Forrest Gump a Jára Cimrman dohromady. To byl skutečný zakladatel dnes 103 let starého československého státu. Svět Tomáše Koloce
28.10.2021
Foto: Se svolením: Pamětní desky v Praze
Popisek: Vlado Šrobár, pamětní deska na domě ve Šrobárově ulici č.p. 49 v Praze na Vinohradech
Dobu, kdy se kdekdo netrpělivě tlačí, aby užuž zaujal místo prezidenta naší země, který je zatím jen vyřazen do ústraní těžkou chorobou, jsme zažili už v roce 1943 (kdy chtěl prezidenta Háchu vyšachovat ministr školství a osvěty Moravec), i v roce 1973 (kdy chtěl totéž s prezidentem Svobodou udělat generální tajemník ÚV KSČ Husák). Pojďme si v den 103. výročí novodobé samostatnosti vzpomenout na gurua středoevropského přežití – Čechoslováka (a jediného muže slovenského původu, který je počítán k pětce tak zvaných ´mužů 28. října´!) MUDr. Vavro Šrobára (1867 – 1950), který s našimi národy přežil při dobrém zdraví hned dva boje o samostatnost – a pět režimů.
Autorova babička Božena (1923 – 2007) bydlela na pražských Královských Vinohradech v domě, kam jsem za ní autor jezdil třicet let a o němž se už v této rubrice psalo. Ulice, v níž stál babiččin dům a která měla největší koncentraci umělců na metr čtvereční, se jmenovala ŠROBÁROVA. Za minulého režimu se o doktoru Šrobárovi nesmělo moc mluvit, ale vzhledem k modu vivendi (způsobu soužití s ním), který si Šrobár napopáté vytvořil i s komunistickým režimem, se ulice nikdy nepřejmenovala. Díky této podivné konstelaci napořád docházelo k tomu, že lidé, kteří jméno Šrobár desítky let neslyšeli, psali na adresu „Šrobárova“, „Šroubárova“, ba i „Šrubařova“. Autor sám se o existenci člověka, po němž byla pojmenovaná ulice jeho dětství, dozvěděl až v roce 1992, v osmé třídě, když jeho třída probírala muže 28. října (tedy ty, co formálně založili v roce 1992 právě bouranou republiku). Od té doby se autor o Vavro Šrobára začal zajímat, a naznal, že je to jeden z předobrazů Járy Cimrmana, muž, v jehož příbězích je obsažena celá složitost a tragikomičnost země, kterou tento muž částečně náhodou spoluzaložil – a do níž se pak narodil i autor tohoto textu.
Příběh první z roku 1901, z Rakouska-Uherska: Ohnivý Uher v Čechách (a mezi Češkami)
Šrobár je 38-letý lékař ve slovenském Ružomberku (tehdy součásti uherského Zalitavska) který byl (na rozdíl od ostatních vzdělaných Slováků, co většinou studovali v Budapešti), pro své ostré protimaďarské zaměření (které mu ovšem nezabránilo kandidovat na poslance Uherského sněmu) nucen absolvovat gymnázium v moravském Přerově a Karlovu univerzitu v české Praze, aby se pak jako lékař (kterým se díky přehršli vlasteneckých zájmů stal až po 10 letech studia jako 31-letý) vrátil do svého župního města, kde se obratem zamiluje do místní krasavice. V té době z opačného směru (z Prahy do Ružomberka) přijíždí budovat slovenské zdravotnictví jeho kolega MUDr. Ivan Hálek, syn českého básníka Vítězslava Hálka. Hálek si Šrobárovu vyvolenou vezme a Šrobár se o rok později natruc ožení s jinou.
Vlado Šrobár v dokumentu ČT ´Muži 28. října, foto se svolením Česká televize
Příběh druhý z roku 1918, z První republiky: Náhodný ´zakladatel´ a jubilující ´dobyvatel´
51letý Šrobár v květnu pro slovenské národní shromáždění v Liptovském Svatém Mikuláši vypracoval rezoluci o požadavku státního spojení s Čechy na historickém základě, jež (částečně proto, aby shromáždění bylo povoleno) rafinovaně postavil i na spisech maďarských historiků, kteří považovali Slováky za potomky husitů, co po lipanské porážce a smrti kališníka Jiřího z Poděbrad emigrovali do Horních Uher. 28. října ráno, nic netuše, dorazí Šrobár do Prahy, kde má na své alma mater cosi k vyřízení a při té příležitosti chce pozdravit své přátele z deníku Národní listy. V té době v Praze (na vyzvání TGM a Edvarda Beneše, kteří v zahraničí vyhlásili samostatnost už od dva týdny dřív, 14. října) vypukne převrat, a protože Češi, vyhlašující Československou republiku, potřebují ve vládě i Slováka (aniž mají po ruce toho nejpovolanějšího, ministra národní obrany a vrchního velitele československých legií Milana Rastislava Štefánika, který právě organizuje přechod čs. legií uniklých ze Sibiře přes Japonsko), než se Šrobár stačí vzpamatovat, stojí s Čechy Františkem Soukupem, Aloisem Rašínem, Antonínem Švehlou a Jiřím Stříbrným na balkóně jako ´novopečený ministr s plnou mocí pro Slovensko´ (tato koloniální titulatura, okopírovaná od Britů, kteří mají ministry pro Indii, Skotsko i Irsko, se o 21 let později bude hodit Hitlerovi, který jmenuje K. H. Franka říšským ministrem pro Protektorát Čechy a Morava – který byl sám zřízen dle zákonů francouzského protektorátu Tunis). Zmíněným pěti mužům se později bude říkat ´muži 28. října´, a když se o rok později při oslavě jeho 52. narozenin velitel francouzské vojenské mise v ČSR generál Eugène Desiré Mittelhauser, Šrobára zeptá, co by chtěl k narozeninám, Šrobár řekne: „Petržalku!“ Do pěti dnů legionáři spolu se sokoly pod vedením francouzského generála na pontonech překonají Dunaj, odzbrojí tamní posádku armády Maďarské republiky rad (pod velením pozdějšího asi nejslavnějšího literárního teoretika světa Györgyho Lukácse), a Petržalka (do té doby čistě maďarsko-německá vesnice Pozsonyligetfalu/Engerau na pravém břehu Dunaje, který měl původně patřit výhradně Maďarům) se od té doby stane územím (tehdy čs.) Země slovenské – jejíž součástí je dodnes.
Příběh třetí z roku 1944, z Slovenského štátu: Šrobár mstitel
77-letý zakladatel již neexistujícího Československa Šrobár žije jako režimem Slovenského štátu trpěný penzista v rodné Liskové na Ružombersku. Navenek nevyvíjí žádnou činnost, se slovenským komunistickým ani nekomunistickým odbojem, kteří mu svorně přezdívají „poslední Čechoslovák“, se příliš nestýká. Když ale dojde ke Slovenskému národnímu povstání, zjistí odbojáři, že Šrobár má po celém Slovensku síť dalších čechoslovakistů a prezident Beneš s ním po válce opět počítá jako se svým hlavním slovenským partnerem. Šrobár je tedy během Slovenského národního povstání s dalšími reprezentanty slovenského odboje posazen do letadla a odvezen do Moskvy ke Stalinovi. Stalin hostům pouští filmy z bojů rudé armády v Maďarsku, Šrobár pije ze všech nejvíc a během záběrů dobývaní Budapešti nadskakuje radostí. Stalinovi se to líbí a Šrobárovi slibuje, že během dalších bojů ještě přitlačí. Pak vezme láhev s vodkou, odvede si Šrobára stranou a až do noci si za stálého pití povídají. Stalinova armáda (přesně dle slov Danou Medřickou ztvárněné Erži Orbánové z legendární hry Istvána Örkénye Kočičí hra, „A pak se mi začaly vybavovat vzpomínky: bombardování, kryt a zubařský křeslo, ve kterým nebožtík Kraus seděl ve dne v noci. Von si asi myslel, že Rusové válčej jenom proto, aby mu tu jeho zubařskou kraksnu vodvezli do Kremlu!“) pak fakticky srovná Budapešť se zemí.
Příběh čtvrtý z roku 1948, z Třetí republiky: Předsedové ´demokratických´ stran pro Stalina
Stalinovými oporami v Československu jsou paradoxně lídři ´demokratických stran´: Předseda ČSSD, osobní přítel Edvarda Beneše ještě z legií první světové války, pozdější velvyslanec v sovětské Moskvě a první poválečný premiér Zdeněk Fierlinger, je v Moskvě zapsán lépe než většina celoživotních komunistů a komunističtí vůdci si ho až do jeho smrti v roce 1976 předcházeli mimo jiné astronomickými úplatky. Po sloučení ČSSD s KSČ se obratem stal členem ústředního výboru KSČ, o němž je známo, že z komunistických bossů bere ty největší úplatky. Předseda ČSL je jihočeský kněz Josef Plojhar, který se skrytým komunistou stal v koncentračním táboře Buchenwald, kde vnitřní správu organizovali komunisté. Jeho kněžská sutana, kterou jako ministr zdravotnictví z let 1948 – 68 běžně nosí do práce i na státní návštěvy, má ukázat, že je v zemi ´náboženská svoboda´ a poradci ze SSSR mu přezdívají „tavaryšč pop“. (Zemře v roce 1981 po divoké pitce na sovětském velvyslanectví.) Nejlíp je na tom ovšem 81-letý zakladatel a předseda slovenské Křesťansko-republikánské strany (kterou po osvobození sám založil) Vavro Šrobár, do něhož se, dle historika Michala Macháčka, během jeho návštěvy Moskvy Stalin přímo zamiloval.
Příběh pátý a poslední, z roku 1950, ze stalinismu: Kterak ministra určeného k likvidaci Stalin zachránil před Gottwaldem – ale už ne před rakovinou
Šrobárovi je 83 let a má stále svou vlastní stranu, kterou v roce 1946 založil se Stalinovým požehnáním pouze přejmenuje na „Stranu svobody“. Únorové krize v roce 1948, kdy se ´demokrati´ trhli a podali demisi, se Šrobár (stejně jako například i Jan Masaryk) nezúčastnil, je nadále členem parlamentu i vlády jako ministr poválečných česko-slovenských unifikací. Jako muž vytrvalý v citech a starý vdovec se po smrti svého rivala z Ružomberku Hálka ožení se svou dávnou láskou, jeho vdovou. Ta v té době už má 43-letou dceru, herečku Elenu Hálkovou, a 16-letou vnučku Janu Štěpánkovou, jejímž otcem je herec Zdeněk Štěpánek. „Zapal mi doutník!“ velí nevlastní dědeček Šrobár své nevlastní vnučce Janě: „Ale dědečku, vždyť víš, že ti to lékaři zakázali!“ namítá jeho adoptivní vnučka (už tehdy předurčená hrát v seriálu Nemocnice na kraji města anestezioložku Královou, který doktoru Štrosmajerovi zakazuje kouření). „Sám jsem lékař, a nejlíp vím, co je pro mě dobré!“ Pár měsíců nato Šrobár leží na sále a tým operatérů mu vyoperovává nádor na plicích. Před operačním sálem stojí dva důstojníci StB a chirurgové se třesou, že jim dají příkaz, že operace musí skončit pacientovou smrtí. Šrobár je poslední příslušník velké politiky, který je jejím aktivním příslušníkem už od první republiky, aniž přitom vstoupil do KSČ a českoslovenští komunisté ho mají ve své čistce jako prvního na seznamu. Oni i jejich estébáci ale nakonec ze strachu, že se o jejich plánech dozví Šrobárův protektor Stalin, nechají lékaře operaci dodělat. Poslední žijící muž 28. října 1918 tedy umírá přirozenou smrtí až na svatého Mikuláše 1950 – aniž kdy opustil funkce předsedy své strany a ministra. Strana, kterou založil, je jednou ze čtyř nekomunistických stran, které vydrží i v komunistickém československém parlamentu po celou jeho existenci – a zanikne teprve po svobodných volbách v červnu 1990, v nichž získala pouhých 1,78 %.
Vložil: Tomáš Koloc