Korektní herectví po česku: husity budou hrát Afroameričané, černého Othella nakrémovaný Donutil. Svět Tomáše Koloce
komentář
31.07.2021
Foto: BBC
Popisek: David Oyelowo v Bídnících Victora Huga. David Oyelowo představuje zarputilého policistu Javerta, který je podle Hugova románu jednoznačně bílé pleti. Ale unwhitewashing je rozjetý, musí se nahrazovat
Obsazování černých herců do rolí bílých postav je hitem dne – Markétu z Anjou, anglickou královnu z 15. století, v seriálu v Kruhu koruny a inspektora Javerta z Hugových Bídníků v současných dílech BBC hrají Britové nigerijského původu Sophie Okonedo a David Oyelowo. Jde o fenomén, kterému se říká ‘unwhitewashing‘, který má opačným extrémem vyrovnat dobu někdejšího ‘whitewashingu‘, kdy barevné role jiných ras v Hollywoodu představovali bílí herci…
O tom, že východní Evropa má vůči černé rase spíš než dluh postavení bratra, který je západní kulturou také dlouhodobě zneužíván, jsem v této rubrice už psal. Když jsem asi před deseti lety slyšel stesky slavného Policajta v Beverly Hills Eddieho Murphyho, že pro černého herce je v americkém filmu málo příležitostí, uvědomil jsem si, že úděl černošského herce v USA, kde je jen dvanáct procent Afroameričanů, a ve Velké Británii, kde jsou jich tři procenta, opravdu není lehký. Jako sociálně myslící člověk bych prosazoval řešení, které by vyplývalo z rozšíření spektra natáčených filmů z černé Afriky a Karibiku, jejichž chudoba a z ní vyplývající demografické krize nutně volají po hojném zpracovávání. Když jsem ale viděl první americký historický film s černými herci v rolích středověkých Evropanů a později se dočetl, že producentka, která produkuje příští bondovku, zvažuje do titulní role agenta 007 (který dle svého skotského autora Iana Fleminga byl po matce Švýcar a po otci Skot) Afroangličana Idrise Elbu, pochopil jsem, že řešení se bude ubírat poněkud jiným, mnohem méně osvětovým směrem…
V roce 1984 ještě tvůrci filmu Jak básníci přicházejí o iluze pojali účinkování černého aktéra v ryze bílé roli tak, že medik Venóš (Václav Svoboda) z černého Mirečka ve vzteku strhá slovácký kroj. Když jsme se v roce 1989 doslechli, že na festivalové scéně v britském Glyndebourne zpívá titulní Její pastorkyni černá americká operní pěvkyně Roberta Alexander, tolik nás to nešokovalo. Hlas je hlas a z Národního divadla jsme byli zvyklí na odkvetlé a obézní Jeníky a Mařenky, kteří také neodpovídali svým typům.
Vyrostl jsem v době, kdy věci byly předvídatelné. Vědělo se, co režim má rád a co rád nemá, na čem a na kom páchá bezpráví a čemu a komu pomáhá. Režim, ve kterém jsem vyrostl, se otevřeně definoval jako diktatura proletariátu, neměl rád Spojené státy americké a Velkou Británii, ale měl rád černochy, a pokud mělo být na oficiální českou scénu uvedeno cokoli z kultury americké, byl-li tvůrce černoch, bylo jasné, že to uvedeno bude. Byl to režim, který odmítl uspořádat koncert Johna Lennona v Praze, přestože ho hodlal odzpívat zadarmo, ale tentýž režim dokázal uspořádat stejně honosné turné pro jazzové hvězdy Louise Armstronga a Ellu Fitzgerald stejně jako pro americkou černošskou aktivistku Angelu Davis, která poukazovala na to, že v USA ještě v roce 1968 platily stejné segregační zákony, za které pak Spojené státy s pozvednutým ukazovákem kritizovaly Jihoafrickou republiku.
Nelson Mandela a Martin Luther King byli pro režim, ve kterém jsem vyrostl, stejnými hrdiny jako pro Václava Havla, ale rovnocenným hrdinou pro něj byl i černý egyptský prezident Anvar Sadat, který dopracoval misi svého předchůdce Násira, jenž znárodnil Suezský průplav a ve snaze o upevnění svrchovanosti arabských států na čas vyjednal sjednocení chudé pětimilionové Sýrie s bohatým třicetimilionovým Egyptem. Nejlidnatější univerzita východního bloku nesla jméno první hlavy nezávislého Konga Patrice Lumumby, kterého pro jeho levicovost nechala zavraždit belgická vláda, načež na jeho místo dosadila pravicového nacionalistu Mobutua, za jehož třicetileté vlády zemřelo přibližně tolik lidí, co za slavné hrůzovlády belgického krále Leopolda II. (počet obětí obou politiků se odhaduje na deset milionů). To se mimochodem stalo v roce 1961, kdy už Belgie čtyři roky byla zakládajícím členem a administrativním sídlem společných evropských orgánů…
Vyrostl jsem v době, kdy se (na rozdíl ode dneška, kdy kupříkladu u nás na Lékařské fakultě UK v Hradci Králové v anglicky vedených kruzích studují medicínu převážně děti bohatých Arabů, Peršanů, Indonésanů, Filipínců a konjunkturálních Číňanů) naše mezinárodní školství zaměřovalo na chudou černou Afriku a žlutou Asii. Díky tomu v současnosti máme nejen česky mluvícího prezidenta Mozambiku (vystudoval inženýrství na VUT v Brně) a krále Kambodže (absolvoval u nás celé vzdělání od 2. třídy ZŠ po absolutorium pražské HAMU v oboru balet), ale také česky a slovensky mluvící černé herce, zpěváky a moderátory.
V mládí mého otce (kromě legendární televizní hvězdy, jíž byl Indonésan Rony Marton) na plátně řádili jen černí Američané, jako Sidney Poitier s hlasem Eduarda Cupáka nebo Eddie Murphy, dabovaný Oldřichem Kaiserem. Za mě v 90. letech už zářily i africké hvězdy, jako byli Joseph Dielle (Mireček z Básníků), Paolo Nanque (učitel Jeremy z nováckého seriálu Nováci), novácký moderátor Martin Tankwey, Ibrahim Maiga (Vápno ze série Fontána pre Zuzanu), ale i zpěvačka Tonya Graves ze skupiny Monkey Business, která, jak milovníci jí i filmu vědí, se v Menzelově adaptaci románu Obsluhoval jsem anglického krále objevila jako bůh všech rastafariánů, etiopský císař Haile Selasie.
Černí herci s přízvukem v našich filmech a seriálech ovšem vždy hráli jen černé cizince. Ve stejné době se sice v našich médiích už začaly prosazovat české děti afrických studentů z doby socialismu, jako moderátor Rey Koranteng, psycholog Mark Dzirasa, zpěvák Ben Cristovao nebo modelka a aktivistka Lejla Abbasová, které mluvily bez přízvuku, čímž se v očích celého národa (až na pár primitivních žižkovských skinů) stali dokonalými Čechy, ale roli českého Jeníka (s výjimkou slovenského herce Fredyho Ayisiho, který si zazpíval pár jeho árií ve filmu Trhala fialky dynamitem) jim stejně nikdo nedal.
A právě tak (na rozdíl od případu překladů básní dvorní básnířky amerického prezidenta Joe Bidena Amandy Gorman, o které postupně přišli jejich překladatelé do nizozemštiny, španělštiny a katalánštiny, protože neměli černou pleť), nikdo nerevidoval rozhodnutí, že díla autorů černého původu Alexandra Dumase a A. S. Puškina přeložili do češtiny bílí čeští básníci, jako byli Jaroslav Vrchlický a Josef Hora. Možná i proto, že počet lidí černé pleti se v české populaci pohybuje v řádu promile, a z toho by bylo těžké vybrat kvalifikované překladatele…
Jan Werich (o němž se mimochodem málo ví, že když hrál na Broadwayi v Shakespearově Bouři, vyměnil na místě svého partnera Jiřího Voskovce za černého herce Canadu Lee) v roce 1968 v Horníčkových Hovorech H udělal vizionářské podobenství. Řekl, že se bojí možnosti, že se amerikanizující pop-kultura dostane k nám a porobí českou duši a kulturu. Vedle dnešních akčních filmů, prokládaných reklamami na půjčky a produkty, „které musíš mít hned“, a dekonstrukčních inscenací, v nichž Romeo a Julie přijíždějí na jeviště na segwayích, by, pravda, film o Andreji Babišovi v hlavní roli s Ibrahimem Maigou ještě nebyl takovou katastrofou.
Radši než je ponižovat hrbením se v rolích trapných bílých komerčních celebrit, bych ale černé herce obsadil do sebevědomých rolí velkých dramatických postav, které byly černé. Jen tak namátkou: Ibrahim Maiga by mohl hrát Shakespearova Othella, Ben Cristovao krále Baltazara ze Tří králů a Lejla Abbasová biblickou královnu ze Sáby. Je mi ale jasné, že to jsou zase jen sny. Nakonec i unwhitewashing dopadne stejně jako u nás vždycky všechno: česky a slovensky mluvící herci, ať už jsou černí, nebo bílí, utřou nos, bílého českého Jana Želivského v plánovaném anglicky mluvícím velkofilmu Petra Jákla Jan Žižka určitě ztvární nějaký anglicky mluvící černý herec, zatímco černého Othella si místo černého Slováka Ibrahima Maigy střihne Miroslav Donutil, jen u toho bude natřený krémem na boty…
Vložil: Tomáš Koloc