Rok 1968 a Československo: Dubček a jeho nejúspěšnější sociálnědemokratická strana v Evropě. Svět Tomáše Koloce
komentář
21.08.2021
Foto: Se svolením: ÚSTR / Jiří Matoušek
Popisek: Srpen ´68 v Praze
FOTO VIDEO Vyprávění o Pražském jaru 1968, které bude předmětem tohoto textu, má (přestože vychází 21. srpna) jasné poselství: rok 1968 nebyl o 21. srpnu, ale o tom, co mu předcházelo – stejně jako československá 60. léta nebyla o boji dvou frakcí komunistů, ale o dokonání demokratizačních a zároveň socializačních tendencí, nastoupených už Tomášem Garriguem Masarykem a Edvardem Benešem. (Vicešéf naší mise při OSN roku 1968 Miroslav Polreich: „V Polsku a Maďarsku šlo o násilné lomcování řetězy s věšením na lucerny, u nás doslova o pokojné celonárodní referendum o demokratizaci socialismu.“) Vrcholným datem Pražského jara byl pak 26. červen 1968, který dal poslední razítko na celé směřování 60. let: toho dne byla totiž většinovým rozhodnutím parlamentu ČSSR poprvé v našich dějinách zrušena cenzura…
Autor tohoto textu nezastírá, že jeho názor na Pražské jaro 1968 je dán i jeho rodinným zázemím, které je podobné tisícům dalších podobných příběhů. Oba jeho dědečkové, aniž se v té době ještě znali, měli podobný životopis jako autor manifestu Pražského jara 1968 ‘Dvou tisíc slov‘, Ludvík Vaculík: oba byli narození ve 20. letech 20. století, oba pocházeli z rodin, jejichž otcové byli před válkou nezaměstnaní, oba po válce vstoupili do KSČ, což jim jako prvním z rodu po stoletích neexistence takové možnosti dalo šanci studovat, oba v 60. letech udělali v rámci svých odborností kariéru, oba na svých místech nadšeně podporovali Pražské jaro, a když jim po okupaci byla položena otázka, zda souhlasí s okupací, řekli otevřeně ne. Oba pak byli po následném odchodu ze znormalizované komunistické strany i vyhozeni z práce (jeden skončil jako vrátný, druhý jako invalidní důchodce), a oba skončili v disentu.
Alexandr Dubček na obálce amerického časopisu Time; foto archiv autora
Autorovi dědečkové zemřeli dřív, než autor stačil dospět a na 60. léta se jich zeptat, o to víc se ale, když začal rozum brát, ptal jejich generačních souputníků: Ať už šlo o lidi, kteří byli za následující normalizace ‘ve strukturách‘ (jako například scenárista Gustav Oplustil, dramaturgyně Jana Dudková, herci Vlastimil Brodský, Ladislav Chudík nebo Petr Brukner), či byli tu povolení, tu zakázaní, jako režiséři Zdeněk Mahler nebo Jiří Krejčík, emigrovali, jako spisovatelé Arnošt Lustig nebo Ladislav Grosman, ať už zůstali doma a pracovali v disentu mimo Chartu jako divadelník Vladimír Fux a diplomat Miroslav Polreich, anebo v Chartě jako filosof Jiří Hermach, kameraman Stanislav Milota a herečka Vlasta Chramostová (která byla mimochodem s Dominikem Tatarkou a Jaroslavem Seifertem jedna ze tří chartistů, které minulý režim předtím ocenil titulem zasloužilý či národní umělec) – všechny tak politicky rozdílné osobnosti se shodly na jediném: 60. léta a konkrétně rok 1968 byly tvůrčím vrcholem jejich života.
Tak se autor jako člověk odkojený v těchto věcech už porevolučním školstvím dozvěděl, že vrchol nenastal, jak nám říkají, po roce 1989, ale v 60. letech a v roce 1968, kdy došlo k optimálnímu stavu, že sociální stav naší společnosti byl v dokonalé rovnováze s pohybem k svobodě jedince a jeho vyjádření a tvorby, který byl nastoupen už za první republiky a vyvrcholila 26. června 1968 zákonem č. 84/1968 Sb. o zrušení cenzury.
Stalinistická realita Československa po roce 1948 byla kromě SSSR nejtemnější z východní Evropy. Všechny podniky včetně posledních holičských oficín byly znárodněny. Média byla centrálně cenzurována Hlavní správou tiskového dozoru při vedení komunistické strany. Vojáci, kteří za války bojovali na západní frontě, ale i řada těch, co bojovali na východní frontě a v levicových interbrigádách, byla vyhozena z armády, uvězněna i popravena. Jména a práce emigrantů a odpůrců režimu byla ve veřejném prostoru nezveřejnitelná. Kromě lidí se zvláštním povolením byly pro všechny ostatní hermeticky uzavřeny státní hranice, a kdo se je snažil překročit, vystavil se nebezpečí zastřelení či dlouholetého věznění. Počet poprav z politických důvodů se dotkl čtvrtky tisíce a různými druhy perzekuce bylo postiženo čtvrt milionu občanů z patnáctimilionového státu.
Výběr osobností v období Pražského jara, foto archiv autora
Po úmrtí sovětského vůdce Stalina v roce 1953 a kritice z úst jeho nástupce Chruščova se ale i u nás mezi komunisty začalo probouzet jejich reformní křídlo – zejména poté, co se počátkem 60. let vrátili z vězení či z ´pracovně-nápravného´ procesu komunisté, kteří tam byli uvrženi svými stalinistickými soudruhy. Řada z těchto potrestaných potom nastoupila významnou roli v reformním procesu (Josef Smrkovský se stal předsedou parlamentu, František Kriegel šéfem Národní fronty, Josef Pavel ministrem vnitra a Eduard Goldstücker kandidátem na prezidenta), základ hnutí ale tvořili ti, kteří se styděli za svou slepotu či zbabělost z 50. let.
Jak bylo v naší zemi zvykem, jako první se do režimu opřeli umělci: Jaroslav Seifert a František Hrubín už v roce 1956 veřejně požadovali propuštění svých literárních kolegů, kteří byli uvězněni pro názory, neodpovídající doktríně režimu, a vedoucí Ústavu marxismu-leninismu Jiří Hermach si z Marxova díla vybral kapitolu Svrchované nebezpečí kasárenského komunismu, která sto let předtím přesně vystihla dobu totalitního socialismu, a začal o ní od roku 1968 postupně přednášet na všech okresních a krajských sekretariátech KSČ, kterých bylo tehdy 120. Správnost tohoto způsobu obracení bývalých stalinistů na reformní demokratizátory se projevil tím, co se stalo, když svou lekci přednesl v posledním okrese: začalo Pražské jaro…
60. léta byla dobou, která se vzpírá hodnotícím šablonám, šířeným dnešními opět silně zideologizovanými médii. Dokud v Sovětském svazu vládl reformátor Nikita Chruščov, byl demokratizační vývoj československých 60. let v bezpečí. V roce 1964 se v SSSR pučem dostal k moci neostalinista Leonid Brežněv, ale československá demokratizace přesto postupovala dál. Většina politických vězňů byla propuštěna už v roce 1960, ti, jejichž paragraf se týkal zbraní, do roku 1964, poslední vězeň na politický paragraf, ministr vnitra fašistického Slovenského státu Alexander Mach, byl propuštěn v květnu 1968.
Už v průběhu 60. let zase mohla vycházet díla bývalých vězňů 50. let, která jejich věznění často reflektovala: antikomunistů Stránského a Pecky, katolických autorů, jako byli Renč, Zahradníček, Rotrekl, či jejich neuvězněných, ale zakázaných kolegů, jako byli Reynek, Deml či Váchal. V 60. letech u nás byli poprvé vydáni autoři, jako Alexandr Solženicyn, Ivan Bunin a Boris Pasternak, kteří v té době v SSSR byli už zase tabu. Román letce RAF Richarda Husmana Nebeští jezdci vyšel už v roce 1964 a roku 1968 byl podle něj natočen film Zdeňka Mahlera a Jindřicha Poláka, který měl odčinit jejich dlouholeté potírání a strádání.
V oficiálním časopisu Československého svazu mládeže Student tehdy vyšel rozhovor s českým spisovatelem Egonem Hostovským, který v roce 1948 emigroval do USA, a také rozhovor s vedoucím československého vysílání ‘nepřátelské‘ Svobodné Evropy Jaroslavem Pecháčkem, jeho předchůdcem Juliem Firtem, zástupcem Samuelem Bellušem a třemi oblíbenými redaktory stanice. Redaktoři Studenta tento rozhovor vytvořili přímo v sídle Svobodné Evropy v Mnichově. Československá redakce Svobodné Evropy snahy Pražského jara ocenila nejen podporou ve svých pořadech, ale také tím, že po okupaci 21. srpna 1968 přestala vysílat a namísto svého programu sdílela na svých vlnách vysílání okupovaného Československého rozhlasu, a poté co se ukázalo, že zápas Pražského jara je prohrán, okamžitě nabídla emigraci a místo redaktora (na něž se mezi exilovým novinářstvem stála dlouholetá fronta) čtyřem pracovníkům ‘komunistického‘ Čs. rozhlasu: Slávovi Volnému, Karlu Jezdinskému, Josefu Jedličkovi a Milanu Schulzovi. Od poloviny 60. let už běžný občan mohl poměrně volně vyjíždět na Západ a rok 1968 (paradoxně i díky okupaci na jeho konci…) už otevřel hranice všem – a zcela dokořán. (Opětovně zavřeny pak byly až v říjnu 1969.)
Členové liberálního křídla komunistické strany v roce 1968 uzákonili kromě aktu zrušení cenzury, který pro národ představoval symbol změn, i rehabilitace těch, které v předcházejících letech pronásledovali (bývalí vězni si založili vlastní klub K 231), povolili dříve zrušené soukromé živnosti a dosud zakázané církve a společenské organice a ten nejprogresivnější z nich, lídr jihomoravské KSČ Jaroslav Šabata, začal připravovat obnovení stran, které byly mimo tehdejší povolený svazek Národní fronty (kam kromě komunistů po celých 40 let minulého režimu patřili i lidovci, národní socialisté, slovenští demokrati a křesťanští-republikáni) – a také projekt svobodných voleb. Díky svému liberálnímu křídlu československá komunistická strana v 60. letech dosáhla toho, že se o ní na Západě znovu začal říkat stejný bonmot, jaký o ní koloval za první republiky (do doby, než v ní uchopil moc stalinista Gottwald): „Komunistická strana Československa je nejúspěšnější sociálnědemokratická strana v Evropě.“
Tím se režim v Československu pod vedením strany, která ho před dvaceti lety unesla do totality, zreformoval natolik, že se vrátil k definici parlamentní demokracie – čímž se ale zároveň naplnily obavy, které slavný klaun vyjádřil už na jaře 1968 v jednom z manifestů Pražského jara, seriálu rozhovorů Co tomu říkáte, pane Werich: „Ale musí se to hlídat, aby ta obleva nepřetekla na pozemky dalších majitelů a aby oni nepřišli sem a nechtěli nám s ní třeba pomáhat jinak, než my sami chceme...“ Měl naprostou pravdu: Po neúspěšných jednáních v Drážďanech, Moskvě a Čierné nad Tisou (na nichž se představitelé zemí Varšavské smlouvy snažili našim demokratizátorům Pražské jaro rozmluvit) přišel jako první s myšlenkou okupace vůdce komunistického Východního Německa Walter Ulbricht.
Vůdce sovětských komunistů, Ukrajinec Leonid Brežněv (který měl k Československu blízký vztah, protože druhou světovou válku skončil ve východních Čechách jako osvoboditel Vysokého Mýta) byl původně proti, pak ale otočil. Vedle něj v politbyru pro okupaci hlasovala formální hlava státu, předseda parlamentu Ukrajinec Nikolaj Podgornyj, předseda ukrajinských komunistů Petro Šelest a ministr zahraničí, Bělorus Andrej Gromyko. Proti byl předseda vlády, Rus Alexej Kosygin. Za velitele operace byl vybrán rovněž příslušník neruské národnosti, Ukrajinec Andrej Grečko, a během zasedání Rady bezpečnosti OSN se za tuto ‘ruskou okupaci‘ postavily i ukrajinská a běloruská reprezentace, které měly už tehdy v OSN své samostatné zastoupení.
Československý tisk v období Pražského jara; foto archiv autora
Přestože fotografie Alexandera Dubčeka už na jaře 1968 vyšla i na titulní straně časopisu Time, sovětsko-polsko-východoněmecko-maďarsko-bulharskou okupaci ČSSR po zprávě sovětského velvyslance v USA Anatolije Dobrynina den předem (respektive tentýž den, protože první cizí jednotky překročily naše hranice už 20. srpna 1968 ve 23 hodin) odsouhlasil sovětské administrativě i americký prezident Lyndon Johnson (in: Archiv zahraničních vztahů USA, svazek 17 – Východní Evropa). ‘Nejúspěšnější sociální demokracie v Evropě‘ byla nebezpečná oběma hegemonským režimům tehdejší zeměkoule...
Václav Havel, tehdejší dramaturg Divadla Na zábradlí, který se právě vrátil z cesty na Západ, kde se setkal s Jiřím Voskovcem a Pavlem Tigridem, se sice po okupaci s přítelem Janem Třískou stal hlavním hlasem ilegálního protiokupačního vysílání liberecké redakce Čs. rozhlasu (byli v době okupace na dovolené v blízkém Hrádečku), ale těsně potom začal význam Pražského jara zpochybňovat. Na stránkách periodik Listy, Plamen, Tvář a Host do domu vedl polemiku s Milanem kunderou a jeho statí Český úděl, v níž Kundera tvrdil, že Čechoslováci tím, oč se pokusili v Pražském jaru, totiž o skloubení socialismu a svobody, došli vrcholu své historické existence, a svou nenásilnou reakcí na okupaci se dostali ještě dál – zatímco Havel (pro kterého byl sociální rozměr minulého režimu nedůležitý), se dal slyšet, že takový názor je směšný, a že pokud jsme se snažili obnovit svobodu slova a demokracii, obnovovali jsme jen to, co dávno mají všechny standardní západní demokracie.
Po letech, těsně před smrtí, Václav Havel svůj názor změnil, když roku 2009 zveřejnil text Seznam těch, kteří se zasloužili o svobodu, v němž uvedl nadpoloviční většinu reformních komunistů z roku 1968, a poté, když v jednom ze svých posledních rozhovorů (namísto polistopadové doby, kdy se stal prezidentem!) prohlásil za nejlepší dobu svého života 60. léta. Co ho k tomu vedlo, si řekneme v zítřejším, nedělním textu, který bude pojednávat o tom, které hodnoty Pražského jara 1968 navzdory okupaci přežily normalizaci a které se, obrazně řečeno, dostaly do pokladnice hodnot celého lidstva.
Vložil: Tomáš Koloc