Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Beneš v roce 1948 prohrál, protože u nás byl malý obrat západních firem. Svět Tomáše Koloce

komentář 05.09.2021
Beneš v roce 1948 prohrál, protože u nás byl malý obrat západních firem. Svět Tomáše Koloce

Foto: Česká televize

Popisek: Edvard Beneš

Na 3. září připadlo výročí odchodu nejvýkonnějšího a zároveň nejtragičtějšího prezidenta naší republiky, který tuto republiku dvakrát vydobyl a založil – a dvakrát ztratil: Edvarda Beneše. Co všechno o tomto geniálním demokratickém diplomatovi doby nacistických a stalinistických diktátorů nevíme?

Prezident Edvard Beneš (jehož neznámý život do vítězství ve druhé světové válce jsme probrali v první části tohoto textu), alespoň co do svých vyjádření, byl jednou z nejtvrdších exilových hlav zemí, okupovaných Hitlerovým Německem. V jednom ze svých posledních komentářů na vlnách BBC, v reakci na silnou okupační roli ´Sudeťáků´ v Protektorátu a aktivitu werwolfů, operujících na konci druhé světové války na našem území, vyjádřil přání, aby „co nejvíce těch, kteří se budou bránit, bylo pobito“.

Rozezlenému poválečnému národu to nemusel říkat dvakrát. Během takzvaného divokého odsunu (který byl v zásadě ilegální, protože začal dřív, než pravidla odsunu 16 milionů Němců z východní Evropy schválily velmoci na konferenci v červenci a srpnu 1945 v Postupimi), bylo pobito několik tisíc lidí během incidentů v Lanškrounu, Brně, Postoloprtech, Chomutově, Horních Moštěnicích u Přerova, Ústí nad Labem, Domažlicích, Leštině u Šumperka a Kytlici. Tři roky před narozením Jana Palacha došlo k několika sebeupálením sudetoněmeckých vojáků, kteří se vrátili domů z fronty a zjistili, že už tam doma nejsou, ale i k vraždám ‘národních správců‘ jejich majetku.

‘Král‘, který vyhnal Němce, Chorvaty a část Maďarů – ale přijal Lužické Srby 

Došlo i k divokému vysídlování moravských Chorvatů, menšiny, která na naše území přišla v 16.-17. století a jejíž otcové se za války pod dojmem fašistického režimu v Chorvatsku nechali odvést k Wehrmachtu (ti, kteří zůstali, se nesměli vrátit na rodné Znojemsko a byli vysídleni na Olomoucko), ale byly i případy vyhnaných antifašistů a navrátilých Židů, kteří jako svůj jazyk uvedli němčinu. Výměna Maďarů z jižního Slovenska za Slováky z jižního Maďarska byla zastavena po intervenci maďarských komunistů u Josifa Vissarionoviče Stalina a pozdější Benešův nástupce Gustáv Husák, tehdy předseda slovenského sboru pověřenců (tedy ‘premiér‘ území poválečné Země slovenské) se nechal slyšet, že majetek zabavený Maďarům, Židům a Čechům by měl zůstat v slovenských rukou. (Byl v tom inspirován vůdcem poválečné Jugoslávie Josipem Brozem Titem, jenž v Kosovu tamním Albáncům ponechal majetek, který během okupace Kosova fašistickou Velkou Albánií Albánci zabavili Srbům.)

Na druhou stranu se Benešova Třetí republika z let 1945-1948 výrazně postavila za Lužické Srby, kteří za povstání založili v Praze svůj národní výbor. V časech, kdy okupační správa jednotlivých oblastí okupovaného Německa nebyla ještě vyjasněná a Polsko dostalo do správy oblasti o výměře, velké jako celé Země koruny české, podpořil Edvard Beneš lužickosrbské spolky a vznik srbského gymnázia ve Varnsdorfu ve vidině, že Lužice (území ležící od Děčína a Varnsdorfu až po předměstí Berlína) připadne ČSR jako nová čtvrtá země (po české, moravskoslezské a slovenské), kompenzující republice ztrátu Podkarpatské Rusi. Kampaň proti vlivu ČSR a za Lužici pod správou NDR vedl mj. nejslavnější spisovatel Lužice (a později i NDR) Jurij Brězan, zatímco ti, kteří byli proti, po rozhodnutí velmocí, že Lužice připadne NDR, už navždy zůstali v ‘české emigraci‘ (patřili mezi ně mj. reportér Jurij Wićaz, hudební skladatel Bjarnat Krawc, grafička Hanka Krawcec, mistr ČSR v boxu Michał Michałk nebo literární teoretik Mikławš Krječmar).

Po odchodu tří milionů Němců, kteří se usídlovali zejména na území kulturně blízkého Bavorska, jež je prohlásilo svým ‘čtvrtým kmenem‘ (po Bavorech, Švábech a Francích), se uzavřela větší část německé etnické historie Československa. Nicméně ne úplně celá. Směli zůstat němečtí antifašisté či odborníci, které nebylo kým nahradit, k nimž se po roce 1989 přihlásili mnozí slavní, kteří se doposavad o svém němectví báli promluvit (například herci Otto Ševčík, Jindřich Narenta, Carmen Meyerová, Jiří Hálek, Jan Pohan, Antonie Hegerlíková, Helga Čočková, Magda a Emília Vášáryovy, Felix Holzmann, Michal Pavlata, Pavel Kikinčuk, Stanislava Bartošová, Zdeněk Maryška, Jaroslav Štercl, Raoul Schránil, ba i Jiřina Bohdalová, zpěvačka Judita Čeřovská, kreslíř Vladimír Renčín, sochař Kurt Gebauer, trenéři Alois a Evžen Hadamczikovi, nebo primátor Košic a druhý novodobý slovenský prezident Rudolf Schuster).

Když nám i snaha disidentů a exulantů, kteří svůj částečně německý původ nezapírali nikdy (jako byli lídr Pražského jara 1968 Jaroslav Šabata, divadelní režisér Andrej Krob či spisovatelé Ota Filip, Daniel Strož, Ota Ulč a Jan Beneš) otevřela hranice, dozvěděli jsme se i jména našich dalších slavných, v tomto případě už bývalých, protože vyhnaných spoluobčanů německého jazyka, jako jsou rakouský herec Fridrich von Thun (známý u nás ze seriálu Náhrdelník), německá herečka Carola Braunbock (macecha z Tří oříšků pro Popelku), popová hvězda NDR Lutz Jahoda a televizní komik SRN Alfred Biolek, rakouská literární teoretička Sigrid Löffler a její německý kolega Hellmuth Karasek, rakouský filosof Ernst Fischer, rakouská legenda bylinné výživy Maria Treben, německý grafik Heinz Edelmann (výtvarník filmu Beatles Žlutá ponorka), ba i nositelé Nobelovy ceny za fyziku Carl Ferdinand Cori (v té době občan USA) a Peter Grünberg (SRN), ale i německý spolkový prezident z let 2010-12 Christian Wulff, velvyslanci NDR v Moskvě a Teheránu Rudolf Appelt a Ferdinand Thun, a ten, který ve volbách 1992 ustoupil z kandidatury na rakouského prezidenta, aby mohl zůstat nezávislým novinářem (!): Hugo Portisch. Autorovým favoritem z této skupiny je rodák z Liberce, který si jako sedmnáctiletý změnil česky znějící jméno Otfried Syrowatka na Otfried Preussler a napsal svůj první nacistický román, zatímco o deset let později se ze zajateckých táborů v Tatarstánu vracel se znalostí východoslovanských jazyků a záměrem napsat antologii ruských a ukrajinských pohádek, přeložit do němčiny Ladova Kocoura Mikeše a psát pohádky z prostředí svého dětství v Lužických horách a Jeseníkách. Ačkoli jeho země ho nepřijala zpět (zbytek života prožil v Mnichově), všechny své plány splnil a dětství dětí generace autora tohoto textu ve své rodné české zemi obohatil o večerníčkové postavy Čarodějova učně, Malé čarodějnice a loupežníka Osoblahy. Naopak z obyvatelstva, které často z národnostních periferií Československa směřovalo do nově vysídlených pohraničních oblastí, se během let vytvořila zvláštní (nutno ale říct, že v porovnání s předválečným stavem o mnoho sociálně slabší) subkultura, kterou zajímavě reflektují osobnosti, jež z ní vzešly, jako jsou spisovatel Jaroslav Rudiš či herečky Valérie Zawadská, Vilma Cibulková a Simona Babčáková.

Jedno ze Sibyliných proroctví mystického spisu z 15. století uvádělo, že „král, za něhož bude dostavěn svatovítský chrám, vyžene Němce z Čech“. Hlavou státu, za níž se konaly poslední umělecké úpravy katedrály, byl skutečně Edvard Beneš. Jeho pozdější nástupce ve funkci prezidenta (stejného ročníku narození) Antonín Zápotocký, který na přelomu 19. a 20. století též pracoval na Mockerových úpravách chrámu, byl pouhým kameníkem.

Nedemokratické přípravy na „Vítězný únor“ – uchopení moci komunisty

25. února 1948 prezident Edvard Beneš přijal demisi 12 antikomunistických ministrů z celkem 26členné vlády, kteří protestovali proti komunizaci československé policie a usilovali o větší demokratizaci poměrů a umenšení moci komunistů ve vládě. Dva další ministři, kteří dávali akci většinu, odstoupili až během jednání, už ‘mimo soutěž‘. Vedlo to naopak k úplnému uchopení moci komunisty, kteří ji poté s podporou SSSR drželi dalších 41 let. Benešův krok byl logickým následkem předchozích dějů, které směřovaly k změně předválečného systému demokracie a našeho zařazení do východního bloku, ovládaného stalinistickým režimem:

- Spojení ČSR se SSSR navázal Edvard Beneš ještě jako ministr zahraničí prosincovou smlouvou z roku 1935, k níž Masaryka a Beneše už tehdy donutilo vědomí, že v případě Hitlerova záboru Sudet západní velmoci ČSR nepomůžou. Znamenala mimo jiné to, že naše republika přestala být bezpečnou záštitou emigrantů ze sovětského Ruska a československé území se s vědomím hlav našeho státu stalo operačním územím NKVD.

- Hlavní obrysy vymezení sfér vlivu mezi východem a západem byly dohodnuty už v únoru 1945 při jednání spojeneckých vůdců Roosevelta, Churchilla a Stalina na Jaltě, respektive v listopadu a prosinci 1943 v Teheránu.

- Košický vládní program z dubna 1945 povolil pouze existenci šesti stran: komunistické, sociálně-demokratické, lidové, národně-socialistické, slovenské demokratické a připravované Šrobárovy křestansko-republikánské Strany svobody (vznikla v roce 1946), které byly spojeny v společnou organizaci, Národní frontu. Toto formální zřízení (za stálé účasti všech stran v parlamentu i ve vládách) vydrželo až do roku 1989, pouze s tou změnou, že v červnu 1948 se ČSSD i její slovenská odnož Strana práce sloučily s KSČ.

- Stalinovými oporami v Československu nebyli komunisté, ale paradoxně lídři ‘demokratických stran‘. Předseda ČSSD, osobní přítel Edvarda Beneše ještě z legií první světové války, pozdější velvyslanec v sovětské Moskvě a první poválečný premiér Zdeněk Fierlinger byl v Moskvě zapsán lépe než většina celoživotních komunistů a komunističtí vůdci si ho až do jeho smrti v roce 1976 předcházeli mimo jiné astronomickými úplatky. Po sloučení ČSSD s KSČ se obratem stal členem ústředního výboru KSČ. Předsedou lidovců byl jihočeský kněz Josef Plojhar, který se skrytým komunistou stal v koncentračním táboře Buchenwald, kde vnitřní správu organizovali komunisté. Jeho kněžská sutana, kterou jako ministr zdravotnictví z let 1948-68 běžně nosil do práce i na státní návštěvy, měla ukázat, že je v zemi ‘náboženská svoboda‘. Poradci ze SSSR mu říkali tovaryšč pop. Zemřel v roce 1981 po divoké pitce na sovětském velvyslanectví. Zakladatel a předseda slovenské Strany slobody Vavro Šrobár, jeden z mužů 28. října 1918, který v prvních vládách ČSR zastával funkci ministra s plnou mocí pro Slovensko, byl od Slovenského národního povstání osobním přítelem Stalina, do něhož se, dle historika Michala Macháčka, Stalin přímo zamiloval.

- Během osvobozování ČSR byla americká armáda 5. května rozkazem zastavena v Plzni, aby do Prahy mohla jako první vjet sovětská vojska, která tehdy byla teprve na Moravě. Zbytek Vlasovových antistalinistických vojsk, která z rozhodnutí jeho zástupce, generála Buňačenka, pomáhala osvobozovat Prahu, a která se poté uchýlila do americké zóny, byla elegantně předána Sovětům. (Američané území s tábořícími Vlasovci přes noc úpravou hranic zón postoupili Rudé armádě). Českoslovenští občané, nepohodlní sovětskému režimu na okupovaných územích (především zde žijící emigranti z Ruska po VŘSR, ale i někteří nepohodlní Češi a Slováci), byli už v květnu 1945 zatčeni a deportováni do SSSR.

- V červnu 1945 Sovětský svaz se souhlasem československého prezidenta anektoval čtvrtou československou zemi (po Čechách, Moravě a Slovensku), Podkarpatskou Rus. To mělo ještě jeden důsledek. SSSR se snažil mít se všemi svými satelity pokud možno společnou hranici, kterou za první republiky neměl, protože mezi prvorepublikovou ČSR a SSSR ležela třísetkilmetrová kolmice polsko-rumunské hranice. Po anektování východního Polska ze srpna 1939, rumunské Bukoviny z konce druhé světové války a poválečném začlenění československé Podkarpatské Rusi do SSSR společnou hranici s Československem získal.

- Postupimská dohoda v srpnu 1945 (v době, kdy u nás už probíhal divoký odsun) schválila odsunutí občanů německé národnosti, kteří neprokáží své předchozí antifašistické postoje, z východní Evropy. Celkem šlo až o 16 milionů lidí, z toho tři miliony z území Československé republiky. Směli (stejně jako transportované oběti předchozí německé hegemonie) odejít jen s kufrem a jejich majetek připadl osadníkům z národností, preferovaných československou vládou, především Čechům a Slovákům.

- V říjnu 1945 byly vydány dekrety o znárodnění provozoven nad 500 (v některých regionech a odvětvích už nad 50) zaměstnanců.

- Na nedemokratickém principu stál ovšem i západní plán hospodářské pomoci válkou zničeným zemím. Předpokládal výraznou finanční pomoc těm zemím, které vyřadí své komunistické strany z podílu na praktické politice. (V USA byl v té době už ve fázi zrodu americký negativ sovětského stalinismu, mccarthismus.) Přijetí Marshallova plánu československému ministru zahraničí Janu Masarykovi v červnu 1947 sovětský vůdce Josif V. Stalin explicitně zakázal…

- V praktické politice třetí republiky byla aplikována řada jednostranných zvýhodnění komunistů. Členové KSČ, na rozdíl od členů jiných stran, kupříkladu směli porušovat nařízení, že zaměstnanci ministerstev nesmějí publikovat v sdělovacích prostředcích.

- Během únorové krize 1948 byli naši sousedé Německo a Rakousko pod mezinárodní vojenskou správou za účasti SSSR a prezidentem Polska byl stalinistický vůdce Bolesław Bierut, který okamžitě po návratu ze sovětského exilu do Polska v prosinci 1944 pevně převzal vládu v zemi, zatímco představitelé antikomunistické polské exilové vlády v Londýně se po válce už ani nevrátili do vlasti.

Proč jsme nebyli Československá sovětská socialistická republika?

Některé čtenáře možná napadne, proč Stalin netrval na přímém připojení východoevropských zemí k Sovětskému svazu. Podepsal se na tom i stejný důvod, kvůli němuž americký prezident Wilson třicet let předtím také podpořil rozbití Rakousko-Uherska a dělení carského Ruska (z něhož se tehdy vyčlenilo Moldavsko, připojivší se k Rumunsku, metropolitní Polsko, Finsko a pobaltské státy). Tehdy už totiž existoval plán vzniku Společnosti národů, kde měl mít při schvalování rezolucí každý člen svůj samostatný hlas. A hlasy navíc se samozřejmě hodí…

Když po 2. světové válce vznikla Organizace spojených národů, bylo totéž jedním z důvodů, proč Stalin nechtěl své nové východní satelity (včetně ČSR) začlenit do SSSR a proč Británie (a později i další impéria evropských zemí) připustila rozpad svého koloniálního panství a jeho přeměnu na britské, francouzské, španělské, portugalské společenství národů. Stalin dokonce posílil formální autonomii Ukrajinské a Běloruské SSR v rámci Svazu, aby pro ně v OSN mohl prosadit dva samostatné hlasy navíc, a Truman udělal totéž se svou tehdejší kolonií, Filipínami. (Mimochodem, nejen proto, ale i proto 'přilepšil' Stalin území autonomní - a pro OSN ‘samosprávné‘ - Ukrajiny naší Podkarpatskou Rusí a Chruščov pak ruským Krymem…)

Ústavní převrat v roce 48 proběhl úplně stejně jako ten v roce 1989

Konečné předání moci u nás bylo oproti předchozímu vývoji téměř zcela ústavní. V květnu 1946 vyhrála parlamentní volby komunistická strana (nicméně jen v českých zemích, na Slovensku získali téměř o polovinu hlasů víc slovenští demokraté, což mj. zamezilo Gottwaldem plánované popřevratové federalizaci; federativní Slovensko bez převahy komunistů riskovat nechtěl). Popularita Gottwalda a jeho strany byla dána nejen tím, že si lidé její ideologii spojovali s Rudou armádou, která osvobodila většinu území státu od nacistů, ale i tím, co řekl ve svém ‘slavném‘ nástupním projevu po uchopení moci předsedy strany v parlamentu v roce 1929. Je dodnes velice aktuální: „Odsuzujete do kriminálů dělníka, který ukradl housku, ale celá vaše vládní společnost je složena ze stran, které stát okradly o miliardy a miliardy na špiritusu, na válečných půjčkách, na zbyťácích, na dodávkách a na všem možném. To je ta vaše spravedlnost. Štvete daňového exekutora na domkaře a malého živnostníka pro nezaplacení několika korun daně, ale podle týchž svých zákonů snižujete a odepisujete stamiliony daní fabrikantům a velkostatkářům.“

Tato logika v očích obyvatelstva, v němž vždy převládají chudší a ponižované vrstvy (v té době navíc zbídačené předválečnou krizí a následnou válkou), podporovala další socializační politiku. Beneš byl už v roce 1946 nucen jmenovat vládu s převahou komunistických ministrů s premiérem, jímž byl předseda KSČ Klement Gottwald. V únoru 1948 byli odstoupivší nekomunističtí ministři jen nahrazeni loajálnějšími osobami z týchž politických stran. (Opět s výjimkou Slovenska, kde předseda tamní ‘vlády‘, tj. sboru pověřenců, Gustáv Husák, násilím vyhodil z vlády pověřence, tj. ministry regionálně vítězné Demokratické strany.)

Převzetí továren lidovými milicemi, které byly tehdy pod gescí generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského a velitele lidových milicí Františka Kriegela, proběhlo i díky těmto dvěma, kteří drželi lidové milice na uzdě, v drtivé většině nekrvavě. Perličkou je, že jedním z vykonavatelů výrazně násilného zásahu proti studentům, kteří šli na Hrad protestovat proti prezidentovu kroku, byl Vilém Pithart, otec dnešního českého expremiéra. (Jak Kriegl, tak Pithart starší se pak v 60. letech, vrcholících Pražským jarem 1968, setkali v předních řadách prosazovatelů reforem, Pithart mladší byl pak jako signatář Charty 77, spoluzaložené Krieglem, jedním z aktivních účastníků převratu v roce 1989, který socialismus sovětského typu opět odstranil.)

25. únor 1948 byl datem, kdy proběhlo něco, co Pavel Kosatík v seriálu České století geniálně charakterizoval názvem dílu, jenž pojednával o únorových událostech: „Všechnu moc (československého) lidu Stalinovi“. Československo se tímto datem změnilo v plně policejní stát, vedený (velmi často proti chabé vůli místních vůdců) sovětskými poradci, v němž začalo masové zatýkání, ‘zostřený třídní boj‘, silně střežené hranice státu, zejména ty západní, bylo možné přestoupit jen na zvláštní povolení, a do začátku 60. let, kdy byla v Československu vyhlášena ‘socialistická republika‘, bylo v státě dosaženo největší a absurdní kolektivizace v celém východním bloku mimo SSSR (neexistovaly zde ani soukromé statky, jako v Polsku, či soukromé restaurace nebo holičství, jako v NDR) a bylo zde také z celého bloku z politických důvodů vyneseno nejvíc rozsudků smrti: 248. Přímo postižena represemi byla během 41 let režimu asi jedna desetina obyvatel státu. Syn jednoho z popravených za politicky motivovaný čin (překročení hranic s obětmi na životech), scenárista Jiří Křižan, byl o 41 let později jedním z těch, kdo formálně spustili ‘sametový‘ převrat, který starý režim odstranil. Převrat v roce 1989 byl mimochodem opět ústavní a proběhl do důsledku podle platných zákonů státu, který se definoval jako ‘diktatura proletariátu‘…

Dvě cesta, kterými se Beneš mohl komunistickému převratu vyhnout

Únorová krize probíhala v době, kdy v Řecku díky konfliktu, vzniklému ze stejného rozvržení politických sil, vrcholila ničivá občanská válka, která mimo jiné vyhnala ze země kolem jednoho milionu obyvatel (z nichž někteří byli bezprostředně po únoru 1948 přijati i u nás). Pokud prezident Edvard Beneš nechtěl riskovat něco podobného u nás, neměl už v té době jinou šanci, nežli demisi revoltujících ministrů přijmout a na protest proti věcem příštím tiše odejít, což učinil. Únor 1948 byl přímým důsledkem směru, který naše exilová vláda pod vedením Edvarda Beneše nastoupila už prosincovou smlouvou s J. V. Stalinem v roce 1943, respektive už červnovou z roku 1935, kterou podepsal ještě jako ministr zahraničí, vyslaný do SSSR prezidentem Masarykem.

Již tehdy mohl jistě do Moskvy nejet a smlouvy se Stalinem nepodepsat, pak by se ale odsoudil do pozice polského válečného exilového prezidenta Władysława Raczkiewicze, který se nikdy nevrátil do vlasti a zemřel v roce 1947 ve funkci ve svém venkovském sídle ve velšském městě Ruthin. (Na věci by to ale nic nezměnilo. Jen by hlavou státu byl už v roce 1945 Klement Gottwald, nenatočily by se třetirepublikové ‘buržoazní‘ filmy, jako detektivka 13. revír nebo komedie Hostinec U kamenného stolu, a stalinské procesy by přišly dřív...)

Co mohl Beneš udělat v roce 1948?

První alternativou v dané situaci byla varianta odklonu od stalinistického vývoje, kterou zvolil jugoslávský komunistický vůdce Josip Broz Tito v červnu 1948 pod přímým dojmem z československých únorových událostí. Jeho rozhodnost, válečná zkušenost a nadstandardní diplomatické a obchodní vztahy se západem (Tito nikdy nezrušil zastoupení klíčových západních firem v Jugoslávii, jejichž neexistence v ČSR díky prvorepublikovému zákonu o nemožnosti převahy cizího kapitálu v čs. průmyslu se nám stala osudnou – nač bránit zemi, kde nemám majetek?), a také skutečnost, že Jugoslávie a Albánie byly jedinými zeměmi panzersocialistického bloku, které neměly se SSSR žádnou (ani mořskou) společnou hranici, mu dovolily postavit se Stalinovi, ‘vylomit se‘ z monolitu jeho bloku a ‘pronést‘ prakticky stejné socialistické zřízení s rozsáhlými demokratickými a tržními prvky, jaké bylo u nás za Benešovy poválečné třetí Československé republiky (1945 – 1948), čtyřiceti lety panzersocialismu ve východní Evropě.

Druhou variantou bylo zvládnutí rakouského komunistického puče v srpnu až říjnu 1950. Třetina Rakouska, veškeré území při československých, maďarských a zčásti i bavorských hranicích, bylo do roku 1955 pod sovětskou okupační správou a Sověti se snažili, aby vývoj tam probíhal podle československého scénáře. Stalin za tím účelem dokonce se slovy: „Kde je ten starý jezevec?" vylákal z penze v horách svého bývalého kumpána, se kterým se znal z vídeňských dob svého c. a k. exilu, prvního kancléře Rakouské republiky z roku 1918, sociáldemokrata Rennera (1870 – 1950). (Mimochodem: I Karl Renner se narodil v českých zemích, v Dolních Dunajovicích na Mikulovsku.) Stalin se zasadil, aby se Renner po 2. světové válce stal rakouským prezidentem. V srpnu 1950 se pak rakouští komunisté s podporou Rudé armády pokusili o puč po československém vzoru. Spustili generální stávku a požadovali znárodnění soukromých podniků, zvýšení mezd, odstoupení od Marshallova plánu a přístup k moci. Nestalo se ale to, co v Československu, kde se ČSSD s KSČ sloučily, nastal pravý opak. Rakouský prezident Renner a ekvivalent našeho Antonína Zápotockého, šéf rakouských odborářů (později ministr vnitra) sociální demokrat Franz Olah policejně zasáhli a odboráři je podpořili tím, že vyšli do ulic na podporu stávajícího režimu a proti komunistům. Perličkou je, že sociální demokraté pak s americkými penězi znovuobnovili Hitlerem zrušené noviny z období rakouskouherské monarchie Kronen Zeitung. Přes vliv Rudé armády (která u nás v roce 1948 už nebyla) měla svůj podíl na neúspěchu rakouského komunistického puče jednak malá podpora místních komunistů (KSČ ve volbách 1946 získala 38 procent, rakouská KPÖ ve volbách 1949 jen 5 procent) a možná i strach rakouských vrcholných komunistů, kteří po vražedných stalinských procesech se šéfy komunistických stran Albánie, Bulharska a Maďarska Xoxem, Kostovem a Rajkem (stejně jako poté, co byli v Československu odsouzeni k smrti i antistalinističtí komunisté Záviš Kalandra a Zdeněk Toman) neměli přílišnou motivaci dostat se pod absolutní vliv Moskvy.

 

 

Poražený a těžce nemocný Beneš už ale na přímý odpor (i ve strachu z občanské války komunistů a nekomunistů i učinění kroku proti vůli SSSR, mocnosti, která na rozdíl od západu garantovala všechny jeho kroky, jimiž chtěl zajistit trvalou eliminaci německého nebezpečí v Československu) neměl vůli. Svým odstoupením 7. června 1948 se vzepřel podpisu nové komunistické ústavy a za tři měsíce nato ve své vile v Sezimově Ústí u Tábora zemřel. Dvacet let po jeho smrti, v roce 1968, během okupace komunistického Československa, které se chtělo demokratizovat, vojsky Sovětského svazu a jeho satelitů, se bývalá první dáma Edvarda Beneše Hana Benešová (1885-1974) sešla s prvními dámami komunistických prezidentů Marií Zápotockou (1890-1981) a Boženou Novotnou (1910-1980) a společně napsaly protestní list proti okupaci, čímž symbolicky ztvrdily, že Pražské jaro sjednotilo to pozitivní v demokratickém i komunistickém směřování české politiky do jediného proudu…

 

Vložil: Tomáš Koloc

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace