Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Klaus: „Je třeba skoncovat s obrazem Československa jako země umění a kultury.“ Následky jsou katastrofální. Rok 1968 v souvislostech. Svět Tomáše Koloce

komentář 22.08.2021
Klaus: „Je třeba skoncovat s obrazem Československa jako země umění a kultury.“ Následky jsou katastrofální. Rok 1968 v souvislostech. Svět Tomáše Koloce

Foto: Wikimedia Commons / Michal Reitter

Popisek: Václav Klaus v 90. letech ukončil éru velikosti československé kultury (na snímku příznačně na pohřbu Václava Havla)

Ve včerejším textu jsme si nastínili, co předcházelo okupaci Československa před 53 lety a že 60. léta a rok 1968 byly svého druhu vrcholem našich dějin. V této druhé části si povíme, které hodnoty Pražského jara 1968 navzdory okupaci přežily normalizaci a které se, obrazně řečeno, dostaly do pokladnice hodnot nejen tohoto národa, ale celého lidstva.

Bylo 21. srpna 1968 (datum, o němž jsme se bavili v první části) a sedmnáctiletý Ulrich Rösch, který byl předurčen převzít rodinný obchod s bavlnou, se vydal na vycházku do středu svého rodného bádenského města Lörrachu, ležícího na hranicích Švýcarska a Francie s jeho vlastí, které se tehdy říkalo Západní Německo. Město bylo plné vzrušených lidí, od kterých se dozvěděl, že na druhé straně země, na bavorských hranicích, stojí sovětské divize, které okupovaly Československo. Ulrich (který se 40 let nato stal mým učitelem) se, tak jako řada jeho vrstevníků a krajanů, už dříve inspiroval myšlenkou záruky hmotných práv i pro ty poslední, která byla (ač v dogmatické podobě) uplatňována na východě jeho světadílu.

Když slyšel, že v Československu je nově spojena se svobodou, začal se o onu zemi (kde svoboda mezitím znovu usnula) zajímat víc. Když mu bylo dvaadvacet, sezval z celého světa významné uprchlíky z obsazené země (byli mezi nimi i bývalý ministr financí ČSSR Ota Šik, ředitel Čs. státní banky na Slovensku Eugen Löbl a filosof Ivan Sviták) a v Achbergu na břehu Bodamského jezera s nimi založil mezinárodní školu, Svobodný institut pro výzkum sociálních otázek, jejímž se stal prvním studentem. Pramen, který byl v zemi svého vzniku zadušen, dal Ulrichovi směr. Když dostudoval, založil v blízkém Wangenu základní školu (kterou po léta i vedl), a byl i u zrodu podniků dm-market a Alnatura, které všechny byly i v inspiraci Pražským jarem vedeny podle zásad sociální trojčlennosti (což mimo jiné znamenalo rovný příjem zaměstnanců firmy podle počtu dětí a potřebnosti). Když se pak v roce 1980 ujal rodinného obchodu s bavlnou, zavedl stejné principy i v něm. Ve spolupráci se zakladatelem dm-marketu Götzem Wernerem se pak stal jedním z významných prosazovatelů nepodmíněného základního příjmu ve své vlasti.

Podobně inspirovaných československým jarem 1968, jako byl můj učitel Ulrich Rösch, bylo tehdy víc. Patřil mezi ně dokonce i švédský premiér z let 1969-1976 a 1982-1986 Olof Palme. Když západní deníky těsně po okupaci otiskly filozofickou koncepci československé reformy, kterou pro vůdce Pražského jara Alexandera Dubčeka připravoval pětadvacetičlenný tým pod vedením sociologa Prof. Radovana Richty, premiér Palme o ni požádal, založil na ní doma svůj systém socialistických reforem a všem 25 členům týmu nabídl švédské občanství a univerzitní místo ve své zemi.

Když ODS v roce 2019 vydala plakát, na němž stálo, že komunisté v roce 1969 stříleli do lidí, připomněl jsem jim v tisku, že normalizační komunisté stříleli v první řadě do reformních komunistů, kteří se později stali nejen exulanty (spisovatelé Milan Kundera, Arnošt Lustig a Pavel Kohout, novináři Karel Hvížďala a Karel Kyncl, šachista Luděk Pachman, literární vědec Eduard Goldstücker, překladatel A. J. Liehm, režiséři Vojtěch Jasný a Jiří Weiss, filosof Jiří Hermach, zmínění místopředseda vlády a šéf státní banky – Ota Šik a Eugen Löbl…), ale i faktickými zakladateli Charty 77, když z jejích 242 prvních signatářů bylo přes 150 exkomunistů.

Patřili mezi ně spoluautor Charty a autor jejího pojmenování, spisovatel Pavel Kohout, nebo její první mluvčí Jiří Hájek, jehož jméno, známé jako jméno exministra zahraničí ČSSR, proslulého svým protestem v OSN proti okupaci roku 1968, posloužilo prosazení Charty ve světě stejně dobře, jako jména dalších tehdy mezinárodně proslulých československých exkomunistů-chartistů: politiků Františka Kriegela, Zdeňka Mlynáře, cestovatele Jiřího Hanzelky či básníka Jaroslava Seiferta (kterému byla v roce 1984 udělena Nobelova cena i za jeho občanský postoj…).

Nutno říct, že i ty české a slovenské osobnosti, které nedostaly pozvání od švédského premiéra Palmeho ani od švýcarského prezidenta Spühlera (předválečného přítele TGM, který už 21. srpna nechal svolat švýcarský parlament, jemuž vysvětlil, že udělením občanství československým uprchlíkům může odčinit národní trauma z někdejšího nepřijetí židovských uprchlíků z Hitlerova Německa), přijal západní svět víc než vstřícně. Profesory na západních vysokých školách se okamžitě po své emigraci staly čelné postavy československého kulturního a politického zázraku 60. let: Milan Kundera, Arnošt Lustig, Vojtěch Jasný, Ján Kadár, Jiří Weiss, Antonín Jaroslav Liehm, Ota Šik, Eugen Löbl, Eduard Goldstücker, Josef Škvorecký, Jiří Hermach...

Reformní ředitel Československé televize Jiří Pelikán se v zemi, do níž emigroval, v Itálii, stal ikonou socialistického hnutí a byl za ně jako poslanec okamžitě po jeho vzniku zvolen do Evropského parlamentu. Dramaturg československé nové filmové vlny František Daniel byl po své emigraci do USA osloven Robertem Redfordem, aby s ním v Salt Lake City založil prestižní filmovou školu Sundance School, stal ser jejím ředitelem a anglické překlady Danielových učebnic, které napsal pro pražskou FAMU, se staly kánonem amerických scenáristů a dramaturgů i producentů.

Další čelný představitel Pražského jara 1968, kulturní teoretik A. J. Liehm, založil v Paříži časopis Lettre Internationale, který se díky silné podpoře západní společnosti postupně stal nejprestižnějším evropským literárním periodikem, zaměřeným na původní tvorbu evropských literatur, vycházejícím ve 12 evropských jazycích. Ještě v 80. letech byl nejslavnějším tvůrcem animovaných filmů v Británii tehdy v ČSSR zakazovaný Jan Švankmajer, světovou hvězdou autorsky recitované poezie (dnes zvané slam poetry) dnešní mladou generací už patrně zapomenutý básník Miroslav Holub, a když britské časopisy vydávaly tradiční přílohu Čtení na léto, která z každé západoevropské literatury prezentovala pět nejlepších autorů, byl mezi francouzskými Milan Kundera, mezi portugalskými František Listopad a mezi německými Pavel Kohout a Jiří Gruša, který se v exilu stal ředitelem nejprestižnější diplomatické školy na světě, Diplomatické akademie ve Vídni.

Stal se jím v téže době, kdy se česká básnířka Dana Horáková stala v exilu ministryní kultury spolkové země SRN Hambursko, v téže době, kdy se Milan Kundera stal nejvýznamnějším francouzským spisovatelem, jemuž prezident François Mitterrand udělil nejvyšší francouzské vyznamenání, Řád čestné legie, a v téže době, kdy jeho kolega Josef Škvorecký za vybudování českého (!) exilového nakladatelství 68Publishers dostal ve své nové vlasti Řád Kanady…

 

Jídelní lístek,sepsaný po okupaci; foto archiv autora

Za tímto největším dějinným úspěchem našich krajanů stál příběh československých 60. let a roku 1968:

V 60. letech se plně zhodnotila štědrá státní finanční podpora tehdejšího režimu nejen pro sport, ale především pro kulturu a média, postupně zbavované a nakonec plně zbavené cenzury. Nechci mluvit jen o československé nové filmové vlně, která tehdy vybrala téměř všechny ceny na světových festivalech včetně dvou Oscarů za tři roky pro zahraniční film (filmy Obchod na korze a Ostře sledované vlaky). Netýkalo se to totiž jen hraného filmu, neboť tehdy byla na vrcholu i čs. animátorská škola s těmi nejlepšími v Jiřím Trnkovi, Karlu Zemanovi a Janu Švankmajerovi, ale i ve Francouzi Jeanu Effelovi a Američanu Genu Deitchovi (tvůrci Toma a Jerryho), kteří se za kvalitním animovaným filmem přistěhovali do Prahy, tak jako se později dnešní světoví režiséři Emir Kusturica a Agnieszka Hollandová vydali do Prahy film studovat. (A že si následník kambodžského královského trůnu, dnešní král Norodom Sihamoni, ze všech světových škol vybral pro studium baletu právě pražskou konzervatoř a později HAMU, také nebude náhoda.)

V dnešní situaci české kultury je těžké si představit, že k dramaturgii posledních Formanových československých filmů se nabídl svého času nejslavnější světový scenárista Jean-Claude Carrière, který se pak stal scenáristou jeho prvních amerických děl, a že majitelem filmových práv na Keseyho román Kirkem Douglasem byl Forman osloven, aby natočil Přelet nad kukaččím hnízdem ještě jako československý režisér už v roce 1966 (!). Že Slovák Juraj Jakubisko si vyměňoval herce a štáby s legendárním Italem Federicem Fellinim, díky čemuž později titulní roli v jeho Perinbabě hrála hvězda italského neorealismu Giulietta Masina, a snad nejslavnější francouzský režisér té doby, Francouz Allain Robbe-Grillet, si pokládal za čest natočit s československými herci a štáby dva filmy, počínaje symbolickým Mužem, který lže (1968) ze Slovenského národního povstání, v němž hrál hlavní roli slavný Jean-Louis Trintignant.

Že novela Arnošta Lustiga Dita Saxová, o jejíž adaptaci s československým štábem si řekl legendární italský neorealista Michelangelo Antonioni, byla nakonec svěřena českému režiséru Antonínu Moskalykovi jen proto, že Barrandov nedokázal slavnému režisérovi nabídnout honorář alespoň na úrovni minimální světové mzdy. (Přesto film pod Moskalykovým vedením získal Stříbrnou mušli na MFF v San Sebastianu.) Že československý film Jindřicha Poláka Ikarie XB 1 (1963), který byl v roce 2016 zařazen do zlatého fondu světové kinematografie Cannes Classics, se jak grafickým konceptem, tak dějovým syžetem přiznaně stal inspiračním zdrojem legendárního Clarkova a Kubrickova filmu 2001: Vesmírná odysea (1968).

 

 

Že oba proslulé československé vynálezy v oblasti syntézy divadla a filmu, první světový multimediální program Laterna magika (založená na předválečném principu theatergraphu E. F. Buriana) a první světový interaktivní program Kinoautomat (oba projekty získaly hlavní ceny na světových výstavách 1958 v Bruselu a 1967 v Montréalu a jejich představení později zakoupila řada západních produkcí, v případě zájemců o princip Laterny magiky přeplatil Američana Walta Disneye Francouz Jacques Tati) se spolu s Krejčovým Divadlem za branou staly nejznámějšími exportními programy v západní Evropě a v USA, a když bylo v roce 1972 normalizačním režimem Divadlo za branou zavíráno, protestovali proti tomu Friedrich Dürrenmatt, Arthur Miller i Ingmar Bergman. (Když bylo ovšem v roce 1994 státem zrušeno podruhé, neozvala se už ani myš...)

Nejvýznamnější německojazyčný divadelní časopis, měsíčník Theater Heute, v 60. letech napsal, že divadelní bůh sídlí v Praze. Na to, že o nás ‘na druhé straně‘ věděli, měly velký vliv kulturní osobnosti, jako ředitel Městských divadel pražských Ota Ornest, který už od konce 50. let zval významné západní dramatiky (jako byli zmínění Friedrich Dürrenmatt a Jean-Paul Sartre, Agatha Christie, Marcel Achard či Félicien Marceau) na premiéry jejich her ve svém divadle či A. J. Liehm, který zval do Československa hvězdy tehdejšího filozofického nebe, jako Francouze Jean-Paula Sartra a Rogera Garaudyho a Rakušana Ernsta Fischera. Tomu, aby hvězdy přijížděly, pomáhali i slavní krajané-exulanti, jako britský dramatik Tom Stoppard (narozený ve Zlíně) či dvorní fotograf Beatles, bratislavský rodák Dezider Hoffman, který docílil, že se v roce 1966 vzniklý festival populární hudby Bratislavská lyra stal jediným svého druhu na východě, navštěvovaným hvězdami.

Když Marek Eben v červenci 2019 zahajoval karlovarský filmový festival, vysvětloval zahraničním hostům fenomén obloženého chlebíčku a zmínil se, že před 30 lety nastala doba, „kdy chlebíčkům konečně odzvonilo a porevoluční festival je ukázkou kulturnosti českého národa“. K prvním 43 letům festivalu, založeného v roce 1946, uvedu jen tolik: Oproti současné době, kdy je vrcholem programu tradiční koupání nahých českých herců v místních kašnách a říčce Teplá, byla kulminačním bodem karlovarského festivalu (a celé české kultury) 60. léta 20. století. Tehdy ještě nebyl k dispozici Marek Eben ani chřestový sorbet, nicméně festival moderoval Miroslav Horníček a chlebíčky na něm jedli Luis Buñuel, Tony Curtis, Claudia Cardinalová, Henry Fonda, Franco Nero, Bernard Blier, Jean-Claude Brialy, Georges Sadoul, Frank Capra, Giuseppe De Santis, Cesare Zavattini...

Všechny tyto ´hvězdy´ se potom odvděčily nejen svými protesty proti okupaci, ale i tím, že československým osobnostem, které většinou skončily v exilu nebo disentu, podaly pomocnou ruku podobným způsobem, o němž jsem v této rubrice už vyprávěl. Mexický prezident José López Portillo podmínil dodávku uhlí skomírající Fidelově Kubě, o niž byl požádán Sovětským svazem, tím, že mu bude legálně vydána šestinásobná medailistka z olympijských her 1968 v Mexiku Věra Čáslavská, která odmítla odvolat svůj podpis pod Vaculíkových 2000 slov a protest proti srpnovému sovětskému vpádu a byla za to v 70. letech potrestána prací uklízečky v sportovních objektech… López namísto navrhovaných jednání v Moskvě odjel v roce 1978 do Prahy a smlouvu o dodávce mexického uhlí skomírající Fidelově Kubě s prezidentem Husákem (za přítomnosti sovětských orgánů) vyměnil z ruky do ruky za pas, výjezdní doložku a povolení práce v Mexiku pro Čáslavskou, pro kterou už měl připraveno místo trenérky mexického gymnastického dorostu stejně jako pro jejího manžela Josefa Odložila místo trenéra běžeckého dorostu.

I kvůli většímu povědomí o osudu Emila Zátopka, který ze stejného důvodu v první polovině 70. let pracoval jako hloubič studen pro firmu Stavební geologie, vznikl britský film The Games (Hry), který napsal autor Žluté ponorky, romanopisec Erich Segal, píseň k němu napsal Elton John a roli Emila Zátopka v něm ztvárnil Charles Aznavour. Dokážete si představit dnešní mezinárodní umělce či hlavu státu, kteří by udělali něco takového pro sice slavné, ale v zásadě nepatrné sportovce z východní Evropy?

 

Malůvka ze srpna 1968; foto archiv autora

Po zničení Pražského jara se do hledáčku světového nejen politického, ale i kulturního dění dostalo pro změnu dění v normalizačním Československu. Americký dramatik Arthur Miller napsal hru Strop v arcibiskupském paláci, která pojednávala o hradčanském domě Jiřího Muchy, do kterého StB nechávala volně chodit disidenty, aby je tam odposlouchávala. Američtí spisovatelé Philip Roth a John Updike zpracovali své zážitky z normalizační Prahy v novelách Pražské orgie (2019 adaptována do filmové podoby) a Bech in Czech, kterou Updike pro atmosféru začal doslovným úryvkem z (pro mezinárodní čtenáře nesrozumitelného) českého překladu své předchozí knihy zakázaným spisovatelem, nyní překladatelem Antonínem Přidalem.

 

 

Brit Tom Stoppard pak napsal o dění v normalizačním ČSSR hned tři hry: Krhútův Macbeth (o bytovém divadle u Vlasty Chramostové a Stanislava Miloty, kde se uváděl Hamlet v adaptaci Pavla Kohouta), Profesionální faul (popis návštěvy bytového semináře Charty 77) a Rock´n´roll, epopej českého undergroundu od 60. let po koncert Rolling Stones na Strahově v roce 1990.

V západních produkcích také vznikly renomované filmové adaptace románů českých autorů (Artur London: Doznání, režie: Costa-Gavras, hlavní role: Yves Montand. Francie 1970; Zdeněk Mlynář: Mráz přichází z Kremlu, režie: Leslie Woodhead, hlavní role: Julian Glover, UK 1980; Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí, režie: Philip Kaufman, hlavní role: Daniel Day Lewis a Juliette Binoche, USA 1988), a mnohé hvězdy západoevropského filmu se naopak objevily v československých filmech, často přepisech největších literárních pokladů české literatury.

Tak se Brit Peter Ustinov, dokonce v česky mluvené roli, objevil v Klapzubově jedenáctce autora a režiséra Eduardů Basse a Hofmana (1967), slavní francouzští Funèsovi četníci Berlicot a Perlin (Michel Modo a Patrick Préjean) se objevili v högerovské detektivce Kde alibi nestačí (1961), respektive v seriálu Cirkus Humberto (1988), opět podle Eduarda Basse a v režii Františka Filipa, a tuto tradici už po převratu zakončily britský herec Jeremy Irons v roli vězně v Menzelově filmové adaptaci Žebrácké opery (1990) a francouzské hvězdy Michel Piccoli a Philppe Noiret v hlavních rolích Weissova filmu Marta a já (1990) a ve filmovém zpracování Hrabalovy Příliš hlučné samoty (1994), která byla mimochodem v roce 2007 znovu natočena v USA i jako animovaný film, k němuž hlasy vytvořil americký herec Paul Giamatti.

Od pilotního prvního dílu seriálu Oty Hofmana a Jindřicha Poláka Pan Tau, natočeného pro západoněmecké sponzory už v roce 1966 (jehož posledních 14 dílů v hlavní roli s britským komikem Mattem Edwardsem mimochodem v roce 2020 vyrobila v angličtině německá televize Caligari Film), sponzorovaly především západoněmecké televize všechny nákladnější československé filmy a seriály: od druhé řady Nemocnice na kraji města (1980) až po série o Lucii a formelácích, Chobotnicích z 2. patra, Kačence a strašidlech, ale i Arabelu, Rumburaka, Létajícího Čestmíra, Křečka v noční košili atd.

 

 

Speciální kapitolou pak byl seriál-manifest Pražského jara 1968 Píseň pro Rudolfa III., jehož význam svým účinkováním ztvrdily tehdejší hvězdy západoevropské hudební scény, Němec Udo Jürgens či Francouz Hughues Aufray, a jeho volné pokračování Revue pro následníka trůnu z roku 1969, které si od autora seriálu po okupaci přímo v němčině objednala západoněmecká televize Südwestdeutsche Rundfunk Baden-Baden a jejímiž hlavními hvězdami byli kromě české trojice Golden Kids (Neckář-Kubišová-Vondráčková) i celoevropská hvězda původem z Dánska Gitte Hænning a Němec Knut Kiesewetter, zpěvák Beatles z doby jejich hamburských začátků.

K nejoceňovanějším autorským tvůrcům animovaných filmů dneška pak patří američtí bratři Stephen a Timothy Quayové, kteří za svůj inspirační zdroj pokládají „pražské umění Kafky, Janáčka, Rilkeho a Švankmajera“, a dva ze svých nejoceňovanějšéch filmů, Cabinet of Jan Svankmajer (1984) a The Phantom Museum (2003), natočili na hudbu největšího českého filmového hudebního skladatele a spolutvůrce československého filmového zázraku 60. let Zdeňka Lišky. Tak se naplnila slova britského producenta, majitele vydavatelství Finders Keepers´ Records Andyho Votela: „Nemám rád, když se říká, že česká nová vlna po Pražském jaru zanikla. Nezanikla, změnila se v něco jiného, svým způsobem úžasného. S většími omezeními musela prostě promlouvat jiným způsobem.“

Tento zasloužený respekt západu pro Československo, který se vzájemně podpůrným kulturním systémem východu udržel naše umění na samé špičce světové kultury a vydržel až do konce 80. let, do pádu bipolárního světa a legendární věty klíčové figury nového režimu, prvního porevolučního ministra financí Václava Klause: „Je třeba skoncovat s obrazem Československa jako země umění a kultury.“ O fatálních následcích této věty pro dnešní Českou republiku a její kulturu si povíme víc později…

 

Vložil: Tomáš Koloc

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace