Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Celý svět si všiml Čechoslováků jako těch, co bojují čestně a na agresi reagují neústupnou rozvahou, vypráví tvůrce České fotbalové mašiny Marek Dobeš

28.10.2021
Celý svět si všiml Čechoslováků jako těch, co bojují čestně a na agresi reagují neústupnou rozvahou, vypráví tvůrce České fotbalové mašiny Marek Dobeš

Foto: Se svolením: Alfedus (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Marek Dobeš ´na place´

ROZHOVORY NA OKRAJI Marek Dobeš (50) je jméno dostatečně známé, dalo by se říci i slavné ve ´své´ sociální bublině vyznavačů SF a komiksu, tam ostatně začínal. Předtím vystudoval UK, obor žurnalistika, a ještě za studií nastoupil jako ´novinář v lennonkách“ do časopisu Video Plus, kde práce zahrnovala povinné sledování béčkových filmů se Seagalem a Van Dammem a psaní recenzí na ně, tím začala jeho láska k filmům. Pracoval pak v dalších filmových časopisech, pro jiné psal, také pro můj pražský kulturní čtrnáctideník 14, kde jsme se před nějakými 25 lety potkali. Už tehdy mu přestávalo stačit o filmech jen psát. Začal se scénáři (známý TV seriál Místo nahoře nebo film Kajínek), logicky pak pokračoval k režii, psaní se ale nevzdává. A nevzdává se ani své samostatnosti a svébytnosti, byť možná za cenu menších projektů; má svou firmičku Alfedus, pod jejíž hlavičkou většina jeho projektů vzniká. Sám říká, že každý projekt pro něj musí mít nějaký přesah. Nyní je to šestidílný dokument Česká fotbalová mašina, který vysílá Česká televize, o ní bude, konec konců řeč. Marek má širokoúhlý záběr, mimo jiné je autor mnoha hudebních klipů, i pro legendární Olympic, jeho srdce ale buší v rytmu metalu.

Vím, že jsi natočil zombie komedii, ale dokument z historie fotbalu bych od tebe nečekala. Jak se z mladistvého intelektuála stane dokumentarista?

Něco mi říká, že máš na mysli můj první celovečerák s Jaroslavem Duškem a Honzou Dolanským Choking Hazard. Shodou okolností se právě dostal do distribuce na Netflixu.  Ale důvod, proč si mne a moji společnost Alfedus vybral bývalý předseda FAČR Ing. Martin Malík ke spolupráci má více společného se znělkou, kterou jsme pro reprezentaci před dvěma lety natáčeli v ateliéru Pokrok a vysílá se před každou větší reprezentační akcí našich fotbalistů. A také že už mám za sebou prestižní dokument ke stoletému výročí světového olympijského šermu FIE100. Šermíři jsou mezi olympijskými sporty šlechtou, protože právě oni hnutí zakládali a propojují sport s brannou minulostí lidstva. Šlo o velký projekt, který se natáčel napříč Evropou.

Ke sto dvaceti letům trvání organizovaného fotbalu v Čechách jsem dostal šanci nezávazně navrhnout koncept dokumentárního seriálu před několika lety. Od té doby jsem studoval materiály, dal dohromady tým fotbalových nadšenců a připravoval strukturu scénáře. FAČR mezi tím uvažoval o podobě seriálu a jednal s Českou televizí o spolupráci na něm. Pak přišla pandemie COVID-19 a najednou to vypadalo, že ze všeho sejde. Ale já si nepřipouštěl neúspěch a pracoval dál. Opatřil jsem si mimo jiné Dějiny československé kopané Karla Petrů, což je něco jako bible našeho fotbalu a mnoho další literatury. Studovat si podklady, na to jsem zvyklý už z doby, kdy jsem jako scenárista pracoval na původním scénáři filmu Jan Žižka. Fakta jsou naprostý základ, pak teprve může člověk začít vyprávět příběhy. Také díky tomu jsem byl perfektně připravený, když projekt dostal finálně zelenou. Věřím, že jsem - dnes už bývalého předsedu - nezklamal.

 

Jak jste seriál koncipovali?

Spolu se spoluscenáristou Markem Matouškem a ředitelem Oddělení komunikace FAČR MgA. Michalem Jurmanem jsme každý díl postavili na jednom velkém úspěchu české fotbalové reprezentace. To je něco jako výkladní skříň českého sportu a každý fanda si pamatuje, co právě dělal, když Češi ve světě mezinárodní kopané uspěli.

O kolikadílný seriál se jedná?

Šest dílů po cca deseti minutách. Premiéra proběhla na ČT sport symbolicky přesně v den, kdy byl 19. října 1901 Český svaz footballový založen. A ještě k tvé předchozí otázce. Já jsem už dříve několik úspěšných dokumentů natočil. Jinak by si mne FAČR ke spolupráci nevybral. Vedle už zmíněnému dokumentu ke sto letům olympijského šermu, který byl do rozsahu specifický především svým evropským rozmachem, točili jsme v Barceloně, Paříži, Budapešti nebo Hamburku, bych rád zdůraznil spolupráci s Českou televizí na krátkometrážním snímku z domova seniorů Cesta na Měsíc. To byl projekt, který jsem do ČT přinesl doslova na zlatém podnose s jasnou představou o jeho průvodcích, dvojici seniorů, kteří už dnes bohužel nejsou mezi námi, a zaměřil jsem se v něm na to ukázat pozitivní přístup ke stáří. V domově seniorů na Vysočině přišli na skvělý nápad, že budou motivovat své klienty ke sportu sčítáním kilometrů našlapaných na ústavních rotopedech a za dobu trvání této aktivity dvakrát v součtu objeli Zeměkouli, načež se vydali na Měsíc. Finále cesty jsme s nimi sledovali s kamerou. Na konci filmu se diváci smějí skrz slzy konečnosti života a chuti hrdinů dokumentu se s ní porvat. Snažím se vždy, aby každý můj projekt nesl přesah, aby měl smysl a pokud možno i přínos pro společnost.

A jaký hlubší přínos má tedy tvůj fotbalový seriál? Pokud tedy nepočítám fandy tohoto sportu…

Česká fotbalová mašina, a teď musím zdůraznit, že název vnesl do projekt můj spolupracovník za FAČR, ředitel Oddělení komunikace FAČR MgA. Michal Jurman, který také diváka seriálem provází, vypráví nejen historii tohoto sportu u nás, ale dotýká se i větších než jen lokálních dějin a vztahu Čechů k nim. Už první díl nazvaný Z Roudnice do Říma je z velké části věnován úspěchu Čechoslováků na Mistrovství světa 1934. Náš tým kopáčů jel tehdy do Itálie jen s minimální podporou domácího publika, načež se překvapivě pro všechny probil do finále. Tam proti němu stanul hostitelský tým, do kterého diktátor Benito Mussolini investoval celý svůj politický kapitál, aby v předvečer druhé světové války ukázal svou zemi jako velmoc. Italové prostě museli vyhrát. Ten tým byl pečlivě skládán několik let, začlenili do něj dokonce špičky jihoamerické kopané, kterým dali občanství, nic neponechali náhodě. Češi naopak nemohli postavit dokonce ani Josefa Bicana, protože neměl díky liknavosti našich úřadů vyřízené papíry a mohl reprezentovat pouze rodné Rakousko. Mladý švédský rozhodčí Ivan Eklind, kterého si před zápasem Mussolini pozval do své lóže k rozhovoru mezi čtyřma očima, v průběhu utkání nepískal ani polovinu těžkých faulů, jimiž se hráči protivníka snažili zdecimovat naše mužstvo. Což se jim z velké části podařilo. Už po čtvrthodině byl například po zákroku Italů zraněn záložník Rudolf Krčil, který pak s výronem v kotníku víc kulhal než běhal. Střídat se tehdy ještě nesmělo, a to ani při zranění hráčů. Josef Bican, který zápas sledoval, až do své smrti tvrdil, že rozhodčí Eklind byl italským diktátorem podplacen. Šlapáky, srážení, brutální kopance, tím vším se Italové snažili naše handicapovat. „Rozhodčí nic, jen gestikuloval. A našeho zraněného útočníka, o kterého se pokoušely mrákoty, odnesli za postranní čáru," tak komentoval kapitán, brankář František Plánička, sražení Antonína Puče, který následně vsítil jediný náš gól utkání. Rozhlasový reportér Josef Laufer byl ještě konkrétnější: „Tak, vážení, ať už to skončí, jak chce, bojujeme na štítě a se ctí, teď kdybyste byli viděli, v pravém slova smyslu je to lazar, ten Tonda Puč. Nechtěl jsem to říct, belhá na obou nohách, ránu dostal do hlavy a teď obešel dva Italy a vstřelil Combimu falšovanou přízemní ranou z levé strany nezadržitelnou branku.“ Za všechna zahraniční média stačí citovat PARIS SOIR: „Brutality italských hráčů učinily zápas zcela neregulérním.“

A přesto, že byli takto neférově napadáni, naši hráči neopláceli, bojovali rytířsky. Domů se vrátili jako zlatí hoši se stříbrnými medailemi. Celý svět si všiml Čechoslováků jako těch, kteří bojují čestně a na agresi reagují neústupnou rozvahou, aniž by se nechali strhnout k nečestnostem. A toto se prolíná celým mým dokumentem, protože taková je prostě realita. Ať už jde o krvavý obličej Patrika Schicka, který na agresi odpoví elegantním gólem, nebo v opačném gardu vzpomeňme na gentlemanské gesto Josefa Masopusta vůči Pelému v Chile 1962. „Jestli na protihráče nestačím svými kvalitami, tak ho přece nebudu chytat za tričko nebo okopávat. Pro mě byl Pelé fotbalista číslo jedna na světě. Nedovedl jsem si představit, že takového hráče bych měl ve zranění ještě kopnout,“ popsal Josef Masopust bezgólový zápas, v jehož průběhu zraněného Pelého čeští fotbalisté šetřili, kdykoli se dostal k míči.

Čeští fotbalisté pro mne historicky reprezentují to nejlepší, co si pojím s dějinami Československa a následně Českou republikou – smysl pro fair play, bojovost, kolektivního ducha a hravost.

Setkal jsi se při natáčení s fotbalovými legendami?

Především jsem měl už podruhé tu čest spolupracovat s Antonínem Panenkou. Tentokrát dokonce v tandemu s Karolem Dobiašem. Protože dějiny našeho fotbalu by bez účasti slovenských hráčů nikdy nemohly být úplné, trval jsem na podílu slovenské strany. Dramaturg projektu PhDr. Jiří Vopršal pak přišel s nápadem natočit setkání Dobiaš - Panenka na strahovském hřišti před pohárem, který v roce 1976 vybojovali na Mistrovství Evropy v Bělehradě. A Karol Dobiaš projevil přání pohár po pětačtyřiceti letech opět vítězně pozdvihnout. Stalo se. To byl silný zážitek. A pak samozřejmě jejich souhra verbální, když začali vzpomínat. Tam prakticky nebylo potřeba klást otázky. Z dalších hvězd, které jsem mohl díky dokumentu osobně potkat, bych zmínil Verner Ličku, Oldřicha Rotta, Karla Poborského, Miroslava Kadlece nebo Tomáše Hübschmana. Z funkcionářů pan samozřejmě nového předsedu Ing. Petra Fouska a odborného garanta projektu, dlouholetého historika FAČR, autora knihy Fotbalový pohár, Jaroslava Koláře. Největší radost ale přinášela tato setkání mým spolupracovníkům, protože jak už jsem říkal, jsem se obklopil samými FFF. Fanatickými fandy fotbalu. Můj spoluscenárista Marek Matoušek a kameraman Jan Bartoš našlapovali doslova po špičkách, když vstupovali na trávník. 

 

Do hraných rekonstrukcí jsi obsadil i některé známé herecké tváře. V prvním dílu je to David Švehlík, ve druhém Pavel Kříž. Volil jsi hvězdy se vztahem k fotbalu?

Ne, šel jsem po typové nebo možná spíš osobnostní charakteristice. Oba dva totiž představují reálné fotbalové osobnosti. David Švehlík v prvním dílu hraje Johna Williama Maddena, který přinesl z Velké Británie do Prahy v únoru 1905 množství moderních trenérských poznatků. A také originální slovník, na který pamětníci vzpomínají: „…český plejers nou doubza. Šecko myslí, moc umí. Málo trénink, end samý cholka end hospoda. Šecko for sranda. Já myslí, že plejers velký rošťáks…“ Proto jsem ho obsadil právě Davidem Švehlíkem, ve kterém se pro mne pojí podobná přirozená autorita s hravým přístupem k životu.

 

David Švehlík v hrané pasáži České fotbalové mašiny

Ve druhém dílu pak Pavel Kříž zosobnil slavného fotbalového funkcionáře Josefa Fantu, který měl přezdívku ´železný župan´ pro své pevné vedení asociace. Předsedou celé Československé asociace footballové byl pouhý rok, v rozmezí 1926-1927, z čehož jednoznačně plyne, že předsedové to ve fotbalové asociaci nikdy neměli jednoduché. Pavel Kříž se této postavy zhostil s obrovskou dávkou charismatu a stoicismu, přesně jak jsem si v případě vrcholového fotbalového činovníka představoval. Už samotné natáčení obrazu s ním se několikrát odkládalo, protože jsme natáčeli ve vrcholící covid pandemii a do poslední chvíle jsme nevěděli, zda dostaneme povolení pracovat s filmovým štábem v tradiční fotbalové baště, kterou je Restaurace U Bansethů.

 

Marek Dobeš klape, Pavel Kříž uprostřed sedících

Navíc Pavel Kříž žije v Kanadě a do Prahy jezdí pouze za jasně stanovenou prací, takže jsme se museli strefit do období jiného jeho natáčení. Nakonec vše klaplo. V což jsem od začátku plně věřil, protože Pavel Kříž je nadán nejen silou osobnosti, ale i velkou dávkou štěstí. Seznámil jsem se s ním osobně předloni při natáčení v Indii, kde jsme oba hráli české manažery místní obuvnické firmy. Na rozdíl ode mne, který se nedotkl jiné než balené vody, Pavel Kříž po celou dobu své filmové anabáze neměl problém s místními tekutinami ani pokrmy. Hádejte, kdo z nás dvou to odskákal střevními potížemi. Stručně, myslel jsem, že se z Indie už nevrátím, nebo alespoň ne v té podobě, v jaké jsem do ní přijel. Takže nějaký covid nás pak nemohl zastavit… V té funkcionářské scéně si zahrála ještě Berenika Saudková roli servírky, protože tehdy se asociace setkávala převážně v restauračních zařízeních, a roli dobového fotografa dostal Zdeněk Kovář, který pracuje se skutečnými historickými fotoaparáty a magnéziovým zábleskovým zařízením. Obecně bych pak chtěl ještě zmínit našeho komentátora, kterým není nikdo jiný než Pavel Rímský. Nemohli jsme získat důstojnější hlas jako průvodce zářnou fotbalovou historií.

Díl okolo deseti minut, to jsi musel asi hodně zvažovat, co vypustit…

Diváci jsou velmi často po zhlédnutí seriálu překvapeni, kolik toho vůbec netušili. Už samotný fakt, že v pravěku naší kopané byli studenti za hru v míč kopaný bezmála vyhazováni ze škol. Po udání hrozilo vyloučení ze studia. Tímto způsobem zkrachoval i jeden z prvních plánovaných zápasů mezi Slavií a Spartou, protože studenti ze strachu odmítli pokračovat a bez nich Slavia mužstvo postavit prostě nemohla. Ale nevešla se k mé lítosti ani původní terminologie. Když Josef Klenka přeložil roku 1892 pro svá pravidla termíny z angličtiny, nacházely se mezi nimi tak poetické pasáže jako: „Do první zálohy ustanoví se hráči, kteří umějí dobře běhati a též v kopání se vyznají. Ti se nazývají „hraničáry“. Ostatní hráči postaví se v řad, rozestoupí a tvoří šik útočný, zoveme je „útočníky“ nebo „harcovníky.“ Každý hraj ve prospěch celku, tj. své strany a ne pro sebe, neboť sama dovednost jednotlivce není straně prospěšna, jestli že se nespojí v souhru se všemi.“

Na čistě domácí dění asi prostor nezbyl, což?

Uvidíme, třeba někdy v budoucnu. (smích) Už fakt, že prvním sporem, který fotbalový svaz musel urovnávat, byl souboj dvou velkých fotbalových S. A šlo doslova o pokerový souboj vůle a chladnokrevnosti. Střet Slavia - Sparta charakterizuje dějiny fotbalu u nás. Samotná otázka, který z obou silných pražských klubů vznikl dříve, je zajímavá a do dnešního dne emoce budící. Faktem je, že Slavia byla tehdy na začátku devatenáctého století zdaleka nejsilnější z našich klubů. Dokonce svaz ´fůtbalový´ pomáhala zakládat, aby z něj záhy vystoupila a přenechala ho Spartě bez boje jako organizaci, kterou ke své existenci mužstev kopaný míč cvičících nepotřebuje. Nešlo však o neúctu k soupeřům. Slavia prostě tehdy objektivně neměla doma důstojnou konkurenci. Vyjížděla často na klání do ciziny a konkurenční domácí mužstva nepovažovala za hodna pozornosti. Památný je dopis, kterým se Sparta marně dožadovala zápasu se svým favorizovaným soupeřem… „Na dvoje vyzvání naše nedostalo se nám vůbec odpovědi, doufáme tudíž, že tentokrát se tak stane, jinak musili bychom se domnívati, že jen strach před možnou porážkou nutí A team Slavie zápasu tomuto se vyhýbati.“ A Slavia jejímu kapitánu nekompromisně sdělila, že o něj nemá zájem. „Co se o nás budete domnívati (promiňte naši upřímnost!) jest nám věcí lhostejnou.“ Museli šetřit síly, proto to odmítnutí Sparty. Navíc zákroky, které se od zahraničí naučili, pak hrou předávali doma dále. Od holandských fotbalistů se například Slávisté naučili stoping. Sekretář oxfordských fotbalistů poskytl rady dokonce písemně – například ohledně souhry, tedy kombinace. Až do té doby jsme tu toto slovo vůbec neznali. K prvnímu utkání mezi oběma kluby došlo 29. března 1896. Sparta vstřelila jedinou branku, a protože v té době již neplatilo pravidlo, že jedna nula znamená nerozhodný stav, měla být prohlášena za vítěze utkání. Jenže legendární Josef Rössler-Ořovský, sportovní nadšenec a organizátor, gól neuznal. Sparta na protest vystoupila ze soutěže a rivalita panující mezi oběma kluby získala nový rozměr. Stručně řečeno, při práci na tomto seriálu jsem zjistil, že bych podobných sérií mohl natočit několik, a to pokaždé z jiného úhlu pohledu. A nejen dokumentárních, v přípravné fázi jsem našel i několik námětů na seriál hraný.

Jak je fotbalová asociace se seriálem Česká fotbalová mašina spokojena?

Věřím, že cítí satisfakci. V každém díle jsme se snažili ukázat přínos špičkových fotbalových funkcionářů. Od prvního předsedy, čtyřiadvacetiletého medika dr. Karla Freji, přes generálního sekretáře svazu Ing. Rudolfa Baťu až po Františka Chvalovského, který po rozpadu československé federace provedl náš fotbal do samostatné české ligy. Především však skládáme hold největším historickým úspěchům českého fotbalu. Činíme tak s použitím mnoha málo známých faktů, s využitím cenných archivních materiálů a za účasti slavných hráčů. Náš dokumentární seriál je v tom nejlepším slova smyslu koncipován pro celou rodinu. Česká fotbalová asociace poskytla projektu veškerou podporu a věřím, že diváci budou při sledování cítit stejnou národní hrdost na úspěchy našeho fotbalu jako jsme cítili my tvůrci při jeho realizaci. Ostatně pozitivně se k prvnímu dílu seriálu vyjádřila i samotná Mirka Spáčilová. 

 

Vložil: Anička Vančová