Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

„Díky straně a vládě si, synku, užiješ maminku!“ říkávala, když skončila na vedlejší koleji. Daň za ‘proříznutou‘ pusu byla příliš vysoká. Tajnosti slavných

13.10.2021
„Díky straně a vládě si, synku, užiješ maminku!“ říkávala, když skončila na vedlejší koleji. Daň za ‘proříznutou‘ pusu byla příliš vysoká. Tajnosti slavných

Foto: PegasFilm

Popisek: Blanka Bohdanová ve svém posledním celovečerním filmu, dramatu Tomáše Magnuska Bastardi

FOTO / VIDEO Cynické a ironické dámy, pečlivě skrývající cit a vášeň, byly nepřekonatelné, psychologická složitost a emoční rozervanost jejích hrdinek přímo fascinující. Mohli jsme si jich ale užívat mnohem víc, nebýt otevřenosti, s níž se úchvatná královna dramatu netajila svými názory. (Pokračování z pondělí 11. října)

Šarmantní dáma, charismatická herečka se smyslem pro nekonečné zákruty a utajovaná zákoutí lidské duše a dynamiku velkého dramatu, originální výtvarnice i nadaná spisovatelka. Emeritní členka Národního divadla Blanka Bohdanová byla jedinečnou osobností, která se v divadle dokázala rvát za svou pravdu jako lvice a v ‘civilu‘ říkala jasně a nahlas, co si myslí. A právě upřímnost rázně zbrzdila její kariéru v době, kdy stanula umělecky na samém vrcholu. Říkat pravdu se prostě tu a tam nevyplácí a v době nastupující normalizace to platilo dvojnásob.

 

Jako zpěvačka v roce 1964 v absurdní satiře Milana Uhdeho Král – Vávra

Jako zpěvačka v roce 1964 v absurdní satiře Milana Uhdeho Král – Vávra; foto Divadlo E. F. Buriana – Karel Minc

Werichovi dala košem

V pardubickém angažmá jí nabídl nejvíc skvělých příležitostí její bývalý pedagog a šéf tamní činohry, režisér Karel Novák, který ale musel v roce 1956 odejít do Olomouce. Tenkrát by si nejraději vzal Blanku s sebou, pro ni ale byla Haná příliš vzdálená rodné Plzni, v níž žili její rodiče. Když ji v roce 1957 viděl na pardubickém jevišti Jan Werich jako Polly v Žebrácké opeře, tak moc se mu líbila, že jí okamžitě nabídl angažmá, získat ji chtěl pro svůj soubor i Otomar Krejča. Praha opravdu byla Blančinou metou, takže nakonec přijala v roce 1957 nabídku Městských divadel pražských. O tři roky později se ochotně vrátila pod Novákova křídla, když stanul v čele znovu vzkříšeného Divadla E. F. Buriana, a stala se na šest let jednou z opor jeho souboru. V roce 1966 se Novák s těžkým srdcem své hvězdy vzdal a doporučil jí přijmout nabídku z Národního divadla. Na jevišti naší největší divadelní scény pak setrvala čtyřiačtyřicet let a ztvárnila dlouhou řadu oslnivých a fascinujících postav, od Kleopatry přes Lady Macbeth a Roxanu až po Celestinu, a vystupovala dál i v době, kdy byla její kariéra výrazně omezena. Souběžně opakovaně hostovala i v Poetické kavárně Viola.

 

V roce 1967 v Shakespearově dramatu Antonius a Kleopatra

V roce 1967 v Shakespearově dramatu Antonius a Kleopatra; foto Národní divadlo – Jaromír Svoboda

Úchvatná láska velkého dramatika

Už během působení v Pardubicích začala spolupracovat s dabingem, ve filmu ale dostala první příležitost až po příchodu do Prahy. V roce 1958 si zahrála dceru kožešníka Kalouse Riu v psychologickém dramatu Občan Brych, které natočil podle stejnojmenného románu Jana Otčenáška režisér Otakar Vávra. Téměř současně také poprvé spolupracovala s Československou televizí a objevila se na obrazovce jako Hermiona v inscenaci klasického dramatu Williama Shakespeara Zimní pohádka. Filmové a televizní nabídky přicházely stále častěji, většinou hrála různé měšťácké paničky, neurotické či snobské matky. Jednou z významnějších se stala v roce 1965 postava společnice Emy v televizní adaptaci povídky Fráni Šrámka Odcházeti s podzimem, která získala ocenění na mezinárodním festivalu televizní tvorby v Monte Carlu. V roce 1967 doslova uchvátila publikum jako paní Campbellová v televizní inscenaci Drahý lhář. Stanula v ní před kamerou jako partnerka Felixe Le Breux, který v komedii Jerome Kiltyho, napsané na základě autentických dopisů slavného dramatika George Bernarda Shawa a herečky Stelly Campbell, exceloval v alternaci s Karlem Högerem na jevišti pražského Divadla ABC.

 

Společnice vyslance francouzského krále Kateřina a rytíř Václav Rynda z Loučky (Rudolf Hrušínský) v syrovém obrazu malého člověka uprostřed velkých dějin Čest a sláva

Společnice vyslance francouzského krále Kateřina a rytíř Václav Rynda z Loučky (Rudolf Hrušínský) v syrovém obrazu malého člověka uprostřed velkých dějin Čest a sláva; foto Filmové studio Barrandov – Karel Ješátko

Kruté umírání

O mateřství uvažovala už během prvního manželství, v té době prý dokonce kupovala spoustu dětských knížek, jenže čím víc si dítě přála, tím se jí splnění velkého přání stále více vzdalovalo. A nejen kvůli kariéře. „Když jsem pak přešla do Prahy do Národního divadla, vzala jsem si rodiče k sobě, a pak jsem zažívala dlouhých pět let tatínkovo umírání na rakovinu plic. Propadala jsem v té době pocitu, že takhle odcházet ze světa je strašné a že do této situace ani nemohu přivést nového potomka,“ prozradila v roce 2005 v rozhovoru pro týdeník Vlasta. Okupace v srpnu 1968 a následná normalizace její kariéru rázně přibrzdily, přispělo k tomu hned několik ‘vroubků‘. Její nejzajímavější rolí se totiž stala v té době Kateřina v historickém dramatu režiséra Hynka Bočana Čest a sláva, autor literární předlohy Karel Michal ale vzápětí emigroval do Švýcarska, takže se film krátce po premiéře v lednu 1969 ocitl v trezoru a televizní diváci ho mohli poprvé zhlédnout teprve v roce 1991. V roce 1969 Blanka ještě stihla studijní pobyt ve Velké Británii, což jí bylo pak také připsáno do seznamu prohřešků.

 

V roce 2006 v benefici Jana Kačera Však světla nechte plát…

V roce 2006 v benefici Jana Kačera Však světla nechte plát…; foto Národní divadlo – Hana Smejkalová

Svoboda pro duši

Navíc nikdy nevstoupila do komunistické strany, takže sice v souboru činohry Národního divadla sice zůstat mohla, její působení ale bylo výrazně omezeno na vedlejší role. „U divadla se všechno vyplácí spíš povahám, které neříkají ani ano, ani ne a čekají, jak se co vyvrbí,“ konstatovala trpkou pravdu v rozhovoru pro Vlastu s tím, že ale své otevřenosti a upřímnosti nikdy nelitovala. „I když jsem na to po roce 1969 nadlouho doplatila a bylo toho využito proti mně. V divadle jsem přišla o veliké role krásného plného ženství. Nechci ani vzpomenout, co všechno jsem mohla odehrát v televizi, rozhlase či dabingu. Ale – začala jsem malovat a konečně jsem se věnovala rodinnému životu. Užila jsem si bohatě dětství svého syna. Říkávala jsem: Díky straně a vládě si, synku, užiješ maminku.“ V té době se také začala intenzivně věnovat malířství, a pak už nikdy tuto svoji životní lásku neopustila. „Malování mě zachránilo, když mě odřízli od divadelní činnosti, a už jsem si ho nechala. Malování je něco úžasného a svobodného, i teď mě ochraňuje ve stáří,” prozradila před časem serveru novinky.cz.

 

The Gin Game:

S Josefem Somrem v tragikomedii Donalda L. Coburna, které
mělo v pražském Divadle Viola premiéru 20. března 2001
a bylo na programu dlouhých čtrnáct let

Umění odejít v pravý čas

V osmdesátých letech konečně rolí v televizi i ve filmu postupně přibývalo, učila herectví na Pražské konzervatoři a v roce 1985 jí byl udělen titul zasloužilá umělkyně. V roce 1996 převzala Cenu Františka Filipovského za dabing filmu Řidič slečny Daisy a o rok později cenu za celoživotní mistrovství v dabingu. V roce 2001 získala cenu Thálie za roli Fonsie v představení The Gin Game, v němž excelovala čtrnáct let po boku Josefa Somra. Z angažmá v Národním divadle, na jehož jevišti ztvárnila během 44 let více než osm desítek postav, oficiálně odešla v roce 2010. „Člověk má odejít, když o něho ještě někdo stojí, a ne když někde překáží,” prohlásila později v rozhovoru pro novinky.cz. V té době také stanula naposledy před kamerou jako učitelka Rýznarová v dramatu Tomáše Magnuska Bastardi.

 

Se Stanislavem Zindulkou v hře rakouského dramatika Felixe Mitterera Moje strašidlo, o manželství, které nedokázala rozloučit ani smrt

Se Stanislavem Zindulkou v hře rakouského dramatika Felixe Mitterera Moje strašidlo, o manželství, které nedokázala rozloučit ani smrt; foto Činoherní klub

Duše, skrytá v obrazu

Odchodem z naší prestižní scény ale na herectví rozhodně nerezignovala a dál hrála v pražském Činoherním klubu. „Pokládáme si za čest, že svou poslední divadelní roli – Rózu v Mittererově hře Moje strašidlo – vytvořila s hlubokou životní elegancí právě v našem divadle,“ uvádí Činoherní klub na svých webových stránkách. Také napsala knihy Život jako v pavučince a Život jako takový a z literární pozůstalosti svého otce vydala knihu Josífek. Především se ale věnovala výtvarnému umění a devadesátiny oslavila vernisáží svých obrazů v žižkovské galerii Azeret. „Do obrazů vkládám své sny, představy, myšlenky a vždycky mě fascinuje, když si představím, že ‘visím‘ někde v cizím bytě a z toho obrazu vyzařuje nějaká moje skrytá energie a já tak vstupuji do soukromí lidí a zůstanu třeba i pro jejich děti vzpomínkou z domova,“ prozradila redaktorce Blance Kovaříkové v rozhovoru pro týdeník Vlasta. Dlouho měla chalupu v jižních Čechách, s příchodem nového tisíciletí se pak rozhodla definitivně přiblížit k přírodě a přestěhovala se do domu na okraji Prahy. Mimořádná herečka, pedagožka a malířka Blanka Bohdanová zemřela 3. října 2021 v jedné z pražských nemocnic, osudnou se jí staly komplikace po zlomenině krčku stehenní kosti.

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská