Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

V neděli občas něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Kolaborant, nebo odbojář? Významný muž válečného filmu prý musel zemřít, protože věděl příliš mnoho. Tajnosti slavných

30.07.2021
Kolaborant, nebo odbojář? Významný muž válečného filmu prý musel zemřít, protože věděl příliš mnoho. Tajnosti slavných

Foto: AB film

Popisek: Režisér, scenárista a herec Jan Sviták v komedii z roku 1932 Načeradec, král kibiců

Smysl pro dobrodružství mu rozhodně nechyběl, proplouval v protektorátních vodách a spoustu lidí zachránil. Navíc se netajil tím, že má důkazy, a byl si naprosto jistý, že se nemá čeho bát. Instinkt ho ale osudově zradil.

Během nacistické okupace se stal jedním z nejvlivnějších mužů české kinematografie. V jeho luxusním bytě si smetánka užívala na bujarých večírcích a nechyběli na nich ani nacisté. Zavřít dveře před nimi scenárista, režisér a tehdy už bývalý herec Jan Sviták ani nemohl, i kdyby stokrát chtěl. Byl totiž ředitelem filmových ateliérů a šéfem filmového klubu v Lucerně. Jedni říkali, že udával nacistům, jiní naopak, že spoustě lidí pomáhal. On sám si byl jistý, že se mu nemůže ani po válce nic stát. Měl přece svůj zápisník. Ten se pak ale záhadně a navždy ztratil.

Přežil svou smrt

Jan Evangelista Václav Sviták se narodil 27. prosince 1895 v Plzni. Jeho otec Václav pracoval jako úředník ve Škodovce, kde se stal později hlavním správcem. Jan odjakživa přímo překypoval energií, takže se věnoval sportu. Jeho dobrodružná povaha a romantická duše toužila po dobrodružství, a tak odešel z domova do chorvatské Puly, kde vystudoval námořní školu. Během první světové války sloužil urostlý a fyzicky velmi zdatný český námořník na rakousko-uherské pobřežní bitevní obrněné lodi Wien. Ta se už v září 1914 přesunula do Boky Kotorské, aby se zapojila do ostřelování černohorských pozic. Na přelomu října a listopadu 1917 se fronta posunula do italského vnitrozemí a Wien byla nasazena během rakousko-uhersko-německého pokusu o novou ofenzivu v bitvě na Piavě. A pak nastala osudná noc z 9. na 10. prosince 1917. Do zátoky Muggia v Terstu pronikly italské torpédové čluny. Dvě torpéda Wien zasáhla a na palubě vypukla panika. Během pouhých pěti minut se loď převrátila, 46 mužů zahynulo, dalších 17 bylo zraněno. Jan, který přežil, krátce nato obdržel Vyznamenání za statečnost, ani trošku ho ale nepotěšilo. Během hrůzostrašné noci viděl umírat kamarády a utrpěl psychické trauma, kterého se pak už nikdy nezbavil.

Divadelní putování

Brzy nabraly události rychlý spád. Blížil se konec války, byla vyhlášena samostatná Československá republika. A mladý český námořník, který prošel demobilizací, měl dobrodružství navždy po krk. Co ale dál? Rozhodl se, že zkusí štěstí u divadla. Urostlý, vysoký a pohledný muž byl přímo předurčen pro velké dramatické role, takže první angažmá získal poměrně snadno. Nabídl mu je ředitel divadelní společnosti Karel Šott, pod jehož křídly se etabloval coby milovník i jako představitel charakterních hrdinů. Odstartoval tím putování po českých divadelních scénách, představil se publiku Východočeského divadla Pardubice, pak v Olomouci i Ostravě, v éře Jaroslava Kvapila si několikrát zahrál i v pražském Vinohradském divadle a hostování mu nabídl í šéf činohry Národního divadla Karel Hugo Hilar. V sezóně 1926-27 Sviták ztvárnil postavu profesora Higginse v zřejmě nejslavnější komedii anglického dramatika irského původu George Bernarda Shawa Pygmalion, v sezóně 1929-30 pak alternoval s Hugo Haasem a Zdeňkem Štěpánkem v roli doktora Tomana ve hře zakladatele českého psychologického dramatu Jaroslava Hilberta Irena. Poté hrál i v bratislavském Slovenském národním divadle, s jehož souborem úspěšně hostoval i ve Vídni, a později působil jako herec a režisér v pražském Divadle Vlasty Buriana.

Legendární Burian

Do kinematografie poprvé zabrousil ještě v éře němého filmu, v roce 1928 ztvárnil plavčíka Tondu v komedii režiséra Přemysla Pražského Podskalák. O dva roky později si zahrál pasáka v slavné komedii podle stejnojmenné povídky Egona Erwina Kische Tonka Šibenice. Původně ji režisér Karel Anton natočil jako němý film, vzápětí ale přidal hned tři zvukové verze – českou, německou a francouzskou. Sviták natočil zhruba tři desítky filmů a naposledy stanul před kamerou v roce 1940 jako primář v melodramatu Václava Bínovce Píseň lásky. V roce 1933 se chopil napínavého románku francouzského spisovatele H. Macharda, který vyšel o několik let dříve a dostal v překladu název Vlkodlak. Podílel se na scénáři i režii a zrodilo se napínavé dobrodružství Štvaní lidé neboli Zatykač Z-48, které bylo natočeno ve francouzském přístavu Marseille a hlavní roli v něm ztvárnil Josef Rovenský, pod jehož vedením se pak Sviták začal věnovat i divadelní režii. Až do počátku čtyřicátých let ale souběžně působil jako filmový režisér. Jeho posledním a vrcholným ‘majstrštykem‘ se stala v roce 1941 nesmrtelná komedie s Vlastou Burianem Přednosta stanice.

Pan ředitel

V roce 1937 natáčel úplně první film v nově založených filmových ateliérech společnosti Fojafilm v pražských Radlicích, melodrama Srdce na kolejích, v němž po boku Otomara Korbeláře zazářila nádherná Jiřina Šejbalová. Vzápětí byl jmenován technickým ředitelem ateliérů Foja, takže svoji tvůrčí činnost postupně omezoval a počátkem čtyřicátých let ji definitivně ukončil. V barrandovské konkurenci sice ateliéry nemohly chrlit srovnatelnou produkci, přesto pod Svitákovým vedením obstojně prosperovaly a zrodily se v nich zhruba tři desítky filmů. Až do března roku 1942, kdy je pohltila německá společnost Prag-Film. V té době už se o Svitákovi začalo šuškat, že má k německým okupantům až nebezpečně blízko. Stal se totiž šéfem filmového klubu v pražské Lucerně, v němž se scházeli představitelé českého filmu, navazovali kontakty a domlouvali obchody. Říkalo se, že ho gestapo pověřilo tipováním odpůrců a nasazováním konfidentů, důkazy pro to ale nalezeny nebyly. Pamětníci naopak potvrdili, že ho lidé žádali o pomoc, když se dostali do maléru, a povedlo se mu jich hodně zachránit. Stál i v čele filmové ústředny Filmprüfstelle, která povolovala realizaci scénářů a distribuci filmů. Jinými slovy měla na starosti filmovou cenzuru a Sviták působil jako jakási spojka mezi českou a německou produkcí. Ke konci války ho Němci dokonce udělali šéfem dílny, v níž nasazení čeští herci lepili pro říši jakési tašky.

Na syna nezbyl čas

Poprvé se oženil v roce 1929 s Marií Černou, jeho druhou manželkou byla až do roku 1935 o dvanáct let mladší herečka Vilma Beranová, s níž měl syna Milana. Rozešli se ale jako přátelé a Vilma se pak provdala za reportéra Františka Kocourka. Po podvratné reportáži z přehlídky okupačních vojsk a dalších prohřešcích byl Kocourek poslán do koncentračního tábora Osvětim-Birkenau, kde v roce 1942 zahynul. Vilma skončila v Terezíně a její syn byl až do konce války v klášteře salesiánů, protože se mu otec mohl věnovat vzhledem ke svému pracovnímu vytížení jen příležitostně. Na konci války žil s bývalou herečkou slovenského Národního divadla Marií Paulovou v v luxusním bytě v budově Bellevue na dnešním Smetanově nábřeží. Konaly se v něm údajně opulentní večírky, kterých se účastnily nejvýznamnější tváře české kinematografie, a pan domácí, který zastával tak významné postavení, si stěží mohl dovolit neotevřít dveře i významným okupačním pohlavárům. Není divu, že dohady o jeho kolaboraci začaly narůstaly jako houby po dešti.

Poprava bez rozsudku

Přestože se konec války nezadržitelně blížil, Jan Sviták zůstal klidný. Nad prosbami svého otce, aby raději z Prahy odjel, prý jenom mávl rukou. Byl přesvědčen, že má dostatek důkazů, jistotu mu dodával tajemný zápisník. Co v něm bylo, není dodnes jasné. Možná informace o českých konfidentech gestapa, možná důkazy o tom, jak pomáhal odboji. A to se mu nakonec vymstilo. Zápisky údajně nejvíc zajímaly jeho náměstka z filmové ústředny, jenž vedl dvanáctičlennou skupinu revolučních gardistů, která 9. května 1945 vtrhla do Svitákova bytu. Každopádně něco opravdu hledali, protože byt převrátili naruby. Svitáka vytáhli z postele, pouze ve spodním prádle odvedli do Bartolomějské a do jeho bytu se vzápětí nastěhoval maršál Koněv. A ráno 10. května 1945 vystrčili Jana Svitáka v Bartolomějské před dveře, kde na něj už čekal rozvášněný dav. Rány a kopance na něj pršely ze všech stran, vlekli ho po ulici a nikdo se nepokusil zřejmě předem naplánovaný lynč zastavit. A pak u kostela sv. Martina ženský hlas, údajně herečky Ljuby Hermanové, vykřikl: „Toto je vrah Karla Hašlera!“ A kdosi hbitě přivedl mladičkého rudoarmějce, který Jana Svitáka zastřelil. Jeho tělo pak leželo na ulici ještě několik hodin, než se o hrůzné události dozvěděla Vilma a zavolala pohřební službu. A tajemný zápisník nikdy nebyl nalezen. Režisér Jan Sviták nejspíš musel zemřít, protože moc věděl.

 

Božoňka

Vložil: Adina Janovská

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace