Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Chtěl být strojním inženýrem, jenže přišla krize, a tak se zrodil milovník. Dvakrát si zahrál i prezidenta. Tajnosti slavných

15.10.2021
Chtěl být strojním inženýrem, jenže přišla krize, a tak se zrodil milovník. Dvakrát si zahrál i prezidenta. Tajnosti slavných

Foto: Národní divadlo – Josef Heinrich

Popisek: Jiří Dohnal v roce 1947 v pražském Stavovském divadle, jako Charmides v inscenaci Ludwika Hieronima Morstina Xantipa

FOTO / VIDEO Splnění velkého filmového snu mu málem navždy zhatily odstávající uši. Romantický snílek i rázný a odvážný hrdina se z fabriky vypracoval až do Národního divadla.

Štíhlá postava, pohledná tvář, melodický hlas, lyrický projev a čistá jevištní dikce. To byly předpoklady, které ho předurčily k ztvárňování výrazných hrdinů, kteří dostávali fanynky do kolen. Svérázní kladní hrdinové mu zůstali i později, když už se přehrál z milovníků k charakterním rolím, a přestože žil Jiří Dohnal v zajetí filmu už v němé éře, svého filmového debutu se dočkal až s příchodem zvukového. Mělo to ale své výhody, mimo jiné se stal jednou z filmových hvězd zlaté éry první republiky, jejichž filmové písničky pak zněly z gramofonových desek v každém salonu.

 

Uličnice:

Šikulka podnikatel

Narodil se 12. ledna 1905 v západočeském Holoubkově a už v dětství začal hrát ochotnické divadlo, především ale zcela propadl filmu. Dostal totiž promítací stroj, a od pojízdného biografu získával kousky zničených filmů, které pečlivě slepoval. Pořádal pak představení pro kamarády a sousedy, při nichž projevil i podnikatelského ducha. Vybíral totiž dokonce vstupné, od dětí dva a od dospělých dvacet haléřů. Jeho otec, který pracoval v místních železárnách jako úředník, ale padl v první světové válce, a maminka se pak s Jiřím vrátila domů k rodičům do Strašic u Rokycan. Tam Jiří chodil do obecné školy, jako každé venkovské dítě pomáhal v hospodářství a na poli, takže jeho plány o filmové kariéře byl prozatím jen hodně vzdáleným snem. Rodný Holoubkov měl navíc dlouhou průmyslovou tradici, což také významně ovlivnilo jeho start do samostatného života. Už počátkem 17. století tu byla postavena první vysoká pec na tavení železné rudy, od šedesátých let devatenáctého století se rozšiřovaly železárny a výroba obráběcích strojů. A tak bylo pro rázného dědečka úplně samozřejmě, že se vnuk vyučí zámečníkem.

 

Se Zitou Kabátovou v roce 1937 v melodramatu režiséra Václava Kubáska Světlo jeho očí

Se Zitou Kabátovou v roce 1937 v melodramatu režiséra Václava Kubáska Světlo jeho očí; foto DAFA-Film

Krize mu nedala šanci

Strojírenský obor ho tak uchvátil, že dokonce uvažoval o dalším studiu na průmyslové škole, a nebýt hospodářské krize, české publikum by nikdy nepoznalo jednu ze svých zbožňovaných hvězd. Ekonomické problémy začaly doléhat na holoubkovské železárny už v dvacátých letech minulého století a Jiří se stal jedním ze zaměstnanců, kteří přišli o práci už v roce 1923. Najít nové místo v oboru bylo prakticky nemožné, takže na studia, která by mu otevřela cestu ke kariéře strojního inženýra, rázem neměl peníze a musel na ni definitivně zapomenout. Musel se ale nějak alespoň uživit a starší kamarád ze Strašic Antonín Modr, který už v té době hrál na violu v České filharmonii, mu poradil, aby se porozhlédl po divadelních společnostech. Jiří se rozhodl využít zkušeností z raného mládí a stejnou cestou vykročil i jeho bratr Jaromír, který se později stal úspěšným divadelním režisérem a v roce 1942 i zakladatelem pražského Intimního divadla, které působilo v malostranské Umělecké besedě. Jiří dostal první příležitost v Rokycanech v divadelní společnosti Alfréda Vladyky, s níž se poprvé představil publiku v roli číšníka ve frašce Pan farář a jeho kostelník.

 

Chasník Míla Jakub a Kristla (Božena Šustrová) v Babičce z roku 1940

Chasník Míla Jakub a Kristla (Božena Šustrová) v Babičce z roku 1940; foto Česká televize

Poprvé režisérem

Na své první vystoupení na jevišti později rozhodně nevzpomínal jako na úspěch, spíš ho považoval za pořádný průšvih. Tak zlé to ale nejspíš nebylo, protože u Vladyky dostával vedlejší role dál. Hned po první sezóně se ale přesunul až na druhý konec republiky a v sezóně 1924-1925 hrál převážně vedlejší postavy v činohře i zpěvohře Východoslovenského divadla v Košicích. Další sezónu strávil opět v kočovných divadelních společnostech R. Branalda a H. Kleina, a pak na krátkou dobu divadlo opustil, údajně kvůli nešťastné lásce. Existenční důvody ho ale brzy přiměly k návratu a od roku 1926 už působil jako profesionální herec v Městském divadle v Plzni. Zůstal v něm až do roku 1934 a mimo jiné si v něm vyzkoušel poprvé divadelní režii především v pohádkových hrách pro děti. Pouze na sezónu 1931-1932 si odskočil do Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde ztvárnil třináct rolí, některé i v slovenských inscenacích.

 

S Josefem Fišerem (vpravo) v roce 1955, v představení plzeňského divadla Vojnarka

S Josefem Fišerem (vpravo) v roce 1955, v představení plzeňského divadla Vojnarka; foto Divadlo J. K. Tyla Plzeň – Věra Caltová

Ach, ty uši!

K filmu se snažil dostat už během svého působení v Plzni. „Tehdy se mluvilo o natáčení Vančurova románu Útěk do Budína. Dohnal proto vyhledal doktora Vančuru, který mu sjednal zkušební snímek. Snímek dopadl dobře, jen mu řekli, že má příliš odstávající uši,“ popsal v roce 1940 jeho první pokus před filmovou kamerou časopis Kinorevue. Zpočátku pak prý míval ve filmech údajně uši přilepené k hlavě pryskyřicí a později tento handicap definitivně vyřešil chirurgickým zákrokem. V roce 1933 se konečně dočkal první filmové příležitosti, v hudební komedii režiséra Svatopluka Innemanna U svatého Antoníčka si zahrál malíře Jiřího Voborného. Tenkrát právě začínající scenárista Karel Steklý se v ní pokusil zasadit do folklorního rámce moravského Slovácka několik milostných příběhů, které podbarvovaly známé operetní melodie, a zrodil se jakýsi kříženec veselohry a lidové naivistické činohry. Jednoduché dílko zachraňovaly jen zajímavé tváře, od Hany Vítové přes herecký a pěvecký výkon mladé Ljuby Hermanové až po Járu Pospíšila a malíře Oty Bubeníčka.

 

V roce 1959 v pražském Tylově divadle, v dramatu maďarského autora Józsefa Darvase o pokusu o převrat v Maďarsku v roce 1956

V roce 1959 v pražském Tylově divadle, v dramatu maďarského autora Józsefa Darvase o pokusu o převrat v Maďarsku v roce 1956; foto Národní divadlo – Jaromír Svoboda

Start díky Slavínskému

Film se stal vzápětí příčinou jeho ročního výpadku v divadle, protože se vzápětí objevil na stříbrném plátně hned ve třech filmech, které byly uvedeny do kin v roce 1935. Zahrál si učitele Vejlupka v romantické komedii Vladimíra Slavínského Vdavky Nanynky Kulichovy, v níž poprvé před kamerou také zpíval, a režisér Slavínský ho vzápětí obsadil jako konzervatoristu Zdeňka Vilíma i ve své úspěšné komedii Studentská máma a jako studenta technika Jaroslava v melodramatu První políbená. Díky Slavínskému Jiří odstartoval kariéru filmového milovníka a v roce 1936 už stihl dalších pět filmů, přestože se právě stal členem činoherního souboru pražského Národního divadla. Nabídky začal dostávat i od dalších režisérů, i když Slavínský na něj nezapomněl. Postavy romantických hrdinů v tematicky nenáročných, ale divácky vděčných filmech mu zajistily velkou popularitu, umělecky hodnotnější roli získal například v melodramatu Martina Friče z roku 1936 Ulička v ráji, v němž si zahrál fotbalistu Frantu Cikána. O rok později ho Svatopluk Innemann obsadil jako hlavního hrdinu v hudební komedii na motivy divadelní hry Josefa Kajetána Tyla Švanda dudák, objevil se jako Števa Buryja v Její pastorkyni, jako továrníkův syn Oldřich v nesmrtelné komedii s Jindřichem Plachtou Karel a já, zahrál si i v adaptaci Babičky Boženy Němcové z roku 1940, v níž ztvárnila hlavní postavu Terezie Brzková a Jiří v ní ztvárnil chasníka Mílu Jakuba. Až do konce druhé světové války se na stříbrném plátně objevil v čtyřiceti filmech.

 

Řídící učitel a vedoucí expedice Lebeda (Lubomír Lipský) v detektivní komedii z roku 1966 Dva tygři

Řídící učitel a vedoucí expedice Lebeda (Lubomír Lipský) v detektivní komedii z roku 1966 Dva tygři; foto CS Film

Dvakrát prezidentem

Na jevišti byl v mládí zaškatulkován jako ‘tylovský‘ herec především klasického českého repertoáru, od počátku čtyřicátých let se pak přehrál do charakterních rolí především v inscenacích českých a ruských autorů, v závěru kariéry pak nejčastěji představoval kladné a rázovité hrdiny. Od třicátých let se angažoval v Levé frontě, stal se členem Svazu českých dramatických umělců a roce 1936 i antifašistického Klubu českých a německých divadelníků. V roce 1944 si na rok odskočil do Intimního divadla, které vedl jeho bratr Jaromír, podílel se na jeho řízení a jako umělecký rádce. Po osvobození se stal jedním ze zakladatelů Realistického divadla Zdeňka Nejedlého (dnešní Švandovo divadlo na Smíchově) a do roku 1946 byl jeho prvním ředitelem. V roce 1946 se vrátil do činohry Národního divadla a v letech 1970-1974 působil jako umělecký šéf Divadla Jaroslava Průchy v Kladně. Charakterní role mu po válce nabídl i film, mimo jiné ho režisér Václav Krška obsadil jako spisovatele Pavla Josefa Šafaříka v dramatu Revoluční rok 1848, Jakuba Arbesa v životopisném filmu Mikoláš Aleš či hraběte Buquoye v historickém dramatu o životních osudech vynálezce parního stroje Josefa Božka Posel úsvitu. Dvakrát si zahrál i prezidenta Klementa Gottwalda, v roce 1953 v dramatu Miroslava Cikána Výstraha a o dva roky později ve válečném filmu Ivo Tomana Tanková brigáda.

 

Jako vodník Ivan v Jiráskově Lucerně, s nímž se v roce 1984 definitivně rozloučil s hereckou kariérou

Jako vodník Ivan v Jiráskově Lucerně, s nímž se v roce 1984 definitivně rozloučil s hereckou kariérou; foto Národní divadlo – Vilém Sochůrek

Rozloučení s Jiráskem

Přestože se po válce objevoval před kamerou stále méně, najdeme v jeho filmografii celkem více než stovku filmů. Stále častěji ale spolupracoval s rozhlasem, objevoval se v televizi, v níž působil i jako scenárista a režisér, a dál zůstával významnou osobností naší kulturní scény. Během kariéry ztvárnil na jevišti zhruba tři stovky rolí a posbíral řadu ocenění. V roce 1958 mu byl udělen titul zasloužilý umělec, v roce 1964 převzal Řád práce, v roce 1968 se stal zasloužilým členem Národního divadla, o tři roky později národním umělcem a v roce 1980 mu byl udělen Řád Vítězného února. S koncem roku 1981 odešel oficiálně do důchodu a v roce 1982 si naposledy zahrál ve filmu, ztvárnil postavu plukovníka knížete Sigismunda Czapp von Eppinghausena v historickém dramatu Jaroslava Balíka Šílený kankán. S Národním divadlem se definitivně rozloučil 1. dubna 1984 jako vodník Ivan v Jiráskově Lucerně. Významný český herec a divadelní režisér Jiří Dohnal zemřel 9. září 1984 v Praze.

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská