Kde jiní končili, ona teprve začínala. Život ji naučil trpělivě na vše počkat. Tajnosti slavných
16.07.2021
Foto: NDM Ostrava
Popisek: Nina Divíšková v roce 1965, jako Dolores v představení ostravského Divadla Petra Bezruče Zmoudření Dona Quijota
FOTO / VIDEO „S takovým volem nechci mít nic společného,“ řekla si prý, když se setkala poprvé s mužem, s nímž prožila celý život. Léta ale musela všechno zvládnout sama. Dokonce dokázala postavit i dům.
Už si ani nevybavím, kdy to přesně bylo. Setkaly jsme se v divadelním klubu po představení, které zvládla perfektně, přestože už tehdy na ni doléhala zákeřná nemoc. Byla ale velmi unavená, a tak ji z jedné strany podpíral manžel Jan Kačer a z druhé dcera. Mluvila sice rozvážně, jako by si nejprve připravovala celé věty v duchu, spolupráce na rozhovoru ale byla přesto skvělá. Nina Divíšková byla jednou z mála hereček, které nedělaly z přibývajících let žádnou vědu. „Člověk je už klidnější. Všelicos víte, ale zase se vás už nikdo na nic neptá. Žádné zoufalství mě nepřepadá. Dlouho jsem učila a měla kolem sebe hromadu dorostu. A stále něco dělám,“ prohlásila tehdy bez špetky hořkosti.
V dramatizaci novely Jana Otčenáška Romeo, Julie a tma; foto NDM Ostrava
Snažila se nahradit syna
Narodila se 12. července v Brně, její otec Karel byl majitel autoškoly, automobilový závodník, letec, velký sportovec a potápěč, který položil základy našeho jeskynního potápění, sestoupil do propasti Macocha i Punkevních jeskyní. Matka Elmarita byla taneční pedagožka, měla rytmickou taneční školu pro děti a později působila v Národním divadle Brno jako choreografka. Sestra Tamara později působila jako kostýmní výtvarnice a je známou keramičkou. Na dětství vzpomínala Nina s láskou, především otec si z ní udělal svého miláčka. „Sestra Tamara byla krásná a já jsem byla takový blbec s ofinou. Tak mi jednou tatínek řekl: Koukni, Nino, ty nejsi hezká, ty musíš být bystrá,“ prohlásila. Tatínek si prý velmi přál syna, což mu osud nedopřál, takže ji vychovával jako chlapce. „Po mém narození byli všichni strašně zklamaní, dokonce mě dlouho ani nepojmenovali. Sestra mi říkala Nuna, a tak to potom už jen upravili na Nina.“
Nestyda:
Největší ztráta
Aby otec nelitoval, že syna nemá, mohla se doslova přetrhnout. „Jednou hodil na dno přehrady zlaté hodinky a zeptal se mě, jestli se pro ně potopím. Samozřejmě jsem se potopila a našla jsem je, i když mi přitom praskly oba ušní bubínky, protože byly ve velké hloubce.“ Není divu, že jeho smrt považovala za největší životní ránu. Zemřel totiž na leukémii doslova během několika dnů v pouhých čtyřiapadesáti letech a nestihl vidět ani jedno její představení. Přesto se mu s každou novinkou a úspěchem nezapomněla pochlubit. „To, že někdo zemřel, znamená pouze, že odešla jeho tělesná schránka. S otcem a už i s maminkou, která se dožila nádherných devadesáti tří let, si každý den povídám,“ přiznala. „Říkám jim, co se mi povedlo a že mohou být na mě hrdí, ale občas se přiznám i s věcmi, za které bych si pochvalu nezasloužila.“
Olga v inscenaci na motivy nedopsané hry Maxima Gorkého Uprostřed babího léta ve stepi zahoukal vlak; foto ČT
Rok marného čekání
Během okupace měl otec konflikt s jistým esesákem, po němž musela rodina uprchnout z Brna. Na Vysočině, v městysu zvaném Německé, který byl v roce 1948 přejmenován na Sněžné, naštěstí všichni v klidu přežili zbytek války. Kromě tance, k němuž ji vedla matka, začala Nina hrát divadlo s ochotníky a zpívala v pěveckém souboru. V roce 1952 odmaturovala na jedenáctiletce, touha po herectví byla ale silnější. „Já jsem vždycky chtěla být šašek,“ přiznala. Rodiče ji podporovali, a tak se přihlásila k přijímačkám na brněnskou JAMU a byla přijata. Už nástup do prvního ročníku se ale zkomplikoval. „Všem, které v Brně přijali, měsíc a půl po přijímačkách oznámili, že se první ročník neotvírá a že naše přihlášky přesunuli do Prahy. Tam ale už měli plno, a tak jsem rok studovala dějiny umění. V Brně se nakonec první ročník neotevřel další čtyři roky, takže jsem, i když nerada, šla studovat do Prahy.“
Narozeniny:
Jak potkala svého vola
Už v prvním ročníku si ji našla i osudová láska, o tři měsíce mladší Jan Kačer studoval režii. „Byla jsem nemocná, a tak jsem do prvního ročníku nastoupila později. Každému zvlášť jsem se představila a došla jsem až k chlapci, který seděl v rohu a něco si kreslil. Představila jsem se mu a on se na mě ani nepodíval. Tehdy jsem si řekla, že s takovým volem nechci mít nic společného, a takhle to dopadlo,“ zavzpomínala se smíchem v dokumentu České televize 13. komnata. Po absolutoriu v roce 1959 oba odešli do prvního angažmá v Ostravě, vzali se a brzy se jim narodily dcery Simona a Klára. „Otěhotněla jsem z lásky a uvědomovala jsem si, že mateřství je velká hodnota i pro herectví. I když jsem tenkrát ještě netušila, jak moc mě budou děti inspirovat, věděla jsem, že je to velká brána do úplně jiného světa. Žádná mimořádně dobrá role by mi to nikdy nevynahradila.“ Nejmladší dcera Adéla se narodila, až když obě starší už byly v pubertě, a nakonec jen ona vykročila v šlépějích svých rodičů a stala se herečkou. Nina ale byla přesvědčena, že to bylo hlavně proto, že nezažila těžké začátky svých rodičů.
Otýlie v mysteriózním dramatu Juraje Herze z roku 1972 Morgiana; foto Bonton Home Video
Deset let na všechno sama
Z ostravského angažmá totiž Nina s Janem odešli v roce 1965 do Prahy a s nimi i celá parta z vysoké školy. „Dostali jsme nabídku do Činoherního klubu, ale bylo to těžké. Neměli jsme kde bydlet, kolegové přespávali na žíněnce za oponou. Nakonec se nám horko těžko podařilo získat byt.“ Jenže spokojené časy dlouho netrvaly, protože Kačer nevyhovoval normalizačnímu vedení a musel z Činoherního klubu odejít. V roce 1976 se vrátil do Ostravy, rodina ale zůstala v Praze. A dalších deset let vydrželi být mnohem víc jeden bez druhého než spolu. „Všechny vazby byly zpřetrhány. Ptát se dcer, co bylo ve škole, nemělo smysl. Dívaly se na mě, jako proč se starám, když s nimi nikdy nejsem,“ povzdychl si Kačer. Nina se stala mámou-tátou, musela všechno zvládnout, dokonce sama dokázala postavit i dům. „Tenkrát si mého manžela kamarádi dobírali, že Kačer staví dům, ale vlastně netuší kde,“ dodala.
Příběhy obyčejného šílenství:
Krmte tu bestii!
Upřímně přiznávala, že nastaly i chvíle, kdy měla chuť poslat manžela kamsi, ale slovo rozvod u nich nepadlo nikdy. „U nás v rodině se nikdy nikdo nerozvedl… Otec měl nejlepšího kamaráda, architekta Kyselku, který jednou za ním přišel, že se rozvádí, a otec mamince řekl: S Mojmírem jsem skončil! A když se ho maminka zeptala proč, tak jí odpověděl, že opustil ženu a tři děti, a to se prostě nedělá.“ Její rodina je mimořádně semknutá, výrazně k tomu přispělo i téměř šedesátileté manželství s Janem. Léta krásná i náročná prožili spolu, i když někdy na dálku, a nepřestali se milovat. S přibývajícími roky Jan Kačer otevřeně přiznával, že svou ženu miluje stále víc. „Nina má dvě hesla z nějakých anket, v nichž kdysi psaly ženy, jak si udržet muže. Některé tam psaly o kouzlech a sexu, ale vyhrála to osmdesátiletá bába, která napsala: Krmte tu bestii. To se Nině moc líbilo a po letech to zase vyhrála žena, která napsala: Muži jsou zábavní, ani si jich nevšimnete. A mezi těmito dvěma hesly se pohybuje naše manželství,“ přiznal.
Paní Seinerová v dramatu režiséra Otakara Koska Takový slušný člověk; foto ČT
Třicet let stranou
Na obrazovce se objevila poprvé v roce 1961 v inscenaci svého manžela Všichni moji synové, před filmovou kamerou stanula poprvé až o pět let později jako pacientka v psychologickém dramatu Evalda Schorma Návrat ztraceného syna. Pak občas nějaká nabídka přišla, většinou ale zůstávala stranou pozornosti, dílem kvůli péči o rodinu a dílem vinou svého ‘nevhodného‘ třídního původu. Pětatřicet let ale rozdávala divákům radost nejen v Činoherním klubu, ale hostovala i v řadě dalších divadel. Její spolupráce s televizí a filmem se konečně rozjela až po změně režimu, takže v její filmografii najdeme více než 170 postav. K excelentním výkonům patřilo mimo jiné ztvárnění afektované matky hlavního hrdiny v hořké komedii Petra Zelenky Příběhy obyčejného šílenství, kterou si nejprve zahrála na jevišti, poté i před kamerou, a byla za ni nominována na Cenu Thálie i na Českého lva. Do paměti televizních diváků se zapsala jako zapšklá a závistivá Libuše Šmídová v seriálu Ulice, především však jako babička Běta v seriálu Vyprávěj. Takový malý generál, v podstatě ale moudrá duše, která každému ráda pomůže. Před filmovou kamerou stanula naposledy v roce 2016 v pokračování komedie Tomáše Svobody Manžel na hodinu.
Vyprávěj:
Když se chce…
…všechno jde. Nina Divíšková byla přesvědčená, že až na menší životní peripetie je vlastně zrozena pod šťastnou hvězdou. To nejlepší na ni počkalo až po odchodu z Činoherního klubu. „Odcházela jsem s přesvědčením, že odcházím do důchodu a budu pečovat o přibývající vnoučata. Prožívala jsem to nesmírně těžce. Když jsem byla sama, neustále jsem plakala, nespala jsem, pila jsem jenom vodu,“ přiznala. Nakonec ji ze smutku probralo zkoušení nové hry, po níž brzy následovala spousta dalších hereckých příležitostí. Neustále byla ochotná dál překračovat své hranice, přestože na ni dolehla zákeřná Alzheimerova choroba. Jedna z našich nejvýraznějších hereček a majitelka podmanivého hlubokého hlasu náhle odešla 21. června 2021. Zemřela nečekaně v kruhu svých nejbližších.
Vložil: Adina Janovská