Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

„Zatímco u mě, šestasedmdesátníka, převládá skepse, můj čerstvě devadesátiletý sourozenec Jiří hýří optimismem.“ Svět Tomáše Koloce

03.10.2021
„Zatímco u mě, šestasedmdesátníka, převládá skepse, můj čerstvě devadesátiletý sourozenec Jiří hýří optimismem.“ Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením Ondřeje Suchého

Popisek: Ondřej Suchý (vlevo) s bratrem Jiřím (vpravo)

ROZHOVORY NA OKRAJI Včerejší devadesátník Jiří Suchý (grafik a hudebník, který se posléze stal zpěvákem, dramatikem, hercem, textařem, skladatelem, básníkem, spisovatelem, scenáristou, scénografem, kostýmním návrhářem a režisérem divadelním i filmovým) má o 14 let mladšího bratra Ondřeje Suchého, který za ním v renesančnosti svých oborů není příliš pozadu: původně hudebník a příležitostný zpěvák i herec je dnes publicista-dokumentarista, spisovatel, textař, ale také autor a kreslíř oblíbených 'myších' anekdot. Autor této rubriky s ním (o něm i o jeho bratrovi) pořídil sváteční rozhovor.

Existuje druh umělců, kteří ze mě dělají obdivovatele toho druhu, že bych byl schopen i vstoupit do jejich fanklubu (jak mám jinak k podobným organizacím nedůvěru), pak jsou to umělci renesanční. Když mi bylo osmnáct, prostál jsem jednou celý den před domem vašeho bratra, jen abych mu mohl sdělit, že miluji jeho tvorbu. (Když mi pak bylo dvacet, musel mi první rozhovory s idoly, jako byl Miroslav Horníček nebo Vlastimil Brodský, dojednat můj tehdejší domácí, Svatopluk Beneš, protože sám bych si na to tehdy netroufl.) Máte to taky tak, anebo se vám to díky tomu, že jste sám renesanční osobnost, anihiluje?

Pobavil jste mě! Musel jsem si vygooglovat slovo anihilace (teď vím i to, že je to něco z fyziky). Přemýšlel jsem o tom a myslím, že ač nejsem ve své podstatě člověk nějak příliš průbojný, s oslovováním známých umělců jsem neměl příliš problémů. Jako malý kluk jsem jezdíval na prázdniny k tetičce do Karlových Varů v době, kdy se tam konaly mezinárodní filmové festivaly, a začal jsem sbírat autogramy. Náš bratranec Ivan Soeldner tam býval tehdy jako začínající novinář, a tak, když jsem zrovna nenapodoboval zájmy svého bratra, pokukoval jsem už tenkrát po novinařině. Několik zahraničních hereček mi na požádání tehdy připsalo ke svému autogramu i adresu, a já, jakmile jsem se k novinařině o pár let později dostal, začal jejich adresy využívat. Například v Berlíně jsem dělal během let dva rozhovory s Annakatherin Bürgerovou, a s Polkou Barbarou Polomskou (u nás známou herečkou z česko-polských filmů Co řekne žena a Hvězda jede na jih) jsme si psali až do její letošní smrti. Naposled mi připomněla, že naše přátelství trvá už šedesát let… S vaším raným zážitkem je ovšem podobný příběh právě mého sourozence, který si v padesátých létech chtěl v Karlových Varech nafilmovat Jana Wericha. Čekal na něj celé hodiny před hotelem Pupp, a když pan Werich konečně vyšel, nechal ho Jiří kolem sebe přejít, a pak šel za ním a natáčel si ho zezadu. Když se Werich zastavil, Jiří kameru schoval, když se rozešel, filmoval dál. Dnes tu příhodu dává sourozenec k dobru s tím, že měl nakonec asi dvacet minut nafilmovaná záda Jana Wericha.

Když jsem kdysi náhodou (díky tomu, že mi v knihovně Divadelního ústavu na požadavek „Díla od: J. Suchý“ předložili i jednu hru pro loutky) objevil osobnost vašeho tatínka Jaroslava „Jáši“ Suchého (1903-1995) a zjistil si více o tomto pozoruhodném loutkovém divadelníkovi, technikovi a autorovi aforismů (jehož životním heslem bylo „Neboj se slepoty, dokud vidíš!“), došlo mi, že tím prazřídlem geniality a renesančnosti (a nejspíš i dlouhověkosti) v rodině byl nesjpíš on, v čemž mě utvrdilo i letošní opakování (pro mě premiéra) vaší Kavárničky dříve narozených, kde byl hostem. Hádám správně?

Myslím, že nebýt maminky, tak byste o mně a o Jiřím nejspíš nevěděl. Ano, tatínek Jáša měl šílené nápady a padaly z něj někdy úžasné výroky, kterým jsme se s Jiřím smáli. Ne tak maminka. Maminka byla tatínkův pravý opak. Tichá, přemýšlivá, zajímala se o veškeré kulturní dění a ona to byla, kdo první prohlédl Jiřího talent, a donutila tatínka přestěhovat se z Klatov přes Plzeň do Prahy. Byla velkým fanouškem jak Jiřího, tak později mým. Radovala se z našich i sebemenších úspěchů, pyšný na ně byl i Jáša, ale tvářil se, že ho zase v podstatě nijak moc nezajímají. Myslím, že kombinace těch dvou povah byla pro nás do života tím největším rodičovským darem.

V knize Odposlechy aneb Já na bráchu, brácha na mě se váš bratr vyznává z lásky k britskému humoru a vyjadřuje myšlenku, že je českému humoru nejbližší. Přestože miluji britský Monty Pythonův létající cirkus, Bennyho Hilla a Mistra Beana, mám za to, že po židovském humoru (Arnošt Lustig mi ono spojení charakterizoval lapidárně: „To je jedno a to samý. Židi byli skřípnutý mezi Egyptem a Babylonem, Češi mezi Německem a Ruskem.“) je našemu humoru nejbližší ten francouzský, který se vyznačuje téměř shodným poměrem k politickým autoritám, a způsobem, jakým se s nimi vyrovnává, ale i neuvěřitelně podobnou legrací, kterou si tropí z našeho společného tisíciletého souseda – Německa. Výsledkem je nehynoucí obliba Louise de Funès, Pierra Richarda, Jeana-Paula Belmonda, Bourvila, Bažantů nebo Sedmé roty v českých luzích a hájích. Vy se (stejně jako já) v této otázce veřejně vyslovujete spíš pro francouzskou kulturu, například jste zakladatelem a provozovatelem fan-stránky francouzské zpěvačky Zaz. Čím je podle vás tento rozdíl mezi názorem vás a vašeho bratra?

Je to do jisté míry dáno dobou našeho dospívání. Po válce, v letech 1945–47, bylo Jiřímu čtrnáct šestnáct let. V kinech se hrály nikoliv jen sovětské filmy typu Celý svět se směje, ale především filmy americké a anglické. Muzikanty ovlivnily nahrávky orchestru Glenna Millera, velké turné po Československu podnikl tenkrát australský dixieland Graeme Bella (čtrnáct skladeb nahrál tento orchestr v Supraphonu na gramofonové desky), to všechno tehdejší mládež uchvátilo. A já se narodil v roce 1945. Samozřejmě, že už odmalička jsem doma slyšel tuhle muziku, ale když mně bylo dvanáct čtrnáct let, tak už jsem měl přístup převážně k sovětským písničkám a filmům (pro děti Sadko, Kamenný kvítek, Čuk a Gek), a pak k filmům německým a hlavně francouzským. Z takového filmu Prázdniny pana Hulota jsem odcházel z kina stejně tak nadšený, jako asi odcházel kdysi z kina Jiří po zhlédnutí filmů s Georgem Formbym. Nu, a přestože jsem se posléze nadchl pro rock and roll a hrál s Volkem v jeho Crazy boys, v hlavě mně zůstaly šansony, s nimiž v padesátých letech přijel do Prahy Yves Montand, kterého milovala maminka, anebo Luciene Boyer. Když u nás natáčel francouzský kreslíř Jean Effel česko-francouzský kreslený film Stvoření světa, nejenže jsem ho jako kluk nejprve požádal ve Varech o autogram, ale jako dospělý s ním o mnoho let později dělal rozhovor. A viděl jsem další film Tatiho Můj strýček a komedie Fernandela, Bourvila, Pierra Étaixe, zbláznil jsem se do Brigitte Bardotové atd. atd. A v roce 1967 jsem dostal devizový příslib a mohl jsem vyrazit sám na deset dní do Paříže… Zkrátím to: Můj dnešní obdiv k francouzské zpěvačce Zaz (který je návštěvníkům mých stránek na sociálních sítích a mých internetových stránek www.ondrej-suchy.cz a www.semanovice.cz dobře znám), je logickým pokračováním mé lásky k francouzské kultuře, ať už jde o šansony, filmy, literaturu (počátek samozřejmě u Třech mušketýrů) až po výtvarné umění, kde je mým oblíbencem impresionismus.

V téže knize s bratrem mluvíte o lásce k starým ruským písničkám a o někdejší kulturní výměně mezi Východem a Západem, která je dnes tak trochu na bodu mrazu. Také mně přijde, že ta politizace kultury je opět jaksi jednostranná. Kupříkladu na Ukrajině byl vydán zákon o zákazu projekcí ruských filmů. V trochu černé recesistické reakci na to jsem sestavil seznam asi dvaceti nejčelnějších ruských umělců všech dob, které bude v návaznosti na to na Ukrajině třeba zakázat, ačkoli se tam narodili… Jak tento stav hodnotíte vy?

Neumím vám odpovědět. Vzhledem k momentální politické situaci asi nijak. Nemyslím si, že by tohle byla zbabělost, ale bohužel doba je taková, že pokud neoslavíte zrovna Okudžavu nebo Vysockého, nikdo není ochotný připomínat odkaz umělců typu Šukšina, Tichonova, Rajkina, Bondarčuka (ta jména mě napadají zcela náhodně). Můj přítel mim a klaun Leonid Jengibarov, o kterém často píšu a mluvím, se narodil sice v Moskvě, ale byl zaplaťpánbůh původem Armén, který se vlastním jménem jmenoval Jengibarjan…

Moc potěšil váš dopis, v kterém jste mě nedávno pochválil za text, který shrnoval světové úspěchy československé kultury v 60. letech a srovnával je s dnešním stavem kultury v naší vlasti. Ovšem vůbec první korespondence, která mezi námi dvěma proběhla, byly 'důkazové materiály' o sešvagření dvou významných herců a režisérů, Hugo Haase a Jacquese Tatiho, které jsem vám svého času poslal. Hledání kulturních faktů, souvislostí, příbuzností, o nichž se buď nepíše, či se o nich dokonce ani neví, je naše společná vášeň. Dřív než jsme se vzájemně poznali na sociální síti, jsme se ovšem znali jednostranně a já byl (neméně než vaším bratrem) inspirován; k mému dětství patřily vaše televizní Kavárničky dříve narozených, vaši první knihu (o Vlastovi Burianovi) jsem četl, když mi bylo dvanáct, a později léta poslouchal váš rozhlasový pořad Padesátník. Kavárničky (ač se aktuálně v reprízách staly oporou od loňska existujícího pandemického kanálu ČT3, který byl původně myšlen převážně pro seniory) se přestaly natáčet v roce 1995 a Padesátník v roce 2008. Jak to podle vás souvisí se stávající dobou?

Mé veřejné vystupování skončilo později, v roce 2018, předtím jsem měl v rozhlase pravidelné Nostalgické muzeum a čtvrtletník Bazárek pro pamětníky, i seriál Jak jsem potkal cirkus. Dnes už se hodlám zaměřit jen na časopiseckou a knižní tvorbu. Se stávající dobou to má, myslím, jedinou souvislost, že na mnohá místa nastoupili mladí dramaturgové a redaktoři, kteří mají jiný pohled na svět a nejspíš je ani nebaví využívat poctivěji možnosti, které jim nabízí archivy. Se zájmem současníků o umělce, umění a osobnosti doby minulé je to stejné jako v minulosti, jedinou změnu přinesla nová počítačová technika, která přitahuje mladé lidi víc než klasické televizory a radiopřijímače. Paradoxem je, že o přízeň mladé generace už celé roky bezúspěšně usilují tato 'stará' média, jejichž největší (a nejvěrnější) diváckou a posluchačskou základnu tvoří příslušníci starší generace a senioři, kteří touží po trochu jiném druhu televizní zábavy…

Když jsem před lety viděl vašeho tehdy pětasedmdesátiletého bratra Jiřího v antické zbroji rázně pochodovat v jeho skvělé úpravě Aristofanovy Lysistraty, konstatoval jsem, že Semafor chytil třetí dech. Když jsem pak ale sledoval tahanice kolem toho, zda divadlo dostane aspoň takové subvence, jaké má řada jiných, mnohem méně zasloužilých scén, přibil jsem další hřebíček do rakve své důvěry v toto zřízení. Váš bratr se vyjádřil v tom smyslu, že kapitalismus je lepší než socialismus, ale horší, než čekal. Jak to vidíte vy?

Jakou ode mě můžete čekat odpověď? Vidím to tak jako můj starší a zkušenější sourozenec…

Každý kreslíř má svůj totem. Kreslíř Bohumil Ceplecha měl na každém obrázku jezevčíka, můj přítel, výtvarník Jaroslav Svoboda houbu a váš maskot je všeobecně znám. Jaké je to být majitelem nostalgické myši s malým i velkým N?

OS: V roce 2015 jsem vydal dvě malé knížky, To byl ale myšmaš! a Myšmaš nostalgických myší, kterými jsem udělal definitivní tečku za svou 'myší tematikou'. Vedly mě k tomu dva důvody: Nápady dneska už nehýřím a ani nemám důvod – vidíte dnes někde na novinových stáncích kreslený humor? Když, tak hodně hluboko pod všemi ostatními časopisy. Nu, a co se týče Nostalgické myši v Šemanovicích, musím poopravit nejen vás, ale i řadu jejích dalších příznivců: Ta nikdy nebyla a není moje. Dokonce se toto 'společenské minicentrum', které díky snaze současné majitelky dříve nebo později zanikne, jmenovalo původně Nostalgie. To se však nelíbilo panu Marku Vašutovi, herci, jenž měl v Praze nějakou provozovnu téhož názvu, a hrozil nám konflikt, který by končil soudem. Tehdy jsem se obrátil na svého bratra o radu, a on to byl, kdo nejenže vymyslel firmu Nostalgická myš, ale dokonce nakreslil návrh na logo a vývěsní štít! Oslavili jsme to tehdy veřejným happeningem, kterého se zúčastnila řada známých umělců, a byla to krásná akce. Zatímco u mě převládá skepse, můj sourozenec hýří optimismem. Jsem mu za to celý život vděčný a děkuji mu, že si k němu mohu čas od času dojet 'dobít baterky'. 

 

Vložil: Tomáš Koloc