Že dvacetiletý udal agenta-chodce, se dá vysvětlit, že devadesátiletý Kundera podpořil rozklad Evropy, už míň. Vše ale přebíjí jeho dílo. Svět Tomáše Koloce

Foto: Wikimedia Commons / Elisa Cabot

Popisek: Milan Kundera

Ten příběh už zná kdekdo: Dvacetiletý Milan Kundera pocházel ze staré levicové rodiny (jeho otec Ludvík Kundera starší, 1891 – 1971, žák Leoše Janáčka, brněnský klavírista, skladatel a hudební teoretik, profesí školní inspektor, byl už za první republiky přesvědčený levičák, za což ho naštěstí za války jen poslali do penze. Po válce pak zakládal Janáčkovu akademii múzických umění, jejímž byl prvním rektorem). Mladý Kundera tehdy v roce 1949 udal na policii, že jeho spolubydlící z koleje se sešla s agentem-chodcem, který v té době pendloval mezi SRN a čerstvě stalinistickým Československem…

Zmíněného agenta Miroslava Dvořáčka po jeho emigraci do Mnichova naverboval sám generál František Moravec, bývalý šéf tajné služby prezidenta Beneše ve vlasti i v londýnském exilu (jehož nejslavnější operací byl atentát na Heydricha), který ho poslal zpět do stalinistického Československa, aby tam kontaktoval významného pracovníka zahraničního obchodu. Dvořáček byl po Kunderově udání zatčen, souzen, byl navržen na trest smrti, ale v procesu přenášeném rozhlasem odsouzen k 22 letům těžkého žaláře, pokutě 10 000 korun, propadnutí veškerého majetku a ztrátě občanských práv na 10 let. Nakonec strávil 14 let převážně v uranových dolech, propuštěn byl v roce 1963. V roce 1968 odešel zpět do exilu, kde v roce 2012 zemřel.

Psali jsme

Jsme Češi – nikdy se nevzdáme! Lidice v souvislostech až do dnešních dnů. Svět Tomáše Koloce

Kundera pro Dvořáčka nežádal žádný trest (na rozdíl od pracovníků Divadla na Vinohradech, kteří – až na čtyři, kteří se zasedání vyhnuli – pro svou kolegyni, herečku Jiřinu Štěpničkovou, v roce 1952 po pokusu o emigraci falešně obviněnou z příslušnosti k zahraniční zpravodajské službě, žádali trest smrti…), pouze oznámil, že se dozvěděl o jeho pobytu.

Většina Kunderových souputníků věřících tehdy ve správnost režimu takový čin pokládala za občanskou povinnost – František Pavlíček (scenárista filmů Marketa Lazarová a Babička a pozdější zakladatel Charty 77!) ještě v roce 1961 napsal film Labyrint srdce, v nichž vyzýval k udání emigrantů, které občané ČSSR potkají, zpět ve vlasti. Disident z konce režimu Antonína Novotného i normalizace Ivan Klíma (dnes nejpřekládanější český autor) v roce 2008 zase vysvětloval dobu přelomu 40. a 50. let takto: „Pro generaci, která dospívala kolem války, bylo velmi těžké nepodlehnout téhle iluzi. Vyrůstali jsme odtržení od informací, ani v letech 1945–48 si nikdo netroufl napsat, co je Stalin zač, i když už se o jeho zločinech vědělo. Pro tehdejší mladé levicové intelektuály byl tím, kdo ukončil válku, a socialismus představoval naději na lepší svět.“

Proč se Milan Kundera – vždy myslící dopředu a daleko prozíravěji, než jeho vrstevníci – k činu uchýlil, dnes není známo, spisovatel sám se k tomu nevyjádřil přímo, nýbrž literárně (viz v textu níže), ale jedním z motivů mohla být i sebeobrana.

Jak to myslím? Švagr Kunderova přítele a studenta (později slavného televizního scenáristy) Jaroslava Dietla Zdeněk Špaček ve stejné době prožil prakticky shodný příběh: v roce 1951 ho kontaktovala odbojová skupina, která mimo jiné organizovala slavný útěk strojvůdce Jaroslava Konvalinky (který v témže roce na konci pravidelného spoje Praha-Aš svým vlakem přerazil zarážky v kolejích a s vlakem plným uprchlíků, kteří přistoupili na předem domluvených stanicích, přejel na západoněmecké území). Špaček vstup do skupiny odmítl, kontakt ale neohlásil, na což se k jeho štěstí přišlo až za sedm let; v době chruščovovského tání. V roce 1958 za toto pouhé sedm let vzdálené neohlášení (!) dostal Špaček ´pouhé´ dva roky na uranu (následkem čehož se mu rozpadla rodina a už nikdy se nesměl vrátit k původnímu zaměstnání). Kdyby se na jeho čin přišlo už v roce 1951, kdy nad československým soudnictvím ještě vládli sovětští poradci, mohl by za to, že informaci, která se k němu dostala, neoznámil, dostat daleko horší trest.

Kundera se svým oznámením mohl prostě jen snažit předejít vlastnímu trestu – který by určitě přišel, kdyby kdokoli, kdo o Dvořáčkově pobytu věděl, přišel na tehdejší Veřejnou bezpečnost s oznámením dřív a mezi lidmi, kteří o něm věděli, by jmenoval i Kunderu. Z důvodu, který se ještě dozvíme, si ale myslím, že to bylo jinak…

Že jeho čin byl chybný a že režim, který tím podpořil, je zločinný, poznal Kundera ještě týž rok: v naivní důvěře v listovní tajemství si totiž s přítelem, básníkem Jaroslavem Dewetterem vyměnil korespondenci, v níž kritizoval vysoce postaveného komunistického funkcionáře. (Korespondence se samozřejmě dostala do rukou tajné policie.) Alexandr Solženicyn, jak známo, za podobný dopis z fronty o Stalinovi vyfasoval osm let v gulagu s následným tříletým vyhnanstvím na Sibiři. V československém provedení byli Dewetter a spolužák ‘provinilců‘, též pozdější spisovatel, Jan Trefulka, který se jich zastal, ‘pouze‘ vyhozeni ze strany a z fakulty (Dewetter byl poslán na traktor a Trefulka na vojnu) a Kundera (s největším pravděpodobností na přímluvu svého otce) byl ‘pouze‘ vyhozen ze strany, což z něj jako z pozdějšího pedagoga udělalo snadný terč. (Z FAMU, kde vyučoval, byl posléze také vyhozen, po určitou dobu se živil jako barový hudebník a jeho student Dietl na protest proti jeho vyhození odmítl na FAMU složit závěrečnou zkoušku a převzít diplom. Dietlovi ročníkoví spolužáci Forman a Passer – ačkoli budoucí režiséři, také studovali na katedře scenáristky – uvažovali o tomtéž, ale za četbu francouzských dekadentů byli už podmínečně vyloučeni, a tak si už protest nemohli dovolit.).

S tímto zážitkem se Kundera později vyrovnal tak, že o něm napsal svůj první román Žert. Se zážitkem udání Dvořáčka to bylo těžší. Kundera, původně esenciální básník (autor sbírek Člověk, zahrada širá, Monology a básnické skladby Poslední máj), jazzman, hudební teoretik i skladatel, který své texty protkával hudebními partiturami a své studenty učil o hudební struktuře literatury, přibližně od chvíle svého pobytu v Sovětském svazu (kde Kundera na konci 50. let dostal poslední důkaz o podstatě režimu, v jehož prospěch se udáním Dvořáčka vzdal své cti) už nenapsal jediný verš a o poezii a básnících se od tehdy až dodnes vyjadřoval více méně jako o perverzi a pervertech.

To je koneckonců od té chvíle jeho základním vyznáním, jehož literárním manifestem se stal jeho druhý román, Život je jinde. Jeho autobiografická postava, básník JaroMIL se z básnické naivity také stane policejním udavačem… Nedá se říct, zda je to dobře či ne, ale příklon poety MILana Kundery (který mohl stejně dobře vyrůst v básníka rozměru Jaroslava Seiferta) k próze a románu, byl dán zásadním úrazem jeho života; křečovitá nenávist Kundery-romanopisce k básníkům a k poezii byla traumatickou reakcí básníka, který se v mládí zmýlil a dal se do služby špatné věci. Že novinářští tvůrci ‘aféry Kunderagate‘ nepochopili, že vše o jeho mladistvém poklesku najdou už v jeho románu Život je jinde, je ekvivalentem faktu, že titíž novináři ani v poslední hře Václava Havla, Odcházení, neobjevili poslední očišťující vyznání všech autorových hříchů: promiskuity, koncepční politické autoritativnosti, ba i z ‘pohovorů‘ na někdejší tajné bezpečnosti, o nichž jinde nepojednával.

Nicméně zatímco Kunderův o 8 let mladší vrstevník Václav Havel byl celý život eklektický (ve svých myšlenkách se inspirující u jiných) ledoborec, prorážející nejprve literárně a pak politicky cestu liberálním myšlenkám svých vzorů (v první řadě Jacquesa Derridy, autora teorie dekonstrukce, tedy rozkládání tradičních myšlenkových a morálních vzorců), Milan Kundera přes popírání svého básnictví vždy byl a stále je původním impulzivním poetou, což se projevilo mnohokrát. Zejména když v hněvu na srpnovou sovětskou okupaci v rusofobním gestu odmítl přání režiséra Evalda Schorma, který ho prosil o vytvoření divadelní adaptace Dostojevského Bratrů Karamazových (a namísto toho – v předzvěsti věcí dalších – raději adaptoval novelu Jakub a jeho pán od svého oblíbeného francouzského encyklopedisty Denise Diderota…)

Nejlépe se polarita obou našich nejslavnějších tvůrců projevila po okupaci v roce 1968, když Kundera a Havel na stránkách periodik Listy, Plamen, Tvář a Host do domu vedli polemiku o Českém údělu, v níž Kundera tvrdil, že Čechoslováci tím, oč se pokusili v Pražském jaru, totiž o skloubení socialismu a svobody, došli vrcholu své existence, a svou nenásilnou reakcí na okupaci to ještě umocnili – zatímco Havel (pro kterého byl sociální rozměr minulého režimu vždy marginální), se dal slyšet, že takový názor je směšný a že pokud jsme se snažili obnovit svobodu slova a demokracii, obnovovali jsme jen to, co dávno mají všechny standardní západní demokracie. Je známo, že Václav Havel (možná v přirozené snaze nepřijít sám o velkou dávku vlastní popularity a ‘světel ramp‘) jako prezident původně inicioval jisté umenšování významu Pražského jara 1968 i Milana Kundery, a že to byl důvod proč se Kundera ze svého francouzského exilu (který teprve z něj paradoxně udělal světového autora) nikdy nevrátil natrvalo domů, léta nepovolil překládání svých francouzských knih do češtiny a do vlasti jezdil inkognito.

Psali jsme

Klaus: „Je třeba skoncovat s obrazem Československa jako země umění a kultury.“ Následky jsou katastrofální. Rok 1968 v souvislostech. Svět Tomáše Koloce

Oba protiklady (donchuán Havel píšící eseje o etice, o jehož záletech se dozvídáme další a další historky – a autor pornografických zápletek Kundera, který i po šedesáti letech manželství vyhlíží z okna svou ženu, až se vrátí domů z nákupu) se nicméně po letech (těsně po vypršení politického mandátu toho druhého) ‘protnuli‘ v dálném Karibiku: bývalý komunista Kundera tehdy bydlel ve svém vlastním domě na francouzském koloniálním ostrově Martinik, zatímco pragmatický politik Havel se v haciendě vypůjčené od jistého českého průmyslníka zdržoval na jen 200 kilometrů vzdáleném ostrově anglicky mluvícím ostrově Barbados...

Pokud máme pomyslný koncepční spor romanopisce (koncepčního romantického básníka) a příznivce roku 1968 Kundery a matematického dramatika-nepříznivce roku 1968 Havla dopovědět do konce - pak se oba autoři nakonec (ve smyslu slavné věty rodáka Franze Werfela: „Dopřejte protikladům, aby se setkaly v nekonečnu a protnou se“) setkali i myšlenkově. Havel se přiblížil Kunderovi potud, že těsně před smrtí změnil svůj názor na rok 1968 a šedesátá léta, když roku 2009 zveřejnil text Seznam těch, kteří se zasloužili o svobodu, v němž uvedl nadpoloviční většinu reformních komunistů z roku 1968, a poté, když v jednom ze svých posledních rozhovorů (namísto polistopadové doby, kdy se stal prezidentem!) prohlásil za nejlepší dobu svého života 60. léta 20. století – a Kundera se zase přiblížil Havlovi (jemuž je dodnes vyčítáno, že v 90. letech podpořil „humanitární bombardování Jugoslávie“ a na konci svého prezidentského mandátu byl jedním z těch, kdo uvěřili falešným důkazům o tamních chemických zbraních a podpořili jednostranný útok USA na Irák bez souhlasu OSN), když slavný spisovatel v lednu 2019 inicioval a podepsal petici „Myšlenka Evropy je ohrožena“. V této petici na obranu multikulturní Evropy významní signatáři v čele s Milanem Kunderou ze současného zmaru Evropy obvinili nikoli populisty jako je současný prezident Macron (který se mj. veřejně vyjádřil, že „nezná žádnou francouzskou kulturu“ a proti jehož vládě demonstrovalo sociální hnutí žlutých vest 25 víkendů za sebou, přičemž ve střetech s Macronovou policií padlo 10 lidí) ale výhradně národně „identitářskou ofenzívu populistů“ vyprovokovanou „stále drzejšími zásahy Kremlu“.

Psali jsme

Macron Belmonda pohřbil se všemi poctami a s radostí, že má z krku dalšího kritika. Svět Tomáše Koloce

Na konci svého života, ve 21. století, se tak nejen ostřílený spisovatel Kundera, ale i ostřílený politik Havel projevili jako stejně naivní, jako byli dávno před nimi i ty osobnosti, které 25. února 1948 (jistě také v dobré vůli) podepsaly listinu na podporu totalitních kroků tehdejšího premiéra Klementa Gottwalda – od jejichž tehdy už ostřílených dospělých jmen byste to nečekali (režisér Frejka, v režimu, za nějž se zasazoval, v roce 1952 spáchal na protest proti stalinistické cenzuře sebevraždu, herečka Štěpničková strávila 10 let ve vězení, režiséři Gruss a Krejča a básník Čivrný měli zakázanou domácí tvorbu, režisér Ornest byl odvolán z funkce ředitele Městských divadel pražských a jako zakladatel Charty 77 poslán do vězení atd.) Dvacetiletým mladíkům lze sotva vyčítat selhání úsudku – ostříleným mužům a ženám v zenitu života už se selhání odpouští hůře. Není však na nás tyto muže soudit – jednak proto, že se s mnohým svým selháním už vyrovnali ve svém díle, a pak také, že historie sama, jak vidno, často soudí a odplácí daleko nemilosrdněji, než jakýkoli lidský soudce.

Vložil: Tomáš Koloc