Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

V neděli občas něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Čáslavskou vyměnil mexický prezident za uhlí, Zátopka řešil celý Západ. Jak Češi ‘kecali‘ do historie Olympijských her. Svět Tomáše Koloce

komentář 01.08.2021
Čáslavskou vyměnil mexický prezident za uhlí, Zátopka řešil celý Západ. Jak Češi ‘kecali‘ do historie Olympijských her. Svět Tomáše Koloce

Foto: CinemArt

Popisek: Věra Čáslavská, princezna Olympijských her, v dokumentu režisérky Olgy Sommerové Věra 68

VIDEO Olympijské hry v Tokiu jsou prvními v dějinách, které se odehrávají rok po roce, k němuž se oficiálně hlásí (2020). Dnes už olympiáda, tak jako ve starověku, není provázena všeobecným mírem a vítězové nejsou osvobozeni od daní a až nadosmrti živeni domovským státem, i když dnešní olympionici si taky přijdou na své. Pojďme si povědět neznámé či málo známé příběhy našich olympioniků, kteří v minulosti mezinárodní sportovní hry silně ovlivnili, ale velký prospěch z toho neměli. Často spíš naopak…

Olympijská pravidla podle Gutha-Jarkovského

Prvním českým olympionikem byl středoškolský učitel češtiny, francouzštiny a tělesné výchovy a známý propagátor bontonu Jiří Guth-Jarkovský (1861-1943), který krom jiného byl i vášnivý sportovec a spoluzakladatel Klubu českých turistů. Když se doslechl, že se v Paříži poprvé od antiky jedná o založení olympijských her, byl u toho a stal se jedním z dvanácti zakládajících členů Mezinárodního olympijského výboru, v němž byl každý delegát za svou zemi. Protože habsburská říše byla tehdy rozdělena na Rakousko (Předlitavsko) a Uhersko (Zalitavsko), očekávalo se, že Guth se ujme místa zakladatele rakouského olympijského výboru, Guth ale (dvacet let před Masarykem!) vysvětlil Západoevropanům, že na padesát národů východní Evropy žije z větší části pod jhem čtyř mnohonárodnostních říší (německé, rakouskouherské, ruské a turecké) a že by si zasloužily, aby budoucí olympijské týmy nebyly založeny na existujících státech, nýbrž na národech. Domů se tak 24 let před vznikem samostatného státu vrátil jako hlava nikoli rakouského, ale českého olympijského výboru, který ovšem císařské Rakousko formálně povolilo až v roce 1899, tři roky po prvních novodobých olympijských hrách v Aténách 1896. Kvůli tomu se prvních olympijských her neúčastnili Češi (respektive jen jediný Čech, funkcionář Guth-Jarkovský), ale ani Rakušané, kteří mezi zakladateli olympijského hnutí (na rozdíl od Maďarů) dosud neměli svého delegáta.

Členy Českého olympijského výboru byly i sportovní kluby německy mluvících občanů Zemí koruny české, a tak prvními dvěma sportovci, kteří získali medaile za ‘naše‘ na prvních olympijských hrách v Paříži 1900, byla příslušnice pražské německy mluvící židovské menšiny Hedwig Rosenbaumová (dvě bronzové za ženskou a smíšenou dvojhru v tenise) a Čech František Janda-Suk (stříbrná za hod diskem). Když se rakouskému olympijskému týmu podařilo konečně poslat na olympiádu svoji reprezentaci, patřil do ní na hrách 1904 v americkém Saint Louis také armádní prokurátor Markus Preminger (kterého ve filmu Rašín z roku 2018 ztvárnil Tomáš Töpfer), kde ovšem v disciplině vzpírání nevyhrál. Zda to mělo vliv na to, že se pak za první světové války (v době, kdy byl Český olympijský výbor zakázán) stal žalobcem proti ‘velezrádným‘ českým vlastencům Aloisi Rašínovi a Karlu Kramářovi, se můžeme jen dohadovat. (Každopádně jeho synové, rakouští a posléze američtí filmoví producenti a režiséři Otto a Ingo Premingerovi, to potom napravili svými kvalitními díly.) Jiří Guth-Jarkovský pak vedl Český a Československý olympijský výbor až do roku 1929 a současně byl až do své smrti v roce 1943 členem Mezinárodního olympijského výboru a v letech 1919-1923 i jeho generálním tajemníkem.

Náš nejuniverzálnější sportovec se pokusil zachránit Hanče i Vrbatu

Příkladem univerzálního sportovce i občana byl pražský Němec Emmerich Rath (1883-1962). Přestože byl od šestnácti let vegetarián, prosadil se v řadě sportů, atletice, plavání či rychlobruslení. Od roku 1905 vyhrál v Německu jedenáct chodeckých závodů na 50 kilometrů s 30 kilogramy vojenské výzbroje a v roce 1909 v této disciplíně vytvořil světový rekord 6 hodin 13 minut a rakouské i německé ministerstvo války kvůli tomu uvažovaly o zavedení bezmasé stravy pro vojsko. Stal se mistrem Českého království v běhu na lyžích na 5 kilometrů, jako první vylezl na skálu Žabák v Divoké Šárce a v roce 1912 vyhrál boxerské mistrovství Německa v těžké váze. Po vzniku Československa pravidelně vyhrával mistrovství kajakářů. Na olympiádě ještě za císařství startoval třikrát, vždy za Rakousko (1908 v Londýně a 1912 ve Stockholmu běžel maraton), na mistrovství Evropy v hokeji v roce 1914 ovšem nastoupil za Čechy a spoluzajistil jim zlatou medaili. Věnoval se také jízdě na bobech a jako vášnivý tramp i vyučený obchodník si ve Veletržním paláci otevřel obchod se sportovním trampským náčiním. Z výtěžku si v Lukách pod Medníkem založil velký trampský ranč se sportovištěm a mezi trampy si tím vysloužil přezdívku Šedivý vlk.

 

 

Byl to Rath, kdo během slavného lyžařského závodu v Krkonoších 24. března 1913 spatřil signální tyče Bohumila Hanče a vydal se pro pomoc. Hanč ale mezitím zemřel na selhání srdce a Václav Vrbata, který mu půjčil kabát a čepici, cestou zmrzl. Neštěstím Emmericha Ratha bylo, že byl Němec a podnikatel. Proto byl z příběhu, jak ho my Češi známe, škrtnut a zůstali v něm jen Hanč a Vrbata (autor František Kožík mu ale ve filmu o tragédii Synové hor z roku 1956 vyprosil alespoň malou roličku hajného). Protože se za druhé světové války nepřihlásil k říšskému občanství a ukrýval židovského uprchlíka Borise Efenberga, nebyl odsunut. Obchod s trampským zbožím mu byl ale po roce 1948 zabaven a za propagaci ‘amerického‘ trampingu skončil na rok ve vězení. I když sám nesoutěžil, byl zvyklý navštěvovat olympijské hry alespoň jako divák, a dopravovat se na ně sportovním způsobem (na LOH v Paříži jel 360 kilometrů po Seině na kajaku) a žádal československé úřady, aby mohl jet na olympiádu 1960 v Římě na kole. Za to byl umístěn do domova důchodců, odtud na krátkou dobu utekl a žil jako bezdomovec, podobně jako později přítel autorova otce Václav Kozák (1937-2004), který v Rathově disciplíně, veslování, získal v roce 1960 v Římě zlato. Oba se nakonec opět dostali do domova, kde zemřeli.

Čáslavskou vyměnil prezident za uhlí

Na téže olympiádě, kterou končilo naše poslední vyprávění, v Římě, získala v soutěži družstev svou první stříbrnou medaili Věra Čáslavská (1942-2016). Další získala na olympiádě, která se odehrávala poprvé v Tokiu, v roce 1964,k ní ještě další tři za přeskok, víceboj a kladinu. Její gymnastická dokonalost, spojená s roztomilým zjevem a skromností, způsobila první ‘čáslavské‘ šílenství. Japonsko se v roce 1964 stalo zemí Věry Čáslavské, na ulici se k ní vrhaly davy a japonské holčičky se začaly česat jako ona. Další olympiáda v roce 1968 byla poznamenána vraždou liberalizace jménem Pražské jaro pěti armádami v srpnu 1968. Čáslavská, která byla v depresi jako oba okupované národy, ale našla způsob, jak se z letargie dostat. Do Mexika jela se svatebními šaty, protože její snoubenec Josef Odložil (stříbrný medailista v běhu na 1500 metrů z Tokia) byl členem týmu našich běžců.

V říjnu 1968 bylo Československo světovým tématem dne a Čáslavská, která přijela už s pověstí z Tokia, získala v Mexiku dvě stříbrné a čtyři zlaté, se pro Mexičany stala čímsi jako princeznou. Zvlášť když se v katolickém Mexiku s Odložilem vzali v metropolitní katedrále Nanebevzetí Nejsvětější Panny Marie a jejich oddávajícím byl mexický arcibiskup Miranda (pražský arcibiskup Tomášek jí poděkoval za toto gesto věřícího v době, kdy svatba v kostele v ateistickém režimu stále ještě mohla znamenat ztrátu některých profesních možností).

 

 

Její problémy začaly tím, že při předávání cen v disciplíně kladina, v níž získala stříbrnou a sovětská reprezentantka Natalja Kučinská zlatou, při přebírání zlaté za prostná cvičení s Larisou Petrik během sovětské hymny nepozvedla hlavu k vlajce, vytahované na žerď, tak jak to žádá olympijský ceremoniál, ale sklopila hlavu. V době, která se vyznačovala mnohem tvrdšími protesty (maďarský tým vodního póla se po okupaci v roce 1956 se sovětskými soupeři tvrdě popral přímo při zápasu a černí olympijští vítězové z USA byli při ceremoniálu zvyklí pozvedat pravou pěst na znamení boje organizace Černých panterů za rasová práva) to byl česky jemný protest, který byl i politiky v dosud nezkrocené Praze provázen spíše sympatiemi, zvlášť když Čáslavská symbolicky rozdala své medaile politikům, kteří představovali Pražské jaro.

S postupující normalizací ji ale to, že neodvolala svůj podpis pod manifestem Pražského jara 2000 slov, stálo kariéru a skončila jako uklízečka ve sportovních objektech, kde byla dříve středem pozornosti. V Mexiku na svou princeznu ale nezapomněli. Protože na Fidelově socialistické Kubě byla koncem 70. let uhelná krize, sovětský vůdce Leonid Iljič Brežněv požádal prezidenta Spojených států mexických Josého Lópeze Portilla, aby si stanovil podmínky, za nichž by Kubě poskytl pomoc. López namísto navrhovaných jednání v Moskvě odjel v roce 1978 do Prahy a smlouvu o dodávce mexického uhlí skomírající Fidelově Kubě s prezidentem Husákem (za přítomnosti sovětských orgánů) vyměnil z ruky do ruky za pas, výjezdní a pracovní povolení v Mexiku pro Věru Čáslavskou, které zajistil místo trenérky mexických juniorských gymnastek, zatímco její manžel, v té době také v ČSSR zbavený místa, dostal místo trenéra juniorských běžkyň.

Po změně poměrů v roce 1989 si Čáslavskou do svého týmu vyžádal Václav Havel, a tak se nejen na Hradě (kde byl Guth-Jarkovský ceremoniářem), ale i v olympijském hnutí stala nástupkyní svého slavného předchůdce JGJ. V letech 1990-1992 zastávala funkci předsedkyně Československého olympijského výboru, a poté byla až do roku 1996 předsedkyní Českého olympijského výboru a členkou Mezinárodního olympijského výboru (1995-2001).

V podobné situaci jako Čáslavská byl za normalizace čtyřnásobný olympijský vítěz a pětinásobný medailista Emil Zátopek (1922-2000), jehož výhru v závodech na 5 i 10 km (nikomu před ním ani po něm se to už nepovedlo) na olympiádě v Helsinkách v roce 1952 probírali nejen brigádníci z Hrabalova-Menzelova filmu Skřivánci na niti, ale i v několika dílech i Hawkeye a další vojáci z amerického seriálu M.A.S.H. Sportovcova popularita byla celosvětová, a když se po okupaci v roce 1968 jako československý armádní důstojník na televizní kameru vyjádřil, že u nás jsou inteligentnější lidi, než v SSSR, a stejně jako Čáslavská neodvolal, dostal se do stejných podmínek jako řada dalších a pracoval jako studnař. Tehdy se skupina mezinárodních umělců domluvila a natočila o Zátopkovi britský film The Games (Hry, 1970), který napsal autor Žluté ponorky, romanopisec Erich Segal, režíroval režisér filmu Někdo to rád horké Michael Winner, píseň k němu napsal Elton John a roli Emila Zátopka (ve filmu nesoucího jméno Pavel Vendek) v něm ztvárnil Charles Aznavour. Film Zátopkovi ale v očích československého normalizačního režimu nepomohl, spíše naopak. Z tíživé situace se dostal, až když po letech ‘odvolal…

 

Rekordní čin Jarmily Kratochvílové

Na závěr tohoto textu chtěl autor poděkovat držitelce stříbrné medaile za běh na 400 metrů v Moskvě 1980, běžkyni Jarmile Kratochvílové (1951), která mimo jiné od roku 1983 dodnes (!) drží nejdelší ženský světový rekord (běh na 800 metrů). Rád by zavzpomínal na to, jak oba v 90. letech bydleli v jejím rodném Golčově Jeníkově, kudy v době, kdy trénovala vzdálenou neteř Miloše Formana Lídu Formanovou, denně jezdila ve Škodě Forman se svým podpisem do Čáslavi, kam autor chodil na gymnázium, a jak autor v den své maturity na čáslavském gymnáziu (kde rekordmanka kdysi také maturovala) zmeškal autobus, a tak si stopl světovou rekordmanku, která ho svezla, aby stihl složit dosud rekordní (protože českým MŠMT jedinou uznanou) ze svých kvalifikačních zkoušek…

 

Vložil: Tomáš Koloc

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace