To by člověk až brečel, když si vzpomene, co jsme bývali. A teď? Kultura na jedno použití, média v rukou oligarchů. Svět Tomáše Koloce
komentář
29.08.2021
Foto: Pixabay
Popisek: Český divák se pod tlakem změnil, přestal být českým
Před týdnem jsem v textech věnovaných Pražskému jaru 1968 (během nějž byl tehdejší československý režim na Západě přezdíván ‘nejúspěšnější sociální demokracie Evropy‘) a čs. kulturnímu zázraku 60. let, způsobenému štědrou socialistickou dotací nekomerční kultury spojenou s postupným otevíráním až úplným otevřením svobody tvorby. Přes následnou okupaci se tento dobře promazaný stroj české kultury nepodařilo zastavit v exilu, ba v mnohých rozměrech ani doma v realitě normalizace. Zastavila ho až doba, kdy tehdejší ministr financí Václav Klaus starší vyřkl větu: „Musíme skoncovat s obrazem Československa jako země umění a kultury“. Jaké byly její následky a jaká je realita dnešní české kultury, o níž už i její ministři mluví jako o ‘zbytkovém rezortu‘?
Literatura rychlé spotřeby
Jaký je stav české kultury půl století po Pražském jaru 1968 a československém kulturním zázraku 60. let, o nichž jsme se v této rubrice bavili před týdnem? Česká literatura, která v 60. letech vyprodukovala stovku úspěšných českých a slovenských autorů, překládaných do světových jazyků a vedoucích jejich žebříčky, dnes uživí maximálně deset spisovatelů, jež musejí psát komerci ´aby se to četlo´. Velké nakladatelské domy se ‘odoptimalizovaly‘ od profese korektor (přičemž jedna lehkověrná čtenářka na sociální síti autorovi vysvětlila, že na něčem ti chudáci koncernoví nakladatelé prostě ušetřit musí).
Redaktoři, kteří musejí kočírovat nakladatelskou továrnu, jež se v režimu komerčního trhu musí uživit, nemají čas ani na pořádné redigování stohů (zejména překladových) knih, které jim denně dorazí na stůl – a natožpak na práci s autory. Stipendia na tvorbu se ovšem dávají jen těm, kdo jsou ekonomicky či ideologicky ‘v pořádku‘, i ostřílení a mezinárodně oceňovaní tvůrci (např. Jiří Žáček) vydávají knihy i vlastním nákladem, a i další spisovatelé (a nejsou to často jména malá) vytvářejí na koleně umělecká díla, o která dnešní tržní společnost nemá zájem, zatímco mamutí granty či dobře placená místa v oligarchických vydavatelských domech dostávají lidé, kteří často nejen o kultuře, ale ani o řemesle, které provozují, mnoho neslyšeli. Vždy, když autor slyší z médií jásot, jaké kvantum knih je v České republice každoročně vydáváno oproti minulému režimu, automaticky z něj vypadne poznámka: „Jenomže jakých – a na jaké úrovni?!“ Vidím, jak i ve velkých nakladatelstvích, pro která v minulosti překládali cizojazyčnou literaturu špičkoví čeští spisovatelé a básníci jako Škvorecký, Hrubín či Topol, dnes za 200 korun za normostránku bez redaktora a korektora překládají spotřební beletrii nedouci z komerčních agentur na překládání reklamních letáků.
Mluvě o odborné a populárně-naučné literatuře: ocitujme PhDr. Ivana Martina Jirouse, který se o jejím dnešním stavu vyjádřil takto: „Zatímco (PhDr. Egon) Bondy, kterej seděl v Bratislavě, a sympatizanti mu nosili mouku a klobásy, aby moh napsat dějiny filosofie, celá naše slavná Akademie vyfutrovaná státníma penězma a grantama toho za třicet let od revoluce nebyla schopná. V době, kdy naše filosofická pracoviště pracovala na grantových úkolech typu ´V kolika pohlavích se prožívá naše populace´, sem potkal na hlavním nádraží v Praze Bondyho s kufrem knih vypůjčeným z Klementina, kterej si nesl do svého bratislavského pokojíku. Tak vznikly šestisvazkové Poznámky k dějinám filosofie, mapující světovou filosofii od Indie, Číny a antiky až do osvícenství.“
Takto na osobnostech autorů poctivě vydřená původní česká díla ovšem stejně jako původní českou beletrii válcují překlady ‘bestsellerů‘ ze západních jazyků, zejména z angličtiny, které s oblibou pojednávají zejména o české historii. Západní, zejména američtí autoři (za všechny historička Mary Heimannová) bez znalosti některých základních reálií našeho prostoru chrlí publikace, které mají ovšem dobrý marketing, s nímž se dokáží zbavit konkurence hlubších domácích autorů, a podle potřeby ‘přerámovat‘ českou historii v očích nejen zahraničního, ale i méně vzdělaného českého čtenářstva.
Rozhlas? Streamované zpravodajství a marketing OSA
Co do rozhlasu autor pozoruje, jak jeho učitel, rozhlasový režisér, který nechtěl být jmenován (poslední následovník a žák Josefa Červinky a Karla Weinlicha) v regionální redakci poloilegálně natáčí rozhlasové inscenace a čtení z klasické literatury pro Český rozhlas, který o tyto ‘kulturní relikty‘ nemá valný zájem v době, kdy propustil takové kulturní moguly jako kulturní publicisty Jiřího Černého a Ondřeje Suchého – neboť náš veřejnoprávní rozhlasový koncern, který žije z koncesionářských poplatků a jako takový není určen k tomu, aby ustupoval komerci, se zgruntu přebudovává na konglomerát streamovaného zpravodajství, marketingového oddělení komerční agentury OSA, jejíž hudební stopy pouští do éteru, a hlásnou troubu některých vybraných oficiálních režimních názorů a jejich mluvčích.
Autor u toho vzpomíná, že v 60. letech vedli regionální redakce ČRo v Brně a Českých Budějovicích spisovatelé Josef Věromír Pleva a František Pavlíček (autor filmové Markety Lazarové a televizní Babičky), kteří se oněmi řediteli stali právě pro svou schopnost vytvořit ze své stanice stanici dramatizací a čtení z krásné literatury. Autor jako bývalý rozhlasák od svých starších učitelů ví, že když se pak František Pavlíček v letech 1990 - 1992 stal v ČRo ředitelem generálním, datum jeho odchodu bylo zkušenými rozhlasáky považováno za datum neodvratného začátku pádu kdysi úctyhodné firmy.
Film a televize v područí komerce
Tristní je pohled na Filmové studio Barrandov, nad nímž dnes vlají americká, britská a čínská vlajka, což jsou barvy zahraničních produkcí, které používají zdejší kompars, fundus a laboratoře. Tristní pohled je i na neexistující Trnkovo Studio bratří v triku a ateliéry ve Zlíně, rodiště Zemanů, Týrlových, Kadárů a Klosů, které byly rovněž obětí ‘decentralizace‘ kultury 90. let. Dvakrát smutný pohled je pohled na dabing, který se v českých podmínkách stal svého druhu uměním, a který je dnes rozkmotřen na šetřící majitele ‘outsourcovaných‘ dabingových firem, stávkující zkušené dabigové umělce – a ty kteří je ‘mají nahradit‘: levné studenty konzervatoří, anebo ani to ne.
Mediální furore, které se spustí, když jediný průměrný český film jako Nabarvené ptáče se byť i jen dostane na Benátský festival, mě na pozadí těchto trosek někdejšího kralování československého filmu světové kinematografii rozechvívá sarkastickým smíchem. Když minulý režim padl, jeden z jím nejpronásledovanějších tvůrců, herec a oscarový režisér Jiří Menzel, v den opožděné premiéry svého filmu Skřivánci na niti (který po svém vzniku putoval rovnou do trezoru), v době, kdy proud touhy po bezbřehé deregulaci a nástupu svobodného podnikání unesl i drtivou většinu moudrých, dokázal v hlavním čase Televizních novin, který mohl využít na spílání minulému režimu či na sebeprezentaci, dokázal říct tato slova:
„Ona ta svoboda je taková dvojsečná. V rámci tý svobody můžou vznikat i hlouposti anebo věci zlý. Když si vzpomenu, co všechno se promítá třeba v Americe, tak bych si přál, aby nějaká cenzura rozumná tady byla, protože jsou věci, které skutečně vymývají mozky a oblbujou lidi, a díky tý cenzuře, která doteďka tady byla, jsme samozřejmě museli vidět spoustu hloupostí, ale taky jsme byli ochráněný od největších volovin, na který se venku chodí a který ty lidi vedou k odlidštění, berou jim co v nich je šlechetný. Protože (výrobci) se předhánějí, kdo na tom víc vydělá, a pro ty diváky je to přitažlivý. Na tohle bychom si měli dát pozor. U nás je divák paradoxně právě kvůli těm zákazům vychovanější a kultivovanější, než jsem to třeba zažil v Západním Německu. A díky těm zákazům je taky hlad po kvalitě. Toho hladu by se mělo využít a neměli bychom jen kvůli komerčním zájmům začít lidi krmit hloupostma.“
Pro charakteristiku dnešní kulturní poroby v oblasti filmu použijme obrat autora legendárních filmů jako Jak utopit doktora Mráčka, scenáristy Petra Markova, který (ani jako syn ruského bělogvardějského emigranta před sovětskými komunisty) věru netenduje k levici: „Peníze jsou dnes stejně účinný cenzor, jako kdysi býval ústřední výbor komunistické strany.“ Stejným způsobem se vyjádřil scenárista Vladimír Körner (autor filmů jako Adelheid nebo Údolí včel), který porevoluční rozvrácení státního filmového studia Barrandov označil za zločin.
A tak zatímco umělci minulosti jako básník Daniil Charms nebo filmový režisér Vsevolod Mejerchold zemřeli ve stalinských vězeních a lágrech (jak vždy ráda zmíní dnešní režimní média s poukazem na naši dnešní „dobu kulturní svobody“), vztah dnešní doby k jejich nezávislým následovníkům nejlépe charakterizuje věta, ze které jsem vytvořil titulek svého rozhovoru s českou scenáristkou (mj. autorkou filmu Anděl Páně) Lucií Konášovou: „Trnka a Vláčil by u nás dneska nic nevytvořili a umřeli by hlady“. Autor by rád svou známou Lucii, která se narodila v roce 1969 a jako taková, stejně jako autor, už neprožila zlatý věk české kultury, ale, stejně jako autor, se od jeho tvůrců učila, z rozhovoru znovu ocitoval:
„…jako scenárista dnes podléháte představám manažerů, kteří jsou za prvé naprosto neinvenční, za druhé často velice kulturně nevzdělaní a za třetí si neuvědomují, co jim vlastně můžete nabídnout. Že jim můžete nabídnout silné příběhy, které budou dojemné, komické, ale že to vůbec nemusí být naprostá řachanda. Že diváci si často víc cení emoce dojetí či souznění s figurou, kvalitního příběhu, který vás doslova pohltí. Archetypem úspěšného scenáristy je Šeherezáda, která dokázala vyprávět po 1001 nocí tak poutavě, že si tím zachránila život. To se osvědčilo televizním scenáristům všude na světě – ale tady panuje takové zvláštní milieu nekoncepčnosti a nekompetentnosti, nezájmu a nedostatku uměleckých ambicí, že skoro ztrácíte chuť cokoliv dělat a vymýšlet. Doktor Železný nám všem v 90. letech vysvětlil, že umění nemá lidi nijak poučovat a povznášet a že ta nejpitomější zábava je naprosto v pořádku, protože lid si to přeje. Takže jsme tam, kde jsme.“
Velice podobný je stav českého dokumentárního filmu – jak mi potvrdila jedna z režisérek legendární televizní série Příběhy slavných, s manželem si na točení dokumentů z této řady museli založit firmu, jejíž pořady jsou ovšem Českou televizí placeny tak, že se vedle své filmové tvorby musí živit prodejem potravinových doplňků. (Myslím doslova prodejem – nikoli jejich reklamní propagaci, jíž ‘si ničí ruku‘ jiní její kolegové, talentovaní režiséři hraných, dokumentárních i animovaných filmů…)
Média v rukou oligarchů, ta malá sotva šlapou vodu
Mám-li mluvit o dnešních českých médiích, použiji citát kolegy Erika Besta z anglicky psaného českého deníku Fleet Sheet: „Většina českých médií je tak jako ve filmu Kmotr v rukou pěti (v našem případě oligarchických) rodin“. Jedním ze způsobů eliminace zhoubného působení soukromého majitele na svobodu jeho média je vrátit se k praxi družstevních médií, jichž byla například v první Československé republice většina. Německý družstevní deník Die Tageszeitung, založený v roce 1978 v Západním Berlíně, jehož družstvo má v současné době okolo 14 tisíc družstevníků, a deník, který provozuje, vychází v denním nákladu 60 tisíc výtisků a je v současnosti 6. nejčtenějším v Německu. Skupina okolo Jaroslava Šabaty (krajského tajemníka KSČ, který v roce 1968 chtěl zavést svobodné volby a po okupaci si za to vysloužil šest normalizačních let ve vězení) a Jiřího Plocka roku 2009 založila Kulturní noviny, jejichž je autor tohoto textu dnes šéfredaktorem, a které dnes mají šest desítek družstevníků (mezi něž patří tři univerzitní profesoři, dva vedoucí ústavů Akademie věd, stínová ministryně atd.) a (kdysi i papírový týdeník) dnes už výhradně digitální čtrnáctideník s tisícovkou stálých čtenářů, kteří se k novinám vrací. Je to hodně? Je to málo? „Vyplatí se to?“
Ačkoli v databázi autorů Kulturních novin najdete jména jako Ivan Hoffman či Lenka Procházková a svými čtenáři jsou noviny velmi ceněny, na rozdíl třeba od sesterské polské Krytyky Polityczne se počet jejich družstevníků ani čtenářů nezvyšuje, takže se při mezinárodním vyhodnocení družstevních médií dostaly mezi média z Turecka a Uruguaye, která žijí v přímé nepřízni svých režimů. O Kulturních novinách se vlastně dá říci totéž, protože když autor před pár lety představenstvu Fondu nezávislé žurnalistiky přednášel svůj projekt série reportáží o českých exekucích (o jejichž bezprecedentnosti v té době už udělil rozhovory nejen domácím, ale i švýcarským či švédským médiím), zeptali se ho možní donátoři projektu, kolik lidí Kulturní noviny čte. Autor řekl, že měsíčně od tisíce do čtyř tisíc, ale s podporou fondu bude mít projekt šanci na několikanásobek. „To není dobrá INVESTICE,“ prohlásil jeden donátorů-manažerů Fondu NEZÁVISLÉ ŽURNALISTIKY, o kterém se autor později na webu dočetl, že byl v minulosti jedním z manažerů legendárního Kellnerova Prvního privatizačního fondu. Odborný ředitel FNZ, mediální teoretik zvučného jména, který mému projektu i Kulturním novinám fandil, se tehdy jen smutně usmál, ale na ohrazení se (jako muž placený donátory tohoto typu) nezmohl… Nejde o ojedinělou historku. Takto se tomu má s veškerou institucionální „podporou“ skutečně nezávislé žurnalistiky v dnešní České republice.
Dnešní komercializace, globalizace – a jejich granty a kvóty
Velká česká kultura a média skončila nejpozději s rokem 2000, a je zajímavé, že inkriminovanou větu „Musíme skoncovat s obrazem Československa jako země umění a kultury“, která se beze zbytku naplnila, pronesl Václav Klaus jen pár let po tom, co jeho britská učitelka liberalizace Margaret Thatcherová založila – státem placenou nekomerční uměleckou televizní stanici BBC4! Dnešní obsazování křesla ministerstva kultury bývalými zubaři a armádními důstojníky je už jen trapný následek. Je paradoxní, že Václav Klaus, který úspěšně prosadil první fenomén, jenž zničil českou kulturu: komercializaci, je nyní úhlavním nepřítelem druhého jevu, který byl i díky klausovské komercializaci do naší země vpuštěn a který nyní českou kulturu doráží: globalizace.
K tomu malé ohlédnutí a srovnání: Úspěch našich tvůrců na západě 60. - 80. let byl způsoben i tím, že mezi zeměmi na Východě i na Západě tehdy ještě existovaly vzájemně podpůrné struktury, a tak každé kvalitní české nebo slovenské dílo bylo ihned rozšířeno ve všech zemích východního RVHP, což pro ně většinou znamenalo, že si ho nemohli nevšimnout ani v zemích západního EHS. Obrovský světový úspěch tvůrců jako Pavel Kohout, Ivan Klíma nebo Bohumil Hrabal začal jejich východoněmeckým překladem do němčiny, nemalý úspěch písní dvojice Suchý-Šlitr v latinskoamerickém světě zase stejným způsobem na Kubě. A opět stejným způsobem – jak už jsme zmínili, když jsme citovali nejprestižnější divadelní periodikum Theater heute a jeho dobovou větu „divadelní bůh sídlí v Praze“ – se prosadila československá malá avantgardní divadla 60. let. Dnes se ale vyplnila slova Jana Wericha, která řekl v Horníčkových Hovorech H, že pokud českou duši zachvátí americká imperiální kultura (která, jak dodávám, je ve svých okupačních technikách daleko invazivnější a efektivnější, než byla kultura sovětská) bude s českou duší amen.
Kdykoli slyším slovo kvóta (které dnes bohužel slýchám v úplně jiném kontextu) přemýšlím, proč jako členové Evropské unie nemáme tak jako někdejší členové RVHP kvóty na knihy, filmy a další artefakty ze sesterských zemí EU. Když dnes přijdu do českého knihkupectví či kina, 70 procent artefaktů tvoří produkce z USA, dalších 10 procent z jiných anglosaských zemí, především Británie a zbytek je většinou česká produkce. Ponechme stranou kultury zemí jako je Bulharsko či Rumunsko, o nichž běžný Čech na běžném trhu 30 let nic neslyšel. Není ale vidu a slechu ani po velkých zakladatelských kulturách Evropy: francouzské, německé, italské, španělské…
A na rozdíl od našich amatérských předchůdců jako byla kupříkladu ostravská divadélka Pod okapem a Waterloo (kde začínala celá generace umělců od Hany Zagorové po Luďka Nekudu), či olomoucké divadélko DEX-klub (kde začínal Karel Kryl), která byla díky státní subvenci schopna brousit nekomerční talenty svých tvůrců a připravovat je pro profesionální scénu, ti, kdo se snaží o vzkříšení života oblastní literatury a divadla, od svého okolí stále dokola slýchají větu, která (stejně jako mnoho dalších projevů našeho života) byla v této zemi naposled slyšet někdy v 19. století: „To si můžeš dělat doma, na to ti nikdo žádný peníze nedá“. Na počet výrazných talentů, které jsem potkal a které z ekonomických důvodů – biblickým termínem – zašly na kamenité cestě komerce, už mi nestačí prsty obou rukou.
Kudy ven?
Po rovnostářské druhé polovině 20. století rozložení majetku ve světě nyní opět odpovídá přelomu 18. a 19. století, době, která vyvrcholila tím, že Leopold II. von Sachsen-Coburg-Gotha osobně vlastnil celé Belgické Kongo – a týmž časům synchronně odpovídá dnešní stav české kultury. Octli jsme se znovu v dobách Krameriových. Když se Václav Matěj Kramerius v roce 1789 (!) zeptal Čechů „Chcete číst dobrou žurnalistiku v dobré češtině?“, odpovědělo mu ano 450 lidí, a ještě za půlstoletí koupilo první vydání Máchova Máje jen 100 lidí, povětšinou autorovi přátelé, které obeslal vemlouvaným dopisem.
V Kulturních novinách i Krajských listech.cz jsme na tom násobně lépe než Kramerius – což v časech internetu věru není přílišný úspěch, ale aspoň něco. Možná z autora mluví jeho religiózní podstata, ale on i okruh přátel kolem něj věří, že tak jako ze snah Krameriových a jeho souputníků po 179 letech vykvetlo Pražské jaro, i z ostrůvků nezávislých médií, které dnes nemají přízeň nikoho než několika osvícených čtenářů, jako jste vy, může vzejít něco podobného. Že to nebude dnes ani zítra, nás učí historická paralela. Ale přijde to.
Vložil: Tomáš Koloc