické následky se ale snažil co nejrychleji překonat a vrhl se znovu do práce i života svým dřívějším vražedným tempem. Nemohl se ale vyrovnat se společností, která se během války změnila v jeho očích v lecčems k horšímu. Leckoho popouzel velikášstvím, s jinými se rozešel sám, protože jim nedokázal odpustit kolaborantské chování nebo odlišné názory. Podle slov svého syna se proměnil v „jakousi podivínskou troskou v plukovnické uniformě“. S manželkou Marií se 30. března 1946 konečně dočkali narození dcery Kateřiny, herečky a básnířky, která byla později členkou činohry Národního divadla. Po válce založil ještě divadlo D 46 a D 47, současně ale řídil ještě tři brněnské scény a karlínskou operetu. Dva roky vystupoval jako kulturně politický komentátor v rozhlase a až do roku 1949 stál v čele týdeníku Kulturní politika.

 

Beale Street Blues:

Od opery k dramatu

Svými jevištními experimenty Burian ovlivnil podobu českého moderního divadla. Po celý život ale výrazně vynikal i v dalších oblastech kultury a umění. Už v roce 1927 vyšla jeho první sbírka básní Idioteon, autobiografický román Vítězové pak v roce 1955. Složil osm oper, na kontě má i dva balety a řadu koncertních skladeb. Je autorem hudby k osmnácti filmům, dvakrát se pustil i do filmové režie – v roce 1939 natočil lyrické drama podle románu Boženy Benešové Věra Lukášová a v roce 1949 dělnické drama podle románu Karla Nového Chceme žít. Počátkem třicátých let dokonce stanul dvakrát před kamerou jako herec, v roce 1932 jako zpěvák v melodramatu režiséra Oldřicha Kmínka Zlaté ptáče a o rok později jako dřevorubec ve filmu Miroslava J. Krňanského Ze světa lesních samot, k němuž také složil hudbu. Jeho literární dílo zahrnuje filmové scénáře, libreta oper, melodramata, divadelní hry a dramatizace, básně, povídky, romány i studie o hudbě a divadle. Vlastní divadelní hry začal psát až po roce 1945 a napsal jich devět. V roce 1947 získal Státní cenu za hudbu k sociálnímu dramatu režiséra Karla Steklého na motivy stejnojmenného románu Marie Majerové Siréna.

 

Má panna je v Panama sama:

Nepohodlný i pro soudruhy

V roce 1948 byl zvolen za KSČ do Národního shromáždění, a když v roce 1951 hrozil jeho divadlu zánik, převedl ho do svazku Československé armády. Stalo se Armádním uměleckým divadlem a po odchodu z armády v roce 1955 ho přejmenoval opět na D 34. Počátkem padesátých let se potřetí oženil se Zuzanou Kočovou a 26. března 1952 se jim narodil syn Jan, budoucí básník, písničkář a prozaik. Se stejnou přímočarostí, jako kdysi protestoval proti zatčení režiséra Mejercholda, ale ‘narážel‘ v padesátých letech a vyváděl stranické špičky z míry kombinací oddaných prohlášení a zároveň vnitřní neochoty podrobit se čemukoli, s čím nesouhlasil, takže musel čelit útokům i depresím. Patřil sice do komunistické nomenklatury, svou nevypočitatelností se ale stal pro režim nepohodlným a byl velmi často kritizován zprava i zleva. V roce 1954 mu byl udělen titul národní umělec a v roce 1958 vystoupil po návštěvě Sovětského svazu ve Španělském sále Pražského hradu se zásadním sebekritickým projevem. Zemřel 9. srpna 1959 v pražském Sanopzu na selhání jater po banální operaci žlučníku.

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská