Odvážný kluk, nebo drzý spratek? Život, kterým zamával minulý režim, by vydal na hodně tlustý román. Tajnosti slavných
30.08.2021
Foto: Paměť národa
Popisek: Zdeněk Braunschläger na snímku z rodinného archivu
Nejprve zvítězil Baťa, poté ‘úřadoval‘ Slovenský štát, pak pro změnu zase komunisté. Odvážný Moravák se ale s nekonečnými zákazy nesmířil, studium si sám vyjednal přímo u ministra Nejedlého.
Asistoval u založení divadla Semafor, zažil nejslavnější éru Činoherního klubu, a pak jeho film neprošel cenzurou a hrozilo, že mu soudruzi naúčtují miliony. Práce pro něj najednou prostě nebyla, neměl ani cestovní pas, přesto se mu podařilo emigrovat. Po návratu domů sice dům po otci dostal v restituci zpátky, rozhodnutí komunistického soudu o zabavení majetku ale zůstalo platné. Máte dojem, že vám jeho jméno nic neříká? Pak si vzpomeňte na faráře Kellera z historického dramatu Habermannův mlýn, který získal v roce 2010 vedle šesti Českých lvů a Ceny filmové kritiky také cenu Židovské oko za nejlepší celovečerní film na izraelském filmovém festivalu World Jewish Film Festival. Co je pro život nejdůležitější? „Nešprajcovat se tomu, co vám sudičky do života nakdákají,“ řekl herec a scenárista Zdeněk Braunschläger v rozhovoru pro projekt neziskové organizace Paměť národa Příběhy 20. století.
Tátu smetl Baťa
Narodil se 30. ledna 1932 v jihomoravských Boskovicích, kde se jeho rodiče seznámili. Maminka ale byla Vídeňačka a v rakouské metropoli se vyučila u svého strýce, který vlastnil restauraci, řeznictví a uzenářství. Otec založil v Boskovicích obchod s obuví, jenže jeho podnikání nepřála doba. Jen o pár měsíců později totiž začal Tomáš Baťa prodávat svoje výrobky, které byly výrazně levnější než ručně šitá obuv, kterou nabízel Zdeňkův otec. Jeho dodavatel ale logicky svoje výrobky zpátky nechtěl, takže obchod brzy zkrachoval. Finanční situace rodiny byla rázem velmi dramatická, a tak maminka s malým Zdeňkem odjela na Slovensko k dědečkovi, který koupil na hranici s Maďarskem na Žitném ostrově rozsáhlé pozemky. V podnikání se mu dařilo, takže dcera mohla založit koloniální obchod. Brzy ale vypukla druhá světová válka, vznikl fašistický Slovenský štát a rodina musela Slovensko narychlo opustit.
V dobrodružné pohádce pro dospělé Zlaté kapradí, kterou natočil v roce 1963 podle literární předlohy Jana Drdy režisér Jiří Weiss; foto Filmové studio Barrandov
Pracovitost se vyplatila
Krátce pobyli v Boskovicích, a pak se přesunuli do Třebíče, kde otec založil na Karlově náměstí řeznictví a uzenářství. „Táta si vymyslel, že v sedm hodin ráno otevře a bude prodávat lidem, kteří z celého okresu jezdili do Třebíče ráno autobusy, aby něco koupili. Táta otevřel kšeft a měl polévku a rohlík. Tento nápor skončil v osm hodin, takže když místní otevřeli obchod v devět hodin, tak táta měl vyděláno,“ zavzpomínal v roce 2017 v rozhovoru pro projekt neziskové organizace Paměť národa Příběhy 20. století. Kdosi ho ale udal, takže byl zatčen gestapem a uvězněn v koncentračním táboře Dachau. Naštěstí přežil, poklidný život v osvobozené vlasti ale neměl dlouhého trvání. Po komunistickém převratu v únoru 1948 byl obviněn ze spolupráce s gestapem, dům i obchod byl zabaven a rodina se musela vystěhovat do Přímětic u Znojma. A dospívající Zdeněk, který začínal během studia obchodní akademie hrát s ochotníky, byl vyloučen ze školy těsně před maturitou.
Jak ukecat ministra
Studium na vysoké škole se kvůli špatnému kádrovému profilu ztrácelo Zdeňkovi v nedohlednu, a tak se rozhodl ke kroku, který působí téměř jako ze světa fantazie. Prostě požádal o přijetí u neblaze proslulého komunistického ministra Zdeňka Nejedlého. Na přijetí čekal tři dny, hned začátek schůzky se ale prý příliš nepovedl. „Chtěl vědět, co chci. Řekl jsem, že chci studovat na vysoké škole a jsem přesvědčen, že toho dosáhnu, i když on tu třeba už nebude. Rozčileně mi odsekl, že tak drzého spratka ještě nezažil. Povídá mi: Kdybych byl tvůj táta, tak tě spráskám. To nemáš ani úctu ke stáří? Řekl jsem, že to není drzost, ale zoufalý pokus o spravedlnost. A že úctu ke stáří mám,“ prozradil v rozhovoru pro idnes.cz. Vytouženou obchodní akademii mu sice Nejedlý zakázal, poslal ho ale k děkanovi brněnské JAMU Antonínu Kuršovi s pokynem, že pokud složí talentové zkoušky, může být přijat ke studiu. Zdeněk se představil monologem ze Strakonického dudáka a uspěl. A delegaci třebíčských komunistů, kteří nebyli líní jet do Brna proti rozhodnutí osobně protestovat, prý Kurš vyhodil.
Laborant a major VB Kalaš (Rudolf Hrušínský) v kriminálce režiséra Petra Schulhoffa z roku 1969 Po stopách krve; foto Filmové studio Barrandov
Z Brna do Činoheráku
Po absolutoriu získal první angažmá v brněnském Divadle bratří Mrštíků. „To bylo moje šťastné období, hrál jsem velké role. Hodně jsem se za těch pět let v Brně naučil,“ přiznal. V roce 1955 poprvé stanul před filmovou kamerou jako Vojta Dufek v dobrodružné kriminálce režiséra Jiřího Sequense staršího Větrná hora. Krátce poté se přesunul do Prahy, kde se stal jedním ze zakladatelů legendárního divadla Semafor a zahrál si v jeho prvním představení Člověk z půdy. Ze Semaforu ale brzy odešel do Divadla na Vinohradech a v roce 1965 se přesunul do Činoherního klubu, v němž pak působil až do roku 1973. Současně spolupracoval s Filmovým studiem Barrandov, takže v té době ztvárnil více než čtyřicet vedlejších rolí, mimo jiné například Hanzlíka v komedii Tři chlapi v chalupě, reportéra v Dámě na kolejích či rádce v hudební pohádce Šíleně smutná princezna.
Bytový zázrak
V roce 1960 se mu mimo jiné podařil neuvěřitelný kousek, když získal povolení k stavbě půdního bytu přímo v zadním traktu na pražském Václavském náměstí. „Nakonec se to podařilo díku panu Pavlíčkovi z baru hotelu Palace,“ prozradil idnes.cz. „Poradil, abych všechny schvalovatele bytu pozval na tu špinavou půdu, že jim udělá hostinu. Prkna na té půdě potáhl bílými ubrusy a ve fraku servíroval na stříbře. Přibrali jsme i krásné slečny. Běhaly tam polonahý, měly na sobě jen krátké zástěrky. Já tam pozval hlavního architekta města i celý stavební úřad z Prahy 1. A teď to začalo. Šampaňské, kaviár, zazpívali Walda Matuška s Evou Pilarovou, kteří si tam pak se mnou taky udělali byty. Měli jsme co dělat, abychom opilé hosty rozvezli domů. Druhý den ráno byla stavba bytu schválená.“
(Pokračování ve středu 1. září)
Vložil: Adina Janovská