Vždyť jste i sedlákům pro smích! Že mluví česky? Možná dneska, ale zítra…? Svět Tomáše Koloce
komentář
15.08.2021
Foto: Česká televize
Popisek: Česká vlajka v konkurenci dějin a globalizace
Před týdnem, po zveřejnění mého druhého ‘olympijského‘ textu v této rubrice, mi pípla esemeska, v níž se mě šéfredaktorka Krajských listů.cz ptala, co by se stalo, kdyby se český bronzový medailista z Tokia, jinak syn běloruských rodičů, který se kvůli mezinárodním dokladům v anglické transkripci i v našem tisku jmenuje Alexander Choupenitch, s českým občanským průkazem na své jméno v české transkripci (Šupenič) vydal přes hranice, a tam ukázal občanku i pas – a každý jeho doklad by byl vystaven na jiné jméno…
V pokračování svého olympijského textu z minulého týdne nadřízené odpovídám: Samozřejmě, že pan Šupenič má i v české občance totéž, co v mezinárodních dokladech: Choupenitch. Jeho rodiče, operní pěvci Národního divadla Brno k nám přišli ze země s jiným písmem, jejich primární doklady i přepis jejich jmen byly v angličtině – a tak to už musí zůstat i v jeho českých dokladech. Kdyby se ovšem stalo, že by si olympijský medailista vymohl české doklady se slovanským přepisem svého příjmení (vím od přítele, který nyní vymáhá totéž, že to jde – ale žádá to určité úsilí a poplatky) a pak s pasem i občankou na jiné jméno přestoupil hranice, záleželo by na tom, kterým směrem by hranice přešel. Pokud by si jeho doklady prohlíželi v sousedním slovanském Slovensku či Polsku, neměl by problém.
Nejen Slované, ale vůbec všechny malé národy východní Evropy jsou zvyklé na to ovládat alespoň na úrovni čtení několik cizích jazyků. Každé české dítě nejdéle od druhého stupně základní školy ví, že jeho soused z činžáku s německým příjmením Weinstub se čte Vajnštúb, další soused s polským jménem Placzek se čte Plaček a o sousedce s maďarským jménem Nagyová (nejen proto, že se tak jmenovala slavná tajemnice bývalého českého premiéra) ví, že se čte Naďová. Nevím jak dnes (už 16 let nemám televizi a rozhlas poslouchám sporadicky), ale ještě za mého jinošství bylo pravidlem, že čeští televizní a rozhlasoví komentátoři nadto ovládali fonetiku angličtiny, francouzštiny, italštiny, holandštiny, španělštiny, portugalštiny a dokázali spatra přečíst, že český herec s francouzským jménem Felix le Breux se čte Felix L Bré, a angolský prezident s portugalským jménem, který se jmenoval José Eduardo dos Santos, se čte Žosé Eduardu duš Santuš. Celní úředníci, kteří s oblibou sledovali sportovní zprávy, se od nich v tom příliš nelišili.
A tady se opět dostáváme k rozdílu mezi evropským východem a západem: evropský východ (aspoň jeho příslušníci od určitého věku) tohle umí stále, jenže západ (ze dvou světových stran Evropy dnes ten bohatší) tohle neumí… Proto i pražské Národní divadlo (které bylo jen snem pro průkopníky typu Václava Tháma či Josefa Kajetána Tyla - doslova umřeli hlady, aby se plakáty mohly psát a divadlo v Čechách mohlo hrát česky) když dává Labutí jezero, píše na plakáty „TCHAIKOVSKY – aby nepřišlo o západního turistu, který by ve slově ČAJKOVSKIJ klasika nepoznal.
Celá tato změna je dána nejen výdělkem, ale i změnou režimu a naší orientace z východu na západ a celkovým pohybem lidstva ke globalizaci, která bohužel likviduje krajovou diverzitu. Po stu letech formální nezávislosti jsme se opět vrátili do lůna nadnárodního celku, čímž jsme opsali kruh, který se dá jednoduše ukázat na rodině jednoho z našich předních herců, který je držitelem prestižní ceny Thálie za celoživotní herecko-pěvecké mistrovství v kategorii muzikál-opereta (v letech 1993 - 2003 byl i ředitelem největší české scény v tomto žánru; Hudebního divadla Karlín) a mimo jiné je i známý dabér (mj. český hlas Clinta Eastwooda):
Fáze 1: Dokud jsme byli součástí Rakouska-Uherska, rod Ladislava Županiče, původem chorvatská šlechta Županićové, se nejprve psal Schupanich, protože jsme byli Rakousko-Uhersko s úředním jazykem němčinou.
Fáze 2: Přišlo národní obrození a vznik nezávislé Jugoslávie a Československa, a mnozí členové rodu se jako uvědomělí Slované v Chorvatsku začali psát správně Županić - a v českých zemích Županič.
Fáze 3: Trend Evropské unie, v níž někteří vrcholní politici už dnes žádají federalizaci, povede k jednotným dokladům, které (přestože po brexitu v EU zbylo jen čtyři a půl milionu anglicky mluvících Irů) budou logicky v angličtině: nemá-li se poprat půlmiliarda obyvatel EU, kteří už dnes píší třemi písmy (kromě latinky i řeckým písmem Řecka s Kyprem a v Bulharsku cyrilicí) a mluví (kromě starověkých jazyků jako je baskičtina a řečtina) jazyky románskými, germánskými, keltskými (francouzští Bretonci), baltskými (Litevci a Lotyši), slovanskými, ugrofinskými (Maďaři, Estonci, Finové, švédští a finští Laponci) i semitskými (obyvatelé Malty). Bronzový olympijský šermíř Alexander Choupenitch a další děti rodičů s anglosaskými mezinárodními doklady jsou tak průkopníky – a vnuci Ladislava Županiče se budou za pár let v českých, chorvatských i mezinárodních dokladech pro změnu psát Zhupanich, já budu v dokladech Kholotz, a šéfredaktorka Vanchova – možná dokonce nepřechýleně Vancha.
Je to vývoj neodvratný, který je třeba vzít na vědomí, což ale neznamená, že by to lidem jako jsem já nemohlo přijít líto až do té míry, že se budou snažit ho zpomalit. Když jsem si v těchto dnech (jak jsem zmínil, nemaje doma televizi) po letech stáhnul do počítače 51 let starý televizní seriál podle 115 let staré knižní přílohy F. L. Věk, pojednávající o době počínajícího národního obrození před 230 lety, některé dialogy mi tam přišly, jako by byly vyřčeny dnes:
Šmíd: „Víno se česky objednává docela pěkně. Ale co si slibuješ jako vzdělaný člověk od české řeči, od českého divadla, od české poezie? Česká kultura nikdy nemůže být vepředu. Copak to nevidíš? Tam, kde Němci už dávno používají velkou násobilku, vy se pořád učíte sečítat jedna a jedna, a ani to vám moc nejde.“
Věk: „Mluvíš o nás jako o cizích…“
Šmíd: „Ano. Jako vzdělaný člověk se považuju za Němce, za světoobčana. My Němci máme Schillera, máme Lessinga, máme Goetha. A vy? Kdo je váš klasik? Doktor Thám, který se kvůli českému divadlu vzdal místa na místodržitelství? To je věru český Lessing! Pár knížek na pijavém papíře… Františku, vem rozum do hrsti, copak to má smysl? Vždyť jste i sedlákům pro smích! Že mluví česky? Možná dneska, ale zítra budou všichni němčit, protože německy se líp prodává na trhu…“
O tom, že v době tohoto rozhovoru psaly hvězdy tehdejší i dnešní německé filozofie Lessing a Herder o budoucí historické úloze Slovanů, a Goethe, který ovládal základy češtiny, překládal báseň Kytice do němčiny, nevěděl nejen tehdejší globalista Šmíd, ale nevědí o tom ani věční ‘čeští sedláci‘ – kteří dnes své děti posílají už i do jeslí, kde se mluví anglicky…
Když jsem po dokoukání seriálu uvažoval nad naším národem (což ovšem dělám skoro pořád i bez něj), uvědomil jsem si, že jeho jediný skutečně převratný dějinný úspěch, který nebyl dosud zvrácen žádnou ‘kontrarevolucí‘, byla právě záchrana jeho původního jazyka za národního obrození. Když si uvědomíme, že mnohé velmi silné, často i imperiální národy (Egypťané, Asyřané, Mayové, Mandžuové, Irové, Skotové…) to nezvládly a svůj původní jazyk v tlaku dějin neuhájily, pak teprve nám dojde, jak věčný čin bylo obětování se oné hrstky Thámů a Tylů, kteří tehdy byli Šmídům pro legraci. Byl to čin, který – jak mi onehdy správně připomněl můj přítel, básník Rostislav Opršal – dodnes není skončený…
Vložil: Tomáš Koloc