Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Samá sranda a obě ruce levé. Co s tím? Poslali ho na vojnu, aby dostal rozum. Nějak to ale nevyšlo. Tajnosti slavných

27.08.2021
Samá sranda a obě ruce levé. Co s tím? Poslali ho na vojnu, aby dostal rozum. Nějak to ale nevyšlo. Tajnosti slavných

Foto: ČT

Popisek: Eduard Hrubeš na promo snímku z šedesátých let

VIDEO Kluk byl samá sranda, obě ruce měl ale levé, a tak otec rozhodl, že by se měl raději živit hubou. Měl ale na mysli mnohem váženější a serióznější profesi. Jenže chodit denně do práce od-do, to nebylo nic pro něj.

Konferenciér, zpěvák, trumpetista, banjista, skladatel, režisér a scenárista, herec i rozhlasový moderátor, umělecký vedoucí Velkopopovické Kozlovky… Zkrátka chlap, kterému se dařilo vše, na co sáhl. Nikdy nechtěl nastoupit do zaměstnání a vydržet tam až do důchodu, na počátku ho ale ani nenapadlo, že život na volné noze může přinášet i četné nesnáze. Eduard Hrubeš prošel dramatickými obdobími, kdy se musel rozhodovat, jak a čím se vlastně bude živit. „Nebo to za mě rozhodovali jiní,“ prohlásil před lety serveru idnes.cz, poté co se v roce 2010 konečně vrátil do televize v úspěšném pořadu Tak neváhej a toč. A dodal, že na nudu si v životě rozhodně stěžovat nemohl.

 

Na návštěvě v rodném městě:

rozhovor s Hanou Zagorovou z roku 1971

Talent na jazyky

Narodil se 27. prosince 1936 v Brně, jeho otec byl operní barytonista v brněnské Janáčkově opeře. „Můj tatínek byl pořádkumilovný synek z Oldřichovic u Napajedel. Miloval přírodu, a tak vystudoval lesnickou fakultu. Na brněnské ‘lesárně‘ se dodnes traduje výrok profesora Tichého. Měl jsem tady jediného slušného asistenta a ten mi utekl za komediantama. Tatínek totiž začal zpívat a odešel k divadlu. I profesi operního barytonisty však bral velice svědomitě,“ prozradil Eduard a dodal: „Kdysi mi řekl: Synu, koukám, že na pořádnou práci nebudeš. Snaž se raději živit hubou. A tak pro mě vybral kariéru diplomata.“ Tatínek tudíž podporoval především aktivity, které rozvíjely jeho jazykové vzdělání. Posílal ho na ozdravné pobyty do Švýcarska, které po druhé světové válce organizoval Mezinárodní červený kříž pro podvyživené děti, dopřál mu studia na francouzském gymnáziu. Díky tomu se Eduard naučil francouzsky, ve Švýcarsku zvládl spisovnou němčinu i kuriózní curyšský dialekt, díky americkým filmům mluvil anglicky. Bez problémů se ale domluvil i polsky, slovensky, rusky a latinsky. Přesto z jeho plánované dráhy diplomata nakonec sešlo.

Miláčku!

s Pavlem Landovským – Silvestr 1971

Vojenská převýchova

Po střední škole chtěl studovat operní režii, jenže tento obor tenkrát na Janáčkově akademii múzických umění neotevřeli, a tak ho otec poslal v roce 1955 na vojenskou technickou Akademii Antonína Zápotockého v Brně, prý za účelem ukáznění a zmoudření. Přijímací zkoušky sice Eduard udělal, doktoři mu ale školu zakázali, a tak se přihlásil na lesnickou fakultu. Vydržel tam celé dva roky, pak nastoupil vojenskou službu. Po vojně se ještě na ‘lesárnu‘ vrátil a rok tam studoval. Jenže… „V Brně nebyl problém od roku 1957 sledovat vídeňskou televizi. Každou chvíli uváděla převzaté západoněmecké pořady. A tehdy jsem poprvé viděl takového německého Horníčka. Jmenoval se Heinz Joachim Kulenkampff. A když jsem ho viděl, říkal jsem si, tak to je ono. Chci do televize!“ prozradil.

 

Hájenko, hájenko:

Bez floka v kapse

Rozhodl se, že chce žít život, plný dobrodružství, a tak odjel stopem do Prahy. Nejdřív hledal práci mezi filmaři na Barrandově, vystudoval filmovou a televizní publicistiku na FAMU a v roce 1967 začal pracovat v Armádní redakci Československé televize. Na obrazovce se objevil poprvé v roce 1967, kdy uváděl každých čtrnáct dní se Saskií Burešovou pravidelný zábavný pořad pro vojáky základní služby pořad Poštovní schránka. Ve studiu byli vojáci a dívka, která měla vztah s jedním z nich vztah. Tu ale viděli jenom diváci u obrazovek. Dívka dávala vojákům různé indicie, a když její partner tu ‘svoji‘ poznal, dostal opušťák. Časem pak nastala obměna v dramaturgii, populární pořad skončil a nahradil ho Pokus pro dva, inspirovaný německým seznamovacím formátem. Tři potenciální nápadníci byli odděleni od neznámé dívky stěnou a mohli jí klást otázky. Ta si podle nich na závěr vybrala nejsympatičtějšího muže, který jí byl představen. Totéž pak následovalo v obráceném složení, tedy tři ženy a jeden muž. Vítězné páry získaly rekreační seznamovací pobyt, zda ale budou poté ve vztahu pokračovat, záleželo jenom na jejich rozhodnutí. Málokdo dnes už ví, že se Eduard také střídal s Miroslavem Horníčkem v v roli průvodce legendárním Kinoautomatem, revolučním filmovým projektem, představeným na světové výstavě EXPO'67 v kanadském Montrealu.

 

Neváhej a toč:

s Petrou Černockou

Trpké rozhodnutí

V srpnu 1968 se stal autorem unikátního dokumentu, na tehdy ještě šestnáctimilimetrový film zachytil začátek invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Když pak odstartovala tvrdá normalizace, udělal životní rozhodnutí, o němž věděl, že bude bolestné. V roce 1970 vrátil v televizi všechny průkazy, mezi nimi i ten nejcennější, povolení létat na všech typech vojenských strojů. „Teprve teď začal být můj život opravdu dobrodružný. Neměl jsem peníze ani zaměstnání,“ zavzpomínal. Místo vytouženého natáčení dokumentů začal působit jako konferenciér na koncertech orchestrů Václava Hybše a Ladislava Štaidla, KTO a skupiny Komety. Od roku 1978 pak spolupracoval jako moderátor, režisér, scenárista a třetí trumpetista s kapelou Velkopopovická Kozlovka. Stal se jejím uměleckým šéfem, skládal pro ni, zpíval, hrál na trubku a banjo.

 

Život je jen náhoda a Chlupatý kaktus:

Přesun na sever

Na obrazovky se dlouhá léta vracel především díky ostravskému televizním studiu. Uváděl v něm úspěšný pořad Kavárnička dříve narozených, psal scénáře k pořadu Marie Rottrové Dostaveníčko pod věží a déle než deset let moderoval divácky oblíbený pořad Neváhej a toč!, který získal v roce 1997 v anketě popularity TýTý cenu nejvyšší v kategorii Pořad roku. A velmi rád také spolupracoval s rozhlasem. „Rozhlas je fantastický, protože když už nevíte, co říct, můžete pustit písničku. V televizi máte pořád obraz. Ale pravdou je, že rádio pracuje s fantazií a dá se při jeho poslechu i něco udělat. U televize ne. U ní se snad dá jenom plést, když to někdo dobře umí. Ale složitější vzor, takový copánek, už u televize neupletete. Buď se díváte na pletení anebo na televizi.“

 

Sport je můj elixír:

Hercem až v penzi

Před kamerou se několikrát mihl už během studií, v roce 1964 ztvárnil jednu z postav ve studentské filmové etudě o čtyřech lidech ve fotokomoře, nazvané Fotograf, v roce 1967 si zahrál v koprodukčním nizozemsko-německém desetiminutovém hraném snímku režiséra Jana Němce Matka a syn. Krátký film, natočený během tří dnů na festivalu v Amsterodamu, je jakousi surrealistickou anekdotou, pojednávající o jediném a pro Němce věčném tématu vztahu syna a matky. Němcovy filmy, které lze označit za originální filmové hříčky či filozofické eseje, tehdy sbíraly ocenění na prestižních evropských přehlídkách a festivalech. V roce 1971 se Eduard proměnil v barového zpěváka v stále úspěšné kriminálce režiséra Jiřího Sequense Vražda v hotelu Excelsior. V roce 1998 se objevil na obrazovce coby televizní moderátor v seriálu Ranč u Zelené sedmy a opravdové role se dočkal teprve v roce 2012, kdy ho Petr Šícha obsadil jako Brauna v hořké komedii Školní výlet.

 

Zavři očka, zavři:

ve filmu Vražda v hotelu Excelsior

Životní láska

Už během studií na FAMU se seznámil s Blankou, která studovala v Praze kostýmní výtvarnictví. Od prvního setkání se od sebe prakticky nehnuli, stala se jeho osudovou ženou. Vzali se, narodila se jim dcera Blanka a žili v harmonickém manželství šťastně sedmačtyřicet let v pražském domě, který si koupili a zrekonstruovali. Blanka ve své profesi sklízela úspěchy v České televizi, pracovala i jako manažerka Velkopopovické Kozlovky. Vždy dobře naladěnou ženu však náhle postihla mozková mrtvice, po níž oslepla a přestala chodit. Eduard za ní dvakrát denně docházel do nemocnice, poté do zařízení boromejek pro nemocné seniory. Nepřestával doufat v zázrak. „Měl jsem štěstí, že s Blankou bylo všechno krásné. Bohužel to ona odnesla, protože v podstatě dva roky pozvolna umírala,“ povzdychl si v rozhovoru pro časopis Sedmička. Zatímco byl profesně na vrcholu, jeho láska bojovala o život. Svůj boj prohrála v únoru 2014.

 

Písničky o Praze:

Neduhy stáří

Eduardovou útěchou se stali dcera, zeť a tři vnoučata. Přestože mu milovanou Blanku nikdo nemohl nahradit, na svět nezanevřel, naštěstí ho neopouštěl jeho vyhlášený smysl pro humor. V několika posledních letech jsme ho vídali na obrazovkách jen v reprízách pořadů, v nichž kdysi účinkoval, posluchači ho ale občas mohli slyšet v rádiu. Blančinou smrtí ale ztratil smysl života a postupně na něj začaly doléhat neduhy stáří. Přestal se orientovat v čase i prostoru, zhoršující se zdravotní stav si časem vyžádal nepřetržitou čtyřiadvacetihodinovou péči, takže ho nakonec rodina musela svěřit péči odborníků. Dcera Blanka s manželem, hercem Ivanem Jiříkem, pro něj vybrali Domov se zvláštním režimem v Terezíně, kde prý do poslední chvíle bavil celé osazenstvo a všichni ho milovali pro jeho slušnost a vstřícnost. Jedinečný multitalent, scenárista, režisér, moderátor, zpěvák a hudebník Eduard Hrubeš, zemřel 22. srpna 2021.

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská