Československo založil na dvou lžích o Němcích a Slovácích a mnichovské ultimátum si objednal. Svět Tomáše Koloce

Na 3. září připadlo výročí odchodu nejvýkonnějšího a zároveň nejtragičtějšího prezidenta naší republiky, který tuto republiku dvakrát vydobyl a založil – a dvakrát ztratil. Edvarda Beneše. Co všechno o tomto geniálním demokratickém diplomatovi doby nacistických a stalinistických diktátorů nevíme?

Skorosyn německého otce, prastrýc Zbigniewa Brzezińského – v tolika drobnostech podobný TGM

Shody životopisů Tomáš Garrigue Masaryka a jeho nástupce Edvarda Beneše vykazují překvapivé množství podobností: Stejně jako Masarykovi, i Benešovi otcovští předkové pocházeli od 18. století stále z jednoho kraje: ti Benešovi byli z obce Šlovice na Rakovnicku, později se přestěhovali do nedalekých Kožlan. Stejně jako Tomáš Jan Masaryk se také Eduard Beneš nenarodil se jménem, které později používal - Edvardem se stal až později. Stejně jako Masaryk se seznámil se svou pozdější manželkou Annou (kterou kvůli reminiscencím na svou stejnojmennou nešťastnou první lásku požádal, aby se přejmenovala na Hanu) při zahraničních studiích, v Paříži.

Stejně jako Masaryk i Beneš, díky ženě Haně, rozené Vlčkové (1885 – 1974), která byla schovankou rodiny spřízněné s pražskou rodinou Oličovou, vstoupil do společnosti v rodině vysokého policejního důstojníka, vrchního komisaře rakouskouherské policie v Praze. Václav Olič se (stejně jako Masarykův dobrodinec, policejní ředitel Le Monnier, který měl v mládí na starosti hlídání K. H. Borovského v Brixenu) v minulosti podepsal na perzekuci českého národa. Olič (kterého v historickém seriálu Zlá krev hraje Ilja Prachař) byl vedoucím vyšetřovatelem ve vykonstruovaném Procesu s Omladinou, v němž bylo v letech 1893 94 68 mladých českých vlastenců (například Alois Rašín či S. K. Neumann) odsouzeno celkem na 96 let vězení. Za první světové války, kdy byl Olič již v důchodu, svou někdejší vinu vykoupil tím, že příslušníky protirakouského odboje nechal scházet ve svém policií nehlídaném bytě, a Beneše, utíkajícího do exilu přes bavorské hranice, vypravil k emigraci ze svého rodného domu v Řevničově u Rakovníka. Za to se Olič i se svými bývalými oběťmi na konci války dostal do rakouského kriminálu.

 

 

Stejně jako Masarykova, i Benešova matka žila na jazykové hranici, v západních Čechách, a byla v mládí služkou v německy mluvících rodinách v Kadani a Plzni. Snad proto jí rodiče vybrali za manžela Němce. Anna Benešová (1840–1909) byla z Kožlan na Rakovnicku. Odtud na západ ležela německá Žihle (Scheles), kde bydlel nápadník, statkář Hübert. Anna váhala, v prostředí, kterým hýbala silná národnostní řevnivost, nechtěla být rukojmí. V den námluv ale přišel na návštěvu její bratranec z druhého kolena (měli společného pradědečka) Matěj Beneš (1843–1910) a nabídl jí řešení, svou ruku. Osm z deseti dětí, které se jim narodily (sedmi synů a tří dcer), se dožilo dospělosti. Mezi nejstarším bratrem Václavem (1865–1919) a nejmladším bratrem, pozdějším prezidentem Eduardem (1884–1948) bylo 19 let.

Tři ze sourozenců, nejstarší Václav, Vojtěch a nejmladší Eduard, jevili talent ke studiu, což byla tehdy nákladná záležitost. To domkáře Matěje Beneše dohnalo k zintezivnění zemědělského hospodaření (stal se jedním ze sedláků-vědců, kteří konzultovali s odborníky) a rozhodnutí najmout si cihelnu, začít podnikat jako povozník a otevřít si i malý obchod. Chudoba nutila k šetřivosti i jeho syny. Nejstarší Václav, který se stal učitelem v Praze, sice na studiích ubytoval bratry Vojtěcha a Eduarda ve svém bytě, ale žádal od nich nájemné. Bratr Jan se rozhodl zkusit štěstí v Americe, bratři Bedřich a Ladislav se zatím vyučili v Plzni. Bedřich, který se stal kupcem, převzal otcovský obchod, Ladislav si otevřel dílnu jako zámečník, sestry Regina a Barbora si vzaly sedláky a domkáře z okolních obcí. Za druhé světové války se pak velká část prezidentových příbuzných, kteří zůstali ve vlasti, dostala do internačního tábora pro příbuzné exulantů ve Svatobořicích-Mistříně…

Stejně jako Masaryk měl i Edvard Beneš rodinné zázemí v USA, Masaryk díky svému sňatku s Američankou, Beneš díky vystěhování svých bratrů za moře, a oba toho využili k odboji za první, respektive za druhé světové války. Benešův prostřední bratr Vojtěch Beneš (1878–1951) po praxi na školách v Čakovicích a v Brandýse nad Labem odešel za starším bratrem Janem do USA, a posléze tam za ním odešel i syn jejich nejstaršího bratra Václava Bohuš Beneš, který se po emigraci svého strýce Edvarda do USA stal jeho tajemníkem a v letech 1942–48 čs. konzulem v San Francisku. Dalším politikem v rodině se stal manžel Bohušovy dcery Emílie (prezidentovy praneteře) Zbigniew Brzeziński (1928 – 2017), který se za prezidenta Cartera stal radou Bílého domu pro bezpečnost a za prezidenta Obamy jeho radou pro zahraniční politiku. Díky příslušnosti Brzezińského manželky do Benešovy rodiny se osobním přítelem a konzultantem amerického politika v 60. letech stal druhý muž tehdejší čs. mise při OSN Miroslav Polreich. Syn manželů Brzezińských Mark, syn polského šlechtice a praneteře československého prezidenta, bude s největší pravděpodobností budoucím americkým velvyslancem ve Varšavě.

Když šel Beneš studovat na Vinohradské gymnázium do Prahy a ubytoval se v bytě u bratra Václava, musel mu platit nájemné. Není pak divu, že první teorií, která mu vysvětlovala svět, byla teorie sociálního darwinismu. Rozhodl se ale světu postavit hlavní devízou svého charakteru, nezdolnou vůlí. Za jeden školní rok se dokázal nadřít jakýkoli předmět, který mu nešel, takže se z propadajícího studenta stal premiantem a přes svou neduživou tělesnou konstituci se stal útočníkem fotbalové Slavie. Pokud Slavia hrála s některým z německých klubů, potkával se s hlavním představitelem svých pozdějších úhlavních nepřátel Rudolfem Jungem. Tedy učitelem Konrada Henleina, zakladatelem Německé dělnické strany v Českých zemích, který už v roce 1913 prosazoval antisemitismus (směr, který byl v tehdejším Rakousko-Uhersku téměř neznámý). To vše student Beneš prožíval na zapřenou, protože veřejná sportovní (stejně jako umělecká) činnost byla studentům zakázána. Když si ale mladík, který za Slavii nastupoval pod pseudonymy Spolný, König, Bělský, Berger a Novotný, po těžkém soupeřově faulu zlomil nohu a musel strávit šest týdnů v nemocnici, na vše se přišlo a student Beneš přišel o stipendium. Díky trvalým následkům byl ale osvobozen od vojenské služby.

Pařížský student, korespondent a překladatel – a jeho nenávidění nástupci

Na studia do Paříže přišel Beneš už jako Edvard (francouzsky se však podepisoval Édouard) a jako národní socialista. Živil se však psaním sociálních reportáží ve stylu Émila Zoly (jehož román Zabiják, první díl slavného románového seriálu Rougon-Macquart, přeložil do češtiny) do sociálně demokratického Práva lidu. Jeho tehdejší šéfredaktor Bohumír Šmeral a redaktor Jaroslav Hašek o něco později v Praze založili recesistickou Stranu mírného pokroku v mezích zákona a později každý zvlášť (jeden doma a druhý v Rusku) československou komunistickou stranu, jejímž se Šmeral stal předsedou. Se Šmeralem se později dvakrát dostali na opačnou stranu barikády. Nejprve v roce 1915, kdy Šmeral jako austroslavista udal rakouské policii pobyt ženy tehdy už 'emigrantského vlastizrádce' Beneše, podruhé v roce 1921, kdy Šmeral z Kladna zorganizoval rudou revoluci a založení Československé republiky rad a Beneš jako premiér rebelii tvrdě potlačil včetně zavření vůdce kladenského komunistického puče (a svého budoucího nástupce na postu premiéra i prezidenta) Antonína Zápotockého do vězení.

Studium na dvou pařížských školách, Sorbonnské univerzitě a Svobodné škole politických nauk, bylo nákladné a neslučitelné s Benešovou intenzivní publicistickou činností. Dostudoval tedy na univerzitě v Dijonu, kde si vytvořil tak dobré vztahy, že zde bylo za republiky jeho péčí založeno i slavné československo-francouzské družební gymnázium Lycée Carnot, které funguje dodnes a jehož absolventy byli třeba herci Jiří Voskovec a Raoul Schránil, kandidát na prezidenta z roku 1968 Čestmír Císař, spisovatel Václav Jamek nebo režisér Zdeněk Troška. Beneš ukončil dijonská studia jako doktor práv prací „Problém rakouský a otázka česká. Studie o politických bojích slovanských národů v Rakousku“, v níž vizionářsky předpověděl vznik dnešních středoevropských zemí, které dokonce pojmenoval Česko, Slovensko, Slovinsko, Chorvatsko, Bosna (o nichž ale tehdy ještě předpokládal, že budou součástí rakousko-uherské federace).

O sedm let později napsal v Paříži spis „Zničte Rakousko-Uhersko“ a o deset let později byl tento stát skutečně zničen, se lvím přispěním Edvarda Beneše. Tehdy se začal rodit Benešův pocit, že se ve velkých dějinných věcech nemůže mýlit. V malých se ovšem mýlil. Rakouský stát mu francouzský doktorát (nejspíš s ohledem na téma závěrečné práce) neuznal, a on pak byl nucen do roka (!) dokončit romanistiku na filozofické fakultě. Dvojnásobný doktor (práv a filozofie) Beneš se pak v roce 1912 stal docentem sociologie a jako premiér v roce 1921 profesorem. (Souběh stejného akademického titulu během vykonávání stejného úřadu nebyl zdaleka jedinou životní synchronností s jeho nástupcem Václavem Klausem a pozdější celoživotní sbírání čestných doktorátů zdaleka jediným charakterovým souběhem s jeho nástupcem Václavem Havlem.)

Diplomat Beneš a lži, na nichž založil ostrov středoevropské demokracie

Beneš, na rozdíl od Masaryka (jenž během prvního odboje několikrát objel svět) a Štefánika (který organizoval čs. legie v Rusku), byl určen, aby ze svého sídla v Paříži (kam původně dospěl s falešným pasem na jméno Šícha), což byl střed tehdejšího politického a diplomatického světa (totéž, čím je dnes New York), učinil pevný bod československé mise. Virtuozita, s níž Beneš a jeho francouzský spolupracovník, historik Ernest Denis, postupně seznamovali mocné ve Francii s faktem, že existuje nějaký český národ (když uznali, že už Francouzi vědí dost, titul svého časopisu La Nation tchèque změnili na La Nation tchècoslovaque) byla neuvěřitelná a byla vyjádřitelná jedním zdánlivým detailem. Když jejich snaha vyvrcholila vítězstvím, ze všech představitelů nových a staronových států, vzniknuvších na troskách zaniklých říší (státu polského, jihoslovanského, litevského, lotyšského, estonského) jediný Beneš (a jeho přívažek, Francouzům neznámý Karel Kramář) se mohli zúčastnit mírové konference ve Versailles, která rozhodovala o podobě poválečného světa. Byla to však už konference formální. Beneš už předtím vše předjednal se sekretáři jednajících hlav států.

I díky schválně nadsazeným požadavkům (žádali i území historické Lužice, obydlené Lužickými Srby, a koridor k Jugoslávii na území dnešního rakouského spolkového státu Hradsko, obydlené burgenlandskými Chorvaty a Slovinci) dosáhli naši nemožného, přiklepnutí všech historických Zemí koruny české včetně těch obydlených Němci, které se už chystaly připojit k nově vytvořené Rakouské republice. Na Slovensku (které historické hranice nemělo) pak fyzickou hranici, tvořenou Dunajem, včetně území, na němž žilo 800 tisíc Maďarů. S Podkarpatskou Rusí na východě to bylo maximum možného. Množství národnostních menšin v novém státě plus versailleská lež (o pouhých 800 tisících Němců na našem novém území) plus nesplněný versailleský slib Němcům (o zřízení smíšených a ryze německých kantonů jako ve Švýcarsku) a nesplněný pittsburgský slib Slovákům (o zřízení česko-slovenské federace) se nakonec staly záminkou pohřbení Republiky československé (jak byla země pojmenovávána na základě gramatiky našeho tehdejšího velkého bratra, Francie).

Otázkou ale je, nakolik tvůrci republiky mohli za daných podmínek své sliby splnit. Nově vzniklý československý stát, aby vůbec přežil, se musel hned na začátku své existence dohodnout s Poláky z historické části českého Slezska, Těšínska a s Poláky z Oravy a Spiše (za diplomatické odstoupení části těchto území Polsku se TGM na Beneše trochu zlobil a tahanice o ně republika absolvovala až do roku 1958). Poté nový stát musel vojensky zpacifikovat i Němce v separatistických minirepublikách Sudentenland (severní Morava), Deutschböhmen (západní a severní Čechy), Böhmerwaldgau (Krumlovsko) a Deutschsüdmähren (Znojemsko), komunistickou Slovenskou republiku rad pod záštitou maďarských komunistů a vedením Čecha Antonína Janouška i zmíněné povstavší české komunisty na Kladně. Navíc musel čelit hustým bombovým atentátům Maďarů na Slovensku a Podkarpatské Rusi.

Mladou republiku určovala národnostní nespokojenost, daná do značné míry tím, že veškerá státní služba (u policie, četnictva, pošt) byla strategicky obsazena Čechy, přednostně legionáři (neuspěli však ani legionáři, kteří byli slovenské či rusínské národnosti, kteří byli ze služby díky své menšinové národnosti diskvalifikováni), a také sociální nespokojenost, spojená s prvními hubenými poválečnými roky republiky, spojenými navíc s utažením opasků, které inicioval ministr financí Alois Rašín. Ministr Rašín, který přežil rakouský proces s Omladinou v 90. letech i s ‘velezrádci‘ za první světové války, nepřežil v lednu 1923 kulku, vystřelenou ze zbraně anarchokomunisty Josefa Šoupala.

V době konjunktury v 2. polovině 20. let se pak na reformy nějak zapomnělo, a pak do věci vstoupila světová hospodářská krize, která přinesla ještě horší stav. Přesto jsme ale do posledního dne první republiky byli skutečně jedinou demokracií na východ od Štrasburku. Jeden z mnoha důkazů za jiné: Naše menšiny, českoslovenští Němci, Maďaři, Poláci a Rusíni, měly na rozdíl od okolních států ve svých rukou lokální politickou správu svých oblastí, své poslance v čs. parlamentu i své ministry, nemluvě o četných emigrantech do tohoto ostrůvku demokracie ze vznikajícího SSSR, pro něž prezident Tomáš Garrigue Masaryk založil menšinové školství včetně univerzity v ruštině (patřili mezi ně například světoznámá básnířka Marina Cvětajevová, světoznámý lingvista Roman Jakobson, kulturní teoretik Sergej Machonin, ale třeba i otcové herců Pavla Landovského, Petra Nárožného, Evžena Jegorova, Olega Reifa a Valentiny Thielové a pozdějšího scenáristy filmů ze série Slunce, seno a Konec vodníků v Čechách Petra Markova) a později z Hitlerova Německa (filozof Theodor Lessing, bývalý ředitel stuttgartského rozhlasu Rudolf Formis, který v ČSR založil nezávislé rozhlasové vysílání do nacistického Německa, ale i nositel Nobelovy ceny za literaturu Thomas Mann a jeho bratr Heinrich Mann, jehož dcera Leonie Mannová a vnukové Jindřich a Ludvík Mannovi žili v ČSSR až do roku 1968).

Sponzor atentátu na Lenina, nespojený se svými spojenci

Beneš, který sedmnáct let první republiky strávil jako čs. ministr zahraničí, k čemuž mu jen v letech 1921–22 nakrátko přibylo premiérství, se v prvních letech nové republiky nejen málem utopil v rybníku Hejtman v Chlumu u Třeboně, ale především se topil v závisti svých kolegů. Slováci mu (zřejmě neprávem) vyčítali, že stojí za tragédií smrti svého pařížského konkurenta Milana Rastislava Štefánika, se kterým se skutečně neměli moc rádi, pozdější premiér Hodža ho nesnášel za to, že zavrhl jeho koncepci hranic Slovenska na národnostním principu, a jeho první nadřízený v republice Karel Kramář sočil na jeho nástupnickou a zástupnickou roli u TGM. Nelíbila se mu také Benešova koncepce obrany ČSR, založená především na Francii, která byla úhelným kamenem naší velké obranné (troj)dohody (s Francií, Británií a SSSR) a 'Malé dohody' se státy, které si po rozpadu Dunajské monarchie s námi rozdělily Velké Uhersko (Jugoslávií a Rumunskem).

Ve třicátých letech se tato koncepce popravdě už přestala líbit i Benešovi samotnému. Poté co byl v roce 1934 spáchán úspěšný atentát na jeho dlouholeté partnery, jimž věřil, jugoslávského krále Alexandra I. a francouzského ministra zahraničí Barthoua, Beneš, který byl (a zřejmě právem) obviňován, že ze státních peněz financoval chystaný Savinkovův atentát na Vladimira Iljiče Lenina, se v roce 1935 jako čerstvý prezident vydal do Moskvy. Tam dojednal, že se J. V. Stalin se svým státem ‘připojil‘ k velkodohodové spojenecké smlouvě. V téže době už západní dohodové mocnosti v rozporu s Versailleskou smlouvou (!) povolily Hitlerovu Německu vybudování Wehrmachtu, vrátily Německu demilitarizované Porýní a povolily plebiscit o připojení Sárska k Německu, který byl (stejně jako později ten rakouský) na občanech země, podobně jako sousední Lucembursko, rozkročené mezi Německo a Francii, násilně vynucený.

Národnostně a sociálně rozdrobené strany Čechů a Slováků prohrávaly tváří v tvář československým Němcům a Maďarům, kteří si zvlášť za krize (částečně právem) stěžovali, že pražská vláda jejich hladovějící regiony nepodporuje a ekonomicky je potápí ve prospěch regionů ‘státního národa československého‘. (Němečtí milovníci Karla Čapka ze Sudet tehdy psali svému milovanému spisovateli, ať se za ně přimluví na Hradě. Čapek tak neučinil stejně jako v případě stížností Irů, které se Británie pokoušela svou blokádou vyhladovět právě v době, kdy Čapek psal v Londýně své Anglické listy.)

Ve volbách roku 1935 získaly většinu spojené ‘autonomistické strany‘: Sudetoněmecká strana Konrada Henleina (který byl po matce Čech) a Karpatoněmecká strana olomouckého rodáka Franze Karmazina (v níž byli sdruženi slovenští nacionalističtí Němci i jejich krajané z Podkarpatské Rusi pod vedením Antona-Ernsta Oldofrediho, který pocházel ze staré italské šlechty) spolu s Maďarskou národní stranou Jánose Esterházyho (rovněž šlechtice, jehož matka byla Polka). Tyto strany byly za hranicemi podporovány maďarským královským regentem (který ovšem v roce 1920 vyhnal ze země svého krále Karla I. Habsburského) Miklósem Horthym a Adolfem Hitlerem, který v březnu 1938 zabral Rakousko a do jeho čela dosadil nacistu Arthura Seyss-Inquarta, moravského Němce ze Stonařova u Jihlavy.

Ztracen v Mnichově – ačkoli ultimátum si od Francie a Británie objednal

Celoživotní diplomat Beneš nebyl nechápavý, právě naopak. V roce 1936, kdy sám jako předsedající Společnosti národů podepisoval rezoluce proti italské okupaci Etiopie a kdy nejen George Orwell a Ernst Hemingway, ale i František Kriegl a Josef Pavel (pozdější ministr vnitra z roku 1968) a tisíce dalších Čechů a Slováků bojovaly na straně levicových bojovníků proti Francově režimu ve Španělsku, kdy k nám doputovaly tisíce německých uprchlíků, se Edvardu Benešovi přihlásili tajní emisaři Hitlerova ministra zahraničních věcí von Ribbentropa. Byli to hrabě Max Trauttmansdorff (předek rakouského velvyslance v Praze z let 2010–2015) a diplomat Albrecht Haushofer.

Zatímco Haushoferův otec Karl byl jedním z tvůrců ‘mystiky‘ moderní nacistické mytologie, která hlásala například to, že hlavní pole pragermánské síly leží v zaniklém grónském městě Thule či na území Tibetu (jeho postavou se inspiroval Ladislav Fuks při psaní postavy Karla Kopfrkingla z románu Spalovač mrtvol), Haushofer mladší byl liberál, pozdější člen spiknutí, které si dalo za cíl atentát na Hitlera, jenž dopadl neúspěchem. Haushofer s Trauttmansdorffem měli vyjednat oteplení vztahů mezi Německem a Československem. Jednání však byla Berlínem přerušena v roce 1937, ve stejné době, kdy německá tajná služba podstrčila paranoidnímu Stalinovi ‘důkazy‘ o zradě jeho generálů v čele s Tuchačevským a během mnutí si rukou nad decimací sovětské armády Němci ještě Stalina požádali, zda by formou stáže na Tuchačevského případu nechal pár ‘nových německých právníků‘, kteří měli zakládat ‘lidové soudy‘, vyškolit v praktikách sovětských monstrprocesů. Stalin, který se o Hitlerovi tehdy vyjádřil, že je to slušný člověk, i v tomto případě souhlasil.

Pozdější známá jednání, při nichž sovětský velvyslanec v Praze Alexandrovskij sliboval Benešovi sovětskou pomoc, byly čistě formální. (Sám Alexandrovskij byl mimochodem po odchodu z Prahy po zániku ČSR odvolán z politiky, stal se advokátem, při obraně Moskvy padl do německého zajetí, z něhož uprchl, nicméně dle zákona, podle něhož byl každý Sovět, který se nechal zajmout, pokládán za špiona, byl v roce 1943 popraven a jeho manželka poslána na Sibiř…)

Beneš, který zjistil, že nám v případě německého tlaku nepomůže žádný ze smluvních partnerů, rozehrál dlouhodobou partii, která je běžnou českou historiografií až na výjimky naprosto nepochopena. Logiku, kterou v letech 1937–8 Beneš sledoval, o třicet let později, v srpnu 1968, znovucharakterizoval Gustáv Husák, když o sobě před odletem na jednání do Moskvy řekl Miroslavu Kusému: „Já tento národ zachráním, i kdyby mi měli všichni naplít mezi oči.“ Beneš od května 1938 sabotoval shromáždění parlamentu, aby sudetoněmecká strana se separatistickými stranami dalších menšin a domácími fašizujícími stranami nedosáhla odstoupení Sudet (anebo i odstoupení celé republiky!) legální cestou.

Když viděl výsledky Runcimanovy mise, která přinesla jen Henleinovo vítězství v informační válce, a neochotu Francouzů jít do války za zachování sárské a rakouské samostatnosti, pochopil, že bude muset počkat na novou světovou válku. Tajnými depešemi si ‘objednal‘ slavné anglo-francouzské ultimátum. To diktovalo, že pokud Beneš Sudety neodstoupí Německu, nemůže počítat s anglo-francouzskou podporou v případě budoucí války, což vyvolalo demonstrace, které v světovém tisku ukázaly ‘jednotu Čechoslováků a jejich odhodlání bránit své hranice‘ (přestože kdyby o tom rozhodoval tehdejší parlament, jehož nejsilnější stranou byla Henleinova SdP, zřejmě by je legálně vydal).

Pak Beneš ‘upustil ventil‘ několikadenní mobilizací (armády, v jejíž spolehlivost nevěřil i proto, že v ní bylo 40 procent sudetských Němců), načež přišla Mnichovská dohoda, kde se rozhodovalo ‘o nás bez nás‘. Zatímco v národu se proti Mnichovu zvedla obrovská vlna opozice (která svedla dohromady osobnosti tak odlišného směřování, jako byli předáci českých fašistů Gajda a Stříbrný, syn komunistou zavražděného pravicového ministra Rašína či předseda KSČ Gottwald), Beneš dohodu podepsal bez zákonného schválení parlamentem, což mu otevřelo možnost budoucího zneplatnění Mnichova. Tento převratný objev historika Jana Tesaře tematizoval film Petra Zelenky Ztraceni v Mnichově (2015).

 

 

Mnichov znamenal odstoupení území, požadovaných Německem, Maďarskem a Polskem, několikasettisícové emigrace z komunity celkem 1,5 milionu 'sudetských' Čechů a Slováků spolu s antifašisty a Židy, kteří žili na okupovaných územích. Konkrétně šlo o 230 tisíc ´sudetských´ Čechů, 20 tisíc ´sudetských´ Židů a 10 tisíc antifašistických Němců ze ´Sudet´, kteří naplnili zbytkové Československo. (Slavná záchranná akce týmu Nicholase Wintona byla zorganizována, poté co se Winton dostal do utečenecké ubytovny sudetských židovských uprchlíků do čs. vnitrozemí).

Pro stát, jenž stále nesl název Československo (dnes ho nazýváme Druhá republika), znamenal i vyhlášení autonomie Slovenska, Podkarpatské Rusi, snížení počtu československé armády, zákaz KSČ, ČSSD a Židovské strany a povolení antisemitských Norimberských zákonů na německých školách v ČSR. Za pět dní Edvard Beneš odstoupil, za dalších sedmnáct dní emigroval. Usadil se na Chicagské univerzitě (jak už bylo zmíněno, v tehdy druhém největším českém městě na světě), kde byl do roka zvolen nejpopulárnějším učitelem. V USA ho materiálně mimo jiné podporoval zmíněný Thomas Mann, kterému Beneš po jeho emigraci z Německa poskytl tranzitní československý pas.

Diktátor v Londýně

V době okolo okupace Československa v březnu 1939, kdy z republiky odcházeli předák sudetoněmeckých sociálních demokratů Wenzel Jaksch a sudetoněmečtí komunističtí vůdci Bruno Köhler, Karl Kreibich, Rudolf Appelt a Karol Šmidke (vlastním jménem Karl Schmidke, vůdce Slovenského národního povstání), Tomáš Baťa mladší, nebo herci Voskovec, Werich, Haas a Lom (pozdější inspektor Dreyfus z filmů o Růžovém panterovi) a kdy pražský tým Nicholase Wintona (který jako etnický Žid nemohl na území Protektorátu vyvíjet žádnou činnost a akce řídil z Londýna) zachraňoval československé židovské děti (jako byl pozdější americký režisér Karel Reisz nebo matka televizního novináře Pavla Zuny), pobýval už Edvard Beneš jako šéf české rezidence v Londýně.

Předtím elegantně vyřídil Slováka Štefana Osuského, který nesouhlasil s jeho postupem v době Mnichova a který se na čs. velvyslanectví v Paříži jako první ještě před ním postavil do čela zahraničního odboje. Jmenoval ho ministrem bez portfeje a v roce 1942 ho vyhodil z vlády úplně, a když ministr protektorátní vlády Ladislav Feierabend dramatickým způsobem unikl za svým idolem do Anglie, Beneš ho nechal celé hodiny čekat, a teprve pak se rozhodl nabídnout mu funkci exilového ministra financí. Zato si už na konci roku 1939 ze sanatoria Vineland v americkém státě New Jersey přivezl Jana Masaryka, kterého se svou Mnichovskou taktikou včas neseznámil, a Masaryk, tehdejší československý velvyslanec v Londýně, trpící dědičnou depresí, tak strávil dramatické zářijové dny na pokraji života a dobrovolné smrti (viz. film Masaryk, 2016). Beneš ho jmenoval exilovým ministrem zahraničí. Masaryk, který v Americe, jíž byla válka v zásadě jedno, doprovázel na klavír pěvkyni Jarmilu Novotnou, v židovských spolcích přednášel o svém otci, který vybudoval jedinou republiku, v níž Židé nebyli diskriminováni, a dokázal se dohodnout i s lídrem rakouského protihitlerovského odboje, synem posledního císaře Ottou von Habsburgem, byl přesně tím, koho suchý Beneš potřeboval.

 

 

I díky Masarykovu osobnímu přátelství s britským králem Jiřím VI. (utužoval je společný humor, nasazený v boji se společnou psychickou chorobou) se Benešovi v roce 1940 podařilo etablovat československý exilový odboj jako Brity uznanou „prozatímní“, nicméně legální exilovou vládu. Dalšími, kdo na tom měli lví podíl, byli domácí odbojáři Josef Balabán, Josef Mašín a Václav Morávek, neboli skupina Tři králové, jíž se ve spolupráci s vysokým důstojníkem německé rozvědky Paulem Thümmelem (ten myslel stejně dopředu jako Beneš, a tak byl už od roku 1938 československým agentem) podařilo dopředu upozornit britskou vládu na útok Německa na Británii.

Přesto se však český odboj zdál Britům slabý. Po neúspěchu Mašínova švagra Ctibora Nováka (mimochodem též napolovic etnického Němce) při atentátu na Himmlera (vyhodil aspoň do povětří největší nádraží v Berlíně a ministerstvo letectví) přišel na řadu atentát na Himmlerova zástupce Heydricha, který byl na podzim 1941 umístěn v Praze jako zastupující říšský protektor. Architekt holocaustu Heydrich byl zabit parašutisty z Británie, dle oficiální verze exilové vlády, ale domácím odbojem. Nastala heydrichiáda, během níž byli za stanného práva rodiny atentátníků, všichni, kdo jim nějakým způsobem pomohli či jen neoznámili informace o nich, popraveni i se svými rodinami, a nadto byly stovky popravených za schvalování atentátu. Kromě toho byli popraveni už dříve zatčení odbojáři, jako podplukovník Josef Mašín či bývalý protektorátní premiér Alois Eliáš, který spolupracoval s odbojem a byl zatčen po příchodu Heydricha do protektorátu. (Eliáš byl posledním poutem, které spojovalo protektorátního prezidenta Háchu a exilového prezidenta Beneše, jehož příkazům Hácha zprvu tajně naslouchal). Z umělců byli zastřeleni například spisovatel Vladislav Vančura a herečka Anna Letenská. Na jiné, kteří přímo pomáhali skupině kolem atentátníků, jako byli herci Jindřich Plachta nebo Martin Růžek, se nepřišlo. Díky skvělé propagační akci exilových propagátorů československé věci (patřili mezi ně i začínající rozhlasový moderátor BBC Pavel Tigrid, pozdější zakladatel čs. Svobodné Evropy, anebo pozdější ředitel Městských divadel pražských a zakladatel Charty 77 Ota Ornest, kteří do našeho informačního boje dokázali zainteresovat třeba i autory, jako byli Graham Green, C. S. Lewis a opět i G. B. Shaw, který se už za první světové války vyjádřil, že TGM by měl být prezidentem celé Evropy), atentát, a především krvavá heydrichiáda a následné vyhlazení Lidic, a zarezonovaly do té míry, že jejich mediální dopad se dal srovnat jen se dvěma dalšími hitlerovskými zvěrstvy, vyhlazením Guernicy a holocaustem. Na jméno ‘Lidice‘ byla přejmenována města v USA, Mexiku, Venezuele, Peru, Panamě a Brazílii, a v Latinské Americe se slovo stalo dokonce oblíbeným novým ženským jménem.

Český odboj se následkem atentátu, Lidic a Ležáků dostal v žebříčku britské tajné služby na špici, což (spolu s jeho nadstandardními vztahy se Stalinem) Benešovi (který byl za války - stejně jako kdysi TGM - za svou práci nominován i na Nobelovu cenu) dalo možnost jednat o oduznání Mnichova v poválečných hranicích. Benešův konflikt s představitelem sudetoněmeckých demokratů v exilu Wenzlem Jakschem byl dán už tím, že Jaksch nebyl ochoten jednoznačně odmítnout mnichovské začlenění Sudet do Německa a nařídil svým emigrantským krajanům namísto do československé exilové armády vstupovat přímo do britských jednotek.

První Benešovou představou o poválečném vyrovnání, kterou si nesl už z doby před Mnichovem, byly masové přesuny Němců ze Sudet a jazykových ostrovů ve vnitrozemí (Jihlava, Brno, Olomouc) do Chebska a Šluknovska, Frýdlantska a Českokrumlovska (které leží už mimo obranné pásmo českých pohoří), a následné odstoupení těchto oblastí Německu, čímž by se republika zbavila asi jednoho milionu Němců. Zbytek měl být čechizován pomocí školství a kultury. Dalším posílením slovanského fenoménu (o němž obdivovatel románských národů Beneš začal silněji uvažovat až v londýnské emigraci a po vstupu SSSR do války a napsal o něm spis „Úvahy o slovanství“) měla být konfederace ČSR s Polskem.

Tyto představy rozbil jednak domácí odboj (který po heydrichiádě prohlásil, že další soužití Čechů s Němci v jednom státě je nemožné) a jednak Churchill, který nebyl příznivcem československo-polské konfederace a optoval pro národnostně homogenní poválečné státy. Plán odsunu byl schválen už v roce 1943 s podporou Stalina, který si především od odsunu 10 milionů Němců z dnešního Polska a Pobaltí za linii Odra-Nisa sliboval, že Polákům vykompenzuje území, obydlená Ukrajinci, Bělorusy a Litevci, která jim v roce 1939 zabral na východě. Díky Slovenskému národnímu povstání, ale i díky tomu, že Beneš v mezinárodním diskurzu tvrdošíjně trval na konceptu československého národa, se do předmnichovských hranic vrátilo i Slovensko, které se oproti Maďary okousanému Slovenskému štátu rázem stalo státem o jednu třetinu větším.

To, že Beneš udělal vítězný stát z území, které kdyby bývalo zůstalo samostatné, bylo by malým poraženým územím, jež by muselo projít okupační správou, denacifikací a splácet reparace, byla dokonalá ukázka Benešovy brilantní politické práce, nesrovnatelné s jakýmkoli jiným světovým diplomatem. O tom, co Edvarda Beneše po návratu do osvobozeného Československa vedlo k odsunu celkem tří menšinových národů (Němců, moravských Chorvatů a Maďarů), ale i vřelému pozvání jednoho dalšího (Lužických Srbů), a proč prohrál únorový komunistický puč, si povíme v zítřejším, nedělním pokračování textu.

 

Vložil: Tomáš Koloc

Svět Tomáše Koloce, HP, Edvard Beneš, TGM,