Milujte podnájmy, hledejte podnájmy… a pak se odstěhujte na ulici. Komentář Štěpána Chába
komentář
24.09.2021
Foto: Hans Štembera
Popisek: Novodobý dům s pečovatelskou službou... ovšem bez pečovatelské služby jako takové?
Charita České republiky udělala šetření, kde zkoumala stav bydlení v naší zemi. Kdo je ohrožen, kolik takových lidí je, proč jsou v bytové nouzi. Stav je, jako u mnoha věcí, na pováženou. Ohroženo ztrátou bydlení je až 400 000 lidí. Ohrožení ztrátou bydlení či nadměrné náklady na bydlení se pak týkají 9 až 12 % českých domácností. A ubytovny, dříve chápány jako služby pro například námezdní pracovníky, v tomto procesu začínají suplovat sociální službu, kterou by měl poskytovat stát, protože tržní využití lidí v bytové nouzi je nejen cynické, ale stejně ve výsledku dopadne na státní kasu, potažmo daňového poplatníka.
Zásadním problémem je, samozřejmě, zdražování bydlení. Z nejnovější studie vyplývá, že nejtvrdší dopady mají rostoucí ceny bydlení na seniory. Velká část z nich je nucena opouštět své dlouholeté pronajaté byty a spokojit se s ubytovnami. Ti méně šťastní ze seniorů pak prý dokonce končí na ulici. Ze zprávy o vyloučení z bydlení citoval i Český rozhlas Radiožurnál.
„Na ubytovny, do azylových domů, ale i na ulici se z pronajatých bytů dostává čím dál více českých seniorů. Ubytovny v Česku až z pětiny obývají senioři, vyplývá to z nové zprávy o vyloučení z bydlení. 20 tisíc seniorů podle této zprávy ohrožuje ztráta bydlení. Její autoři provedli šetření ve 150 ubytovnách a pracovali také s oficiálními daty ministerstev, obcí nebo třeba Českého statistického úřadu,“ uvedl Radiožurnál.
Ve vysílání promluvila i pražská důchodkyně, která musela kvůli rostoucím nájmům svůj byt opustit. „Platím si dvoulůžkový pokoj. Sociální zařízení mám společné jen s jedním člověkem, celkem je to dobrý. Platím 8 100 korun, takže mi to nějak vyjde,“ popisovala Radiožurnálu seniorka paní Adéla bydlení v jedné z velkých pražských ubytoven.
Prý si nestěžuje, přestože byla zvyklá na život v běžném bytě. „Měla jsem byt na Žižkově, ale tam se pak zvedaly nájmy u soukromníka, že už to nebylo možné. Moje dcera žije v cizině, tak u ní bydlet nemůžu,“ uvedla seniorka. Podle autorů zprávy se prý do podobně těžkých situací dostává v naší zemi čím dál víc seniorů a často jde o lidi, kteří předtím celý život bydleli v běžném bytě.
Ten cynismus doby z toho teče jako dehet. Ekonomicky nevyužitelný senior je bez zájmu odkopáván nejdříve z bytu, kde si svědomitě platil mnoho let nájemné, ale jakmile přešel bytový fond do rukou soukromníka, nebo jakmile zemřel partner seniora a došlo tak k razantnímu propadu příjmů, došlo k jedinému možnému konci – senior nevydělává dost na to, aby si zaplatil znásobený nájem, tak ať táhne. Role státu, který by měl slabé a potřebné chránit před nenažranou hubou kapitalismu? Chybí, absentýruje někde s cigárkem na rohu a kšeftuje s vakcínami. A tak se senior vydá na ubytovnu, do odkladiště, které začíná suplovat roli státu, kterou u něj předpokládáme, že ji bude svědomitě a rychle plnit, protože i proto si jej platíme horentními sumami při každém použití vlastních peněz. Neplní, štafíruje si při kšeftech s vakcínami a Čapími hnízdy. A tak, po produktivně prožitém životě, kdy člověk den co den odevzdával státu vlastní peníze na daních, s vírou, že ten hovadský stát se o něj, kdyby se něco stalo, nebo kdyby člověk po svědomité úvaze nezemřel tři dny po dosažení práva na starobní důchod, postará. Nepostará se.
Ale citujme ze zprávy Charity České republiky: „Již několik let patří Česko v rámci Evropy mezi země, kde je dostupnost nového bydlení nejhorší. Nový byt vyjde v tuzemsku v průměru na 11,4 průměrného ročního platu, zatímco v sousedním Německu to je 5 průměrných ročních platů Výrazně lépe je na tom například i Anglie, kde vyjde nový byt v průměru na 6 ročních platů. O mnoho lepší není situace ani v případě nájemního bydlení.“ Nejhorší dostupnost bydlení. K tomu platy z montovny, nájmy strašlivé, ceny bytů a domů v naprostém nepoměru k příjmům. Kde to, do kelu, žijeme? A pod zdivočelými cenami za bydlení a naprostého nezájmu státu jako pomocné ruky žijí nejen senioři, ale i rodiny s dětmi. Je nám to ukradené. Alespoň to tak vypadá.
V knize Konec stříbrného věku japonského spisovatele Jasutaka Cucui se z výdělků rozmrzelá společnost zbavuje seniorů tím, že nechá zákonem nařídit, aby se lidé po dosažení seniorského věku utkali v souboji na život a na smrt se svými vrstevníky. Vítězi, tomu jedinému, bude přidělen byt a možnost dalších několik let využívat blahosklonné štědrosti společnosti a jejích výhod. Není tohle přesně cesta, kterou se vydáváme? Zdražit, naprosto znepřístupnit, udělat z velké skupiny lidí potřebné a zoufalé, nenabídnout pomoc a pak, pak už stačí jen jeden zákon. Vždyť, všem se uleví, když seniory zahrneme hlínou. Mohli by nás u toho i pobavit tím, že by se sami navzájem a v přímém přenosu vystříleli. Světu se uleví.
Vložil: Štěpán Cháb