Syn slavného básníka bavil národ i za války, pak padl do rukou SS. Popravit ho ale naštěstí už nestihli. Tajnosti slavných
22.09.2021
Foto: Česká televize
Popisek: Stanislav Neumann jako úředník vlakové pošty v dramatu Bořivoje Zemana z roku 1947 Mrtvý mezi živými
VIDEO „Odvolávám, co jsem odvolal, a slibuju, co jsem slíbil...“ I když to tak možná vypadá, opravdu nejde o přepis záznamu jednání Poslanecké sněmovny. To jen jako by se někteří naši politikové nechali inspirovat zmateným stařičkým králem z pohádky Pyšná princezna, kterého ztvárnil jedinečný mistr tragikomedie a grotesky.
„Ddddddělej a nnnnnezdržuj! Mmmmmalá dává….!“ Vzpomínáte na koktavého pekelného důchodce Omnipora, kterého mnohem víc než získávání hříšných dušiček lákal mariáš v ladovské pohádce Hrátky s čertem? V další filmové legendě, Princezně se zlatou hvězdou na čele, mu zase princ udělil řád zlaté vařečky. Málokdo dnes už ale ví, že nezapomenutelný Stanislav Neumann stanul poprvé před kamerou už v éře němého filmu. Drobný rtuťovitý pán s výraznou bradou, nakřáplým a jakoby plačtivým hlasem a mimořádnou mimikou dokázal mistrně propojovat tragiku a komiku a postupně se z komediálního herce vypracoval v mistra tragikomedie se sklonem k stylizované grotesce. Od počátku mu byly souzeny většinou vedlejší postavy rozličných svérázných lidiček, kterým dokázal vdechnout originalitu a popostrčit je svým výkonem na výsluní. Byl vnímán jako téměř pohádkové ztělesnění pohody, ušlechtilosti a dobroty. Jeho reálný život ale zdaleka nebyl tak pohodový.
Dobře situovaný pán:
Sňatkový dohazovač Mudra v komedii Miroslava Cikána z roku 1939
Otce si moc neužil
Stanislav Neumann se narodil 16. července 1902, tedy ještě v době rakousko-uherského mocnářství, a jeho jméno i příjmení není jenom shodou náhod. Opravdu byl synem známého českého básníka Stanislava Kostky Neumanna a jeho první manželky, překladatelky a vydavatelky Kamilly, slavného otce si ale moc neužil, protože rodinu opustil pouhé dva roky po jeho narození. Starší sestra Kamilla vykročila raději v matčiných šlépějích a celý život působila jako překladatelka ruských klasiků. Zato mladší Soňa, kterou měl otec s druhou partnerkou a později manželkou, novinářkou Boženou Hodačovou, naopak kouzlu divadla propadla. Jejím manželem byl herec, dramaturg, divadelní režisér a počátkem padesátých let krátce i ředitel Národního divadla Jan Škoda.
Pelikán má alibi:
S Jindřichem Plachtou v krimikomedii Miroslava Cikána z roku 1940
Škola života
Přestože Stanislav vyrůstal v uměleckém prostředí, maminka si přála, aby se stal bankovním úředníkem. Nebo možná právě proto. Nepochybně pod vlivem rodinného prostředí se ale synek zhlédl v herectví a po maturitě nastoupil místo u přepážky některého spolehlivého bankovního domu k divadelní společnosti Filipa Zöllnera. Poté v poměrně krátkých intervalech vystřídal dvanáct divadelních scén a kočovných společností, mimo jiné hrál v divadle v Kladně, Ostravě, Českých Budějovicích, v roce 1924 se poprvé objevil jako elév v Národním divadle, pak ale ještě hrál v Osvobozeném divadle, Divadle Vlasty Buriana, ve Vinohradském i Švandově divadle. Teprve v roce 1927 zakotvil natrvalo v souboru činohry Národního divadla, kde zúročil zkušenosti, nasbírané v renomovaných divadlech i na avantgardních scénách, a na jeho jevišti zůstal až do smrti.
Pyšná princezna:
Milovník svérázných figurek
Brzy po příchodu do Národního divadla si ho všiml i film, takže se poprvé objevil na plátně už v roce 1927 v komedii Švejk v civilu a o dva roky později jako legionář ve válečném dramatu režiséra Svatopluka Innemanna Plukovník Švec. V roce 1935 se jeho filmová kariéra naplno rozjela a v dalších letech hrál až v osmi projektech ročně. Často ztvárňoval lidičky na okraji společnosti nebo stojící mimo ni, všelijaké zlodějíčky, dohazovače, podomky, herce, sluhy, ňoumy, popletené mladíky či muže zvláštních profesí… a všechny dokázal proměnit v nezapomenutelné. Diváci si ho také oblíbili jako partnera Jindřicha Plachty.
Hrátky s čertem:
Popravit už ho nestihli
Během Pražského povstání v květnu 1945 doprovázel nákladní auto, plné zbraní, a byl zajat oddílem SS. Uvěznili v loretánském klášteře a 9. května 1945 měl být popraven. To už ale nacisté naštěstí nestihli. Vzápětí se vydal do Terezína, kde byl vězněn jeho syn, našel ho a vážně nemocného dopravil do Prahy, čímž mu zachránil život. Není divu, že si stejný herecký profil budoval i po válce ve znárodněné kinematografii a opět hrál v několika filmech ročně. Od počátků Československé televize se začal pravidelně objevovat i na obrazovce. Spolupracoval také s rozhlasem, v letech 1945 až 1953 působil jako pedagog na Pražské konzervatoři a později na DAMU, kde k jeho žákům patřily mimo jiné takové osobnosti, jako Jiřina Jirásková, Irena Kačírková, Jiří Vala, Luděk Kopřiva či Milan Neděla.
České pohádky – Chytrý synek:
Večerníček z roku 1968 na motivy pohádek Boženy Němcové
Nenahraditelné ztráty
Umělecký svět se pak nevyhnul ani Stanislavu Neumannovi mladšímu, který se pro změnu zhlédl v dědečkovi a stal se básníkem. Po maturitě odjel v roce 1945 do Paříže, kde začal studovat na Sorbonně, na výzvu KSČ se ale v roce 1947 vrátil domů. Působil pak jako redaktor vydavatelství knih a časopisů pro děti a mládež a v roce 1963 se stal tajemníkem velvyslanectví v polské Varšavě. Jeho život ale předčasně zničily události roku 1968. Na jaře 1969 byl z Varšavy odvolán a po krátké léčbě na psychiatrii spáchal v září 1970 v pouhých třiačtyřiceti letech sebevraždu. Zanechal dopis na rozloučenou, v němž podle svědectví přátel napsal, že nemůže žít bez strany ani se stranou, která vládne totalitními metodami, zakazuje mladým lidem studovat a vylučuje ze svých řad poctivé komunisty. Vyčítal si, že nezemřel již na jaře roku 1945 se svými druhy z odbojové skupiny Předvoj, s nimiž byl vězněn v koncentračním táboře Terezín. A jen o pár měsíců později postihla Stanislava Neumanna staršího další krutá ztráta, když zemřela jeho nevlastní mladší sestra Soňa.
Princezna se zlatou hvězdou:
Poslední premiéra
Během kariéry ztvárnil téměř sto čtyřicet filmových i televizních rolí a kromě bohaté divadelní kariéry stihl spolupracovat i s rozhlasem. Ve filmu si zahrál naposledy v roce 1965 v dětském povídkovém detektivním projektu režiséra Milana Vošmika Volejte Martinovi, v němž ztvárnil postavu majitele kolotoče. Za své skvělé herectví získal v roce 1953 titul Zasloužilý umělec, v roce 1958 převzal vyznamenání Za zásluhy o výstavbu a Řád práce. V roce 1962 mu byl udělen Řád republiky, o tři roky později se stal Národním umělcem, v roce 1968 zasloužilým členem Národního divadla a v roce 1973 nositelem Řádu Vítězného února. S televizí spolupracoval naposledy v roce 1973, kdy si zahrál dřevorubce v sérii Německé pohádky, premiéry se už ale nedočkal. Jedinečný Stanislav Neumann zemřel 19. února 1975 v Praze.
Vložil: Adina Janovská