Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2022

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Pokud se s milovaným nerozloučíme, zůstane v nás cosi nedokončeného. Rituály zdravá společnost potřebuje. Neděle Tomáše Vodvářky

22.08.2021
Pokud se s milovaným nerozloučíme, zůstane v nás cosi nedokončeného. Rituály zdravá společnost potřebuje. Neděle Tomáše Vodvářky

Foto: Ilustrační foto Pixabay

Popisek: Smrt je koncem života, ale nikoli koncem vztahu. Život už nikdy nebude stejný jako dřív. Poslední rozloučení pomáhá uzavřít jednu kapitolu, po níž je nutné znovu se nadechnout a jít dál.

„V diskusi na LFŠ v Uherském Hradišti zmínil MUDr. Petr Štěpánek z mobilního hospicu důležitý poznatek z doby vrcholu pandemie. Nemožnost se rozloučit se zemřelými ponechá v pozůstalých otevřenou ránu na dlouhou dobu,“ píše milý návštěvník na našich stránkách, pan Tomáš Vodvářka. Musím ještě dodat, že má projekt Blogosféra se spoustou zajímavých článků od mnoha autorů, na nějž se můžete podívat, kliknete-li na medailónek na konci článku. Tomáš Vodvářka pokračuje…

MUDr. Štěpánek dodal, že téměř všechny rituály lze odložit, ale rozloučení se zesnulým nikoli. Striktní omezení počtu přítomných při pohřbu považuje ze strany státu za nehoráznost. Opravdu jsou rituály tolik potřebné pro zdravý vývoj člověka?

Každá jen trochu strukturovaná společnost má své rituály. I tzv. primitivní národy v Amazonii či Africe mají obřad, při němž se z chlapců stávají muži. Jsou na naše poměry poměrně drastické, nicméně v daných podmínkách mají svůj nepochybný význam pro přežití.

Křesťanství i judaismus mají rituály velmi podobné (křest – u chlapců obřízka, biřmování – bar micva, poté svatba a nakonec pohřeb). I komunistická společnost pochopila, že se bez nich neobejde, a tak se objevilo vítání občánků a předávání občanských průkazů, jež tak nějak neuměle korespondovaly s náboženskými úkony, zmíněnými výše. Pomíjím, že je rozšířila ještě o povinné uctívání ´vrcholných představitelů´ při existenčním marši na Prvního máje.

Zdá se však, že v naší společnosti potřeba rituálů jaksi mizí. Nelze než odhadovat, kolik narozených je pokřtěno (mnoho jich asi nebude, obřezaných budou spíše jednotky), kolik je biřmováno atd. Sňatky začínají být přežitkem a hodně lidí volí tzv. volný vztah, poslední dobou okořeněný tzv. polyamorií, tedy soužitím několika jedinců obého pohlaví. I konec života je často provázen ´zpopelněním bez obřadu´.

Zatímco křest, vstup do dospělého života či svatbu lze jaksi ´dohnat´, u posledního rozloučení je to nemožné. Moderní doba vytěsnila smrt jakožto cosi nepatřičného, o čem se nemluví, co vlastně ani neexistuje. Lékařská věda prodlužuje život, ´postará se o nás´, takže myslet na poslední věci člověka není ´salonfahig´. A to přesto, že každý dobře ví, že jde o jednu z mála jistot, kterou ve svém životě má.

Je účast na pohřbu blízkých osob opravdu tak důležitá? Měly by na nich být i děti? Každý jen trochu erudovaný psycholog na obě otázky odpoví jednoznačným ano. Řečeno obráceně, pokud se s naším blízkým či milovaným nerozloučíme, zůstane v nás cosi otevřeného, nedokončeného, co nás bude pronásledovat dlouhou dobu, možná celý zbývající život. I když se na první pohled zdá, že sedět vedle rakve, v níž spočívá náš blízký, může působit traumatickým dojmem, není tomu tak. Svou účastí pomáháme uzavřít zemřelému jeho životní pouť, dnes již prakticky nekonaná pohřební hostina pak měla za úkol ponechat pozůstalým prostor pro dobré jídlo a pití, kterým se zmírní stres. Současně i možnost vzpomínat na zemřelého, připomenout si jeho skutky (zvláště ty dobré), a tak symbolicky uzavřít jistou kapitolu života těch, kteří zde zůstali. Děti pak zjistí, že existuje cosi, co následuje poté, když se z jejich života vytratí dědeček či babička.

Mám za nepochybné, že značné procento frustrací dnešního člověka je dáno absencí zmíněných rituálů. Že vyplnění života nekončící zábavou nekonečných seriálů, návštěvou exotických míst, ranních kocovin po báječných večírcích atd. je pro člověka nedostačující, a z toho posléze plyne ´únava životem´, která již dnes v zemích Beneluxu je důvodem žádostí o euthanasii. Rituály jsou (či měly by být) jakýmisi pevnými body lidského života, o které je možné se opřít a které ve své podstatě dávají lidskému bytí zde na zemi smysl.

 

Tomáš Vodvářka

Vložil: Tomáš Vodvářka