Česká Sarah hvězdou se vším všudy. V módě udávala tón a v Praze musela být ve všem první. Tajnosti slavných
25.10.2021
Foto: Národní divadlo (stejně jako ostatní snímky v článku)
Popisek: Andula Sedláčková v roce 1914 jako Klotilda v nejúspěšnější hře francouzského dramatika Françoise Becque Pařížanka
FOTO / VIDEO Jako první se nechala ostříhat nakrátko a začínala kalhotkovými rolemi. Jedna z největších hvězd divadelní scény první republiky ale také založila s manželem historicky první českou filmovou společnost.
Ve filmu se objevovala jen v němé éře, ve zvukovém si zahrála pouze jednou, a to ho ještě natáčela v Paříži. Milovníci historie českého divadla její jméno ale zpravidla dobře znají. Stala se naší první opravdovou hvězdou, nosila, co se nosilo v Paříži, byla vzorem francouzského šarmu a elegance. „Anna Sedláčková zahajovala svou hvězdnou kariéru co Eliza v Shawově Pygmaionu. Praha šílela nadšením. V první scéně pršel na jevišti skutečný déšť. To mne tak ohromilo, že se pitomec na nic jiného z toho slavného představení nepamatuju, než na kouzelný Andulin hlas,“ zavzpomínal na ni Jiří Voskovec ve své knize Klobouk ve křoví, kterou vydalo v roce 1966 nakladatelství Československý spisovatel.
V roce 1910 v komedii Morálka paní Dulské
Holčička v kalhotkách
Narodila se 29. září 1887 v Praze a divadlo považovala odmalička za samozřejmou součást každodenního života. Její otec Alois Sedláček byl totiž herec, začínal jako ochotník a postupně se vypracoval na jednoho z předních představitelů českého divadelnictví a vůni divadelní šminky propadl i její o tři roky starší bratr Jára. Všichni jí říkali Andula, takže tuto domáckou podobu svého jména začala později používat i jako pseudonym. Divadlo začínala hrát velmi brzy s ochotníky a její první role byly takzvané kalhotkové. Nepředstavujte si pod tím ale nic hanbatého, ztvárňovala prostě postavy malých chlapců. Základy hereckého umění přebírala od otce, později absolvovala lekce u jedné z nejlepších a nejslavnějších hereček první poloviny dvacátého století Marie Hübnerové. Od šesti let už pravidelně ztvárňovala vedlejší dětské postavy v Národním divadle a do svého oficiálního debutu si zahrála v deseti inscenacích.
Iza jí uvolnila místo
Díky vlivu svého otce se poprvé představila oficiálně publiku v šestnácti letech. Ztvárnila postavu malého Roberta v dramatizaci románu Julese Verne Děti kapitána Granta, která měla premiéru 20. prosince 1903. Členkou činoherního souboru naší největší divadelní scény se oficiálně stala 15. ledna 1905 a v letech 1919 až 1938 pak pravidelně střídala působení v Národním a Vinohradském divadle, mezi nimiž přecházela sem a tam, vždy když se pohádala s někým z vedení. Postupně byla obsazována do stále větších rolí, na výsluní jí údajně pomohl odchod mladé a téměř zapomenuté Izy Grégrové, která se v roce 1908 provdala za velkostatkáře Josefa Hamerníka a po svatbě na svoji kariéru rezignovala. V sezóně 1909-1910 ztvárnila hlavní postavu v baladě Jaroslava Kvapila Princezna Pampeliška, o rok později se stala Princeznou Hyacintou v baletní pantomimě Oskara Nedbala na libreto Ladislava Nováka, k níž vytvořil plakát slavný secesní malíř Alfons Mucha.
Jako lesbička Irena v dramatu Edouarda Bourdeta V zajetí, které mělo premiéru v pražském Stavovském divadle v roce 1926
Česká Sarah
Za startovní bod k opravdové slávě ale bývá považován rok 1913, kdy ztvárnila hlavní postavu v hře francouzského dramatika Victoriena Sardou Cyprienna a vzápětí Lízu Doolittleovou v nejslavnější satirické komedii anglického dramatika George Bernarda Shawa Pygmalion. Neuvěřitelným způsobem tehdy zvládla proměnu prosté květinářky z periférie v elegantní dámu ze společnosti. Na scéně Národního divadla se stala její první představitelkou, jejíž výkon byl přirovnáván k slavné francouzské herečce Sarah Bernhardt a vynesl jí přezdívku česká Sarah. Stala se vzorem pro dámy z lepší společnosti a hvězdou se vším všudy. „Nosila to, co se nosilo v Paříži. A v Praze byla vždy tou první. V časopisech se vyjadřovala o vhodné délce sukní nebo si jako první nechala ostříhat nakrátko po francouzském vzoru,“ napsala o ní historička Blanka Jedličková ve své knize Ženy na rozcestí.
Nežádoucí snacha
Poprvé se vdávala tajně, protože její budoucí tchyně byla zásadně proti tomu, aby se její syn oženil s ‘pouhou‘ herečkou. Přesto Andula řekla 23. února 1911 své ‘ano‘ na pražské Staroměstské radnici o pět let staršímu architektovi Maxu Urbanovi a o rok později společně založili první českou filmovou společnost. Nazvali ji ASUM, což byla složenina jejich iniciál, a s nežádoucí snachou se zřejmě brzy smířila i Maxova matka, protože to byla právě ona, kdo jim v počátcích podnikání významně finančně přispěl. Společnost vyráběla krátkometrážní hrané filmy, Které Urban režíroval sám nebo v spolupráci s malířem a ilustrátorem Otakarem Štáflem, psal scénáře a stál i za kamerou. Ve většině hrála Andula, občas i její otec Alois a bratr Jaroslav, ale i další významní herci doby, mimo jiné například Jiří Steimar či Jarmila Kronbauerová. Společnost ASUM natočila osmnáct filmů, u některých byla Andula i autorkou námětu a scenáristkou, většina se ale nedochovala.
Lucerna:
ve filmu režiséra Karla Lamače z roku 1925
Poslední propadák
Výjimkou je pouze kompletní kopie dramatu o pomstě podváděné ženy Konec milování z roku 1913. Natočeno bylo ve vile Urbanových pod Vyšehradem, exteriéry vznikaly v Choceradech, Jílovišti a v Šárce a závěrečná scéna tragické havárie se zrodila s pomocí modelu v Českomoravské automobilce. Následovala přestávka, vynucená první světovou válkou, protože Max musel narukovat na frontu. Poslední film O Adrienu, natočený podle stejnojmenné divadelní hry Louise Verneuila, vznikl v roce 1919 a Andula v něm hrála s Ludvíkem Veverkou stejně jako na scéně Vinohradského divadla. Pak se společnost ASUM rozpadla kvůli finančním problémům a oba manželé na film zanevřeli. Max definitivně, Andula pak ještě stanula před kamerou v roce 1925 jako kněžna ve filmové adaptaci klasické divadelní hry Aloise Jiráska Lucerna, kterou natočil Karel Lamač. A o pět let později si poprvé a naposledy zahrála také ve zvukovém filmu, v dramatu režiséra Julia Lébla Tajemství lékařovo, které se ale nedochovalo. Americká společnost Paramount ho natáčela v Paříži a kromě Anduly v něm hrál i Theodor Pištěk, Václav Vydra či Růžena Šlemrová. Po jeho neúspěchu ale dala Andula světu filmu definitivně vale. Urban se později v třicátých letech stal autorem projektu Ateliéry Barrandov, k filmařině se už ale rovněž nevrátil.
(Pokračování ve středu 27. října)
Vložil: Adina Janovská