´Já nejsem geniální idiot, to se Olbracht mýlí. Já jsem jen obyčejný idiot.´ Haškův život v rozhovoru s Radko Pytlíkem. Svět Tomáše Koloce

FOTO, VIDEO Před sto lety začaly vycházet Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, nejslavnější česká kniha, která byla přeložena do více než 60 jazyků, dočkala se 16 filmových a televizních adaptací včetně zahraničních (britské, německé, rakouské, ruské, polské i ukrajinské) a její pokračování napsali takoví umělci jako německý dramatik Bertolt Brecht nebo americký spisovatel Joseph Heller. PhDr. Radko Pytlík (nar. 1928) se autorem Švejka začal zabývat mnohem dříve, než se stal otcem Vojty Dyka – už v roce 1952 o Jaroslavu Haškovi napsal doktorskou práci a od té doby dvě desítky knih. Ten nejpovolnější nám v rozhovoru řekl, jak žil a kdo skutečně byl legendární spisovatel, politický komisař Rudé armády, přítel bolševických vůdců a autor písma pro asijský jazyk burjatštinu.

Pan doktor Pytlík přišel asi o půl hodiny později, a když odemykal dveře svého podkrovního ateliéru, už první slova, která jsem od něho slyšel, zněla haškovsky: „Vždycky vyvrátí mříž a berou jen drobné hloupé věci, co se jim vejdou do kapes. Loupež se stala obecným způsobem života. Co si dáte k pití?“ Poprosil jsem o čaj a začal jsem se ptát.

Jaký byl profil Jaroslava Haška po jeho vstupu do české žurnalistiky na přelomu 19. a 20. století?

Ve své době nejvzdělanější český novinář, mluvící a píšící česky, německy, maďarsky a rusky, který byl většinou svých omezených současníků považován za opilce, ale ve skutečnosti byl génius, který se snažil dráždit a ničit průměrnost svého okolí. Pražská policie o něm založila spis, který je stejně tlustý, jak býval telefonní seznam. Dozvídáme se z něj, že Hašek stahoval vlajky na Václavském náměstí, popral se s číšnicí, když mu přinesla účet, a hájil se tím, že mu ukradla hodinky, chtěl v noci skočit do Vltavy (což zpracoval i literárně) a tak dále. Tento duch, kterého nám závidí literatury celého světa (vůdčí americký satrik 20. století Joseph Heller, autor románu Hlava 22, si kupříkladu vypůjčil jeho Švejka do svého posledního románu Zavíráme! - pozn. Tomáš Koloc), byl mimo jiné šest neděl ve vazbě za tuláctví a drobné přestupky. Je ale třeba říct, že nebyl sám: to, co dělal, bylo vyjádřením revolty celé generace anarchistů, která se objevuje vždy v dobách krizové společenské omezenosti – podobně řádili i Fráňové Šrámek, Gellner nebo S. K. Neumann.

 

Jakými tématy se Hašek zabýval jako publicista?

Když konečně sehnal pevné zaměstnání, stal se novinářem na tom nejnižším stupni hierarchie – byl lokálkářem v národně-socialistickém Českém slově a chodil na novinářské burzy do hospod U Brejšků a U Choděrů, což byl takový tehdejší ‘placený internet‘, kde se prodávaly zprávy a kde se v jeho době pohybovali i jeho kolegové z pražských německých deníků Egon Erwin Kisch a Max Brod. Hašek poukázal na něco, na co poukázal už Nietzsche: že totiž už vynálezem rotačního tisku došlo k takové devalvaci slova, že dnes nemá slovo prakticky žádnou hodnotu. Už tenkrát se do tisku, knih, na plakáty (a dnes do rozhlasu, televize, na internet) chrlilo tolik slov, která se namnoze používala pouze k podpoře stávajícího režimu a pamfletizaci autorit, že aby slovo svůj význam opět získalo, musí se postavit do nových souvislostí, na což Hašek přišel jako jeden z prvních.

Šel na to podobným způsobem, jaký později využili například Orwell, Burgess, Platonov či Charms – vzal soudobé hovadské novinové klišé a dal ho tam, kde spolehlivě vzbuzovalo smích. Tak například v reakci na slovo ‘pokrok‘ přednesl jednou v hospůdce s charakteristickým názvem Kravín přednášku s názvem Pokroková svině. Pojednávala o druhu ‘pokrokových sviní‘, které se zkřížily, a jejich selata vzápětí pochcípala. Jiná přednáška, která se dochovala, byla ‘kynologická‘ a pojednávala o výcviku policejních špiclů – špiclové byli tehdy oblíbená rasa psů. Další zase o zestátnění domovníků v carském Rusku – které se tehdy rozhodlo úředně podchytit praxi rozšířenou po celém světě, že co domovník, to policejní konfident (vzpomeňme na nedávné domovní důvěrníky). Tato přednáška byla jednou z mnoha, jimiž Hašek bavil tehdejší inteligentní mládež a které improvizoval na schůzích Strany mírného pokroku v mezích zákona, již si založil a jejímiž členy byli i bratři Theodor a Bohumír Šmeralovi, první z nich překladatel Marxova Kapitálu do češtiny, druhý pozdější zakladatel a první předseda Komunistické strany Československa. Znali se s Haškem z doby, kdy pracoval v Právu lidu, deníku sociální demokracie, jejímiž byli funkcionáři. Z tohoto období čerpalo jedno z nejpůvabnějších Haškových děl, Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona, které pro svou neúprosně upřímnou reflexi společnosti mohlo být celé poprvé vydáno až v šedesátých letech. Toto dílo, které doporučuji pozornosti čtenářů, nastoupilo na přelomu milénia cestu Švejka: vyšlo v němčině a pak v dalších jazycích. Z toho je patrné, že Haškovy happeningy a jejich zachycení obsahuje něco, co se stalo celosvětové aktuálním zejména v dnešní době…

 

Proč Hašek skončil na myšlenkové levici?

S inflací slova ztrácejí dnešní zmechanizovaní lidé i velkou část schopnosti vcítit se do druhých. Přitom Haškovy pohnutky není vůbec těžké pochopit: jeho otec patřil k nejhůře placené vrstvě inteligence – byl středoškolským suplentem (učitelem bez práva na trvalé místo), zemřel, když bylo Haškovi třináct let, a rodina se tím dostala v podstatě na společenské dno. Hašek díky tomu do konce života trpěl depresí ze stísněných poměrů a snažil se z nich dostat literární a veřejnou aktivitou. Byl anarchistou, pracoval pro anarchokomunistické časopisy Chuďas a Komuna, prošel před první světovou válkou národně socialistickou i sociálně demokratickou stranou, jenže obvyklou stranickou rigorozitu, neúnosné zploštění idejí a rozdíl mezi hlásanými slovy a realitou nemohla jeho čistá duše unést. Stejně jako později Hrabal nebyl ideologem ‘totality‘ ani ‘demokracie‘, ale používal selský rozum a uznal jenom ty ideály, které obstály v konfrontaci s realitou obyčejných lidí. Hašek na ten neúnosný rozdíl mezi realitou a idejemi, kterými sám krmil čtenáře, začal reagovat tak, že si sám začal psát ohlasy na svoje články a začal v novinách polemizovat sám se sebou – a v těchto polemikách se vlastně poprvé objevila hyperbolická parodie módních frází.

 

Hebrejské vydání Osudů dobrého vojáka Švejka, foto Tomáš Koloc

Dokud byl Jaroslav Hašek na volné noze, měl k dispozici 39 českých humoristických časopisů, které vycházely v tehdejší Praze. (Díky tomu literární badatelé – zejména vy – dodnes nacházejí nám dnes dosud neznámé Haškovy povídky.) Dopoledne většinou prospal, večer se vydal do hospody, kde se mu dobře psalo, často i na náměty, které mu dávali jeho kumpáni. S hotovou povídkou poslal najatého kluka oběhnout redakce, a ten se pak vrátil se stokorunou, tehdejší běžnou cenou za uveřejněnou povídku, kterou Hašek stačil za večer propít. Jak je možné, že se takový bohém nakonec doslova našel v armádě?

Z dokumentárních fotek Haška pořízených po narukování do rakousko-uherské armády čiší beznaděj a smutek, možná větší, než z období kolem roku 1911, kdy se chtěl pokusit o sebevraždu. Pak Hašek, stejně jako jeho pozdější románový Švejk (jehož postavy byly založeny na skutečných lidech) skutečně prožil budějovickou anabázi a s pucflekem Strašlipkou (do velké míry předobrazem románového Švejka, který pak jen dostal jméno Švejk, používané v dřívějších povídkách) v roce 1915 přešli na ruskou carskou stranu. Když se z bývalých vojáků armády habsburského soustátí začali rekrutovat vojáci pro carskou armádu, byl Hašek nadšeným panslavistou. V československých legiích v Rusku se sešli i Haškovi pražští literární přátelé Rudolf Medek a František Langer.

Ještě v začátcích říjnové revoluce psal naivní Hašek do legionářského Čechoslovana o tom, že legie by pod vedením otce Masaryka měly ruské revoluci pomoci, jenže pak Masaryk zavelel k urychlenému návratu (kudy jak známo tehdy nevedla jiná bezpečná cesta, než okolo zeměkoule) a legie nakonec vyhlásily Rudé armádě válku. V té době se Hašek přiklonil na stranu svých sociálních idejí, v tichosti opustil svůj útvar, prošel Moskvou, kde se seznámil s rudým komisařem Jakovem Sverdlovem. (Komisařův bratr Zalman Sverdlov se rozhodl přerušit styky s rodinou, nechal se pokřtít, v čemuž mu jako kmotr pomohl Maxim Gorkij, jehož původní příjmení Peškov převzal. Jako Zinovij Peškov se v první světové válce proslavil jako francouzský generál a přidělenec u bílých jednotek. Později byl francouzským velvyslancem v Čankajškově Číně a v Japonsku. Bratři tedy celý život stáli na opačné straně barikády - pozn. Tomáše Koloce.)

Hašek se seznámil i s Leninem a Trockým, který se stal jeho přítelem, a poté, co se Hašek stal rudým náborovým pracovníkem v Samaře, při návštěvách Samary spal Trocký vždy u Haška. Zde se také Haškovi povedl známý husarský kousek, že díky své výřečnosti nabral do řad Rudé armády celou místní pobočku Československé národní rady. V té době ještě pořád věřil, že přesvědčí Masaryka, aby se přidal na stranu rudé revoluce, a ‘naverbuje‘ tak celé československé legie v Rusku.

 

Ve věci sbližování Masaryka a Lenina se ale Hašek fatálně zmýlil. Po obsazení Samary legionáři byl na něj vydán legionářský zatykač, přitom ale rudí ho na druhé straně namísto vděčnosti chtěli zatknout pro podezření ze špionáže. Jak se z toho dostal?

Utekl do mordvinské vesničky Kamenka a čtvrt roku o něm nikdo nevěděl. Hašek potřeboval, aby ho, než se poměry vyjasní, nikdo nepoznal. Tou vesničkou ale projížděli jak rudí, tak českoslovenští legionáři. Kdyby lidem ve vesnici řekl, že je Čech, byl by v nebezpečí, že ho udají československým legiím, jimiž byl v nepřítomnosti odsouzen k smrti za zradu, ale i když už před válkou v Praze učil ruštinu, mluvil rusky s přízvukem. Hašek, který měl kromě jiného i herecké vlohy, použil svou idiotskou kreaci (z níž později vytvořil Švejka) a předstíral, že je mentálně retardovaný potomek rodiny německých osadníků z Turkestánu – ruské Střední Asie. Tuto roli zahrál natolik dobře, že když českoslovenští legionáři projížděli vesnicí a prohlíželi si povědomou postavu s pytlem přes rameno, Hašek jakoby z nemotornosti vysypal trochu zrní z pytle, který nesl, sklonil se a začal je s debilním úsměvem sbírat. Legionáři zkonstatovali, že je to skutečně turkestánský kretén, odjeli, a tak si Hašek švejkovskou kreací idiota už pomnohokráté zachránil kůži.

 

Jak se stalo, že se pak dostal i z ‘rudé klatby‘, a navíc v žebříčku hierarchie rudých tak postoupil, že se nakonec stal stranickým tajemníkem 5. armády rudých, složené většinou z neruských národností?

Přestože Hašek zejména díky závisti a nepochopení bolševiků zejména z řad rudých Čechoslováků (‘exilová KSČ‘, takzvané Československé byro při Ústředním výboru Všesvazové komunistické straně bolševiků, bylo založeno už tři roky před domácí stranou, v květnu 1918 - poz. Tomáš Koloc) i v Rudé armádě neustále očerňován (jeden jeho kolega o něm dokonce prohlásil, že se k rudé revoluci ‘přimazal‘) a i do Samary byl zřejmě poslán pro pomluvy týkající se jeho intelektuálství a lidství, jeho schopnosti si rudí nemohli dovolit nevyužít. Vychodil rudou kadetku v Leninově rodném Simbirsku (od roku 1924 Uljanovsku - pozn. Tomáš Koloc) a byl poslán do tatarského města Bugulmy jako jeho velitel. O tom pak napsal snad svou nejlepší povídku Velitelem města Bugulmy. Tam popsal skutečné události, ze kterých vyplývá, že i v Rudé armádě odmítal vykonávat jakékoli násilí. V Bugulmě měl dle rozkazu nechat zastřelit nejbohatšího statkáře, starostu a popa – které samozřejmě nechal žít. Když přijela revize, zavřel je do kozího chlívku, a když odjela, tak je zase pustil.

 

Čínské vydání Osudů dobrého vojáka Švejka, Foto Tomáš Koloc

Když to tak slyším, napadá mě: změnil se vlastně Hašek oproti předválečnému Haškovi v něčem jako voják a bolševik?

Ano, a to v pro něj zásadní věci: kvůli svému povolání přestal pít: rudí důstojníci to měli pod přísnými tresty zakázáno. To Haškovi vyhovovalo. Stal se vzorným důstojníkem, ale hrubému násilí se nikdy nepodvolil. Měl to o to lehčí, že nemusel: jádrem jeho práce totiž nadále bylo psaní a osvěta. Druhá změna se v době jeho působení v Rudé armádě projevila uvnitř: poprvé ve svém životě dostal něco, co dříve neměl: pocit lidské důstojnosti, vyplývající z funkce odpovídající jeho nadání, pocit své ŽIVOTNÍ PLATNOSTI.

Pomohla Haškově rudé kariéře nějak legenda, kterou si Hašek (jenž trpěl tím, že se ve formálním vzdělání dopracoval jen střední školy) vytvořil už v Praze: že je absolventem mezinárodně proslulé Vídeňské diplomatické akademie?

Možná, ale spíš pomohlo, že ty ze svých rudých nadřízených, kteří měli nějakou inteligenci, Hašek udivoval svou bystrostí, znalostmi, jazykovými schopnostmi a rozhledem. Jeho pohnutý životní osud ho naučil rychle se vcítit do mentality nejrůznějších společenských vrstev a národností, což z něj dnešní terminologií, udělalo dokonalého ‘PR managera‘ Rudé armády.

 

Jak vypadala Haškova kariéra po odchodu z Bugulmy?

V prvních letech sovětů vznikala nová místa, která bylo třeba rychle obsazovat, protože druh a forma agitace se rychle měnily podle toho, co potřeboval ten kraj, který byl právě obsazen. To byl případ Haška, který byl pro své jazykové schopnosti považován za odborníka na národnostní menšiny. Nejdřív byl Hašek postupně zaměstnán v předchůdci pozdějšího slavného časopisu Naš puť (Naše cesta). Jazykového korektora jeho ruských článků Vasilije Sorokina (posledního lidového komisaře přeživšího stalinské procesy) jsem poznal v roce 1957. Hašek pak byl ředitelem tiskárny v baškirské metropoli Ufě, kde se naučil turkotatarskou baškirštinu a vydával v ní noviny. Pak byl poslán za Ural a v Čeljabinsku byl šéfredaktorem rusko-německo-maďarských revolučních novin Útok, na jejichž ruskou a německou stránku přispíval vlastními články. V sibiřském Krasnojarsku vydával už noviny troje: Sovět (Rada), Vlasť truda (Síla práce) a Sibirjak (Sibiřan). V Irkutsku se naučil nejrozšířenější turkotatarský jazyk ruského Dálného východu, burjatštinu, a aby mohl vydávat burjatský časopis Ör (Úsvit), pro burjatštinu, která do té doby neměla vlastní písmo, upravil ruskou abecedu, pročež je některými burjatskými vlastenci dodnes pokládán za otce národa. Díky tomu postupně stoupal v hierarchii. Když se jako stranický tajemník 5. armády začal učit čínsky, vkládal do svých projevů čínská slova tak dobře, že se nakonec stal velmi populárním i u čínských komunistů.

Co bylo hlavním impulsem, který způsobil, že tato kariéra skončila?

Oficiálně to byla žádost vznesená rudými revolucionáři z nově založeného Československa, kteří v době vzniku republik rad (neboli sovětských republik) v sousedním Německu, Maďarsku a na Slovensku ucítili během bouří horníků ve zbídačelém Kladně možnost na převrat i u nás, a prosili rudou Moskvu o posilu. ‘Posila‘ Hašek se vracel opačnou cestou než jeho někdejší spolubojovníci z legií, kteří objeli zeměkouli: přes Moskvu, estonskou Narvu a Gdaňsk (o který tehdy znovuvytvořené Polsko a Německo vedli spor, který byl roku 1919 vyřešen vytvořením samostatného německo-polského gdaňského státu pod správou Společnosti národů - pozn. Tomáš Koloc). Ve vlaku ho někdo okradl o rusko-čínský slovník a díky přepočtové měnové šmelině v tehdejších nově vzniklých pobaltských republikách přišel o většinu peněz na cestu, o čemž obratem napsal povídku Matematická záhada. Domů dorazil 19. prosince 1920, v době, kdy na Kladně bylo po všem a začínaly procesy s kladenskými povstalci (později postižené v Zápotockého Rudé záři nad Kladnem).

 

Rozumím-li tomu dobře, jakmile došlo k upevnění moci, Sovětské Rusko (název Sovětský svaz byl zemi dán až po jejím konečném sjednocení 30. prosince 1922) a jeho Rudá armáda se Haška elegantně zbavily. Jak ho přijalo nově vzniklé Masarykovo Československo?

Jeho hluboce lidský génius zůstal v podstatě nepochopen na obou stranách. Zatímco v Rusku, kde se pár let po Haškově odchodu ujal moci Stalin, by podle mě Hašek – jako mnozí jiní jeho ražení – záhy přišel o život (podle svědectví jeho druhé ženy už na něj v Rudé armádě ‘sbírali materiály‘), doma se z komisaře, který uvnitř opravdu žil bojem o budoucí spravedlivější řád, stal ‘zrádcem‘, jehož ‚provinění‘ se jeho literární přátelé snažili zmírňovat vesměs hloupými články o tom, jak Hašek v Rusku sabotoval bolševické snahy. Z Alexandry Lvové zvané Šura, kterou si Hašek v Rusku vzal a přivezl si ji domů, ač nebyl rozveden se svou českou manželkou Jarmilou, zase udělali příbuznou prvního předsedy ruské bílé prozatímní vlády po pádu cara, knížete Lvova. Hašek ji podle jejich verze zachránil před bolševiky – zatímco někteří sovětští autoři, například Sergej Ozerov ve svém životopisném filmu Velká cesta, kde Jaroslava Haška ztvárnil Josef Abrhám, z ní potom na druhou stranu udělali pistolnici rudé revoluce. Přitom ve skutečnosti byla Šura sirotek po ševci z baškirské Ufy, kterou Hašek zachránil jen před nepředstavitelnou chudobou.

 

Brazilské vydání Osudů dobrého vojáka Švejka, Foto Tomáš Koloc

Vím, že je to těžká otázka, ale jak byste Jaroslava Haška charakterizoval vy? A jak ho charakterizovali další spisovatelé, jimiž se zabýváte?

Chápu to částečně jako návrat k vaší první otázce. Citátů je mnoho. Kupříkladu Bohumil Hrabal o Haškovi s obdivem řekl: „Hašek byl geniální proletář, zatímco já jsem pouze maloměšťan…“ Když se Haškovi těsně po návratu do vlasti dostaly do rukou noviny, kde ho jeho bývalý přítel Jaroslav Kolman Cassius charakterizoval jako „pitomce s baculatýma rukama“, napsal Hašek smutnou odpověď Dušička Jaroslava Haška vypravuje, ve které se píše: „V 35 letech měl jsem za sebou 18 let pilné, plodné práce. Do roku 1914 zaplavoval jsem svými satirami, humoreskami a povídkami všechny české časopisy. Měl jsem velký okruh čtenářstva. Vyplňoval jsem celá čísla humoristických časopisů tím způsobem, že jsem užíval nejrůznějších pseudonymů. Ale moji čtenáři mne v tom povětšinou poznali. Myslel jsem si tedy naivně, že jsem spisovatelem. Ale považovali mne spíše za opilce s baculatýma rukama.“ Na obrat geniální idiot, kterým ho označkoval Ivan Olbracht, Hašek v rozhovoru s mlynářem Josefem Kolářem naopak reagoval slovy: „Víš, Pepíčku, já nejsem geniální idiot, to se Olbracht mýlí. Já jsem jen obyčejný idiot.“

Všechno změnil úspěch prvního a jediného románu, který Hašek za svého života začal psát: Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války. Za to, že získal čas a klid ho napsat, musel Hašek zaplatit ztrátou pocitu platnosti, kterou získal v Rusku, ale doma ji nikdy nezažil. Skutečné mezinárodní slávy Švejka se Hašek za svého života nedočkal, ale úspěch jeho prvních sešitových vydání mu umožnil alespoň v posledních měsících žít hmotně zajištěný život. Ačkoli Švejka si ještě za Haškova života všimli a chválili ho Haškovi někdejší kolegové, autoři pražských německých deníků, když jeho vydavatel Adolf Synek hledal pro román překladatele do němčiny, všichni mu odřekli.

Jediná, která řekla ano, byla pražská německy píšící židovská autorka Margarette Reinerová, díky níž se do roka po vydání Švejka v jejím německém překladu o Švejkovi v superlativech vyjadřovali Bertolt Brecht (který později v britském exilu sepsal Švejkovy příhody za druhé světové války), Kurt Tucholsky – a Erwin Piscator z něho legendárním představením svého berlínského divadla udělal hit. I díky němu je Švejk (a tím i Hašek) s překlady do více než šedesáti jazyků dodnes nejpřekládanějším heslem české literatury. Ačkoli Švejk zaznamenal za první republiky několik divadelních i pět filmových adaptací, (z toho čtyři němé s Karlem Nollem, jehož podoba se stala Josefu Ladovi vzorem pro grafický úzus Švejkovy podoby) a jednu se Sašou Rašilovem, Švejk byl v adaptacích cenzurován a Hašek byl, na rozdíl od německy mluvících zemí, ve své vlasti považován za autora druhého řádu. Uznání nabyl až za víc než dvě desítky let po své smrti – po druhé světové válce.

Někteří dnešní komentátoři namítají, že Švejk je poněkud faustovské dílo: aby na něj Hašek získal materiál, musel se zaplést se zločinným bolševickým režimem. Jak to vnímáte vy?

Odpovím vám příhodou. Když bezprostředně po Haškově návratu do Československa v pražské hospodě U Knoflíčků proběhla debata mezi ‘rudým zrádcem‘ Haškem a obdivovaným legionářským generálem, spisovatelem Rudolfem Medkem, Medek Haška objal, ale řekl mu: „Kdybych tě, Jaroušku, jako legionářský velitel v Rusku potkal, dal bych tě zastřelit.“ Na to mu Hašek odpověděl: „Vidíš, Rudolfku, to já, kdybych tě v Rusku dostal do rukou, tak bych tě jako stranický tajemník 5. armády musel pustit – i kdyby mě za to zavřeli.“

 

Vložil: Tomáš Koloc

Svět Tomáše Koloce, HP, Jaroslav Hašek, Radko Pytlík, Dobrý voják Švejk,