Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

V Národním ho nejdřív nechtěli, později byl kvůli své zásadovosti dokonce několikrát cíleně zapomenut. Tajnosti slavných

08.09.2021
V Národním ho nejdřív nechtěli, později byl kvůli své zásadovosti dokonce několikrát cíleně zapomenut. Tajnosti slavných

Foto: Národní divadlo – Karel Drbohlav

Popisek: Legendární divadelní režisér a herec Karel Dostal jako legátův náměstek v inscenaci historického dramatu Aloise Jiráska z roku 1950 Jan Žižka

FOTO Navzdory hereckým kvalitám zpočátku na české první scéně neprošel, nejdřív se musel zbavit upjatého německého stylu. Po válce se zase napohled chladný, upjatý a nadřazený elegán do montérek ani trošku nehodil.

Jeho příjmení proslavila především starší sestra Leopolda, když vám ale připomeneme tvář, určitě si ho vybavíte. Především z filmů pro pamětníky zlaté éry české kinematografie třicátých let, přestože ho rádi obsazovali i režiséři poúnorové éry. Natočil sice přes čtyři desítky filmů, velmi výrazně se ale Karel Dostal zapsal do historie pražského Národního divadla.

 

Henry v roce 1922 v dramatu Karla Hugo Hilara Převrat

Henry v roce 1922 v dramatu Karla Hugo Hilara Převrat; foto Národní divadlo

Rodina plná osobností

Významný divadelní režisér a herec se narodil 14. března 1884 v Nymburce do rodiny ředitele a spolumajitele poděbradského cukrovaru Leopolda Dostala, který pro svou rodinu mimo jiné nechal postavit v lázeňském městě známou novorenesanční vilu Dostalku. S manželkou, bývalou herečkou Prozatímního divadla Marií Kallmünzerovou, která vystupovala pod jménem Marie Horská, měl jedenáct dětí a celá rodina byla výrazně umělecky zaměřená. Nejvíc vynikla dcera Leopolda, která se stala hvězdou Národního divadla a na jeho jevišti ztvárnila v letech 1883-1969 neuvěřitelných 344 rolí. Dcera Marie se stala malířkou, Hana se vedle malby prosadila i jako sklářská návrhářka. Syn Leopold se stal později ředitelem ostravské Živnostenské banky a dcera Olga se provdala za bankéře a politika Jaroslava Preisse, jenž byl jedním z nejvlivnějších mužů první republiky. Syn Václav padl v necelých sedmadvaceti letech během první světové války ve Francii a další syn Vilém zahynul při požáru v ruském zajetí. Nejstarší Adolf Bohuslav, básník, divadelní kritik a historik, dramatik, autor fejetonů a pohádek, překladatel a předválečný redaktor týdeníku Zlatá Praha, byl jako styčný důstojník Československého legionu popraven v roce 1940 v Katyni.

Německé začátky

Po maturitě na České reálce v Praze začal Karel studovat na filozofické fakultě, v té době už příležitostně hrál v ochotnickém divadle a v roce 1904 poprvé veřejně vystoupil na profesionální scéně v Smíchovské Aréně. V té době také publikoval první verše, napsané v duchu doznívající dekadence. Herectví ho ale tak zaujalo, že po čtyřech semestrech přešel na Vysokou školu divadelního umění do Berlína (Hochschule für dramatische Kunst), kde studoval pod vedením Emanuela Reichera, jenž byl považován za jednoho z nejlepších německých shakespearovských herců. V letech 1908-10 hrál v souboru divadelního režiséra a sběratele umění Emila Geyera, který byl v roce 1942 zastřelen v koncentračním táboře Mauthausen. V roce 1910 přešel na dvě sezóny pod křídla legendárního rakouského divadelního režiséra Maxe Reinhardta, který se stejnému osudu vyhnul jen díky včasné emigraci, a v divadelní sezóně poprvé stanul na jevišti pražského Národního divadla jako Jan z Chlumu v historickém dramatu Jan Hus, v němž hrála Annu z Frimburka jeho sestra Leopolda. V roce 1912 se Karel stal členem souboru Dvorního divadla v Meiningenu (Meininger Hoftheater) a o rok později se představil publiku jako host i na významných Goethových slavnostech v Düsselsorfu.

 

Soudce v komedii z roku 19323 Načeradec, král kibiců

Soudce v komedii z roku 19323 Načeradec, král kibiců; foto AB Film

Dramatický až příliš

Během první světové války se ani Karel nevyhnul jako občan rakousko-uherské monarchie mobilizaci. Narukoval v roce 1915 a později byl na italské frontě zraněn. Pak se už do boje vrátit nemusel a krátce před koncem války se stal členem souboru Nové vídeňské scény (Neue Wiener Bühne). Do pražského Národního divadla se vrátil v několika vedlejších rolích v letech 1917-1919, kvůli příliš výraznému vlivu německé školy ale angažmá nedostal. Poslechl proto radu významného dramatika a divadelního režiséra Jaroslava Kvapila a odešel do Českých Budějovic, kde se stal v roce 1919 prvním ředitelem tamního nového divadla. Už po jedné sezóně dostal nabídku stát se šéfem činohry Slovenského národního divadla v Bratislavě, nakonec ale nenastoupil, protože dal přednost pražskému Vinohradskému divadlu, v němž další dva roky působil jako herec a režisér. A odtud už jeho kroky mířily v roce 1922 přímo do Národního divadla, v jehož činohře prošel až do roku 1947 vedle hereckého působení i několika funkcemi. Hrál v něm do roku 1955, kdy přešel jako režisér do Městských divadel pražských, a v sezóně 1958-1959 byl šéfem činohry Východočeského divadla v Pardubicích.

Čapkova legendární dramata

Poprvé se oženil už v roce 1909 v Berlíně s Žofií Bartelovou, s níž měl syny Petra a Jana. Po manželčině smrti se v roce 1943 si vzal o dvaadvacet let mladší Emilii a díky tomu se stal v 64 letech potřetí otcem dcery Marie Magdaleny. Štíhlý a vysoký muž s ušlechtilou tváří byl vybaven dokonalou kulturou hlasu a pohybu, takže většinou ztvárňoval zženštilé aristokraty či postavy, které se výrazně něčím lišily od průměru, ať již nadutou povýšeností, skepsí či nějakou vyšinutostí. Jako režisér se snažil prosazovat vysokou úroveň jevištní řeči a stylovou určitost pohybu a stal se jedním z nejvýraznějších divadelních režisérů meziválečného a válečného období. Vybíral si převážně hry s vážnou tematikou, obzvlášť v období sílící hrozby nacismu, čímž se často dostával do konfliktu s vedením divadla, které se snažilo být zdrženlivější. V letech 1937-39 se staly legendárními jeho inscenace dramat Karla Čapka Bílá nemoc, Matka a R.U.R.

 

Profesor chemie v dramatu Krakatit, které natočil v roce 1948 podle stejnojmenného románu Karla Čapka režisér Otakar Vávra

Profesor chemie v dramatu Krakatit, které natočil v roce 1948 podle stejnojmenného románu Karla Čapka režisér Otakar Vávra; foto Československá filmová společnost

S nacisty si nezadal

Karlova fyziognomie i herecký styl byly tak výrazné, že mu i film přisoudil od počátku charakterově stejné role jako na jevišti. Poprvé stanul před filmovou kamerou už v roce 1932 jako soudce v komedii Načeradec, král kibiců, kterou natočil režisér Gustav Machatý jako pokračování úspěšné komedie Muži v offsidu, která vznikla podle stejnojmenné knihy Karla Poláčka. O dva roky později konečně odstartoval pravidelnou spolupráci s kinematografií a za připomenutí z předválečného období stojí například jeho ministr propagandy v Čapkově Bílé nemoci, kterou natočil v roce 1937 Hugo Haas, císař Rudolf II. v historické komedii Otakara Vávry Cech panen kutnohorských, generální ředitel Rudolf Unger ve Vávrově psychologickém dramatu Kouzelný dům či viceprezident Northon v dramatu Martina Friče Muž z neznáma. Frič mu také nabídl v roce 1942 pro něj zcela netradiční roli v dramatu Barbora Hlavsová, v němž Karel ztvárnil vesnického řezbáře Lukáše Hlavsu. Až do konce války si zahrál v třech desítkách filmů, mimo jiné lékaře v Maskované milence, ředitele hotelového koncernu v Hotelu Modrá hvězda či Berseckého v jediném režisérském počinu Oldřicha Nového, kriminálce Čtrnáctý u stolu. S německou kinematografií si ale nikdy nezadal.

Do montérek se nehodil

Po osvobození se sice pře kameru vrátil, do nových poměrů se ale se svou elegancí a odtažitostí nehodil, podobně jako například noblesní dámě Růženě Šlemrové sotva mohl někdo navléknout montérky. Přesto se pro něj desítka postav našla. Například ztvárnil legendárního houslového virtuosa Niccolò Paganiniho v hudebním životopisném dramatu Václava Kršky Housle a sen, knížete Alfreda Windischgrätze v Krškově historickém dramatu Revoluční rok 1848 či spisovatele Josefa Wenziga v Krškově dalším hudebním dramatu o životě hudebního skladatele Bedřicha Smetany Z mého života. Před filmovou kamerou stanul naposledy v roce 1960 jako továrník v historickém dramatu Vladimíra Čecha Pochodně. O rok později si ale ještě stihl poprvé a naposledy vyzkoušet televizní kameru v inscenaci třetího dílu románové trilogie Liona Feuchtwangera Čekárna, nazvaném Vyhnanství.

 

Generál jezuitů a baron Meczéry (Zdeněk Štěpánek) v představení pražského Tylova divadla o životě Josefa Kajetána Tyla z roku 1953 Vlastenec

Generál jezuitů a baron Meczéry (Zdeněk Štěpánek) v představení pražského Tylova divadla o životě Josefa Kajetána Tyla z roku 1953 Vlastenec; foto Národní divadlo / Jaromír Svoboda

Cíleně zapomenut

Karel Dostal byl mimořádně tvůrčí i mimo divadlo a film. Přispíval články do časopisů Národní a Stavovské divadlo, Národní divadlo a Nové české divadlo, byl členem Dramatického svazu, v letech 1935-1938 se stal spoluzakladatelem a místopředsedou Klubu českých a německých divadelních pracovníků a v roce 1938 byl předsedou Klubu umělců, v němž aktivně působil až do roku 1947. Pravidelně také spolupracoval s rozhlasem, spolupracoval na překladech divadelních her a režijně je upravoval. Prvního ocenění se dočkal už v roce 1926, když obdržel Státní cenu, kterou o tři roky později dostal podruhé. V roce 1953 převzal Řád práce a v roce 1964 mu byl udělen titul Zasloužilý umělec. Významný divadelní režisér a herec Karel Dostal prošel do šedesátých let všemi vývojovými etapami Československa, tendenčním požadavkům režimu ale nikdy neustupoval, takže byl několikrát cíleně zapomenut. Zemřel 1. března 1966 v Praze a odpočívá na Olšanských hřbitovech.

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská