Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Uměl se ‘otáčet‘, partnerky i děti opouštěl jako na běžícím pásu. Kontroverzní povaha nakonec zastínila vše dobré. Tajnosti slavných

24.09.2021
Uměl se ‘otáčet‘, partnerky i děti opouštěl jako na běžícím pásu. Kontroverzní povaha nakonec zastínila vše dobré. Tajnosti slavných

Foto: Filmové studio Barrandov

Popisek: Pavel Landovský jako Hyneček v psychologické kriminálce Juraje Herze z roku 1966 Znamení raka

VIDEO Svérázný samorost byl tak výrazný, že na něj lidé měli jednoznačný názor – buď ho měli rádi, nebo ho nemuseli. Těm druhým vadila jeho neurvalost, kterou se snažil zamaskovat vnitřní nejistotu.

Díky výrazné tváři a mimořádnému charismatu jeho postavy vždycky vynikly, aniž musely být hlavními, filmový major Terazky z legendárních Černých baronů zůstal i ve vysokém věku napohled pohledným mužem. S přibývajícími lety ale bylo stále obtížnější s Pavlem Landovským vyjít. Kolegové se mu začali vyhýbat, novináři se ho báli, pozvat ho na společenskou akci byla sázka do loterie a všichni v skrytu duše doufali, že se ‘Lanďák‘ neopije a nepředvede naplno svoji ‘vrcholnou formu‘. Kde se v něm vzalo tolik zloby a nenávisti, ví nejspíš jenom jeho rodina.

 

Utrpení mladého Boháčka:

Se Stellou zázvorkovou v komedii

Rošťák odmalička

Narodil se 11. září 1936 v Havlíčkově (tehdy ještě Německém) Brodě do rodiny zemědělského inženýra Jaroslava Landovského, který byl odborníkem na stavbu lihovarů a později působil jako profesor na hospodářské škole. Rodina odešla v osmdesátých letech devatenáctého století do Ruska, odkud se Pavlův dědeček vrátil do vlasti s rodinou v roce 1921 přes Finsko a Polsko. Maminka pocházela z rodiny nadlesního v Sázavě a pracovala jako úřednice. Rošťák byl Pavel už od raného dětství, dosvědčují to zápisky z deníčku, který mu vedla od prvních školních dnů jeho babička. Ve škole se mluvilo německy, Pavel se ale naučil i ruštinu, což mu ale doma během války logicky důrazně zakazovali.

 

Byla jedna holčička:

V roce 1970 v zábavném pořadu Dobrý večer s Waldemarem

Asi jsem vrah...

Konec války mu ale přinesl zážitek, s nímž se pak nemohl po celý život vyrovnat. Ruský voják ho tehdy pozval k sobě do kulometného hnízda, z kterého hlídal les. Najednou z něj vyběhli esesáci, voják skočil za kulomet a začal je ‘kosit‘. „Když viděl, jak na něj vyděšeně koukám, tak řekl pojď, dal mně do rukou ten kulomet a já střílel,“ prozradil až v osmdesátých letech spisovateli Karlu Hvížďalovi v knižním rozhovoru Soukromá vzpoura a dodal: „Bylo mně devět roků. Teprve někdy v patnácti mně došlo, že jsem tam asi několik těch lidí taky zabil, že jsem tedy nejspíš taky vrah.“ Po osvobození vyprávěl jeho otci o osudu lidí a životě v Sovětském svazu sovětský důstojník Kravčenko a pozorně mu tehdy naslouchal i Pavel. Už tehdy se díky tomu dozvěděl o Katyni a dalších stalinských zločinech.

 

Miláčku:

S Eduardem Hrubešem v Silvestru 1971

Na DAMU ho nechtěli

Na střední školu coby syn bývalého člena agrární strany nesměl, takže se vyučil nástrojařem v Pardubicích. Teprve pak mohl jako ‘dělnický kádr‘ na strojní průmyslovku v Teplicích, k maturitě ale nakonec stejně nebyl připuštěn. Začal chodit s první láskou Mirkou Hanzlíkovou a v devatenácti se stal poprvé otcem. Vzali se, během Pavlovy vojenské povinné základní vojenské služby, kterou absolvoval v letech 1957-1959, se ale rozvedli. A po letech přiznal, jak se už tehdy uměl ‘otáčet‘. V Teplicích rozprodávali šicí stroje ze skladu, pak prodával uhlí ze sloje u Chotějovic, o které mu řekl kamarád. „Kradli jsme to uhlí a vydělávali jsme.“ Už v Teplicích se také začal motat kolem divadla, o přijetí na pražskou DAMU se ale pokoušel marně čtyřikrát – nevzali ho „pro nedostatek talentu, inteligence, a fantazie“, jak sám říkával. A tak šel na radu Vlasty Fabianové rovnou do praxe a začal hrát bez odborného vzdělání alespoň jako statista. Od roku 1960 prošel divadly v Šumperku, Klatovech a Pardubicích.

 

Audience:

S Josefem Abrhámem v úspěšné divadelní hře Václava Havla

Nájemník z Činoheráku

V roce 1962 se podruhé oženil s dramatičkou a scénografkou Helenou Albertovou, narodily se jim dvě děti a manželství vydrželo jedenáct let. Teprve v roce 1965 zakotvil s pomocí Otomara Krejči a Václava Havla v pražském Divadle Na zábradlí a v Činoherním klubu. V něm prý dokonce nějaký čas i bydlel a na jeho jevišti ztvárnil čtrnáct rolí. Současně začal působit příležitostně jako dramatik, v té době si připsal na konto hry Hodinový hoteliér a Chudobinec aneb Případ vesnického policajta. Před kamerou se poprvé mihl jako svatebčan s trubkou už v roce 1956 v sportovní komedii režiséra Alfréda Radoka Dědeček automobil, na další příležitost si pak ale musel téměř deset let počkat. V roce 1965 si zahrál svobodníka v povídkovém filmu z vojenského prostředí Každý mladý muž, o rok později zřízence Pavku v kriminálce Slečny přijdou později a zloděje v legendární oscarové hořké komedii Jiřího Menzela Ostře sledované vlaky. Teprve v roce 1967 odstartoval opravdovou filmovou kariéru postavou Smila v historickém eposu Markéta Lazarová, který natočil podle románu Vladislava Vančury režisér František Vláčil.

 

Černí baroni:

Začalo přituhovat

Od té chvíle už šel ‘Lanďák‘ na dračku, jen během tohoto roku se objevil na plátně hned v devíti projektech včetně Soukromé vichřice, natočené podle stejnojmenné knihy Vladimíra Párala, v historickém dramatu Údolí včel či ve Svatbě jako řemen, která vzápětí skončila v trezoru kvůli emigraci jednoho z hlavních mužských představitelů Vladimíra Pucholta. Po srpnové okupaci se zúčastnil až do 11. září vysílání improvizované rozhlasové stanice z Činoherního klubu, pak se vydal na cestu po Západě a o situaci v zemi mluvil mimo jiné i ve vysílání Svobodné Evropy. V roce 1969 začalo přituhovat, vždy se mu ale podařilo policii utéct. „Já byl mladej, já běhal…“ dodal. S počátkem normalizace začalo ubývat pracovních příležitostí, přispěl k tomu i ‘Lanďákův‘ zvyk říkat, co si myslí, přitížilo mu i přátelství s Václavem Havlem. Definitivní konec jeho herecké kariéry se nezadržitelně blížil. „V roce 1975 jsem ještě něco dohrával, a v sedmdesátym šestym už se mnou zatočili.“

 

Únos domů:

S Vojtou Kotkem v rodinném filmu z roku 2002

Definitivní stopka

Pak už si mohl zahrát jen v bytovém divadle Vlasty Chramostové, po podpisu Charty 77 byl opakovaně zatýkán, jednu dobu prý dokonce téměř denně. Šikana StB se stupňovala, nakonec byl v rámci akce Asanace donucen republiku opustit. V roce 1979 dostal nabídku stáže ve vídeňském Burgtheatru, po dvou letech se měl vrátit, prý mu ale bylo mu jasné, že je to záminka, jak se ho zbavit. Německy dokonale neuměl, jenže texty se samozřejmě naučit musel. Často hrál cizince a zpočátku mu s němčinou pomáhal vídeňský Čech a rakouský herec Jaromír Borek. Dvakrát se pokusil vrátit do Československa, jednou chtěl dokonce přeplavat Dunaj, proud ho ale odnesl a skončil v plavkách na maďarské straně. I v emigraci si zahrál v několika filmech, mimo jiné v úspěšném dramatu Miloše Formana Ragtime či v romantickém dramatu Philipa Kaufmana Nesnesitelná lehkost bytí, natočeném podle stejnojmenného románu Milana Kundery. V červnu 1989 vycestoval na Moskevský mezinárodní filmový festival s dramatem Marie Knilli Follow Me, nominovaným na zlatou cenu, v němž ztvárnil hlavního hrdinu, bývalého profesora Pavla Navrátila, který pracuje jako hrobník a dál tajně učí své studenty.

 

Westernstory:

Hořký návrat

Po listopadu 1989 mu prý občanství vraceli na rakouském velvyslanectví stejní estébáci, kteří ho předtím sledovali a vyhrožovali mu. Do vlasti se poprvé vrátil v prosinci 1989, natrvalo ale až v roce 1996, po ukončení vídeňského angažmá. Hostoval v Divadle Na zábradlí, v Činoherním klubu i v Národním divadle, mnohem početnější je ale jeho polistopadová filmografie. Vedle populárního majora Terazky v Černých baronech z roku 1992 ztvárnil různé postavy například v snímcích Amerika, Cesta pustým lesem, Nejasná zpráva o konci světa, Nestyda či Vratné lahve. Svérázný samorost byl vyhlášený milovník žen, které ovšem i s dětmi opouštěl, jakmile vplul do další milostné kapitoly. Podle dostupných informací měl sedm dětí a byl čtyřikrát ženatý. V posledních letech začal bohužel vynikat hlavně sprostotou a neurvalostí a kontroverzní pověst zastínila jeho herecké výkony. Byl vážně nemocný, cukrovka ho upoutala na invalidní vozík, takže trávil většinu času na chalupě v Kytíně u Mníšku pod Brdy. Naposledy stanul před kamerou v roce 2013 v celovečerním dokumentu Hoteliér a v dubnu převzal osvědčení o účasti v třetím odboji. Svérázný herec, dramatik a disident Pavel Landovský zemřel 10. října 2014 na infarkt na své chalupě v Kytíně.

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace