‘Sudety‘ jako záminka nátlakové organizace se směšným jménem landsmanšaft. Versus osudy těch, co tam žili a žijí. Svět Tomáše Koloce
komentář
25.07.2021
.jpeg)
Foto: Hans Štembera
Popisek: Berndt Posselt, směšná postavička Sudetoněmeckého landsmanšaftu
Je před volbami, a tak se v českých médiích opět začíná objevovat ‘reprezentace‘ naší německé menšiny v zahraničí, takzvaný Sudetoněmecký landsmanšaft – letos už 71letý strašák československé a české politické scény. Povězme si, jak ke svému jménu přišel - a kdo to vlastně byli a jsou ‘sudetští Němci‘…
Kde se tu Němci vzali
Na přelomu letopočtu, kdy Slované ještě žili ve své východní pravlasti, žil na území dnešní České republiky germánský kmen Markomanů, který zde vytvořil takzvanou Marobudovu říši. Dle klasického dějepisu k nám přišli, poté co od nás odešel keltský kmen Bojů, který zde žil ve 4. – 2. století před Kristem a dal později mezinárodní jméno jak polovině našeho státu (Bohemia), tak jedné sousední zemi (Bavaria). Ať už to bylo tak, anebo má pravdu takzvaná autochtonní teorie (podle níž bylo obyvatelstvo naší země víceméně stále stejné, jen měnilo svůj jazyk podle rodu, který mu právě vládl), každopádně první Slované přišli na naše z větší části prázdné území okolo roku 500 po Kristu, a když přišli, podle národnostně zcela nestranného historika Petera Demetze (narozen 1922, jeho nacisty zavražděná maminka byla českého židovského původu a tatínek původem románský Ladin z Jižních Tyrol) území Slovanů nikdy nepřestalo být ‘probydleno‘ vesnicemi germánských Durynků, se kterými zdejší Slované žili v zásadě v míru.
Území posledních přemyslovských vládců sahalo až do pohraničních hor, které ale byly neobydlené, protože zdejší Slované neměli k horám přílišnou důvěru. Proto Přemyslovci, kteří si od začátku historie svého rodu brali německé manželky (už jsem v této rubrice psal, jak se Přemysl Otakar I. spojil s rodem dnešních britských králů, Wettiny, kteří notabene na prahu své existence sami možná mluvili polabskou slovanštinou) začali do hornatých (z toho vzniklo slovo skopčáci – název pro ty, kdo scházeli S KOPCŮ do měst nakupovat), a později i nížinných oblastí Čech a Moravy zvát osadníky ze západní Evropy: nejen z dnešního Německa a Rakouska, ale i z Itálie, ba i z Nizozemska (středočeské město Nymburk, tehdy Niewburg, bylo například založeno holandskými osadníky). Zatímco slovansky (česky) mluvícího obyvatelstva bylo na prahu našich dějin půl milionu osob, počet osadníků dle pramenů nepřesáhl čtyři tisíce. Do roku 1918 patřilo k Českým zemím i území Těšínského knížectví, kde existuje vesnice jménem Wymysoü, dodnes mluvící středověkou holandštinou (dnes patří k polské části Těšínska). To je ovšem rarita – jinak se jazyk osadníků v Českých zemích vyvíjel podle toho, zda sídlili blíž k Praze (pak začali mluvit česky) či blíž k severním, jižním a západním hranicím (tam začali mluvit německy). Tak vznikla dvojjazyčnost Českých zemí, která rozhodně nebyla neproblematická – řevnivost česky a německy mluvících obyvatel naší země je zachována v jejích nejstarších literárních památkách, jako je Alexandreida a Dalimilova kronika (13. – 14. století) a spisy Jana Husa (15. století). Jejich autoři získali své českojazyčné sebevědomí tím, že král a císař Karel IV. cílevědomě pěstoval češtinu, a po dobu své vlády z ní udělal dokonce jazyk své diplomacie. Tohle sebevědomí vydrželo češtině až do Bílé hory. Na konci třicetileté války vlastenečtí obyvatelé našich zemí o sobě sice často říkali „Já jsem Čech!“, ale říkali to už německy – česky už mluvili jen nevolníci na vesnicích.
Dobří Němci = tahouni českého obrození
Ke cti některých našich německy mluvících spoluobčanů je třeba říct, že stáli u zrodu chvíle, kdy se kormidlo vývoje otočilo zpět a čeština se začala vracet tam, kde byla na vrcholu svých dosavadních dějin za Karla IV. Ti, kteří patřili k prvním a nejdůležitějším českým obrozencům, Jindřich Fügner, Miroslav Tyrš, Karolína Světlá, Žofie Podlipská, Bohuslava Rajská-Čelakovská, Karel Klostermann, Teréza Nováková, se původně jmenovali Heinrich-Anton Fügner, Friedrich-Emanuel Tiersch, Johanna Roth, Sophia Roth, Antonia Reiss, Karl-Faustin Klostermann, Theresia Langhause – a byli to Němci jako poleno, kteří se česky naučili až z knih a od svých čeledínů a služek. Mohl za to v té době módní německý filozof Herder, ale i filozofové Lessing a Nietzsche, kteří pocházeli ze slovanské Lužice, nikdy nezapomněli na své kořeny a ve svých spisech (které mezi tehdejší inteligencí byly stejně populární, jako dnes spisy Giddense a Robertsona, propagující globalizaci…) psali o významné budoucnosti Slovanů a povinnosti obyvatel jejich zemí vzkřísit jejich lokální jazyky a kultury.
Kdy vznikly ‘Sudety‘ a ‘Sudeťáci‘
Je třeba říct, že své národní a jazykové obrozence měly v 19. století všechny slovanské národy: Slovinci, Chorvati, Srbové, Slováci, Poláci, Ukrajinci… Revoluční rok 1848, kdy luteránský kněz Ľudovít Štúr se svým vojskem dobrovolníků dobyl velkou část dnešního území Slovenska a zběhlý katolický bohoslovec Karel Havlíček Borovský svolal do Prahy první Slovanský sjezd, naplnil Němce a Maďary v pozdějším Rakousko-Uhersku hrůzou z toho, že se stali menšinou ve vlastní zemi, která je ovládaná místními Slovany, Italy a Rumuny. ‘Roduvěrní‘ Němci a Maďaři na to zareagovali jasně: maďarský revolucionář Lajos Kossuth (jehož otec se ještě psal Ladislav Košut a byl to slovenský vlastenecký právník) prohlásil, že v Uhrách žádné menšiny nejsou, a tajemník všeněmeckého Frankfurtského parlamentu, který prosazoval připojení regionů habsburské monarchie, kde se mluvilo německy, k německé říši, Franz Schuselka z Českých Budějovic (!), si poté, co mu František Palacký odepsal, že Češi nejsou Němci a k Německu se nepřipojí, začal lámat hlavu, jak své německy mluvící rodáky (kterým se tehdy říkalo Čechoněmci, zatímco česky mluvícím se říkalo Čechoslované) od Čechů odtrhnout.
Pojem ‘Čechy‘ a ‘Rakousko‘ byl pro německé nacionalisty z Rakousko-Uherska, hlásající spojení s Německem, tabu nejpozději od roku 1903, kdy německý novinář Franz Jesser ze Svitav ve svém článku vytvořil pro obyvatelstvo Českých zemí na západ od Plzně a na sever od Mělníka a Nového Jičína pojem ‘sudetští Němci‘, pro Rakušany ‘alpští Němci‘, a jeho skupina se v rakouskouherském parlamentu pokusila ‘Sudetsko‘ (Sudetenland) poprvé administrativně odtrhnout od Českého království. Druhý pokus se stal na konci první světové války, když vyhladovělí obyvatelé Šumavy, Krušných hor, Jeseníků a Beskyd požádali německého císaře, aby je anektoval a zajistil jim alespoň takové dodávky potravin, jaké jsou v sousedním Bavorsku, Sasku a Prusku.
Když TGM a legionáři (který byl z pohledu národnostně-uvědomělých českých Němců zrádce říše) vyhlásili Československou republiku, do níž zahrnuli i německy mluvící oblasti Čech a Moravy, založili Němci čtyři separatistické republiky (s hlavními městy v Liberci, Opavě, Znojmě a Českém Krumlově), které požádaly nově zřízenou Rakouskou republiku, aby je anektovala. Masaryk a Beneš na to reagovali dvojím způsobem: Masaryk poslal do ‘Sudet‘ legionáře, aby tam se zbraní v ruce udělali pořádek (a už nikdy nedovolil, aby místní německé obyvatelstvo řídilo tamní četnické stanice a pošty), a Beneš na Versailleské mírové konferenci na dotaz, kolik je u nás Němců a jak se s nimi hodláme vypořádat, řekl, že je jich 800 tisíc (byly jich tři miliony) a že pro ně ČSR zřídí samosprávné kantony, jaké mají francouzsky a italsky mluvící Švýcaři. Byla to nesplnitelná lež, umocněná tím, že v dobách krizí, které nastaly na počátku 20. let a ve 30. letech 20. století (přestože se zdejším Němcům dařilo líp, než ve strádajícím Německu), byly materiální pomocí logicky přednostně zásobovány česky mluvící kraje a na vyhladovělé Sudeťáky zbylo jen to, co zbylo.
Kvůli hladu v Německu se dostal k moci Adolf Hitler, kvůli hladu v Československu zase syn české matky Konrad Henlein. Další vývoj je známý: ‘sudetští Němci‘ se hned po ‘alpských Němcích‘ (v obou případech po plebiscitním hlasování, o jehož demokratičnosti se dá ovšem pochybovat) dobrovolně připojili k Hitlerově nacistické říši a začali v ní hrát důležitou roli. Hitler byl, jak známo, Rakušan z Horního Rakouska, nacistický kancléř Rakouska a pozdější protektor okupovaného Nizozemska Seyss-Inquart zase moravský Němec z Jihlavska. V aparátu německé správy nově zřízeného ‘Protektorátu Čechy a Morava‘ byli umístěni skoro výhradně nacističtí sudetští Němci. Jejich úkolem bylo nastolit režim jak řemen v oblasti našeho vnitrozemí, kam půl roku předtím, po kýženém připojení Sudet k Říši, uprchlo 230 tisíc ´sudetských´ Čechů, 20 tisíc ´sudetských´ Židů a 10 tisíc antifašistických Němců ze ´Sudet´. Mezi těmi nacistickými sice byly výjimky, které pomáhaly (jako byl Oskar Schindler z Brněnce, jehož legenda je ale poněkud nadsazená, nebo Wilhem Söhnel z Opavy, jenž po dobu protektorátu dostal na starosti český film, který v tomto krutém období pod jeho vedením natočil nejvlastenečtější díla), ale v drtivé většině šlo o lidi, kteří cílevědomě plnili rozkaz zastupujícího říšského protektora Čech a Moravy Reinharda Heydricha: „Všemi prostředky, tj. poněmčováním, vysídlováním i fyzickou likvidací, vytlačit Čechy z tohoto starého německého prostoru“.
Válka a odsun ze všech stran
Když během poválečného jednání v Postupimi padl konečný verdikt, že 15 milionů Němců ze zemí východní Evropy bude odsunuto do okupačních zón vlastního Německa, slovanské Československo, které během německé okupace ztratilo okolo 360 tisíc obyvatel, odchod tří milionů Němců přijalo vesměs radostně (i proto, že to znamenalo příchod osadnické doby a zlaté horečky zase pro ně). Z německých pramenů lze naopak vyčíst, že 180-200 tisíc ‘sudetských Němců‘, kteří zbytečně padli v Hitlerově válce, je zapomenuto – zatímco se stále vzpomíná ve jménu 25 tisíc obětí českého divokého odsunu.
Jako Čech z rodiny, která byla částečně německy mluvící a z druhé strany českožidovská, utrpení odsunutých Němců nesnižuji, ale nezapomínám kvůli němu ani na utrpení Němci ovládaných národů za nacismu, které poválečné hrůzy vyprovokovalo. Jedním z mých učitelů byl český Němec Walter Chyle, který byl v době internace v čs. sběrném táboře malý kluk a středoevropská atmosféra násilí z obou stran (v době, kdy byli někteří Němci vražděni československými revolučními gardami, organizace werwolfů, založená Henrichem Himmlerem, vraždila antifašistické Němce a československé osadníky na samotách, kteří se nemohli bránit) se mu tak znechutila, že když brzy po odsunu do Německa získal zletilost, odešel na celý zbývající život do Švédska.
Vím, že vyhnanci z Jablonce nad Nisou (německy Gablonz) si v 50. letech založili v Bavorsku město Neuglablonz, pro který dokonce z původního Jablonce zakoupili kašnu, vím o případu několika ‘českoněmeckých Palachů‘, vojáků, kteří se vrátili z fronty do rodných ‘Sudet‘, a když zjistili, že jejich rodina je neznámo kde, upálili se, ale i o případu svého milovaného autora, rodáka z Liberce, který si jako sedmnáctiletý změnil česky znějící jméno Otfried Syrowatka na Otfried Preussler a napsal svůj první nacistický román, zatímco o deset let později se ze zajateckých táborů v Tatarstánu vracel se znalostí východoslovanských jazyků a záměrem napsat antologii ruských a ukrajinských pohádek, přeložit do němčiny Ladova Kocoura Mikeše a psát pohádky z prostředí svého dětství v Lužických horách a Jeseníkách. Ačkoli jeho země ho nepřijala zpět (zbytek života prožil v Mnichově), všechny své plány splnil a dětství dětí mé generace ve své rodné české zemi obohatil o večerníčkové postavy Čarodějova učně, Malé čarodějnice a loupežníka Osoblahy.
Na druhé (naší) straně barikády podobně uvažoval český sociální pracovník Přemysl Pitter, který okamžitě po návratu ze spárů gestapa založil domovy pro německé a židovské děti, které ve válce ztratily své rodiče. A i dnes někteří lidé uvažují podobně: jako Rakušan Bernhard Riepl, který se po revoluci v roce 1989 přestěhoval do jihočeské Kaplice, kde se živí jako učitel angličtiny a pomáhá místnímu ekologickému hnutí a smíření odsunutých obyvatel s jejich starou vlastí, nebo Němec Joachim Dutschke se švýcarskou manželkou Agnes, který v téže době ve Fořtu u Vrchlabí koupil statek, v němž vychovávají své děti, které chodí do místní školy (u kterých při hovoru nepoznáte, že se jakkoli liší od svých českých spolužáků…).
Tolik jen nemnohé příklady za mnohé další, které dokazují, že dobrá vůle mezi Čechy a Němci existuje. I díky nim se po revoluci v roce 1989 mnozí slavní, kteří se doposud báli (například herci Otto Ševčík, Jindřich Narenta, Carmen Meyerová, Jiří Hálek, Jan Pohan, Antonie Hegerlíková, Helga Čočková, Magda a Emília Vášáryovy, Felix Holzmann, Michal Pavlata, Pavel Kikinčuk, Stanislava Bartošová, Zdeněk Maryška, Jaroslav Štercl, ba i Jiřina Bohdalová, zpěvačka Judita Čeřovská, kreslíř Vladimír Renčín nebo trenéři Alois a Evžen Hadamczikovi) poprvé přiznávají, že pocházejí ze smíšených německých rodin nebo z rodin antifašistů, kteří po odsunu směli zůstat.
Landsmanšaft k smíchu i k pláči
Landsmanšaft a podobné nátlakové politické organizace, to je ovšem věc zcela jiná. Mám dlouhodobý pocit, že jejich píár organizací dlouhodobě vytváří banda recesistů, inspirovaná filmem Jára Cimrman ležící, spící, počínaje už figurou svého předsedy Bernda Posselta, který s oblibou chodí v kalhotách s trachtem, a ačkoli jeho otec pocházel z Jablonce nad Nisou, on sám neumí slovo česky, přestože má kancelář v Praze.
Dokud měli naši Němci své nejvyšší orgány za druhé světové války v Londýně, vedl je sociální demokrat, jihočeský antifašista Wenzel Jaksch (který mluvil česky bez přízvuku, pocházel z téže českoněmecké rodiny jako český prezident Emil Hácha a komunistický politik Milouš Jakeš) a dobrá polovina členů jeho organizace byla židovského náboženství, zatímco „Heim ins Reich“ kupříkladu v letech 1968-1982 vedl landsmanšaft soukmenovec Walter Becher (1912-2005), člen rodiny výrobce karlovarské becherovky, od roku 1931 člen NSDAP a od roku 1938 redaktor novin Henleinovy strany Die Zeit pro oblasti umění, vědy a zábavy, kde se zasloužil zejména o to, aby to nejlepší z německy psané literatury na našem území (jmenovitě Kafka, Werfel, Brod, Urzidil, Eisner, do ČSR uprchlí bratři Mannové, zejména Thomas, nositel Nobelovy ceny) dostalo ‘správné‘ ideové hodnocení: „Židi, bolševici, plutokrati = spálit".
Nedávno jsem se vrátil z výletu po západočeských ‘Sudetech‘ a můj kamarád Michal, správce kostela svatého Mikuláše v Kašperských Horách a hřbitova kolem něj, s dojetím vzpomínal na drobné lidičky-rodáky, kteří se každoročně jezdí tiše podívat na rodný kostel a hroby blízkých, v kontrastu s tím, že Kašperské Hory byly maloměsto nejhůř prolezlé nacistickými pohlaváry z celých ‘Sudet‘. Zatímco Němci v jeho rodném Vimperku (německy Winterberg) Hitlerovi, obsazujícímu město v říjnu 1938, postavili na cestě zátarasy, Kašperáci (v originále Bergreichensteiner) ho nestačili vítat.
Pro čtenáře tohoto textu mám otázku – průzkum veřejného mínění: Slyšeli jste někdy o akci vimperských německých rebelů? Jistěže ne. Ti by totiž do landsmanšaftu, který vytváří veřejné mínění o našich Němcích, nikdy nevstoupili, pokud někdo z nich po zatčení vůbec přežil v koncentráku válku. Pro mě to svědčí o tom, že v naší osvícené střední Evropě se nic dobrého nedá dělat jinak než osobně, na koleně a zdola, protože „politika (jak pravil předseda JZD Zejvala ze Všech dobrých rodáků, filmu Vojtěcha Jasného, jemuž němečtí nacisté za války popravili otce) je sviňa!“
Vložil: Tomáš Koloc