První lásku jí ukradla Vítová, druhou tragická havárie. Osud ji pak donutil k zoufalému rozhodnutí. Tajnosti slavných
11.08.2021
Foto: Arko Film
Popisek: Světla Svozilová jako Helga Hyšková v dramatu režiséra Václava Bínovce z roku 1938 Druhé mládí
FOTO Jemná a půvabná brunetka byla mimořádně talentovaná herečka i komička, přesto neměla v silné prvorepublikové konkurenci šanci. Na rozdíl od zbožňovaných hvězd jí totiž chyběl sex appeal. Na rozdíl od nich se ale dočkala vlastní rodiny, i když i ji osud tu a tam tvrdě zkoušel.
Stala se především jednou z nejúspěšnějších divadelních hereček třicátých let minulého století, protože kromě hereckého nadání byla i úžasným komikem v sukních. Tenhle talent v ní odhalilo legendární duo Voskovec – Werich a některé své slavné hry jí dokonce pánové psali takzvaně na tělo. Přesto se možná leckomu její jméno ani nevybaví. V konkurenci nádherných filmových div prostě vždy zůstávala až tou druhou, na nedostatek příležitostí si ale stěžovat nemohla. A některé její postavy byly až paradoxní. Například v slavné komedii režiséra Marina Friče Mravnost nade vše ztvárnila roce 1937 v pouhých jednatřiceti letech matku hlavní hrdinky, přestože její představitelka Adina Mandlová byla jen o čtyři roky mladší.
S Vlastou Burianem v roce 1931 v nesmrtelné komedii To neznáte Hadimršku; foto Elektafilm
Otec, nebo otčím?
Říkala si Světla, do matriky narozených farnosti u sv. Jakuba v Brně ale byla zapsána jako Světluše. Narodila se 13. listopadu 1906 v Brně jako nemanželská dcera Julie Kubešové. Matka se až v roce 1921 provdala za Josefa Svozila, viceprezidenta Státního pozemkového úřadu, který se až 3. července 1928 přihlásil oficiálně k otcovství a požádal, aby byl zapsán do matriky. Zda byl otcem budoucí úspěšné herečky opravdu on, nebo někdo jiný, zůstává navždy zahaleno tajemstvím. Svozil byl původně římskokatolický kněz, na přelomu století ale z církve vystoupil a začal být politicky aktivní už za Rakousko-Uherska. Dokonce usedl i ve vídeňském parlamentu, po roce 1918 byl poslancem Revolučního národního shromáždění a působil jako novinář. Světla vyrůstala nejprve na pražských Vinohradech, později v luxusní čtvrti Břevnově. Studovat začala na klasickém osmiletém gymnáziu, po třech letech ale odjela na rok do dívčího penzionátu v německém Harzu. Jejího komediálního talentu si ale všimla žurnalistka Božena Hodačová, druhá manželka Svozilova přítele Stanislava Kostky Neumanna, a díky ní se Světla stala studentkou herectví a režie na pražské konzervatoři u Marie Laudové-Hořicové a Jaroslava Hurta.
Matka a dcera, které ve skutečnosti dělily jen čtyři roky – Světla Svozilová a Adina Mandlová v satirické komedii Martina Friče Mravnost nade vše; foto ČT
V+W jí psali na tělo
Hrát začala už během studií, přestože to bylo oficiálně zakázáno, především na malých divadelních scénách, ovlivněných francouzskou a ruskou avantgardou. Na podzim roku 1926 se stala členkou souboru avantgardního Uměleckého studia Vladimíra Gamzy, které ale z finančních důvodů přežilo pouze jedinou sezónu. Díky tomu si ale Světly všimli Jiří Voskovec a Jan Werich a nabídli jí angažmá ve svém Osvobozeném divadle. Zpočátku hrála v Honzlových realizacích Apollinaira, Golla, Nezvala a Hoffmeistera, později byla hlavní ženskou představitelkou v hrách Voskovce a Wericha. Projevila nevšední smysl pro komiku, mimořádnou schopnost karikatury a pamfletu, takže počínaje směšnou písařkou Josefkou ve Vest pocket revue a potrhlou Carmen v Smoking revue psali V+W své ženské postavy přímo pro ni. Určitou dobu byla dokonce Voskovcovou partnerkou. V roce 1930 pak přešla do Divadla Vlasty Buriana, což bylo pro její další kariéru klíčové rozhodnutí, protože právě Burian ji přivedl k filmu.
S Vlastou Burianem v roce 1941 v komedii režiséra Miroslava Cikána Provdám svou ženu; Slaviafilm
Žádaná, ale až druhá
V první polovině třicátých let dokonce přerušila divadelní kariéru, protože ji film zcela pohltil. Stala se jednou z nejžádanějších českých filmových komiček, přesto na ni ale zbývaly jen vedlejší role. Sexy krásky Baarová, Mandlová, Vítová či Gollová totiž byly obdařeny schopností strhnout veškerou pozornost na sebe, a tak i když Světla bezesporu patřila k nejkrásnějším herečkám doby, přece jen jí něco chybělo – sex appeal. Pomalu se začala vracet na jeviště, na podzim 1933 začala hostovat ve dvou představeních v Národním divadle a od roku 1935 začala hrát v Novém divadle. Současně dál intenzivně filmovala, nejúspěšnějším v tomto směru pro ni byl rok 1938, během nějž stanula před kamerou dokonce v osmi projektech. V té době už byla poprvé provdána za advokáta a šéfredaktora populárního časopisu Kinorevue Bedřicha Rádla, na počátku války se ale manželství rozpadlo a Rádl se vzápětí oženil s její krásnou konkurentkou Hanou Vítovou.
Zámožná vdova Kalousová a pan Bonifác Bonafides (Jindřich Plachta) v roce 1950, v báchorce se zpěvy a tanci Josefa Kajetána Tyla Jiříkovo vidění; foto Divadlo na Vinohradech
Plán s tragickým koncem
Podruhé se provdala za pražského stomatologa Františka Votrubu a s ním si konečně splnila i velké přání, o němž její úspěšnější a obletovanější kolegyně jenom marně snily – porodila mu syna a dceru. Konec rodinnému štěstí ale učinil rok 1948. Votruba se rozhodl, že se naučí létat, později se proslýchalo, že chtěl emigrovat a přelet přes hranice považoval za nejrychlejší. Jenže se něco zvrtlo a v říjnu 1948 zahynul při letecké havárii během jednoho z cvičných letů. Světla zůstala na péči o děti sama, navíc byla od roku 1940 členkou souboru Divadla na Vinohradech, které bylo po převratu přiděleno československé armádě, a tak ze zcela pragmatických důvodů vstoupila stejně jako řada kolegů do komunistické strany. Podle některých svědectví byla po smrti druhého manžela dlouhodobě nešťastná a měla pocit, že není herecky vytížená. Živila dvě děti a snaha získat dostatek práce vyústil až v nepříliš šťastné rozhodnutí, ze zoufalství předala syna na čas do péče dětského domova. „Nebyla ale zatrpklá a závistivá, jak se teď píše,“ dodala její dcera před časem v rozhovoru pro Český rozhlas.
V roce 1954 v satirické komedii o poměrech ve fiktivním maloměstě Nejlepší člověk; foto ČT
Kauza Štěpničková
Světlino jméno se stále dokola objevuje i v souvislosti s odsouzením Jiřiny Štěpničkové, pro niž měli kolegové z divadla žádat za pokus o emigraci trest smrti. V souvislosti s tím byla dokonce leckdy označována za fanatickou komunistku. Kdyby tomu ale tak opravdu bylo, sotva by na ni vojenská kontrarozvědka založila v červnu 1954 svazek pod krycím jménem Mána a sbírala o ní důvěrné informace. Tento svazek byl podle dostupných informací v dubnu 1980 zničen. V roce 1966 ji postihla další pohroma. Po vážné autonehodě musela podstoupit několik operací a následná léčba byla velmi náročná. Během této doby nevstala z lůžka a až do smrti pak výrazně kulhala. Ještě na nemocničním lůžku převzala titul zasloužilé umělkyně, po roce 1968 se ale její vztah k vládnoucí straně definitivně změnil. „Ač byla členkou strany, o komunistech se do té doby doma nijak zvlášť dobře nevyjadřovala. Po srpnu 1968 už z ní byla otevřená antikomunistka,“ dodala dcera.
S Milošem Kopeckým a Josefem Chvalinou v roce 1969 v komedii Milana Kundery Ptákovina, která byla vzápětí stažena z repertoáru všech divadel jako nevyhovující; foto Divadlo Na zábradlí-Jaromír Svoboda
Tohle se jí povedlo
V roce 1968 odešla oficiálně do důchodu a před kamerou stanula naposledy v roce 1970 coby poštmistrová v komedii Zdeňka Podskalského staršího Ďábelské líbánky. Premiéru měl ale film až několik měsíců po její smrti. Zemřela 25. února 1970 po pádu ze schodů v domě, ve kterém bydlela, a bulvární média s oblibou tvrdí, že ke stáru propadla závislosti na alkoholu a spadla v opilosti. Dcera, která byla na místě neštěstí jako první, to ale vidí úplně jinak. „Určitě nebyla abstinentkou, ale rozhodně ji nevodili domů opilou. V domě, kde bydlela, nesvítilo světlo. Schodiště bylo bez zábradlí, které se opravovalo, a matka měla v těch dnech nové ortopedické boty, v kterých se učila chodit. Potmě a bez zábradlí vyšla třináct schodů, na čtrnáctém zakopla a následoval smrtelný pád,“ prozradila v rozhovoru. „Světle se to povedlo,“ povzdychl si prý tenkrát ironicky kolega Jaromír Hanzlík. Zatímco v ten den všude vlály rudé vlajky, Divadlo na Vinohradech vyvěsilo černý prapor.
Vložil: Adina Janovská