Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Němce by nechal tisíc let mlčet, Rusům okupaci ´1968 nezazlíval. Osobní vzpomínka a rozhovor k dvojvýročí Arnošta Lustiga. Svět Tomáše Koloce

komentář 24.10.2021
Němce by nechal tisíc let mlčet, Rusům okupaci ´1968 nezazlíval. Osobní vzpomínka a rozhovor k dvojvýročí Arnošta Lustiga. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením: Nakladatelství Franze Kafky

Popisek: Arnošt Lustig na obálce své knihy Zpověď, kterou sám dokonce i namluvil, jednotlivé části jsou k mání na Youtube

ROZHOVORY NA OKRAJI Arnošt Lustig, syn obchodníka z pražské Libně, jeden ze světově nejúspěšnějších českých spisovatelů (za román Krásné zelené oči si vysloužil nominaci na prestižní americkou Pulitzerovu cenu, za celkové dílo přeložené do angličtiny – v níž publikoval po své emigraci z ČSSR v roce 1968 – zase na britskou Mezinárodní Man Bookerovu cenu) má v letošním roce dvě kulatá výročí: 10 let od úmrtí a 95 let od narození. Lustiga, který byl nejslavnějším východoevropským spisovatelem - svědkem holocaustu - a který mimo jiné mezi spisovateli (jež sovětský spisovatel Jurij Oleša nazval ‘inženýry lidských duší‘) nesl skutečný titul Ing. – si autor této rubriky pokládal za čest znát do té míry, že ho spisovatel nazval svým přítelem. Proto autor dvojí výročí svého přítele připomíná vzpomínkovým rozhovorem.

Fotograf Miroslav Hucek, který s Arnoštem Lustigem v 60. letech zakládal časopis Mladý svět, mi pro své paměti, jejichž jsem byl redaktorem-zapisovatelem a které později vyšly pod názvem Takoví jsme byli? o Arnoštu Lustigovi řekl: „Jan Kloboučník, spisovatel a zástupce šéfredaktora Mladého světa vracel redaktorům rukopisy kvůli jedné pravopisné chybě. Když křičel na Arnošta Lustiga: 'Arnošte, ty, český spisovatel, nevíš, že ve slově zmije se píše měkké i?' třásla se celá redakce, ale Arnošt odpovídal: 'A kde jsem se to měl naučit, v koncentráku?'“

Duch československé kultury 60. let A. J. Liehm mi o něm zase vyprávěl: „V době, kdy jsem přišel do Ameriky, tam už Arnošt byl pěknou chvilku. Jeli jsme spolu na dovolenou a Arnošt jednou pocítil potřebu koupit si cigarety. Jenomže místo aby si je šel koupit sám, poprosil o to mě. ´Ty se stydíš?' ptal jsem se ho? 'Ne, ale já bych jim to asi nedokázal říct tak, aby tomu rozuměli.' Nedokázal si anglicky říct ani o cigára, a přitom byl řádným profesorem tvůrčího psaní na American University ve Washingtonu.“

Arnošt Lustig se tedy pro mě postupně stával pojmem stejně tajemně neproniknutelným jako přitažlivým. Udělat rozhovor s ním by se mi líbilo, ale oslovit ho a jet za ním do Prahy jsem tehdy pokládal z čin příliš odvážný. Příležitost ale přišla sama. Psal jsem tehdy jen pro krajové noviny, v nichž jsme se tehdy s kamarády učili, jak psát, a ocitl jsem se na filmovém festivalu v Karlových Varech, kde jsem v hale karlovarského hotelu Thermal spisovatelskou legendu zahlédl – a oslovil:

Pane Lustigu, jsem mladý novinář z neznámých českých novin. Můžu se vás na něco zeptat?

Poď sem, sedni si a DEJ SI NA MĚ CO CHCEŠ. Jak se jmenuješ?

(Objednávám si minerálku, a tak trochu jako praktikant Hlaváček z filmu Rozpuštěný a vypuštěný panu Lustigovi odpovídám.)

Tomáši, já teď udělal dvě rozhovorový knížky, jednu o sobě a jednu o Hrabalovi, takže mi nakladatelství pod vysokou pokutou zakázaly dělat rozhovory. Ale já na ně seru, protožes přišel a řeks to, co jsi řek. Já jsem totiž byl taky kdysi mladej novinář z neznámejch novin a přišel jsem za Zdeňkem Nejedlým, jestli by mi dovolil udělat s ním rozhovor a on mě vyhodil se slovy: „Co si to dovoluješ?“ Tehdy jsem si přísahal, že nikdy nevyhodím mladýho začínajícího novináře, kterej ke mně příde s tou samou zkroušenou větou a s tím samým zkroušeným obličejem, co jsem měl tenkrát já. A tys mi po letech dal příležitost to splnit!

Pane Lustigu, jak jste tenkrát ten koncentrák přežil?

Já měl kamaráda Porgese. Porges byl nejhezčí kluk v Praze, chodili jsme spolu za holkama, on krasavec a já vošklivec. Byly poslední dny války a my jsme se zbláznili a utekli jsme z transportu smrti. Po Porgesovi nějakej esesák vystřelil dávku ze samopalu a jeho to zasáhlo do zad. Bylo to v Německu a k ránu přišli NĚMECKÝ vesničani, ošetřili ho a ukrejvali ho až do konce. Krasavec Porges potom ležel doma na posteli s prostřelenou páteří a umřel rok po válce. A já, vošklivec, přežil doteďka. Každej, kdo to přežil, přežil proto, že místo něj zabili někoho jinýho. Nikdo si to přežití nezavinil sám. Jestli se mě ptáš, jestli věřím na osud, tak jo, ale věřím, že ho neznáme. Ale vím, že nikdo, kdo v koncentráku přežil, nebyl normální. My všichni, co jsme se vrátili, jsme byli nenormální, i já, ale nedávám to na sobě znát. Vydržet to mohli jen vyšinutý.

Já kdykoli se dostanu z něčeho těžkého, cítím příjemnou úlevu, někdy až rauš. Cítíte od té doby, co jste utekl z transportu, příjemnou úlevu, nebo vám ještě někdy i potom bylo tak špatně jako v ghettu nebo v lágru?

Pro mě byl rauš, když jsem šel po válce studovat vysokou a učil jsem se ve Slavii, před sebou bílý kafe a koblihu na talíři a na čistým ubruse. Tenkrát, když jsem zdrhal a potom v tý Slavii, tehdy jsem měl pocit, že se mi to zdrhnutí povedlo, ale dneska vím, že jsem jim vlastně neutek, nebo jenom napůl. Když jsem mezi lidma, cítím příjemnou úlevu, ale když jsem sám, jsou se mnou pořád ty, co tam zůstali. V noci se mi o nich zdá. Jedna moje část tam zůstala s nima.

Já jsem ročník 1977, ale od dětství se bojím, že půjdu do koncentráku. Možná je to proto, že jsem v koncentráčnických historkách vyrůstal, vyprávěl mi je můj strejda Pavel, který přežil lágr Wulkow-Zossen, a taky Josef Roth, poslední člen komunity kdysi židovského městečka Golčova Jeníkova na Vysočině, kde jsme byli sousedi. Ten zas přežil díky tomu, že dělal v Terezíně správce umývárny...

Ty kluci z Wulkova měli štěstí, to nebyl vyhlazovací tábor, měli to tam o stupínek lepší. A pana Rotha budu asi taky znát, když říkáš, že dělal správce sprch. A z Golčova Jeníkova jsem znal jen jednu tenkrát úplně neznámou holku. Byla to Dita Saxová, která to všechno přežila a pak se ve Švýcarsku zabila, o které jsem napsal novelu, kterou chtěl pro Barrandov natočit Antonioni, ale protože mu dali málo, možná ještě líp ji pak natočil Moskalyk a vyhrál s ní festival v San Sebastianu...

To jsem tedy nevěděl, že jsem žil ve stejném městě s (díky vám) tak slavnou osobou. Napadá mě se zeptat, kdo byla Kateřina Horovitzová, o níž jste napsal novelu, za jejíž adaptaci vyhrál Antonín Moskalyk zase na MFF v Monte Carlu?

Kateřina Horowitzová je kombinace dvou holek. Chtěl jsem námět o statečný holce, a existovala holka, tanečnice, která udělala před nějakou velkou německou důstojnickou sviní striptýz tak, že si strhla podprsenku, vytrhla tomu hajzlovi bouchačku a zastřelila ho (pozn aut. jmenovala se Franceska Mann). Ta druhá půlka tý postavy byla konfidentka, která za to, že bude dělat v nóbl německým bordelu dostala nabídku, že až ji povezou s transportem, tak z něho odpojej poslední vagón, a ten pak pošlou do Švýcar. Když zjistila, že je to lež, rozzuřila se tak, že zabila několik esesáků. Myslím ale, že ten konec byla jedna z legend, který se tehdy mezi náma vytvářely pro povzbuzení.

Co se týká povzbuzení, vy jste měl jednoho kamaráda, jehož jméno tu už padlo a který stejně jako vy prožil velkou část života v pražské Libni, a ten dokázal moc nádherně povzbuzovat. Všechny historky, ať veselé či smutné, co se mu staly, dokázal přetavit v krásná, často humorná vyprávění, která pro něj, myslím, byla životodárná a vydržel tak dlouho na světě i dík nim. O vás ve své knize Proluky napsal:

 

Dozvěděl jsem se, kterak Arnošt Lustig, když jeho děti dělají takový randál, že nemůže psát, tak Arnošt jede s košíkem do města, nakoupí vrchovatý košík pomerančů a banánů, čokolád a pamlsků, svolá svoje děti a ukazuje na košík a říká... Tak hele, váš tatínek potřebuje psát a vy děláte randál, když budete potichu, tak dostanete tenhle košík mlsů... A proč dostanete ten košík? Protože když tatínek píše, tak vydělává peníze, ale když budete řvát jako bestie, tak tatínek nebude moct psát a vy dostanete co? Hovno."

 

Bohouš Hrabal byl dobrej kámoš, ale vymejšlel si. Když za mnou přijel do Ameriky, vzpomněl si, že Niagárský vodopády se pokoušeli proplavat dva Češi a oba se zabili. A tak jsme se rozhodli, že my budeme jediný dva Češi, co je pochčijou. Šli jsme na to ze zadní strany, a řeknu ti, že ač se Bohouš chlubil, že je pochcal, jenom na ně učůrnul. Ale to bylo jedno – jak jsi říkal; hlavní bylo, že jsme měli srandu…

Myslel jsem si to. Ale ocituji ještě z jiného zdroje, který mi o vás vyprávěl a který co do faktů může být důvěryhodnější. A. J. Liehm mi řekl, že když jste po okupaci v roce 1968 emigroval přes Itálii a Jugoslávii do Izraele, tak se vám to tam moc nezamlouvalo. Je to pravda?

Tak tuhle odpověď asi nebudeš moct publikovat, protože kdyby si to přečetla moje manželka, tak mě zabije, protože ona Izrael miluje, ale JE TO PRAVDA. Měl bych začít, že jsem se v roce 1968 na Rusy vůbec nemoh zlobit, protože to byli oni, co ten zbytek nás, kdo jsme přežili, za války zachránili, a to v mých očích nesmírně převyšuje to, co provedli v roce 1968. (O Německu naopak tvrdím, že mělo za trest ještě tisíc let po holocaustu držet hubu a krok.) A co se týče toho Izraele: Tam jsem jel s tím, že budu pořád spisovatel, jenom si, než si zas budu moct psaním vydělávat, přiberu nějakej vedlejšák pro uživení. Nějakej dobrák mi poradil, že ideální je bejt tirákem na trase z Jeruzaléma do Eilatu a to se mi strašně zalíbilo, protože Eilat je vůbec nejkrásnější letovisko u Rudýho moře. Jenom jsem to pozměnil na to, že jsem chtěl bejt závozníkem, protože závozník se nepředře a při dobrý vůli může psát i při jízdě. Tak jsem do tý firmy šel a ptal jsem se jich, jestli to místo mají volný a jestli by mi ho dali.

A oni mi řekli: „Vy ste se zbláznil! Na místo šoféra do Eilatu se čeká deset let!“

„A závozníka byste nepotřebovali?“ ptám se.

„Na to se čeká dvacet let!!“

Tak jsem si řek, že takový kšefty bych v Husákově státě moh mít taky, a radši jsem jel do Ameriky učit studenty psát.

Konec rozhovoru: Účet

„Tady máš mojí pražskou adresu a někdy přijď,“ říká Arnošt Lustig, který byl právě vyvolán k telefonu a mizí elegantním krokem nedbalého světáka v davu. Vzápětí přichází servírka, která si žádá 216 Kč útraty. Když jí vysvětluji, že to byl pan Lustig, co jí zůstal dlužen, a ten že jí určitě časem zaplatí, prohlásí servírka, že „vo žádným Lustigovi, kterej by jí platil, neslyšela“ a ona že tržbu odevzdává už odpoledne. Zkontroluji klasikův účet, uhradím jej, dopiju (svou jedinou) poslední z dlouhé řady sklenic červeného vína a s vděčností se podívám na vizitku, která leží přede mnou.

Epilog

Předchozí příhodu jsem Arnoštu Lustigovi nikdy nezazlíval. Díky svému kamarádu Vaškovi, který pracoval ´na obci´, kde si oběti holocaustu vyřizovaly své záležitosti, jsem věděl, že se Arnošt Lustig, pendler mezi starou českou a novou americkou vlastí, po letech natrvalo vrátil do staré vlasti, a za jakých poměrů v ní bydlí, zejména po smrti své ženy, která svého manžela v cestě na druhý břeh předběhla o dva roky (kvůli čemuž už dnes mohu publikovat jeho odpověď na mou ´izraelskou otázku´)… Z řady svých dalších potkání-setkání s ním mi nejvíc utkvělo v paměti to poslední. Odehrálo se na křtu doplněného vydání knihy Igora Chauna Večeře u mahárádži, kterou křtil Arnošt Lustig, o jehož typickém pracovním dnu Igor Chaun krátce předtím natočil dvacetiminutový kafkovsko-lustigovský dokument. Arnošt Lustig tehdy humorně vyprávěl o své zkušenosti s Chaunovou tvorbou, kterou charakterizoval tak, že se nedá popsat, natož přirovnat k dílu jakéhokoli předchozího autora – což je definice, která se (s výjimkou několika málo spisovatelů, mezi něž patřil například přeživší holocaustu z Itálie Primo Levi) dá použít na samotného Arnošta Lustiga. Když Lustig ze křtu odcházel, procházel davem sedících diváků, kteří zůstali na doprovodný program, a občas někomu z nich potřásl rukou. Mně jenom položil na rameno ruku a řekl suše: „Ahoj!“ Když jsem se dozvěděl o jeho smrti, bylo mi smutno, ale zároveň jsem měl radost, že se konečně setkal s těmi, které v mládí opustil, že už jsou zase všichni pohromadě, a koncentrák už je jen sen, který se nezdá nikomu z nich.

 

Vložil: Tomáš Koloc