Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jádro tvorby České televize není od ‘televizní revoluce‘ nestranné. Tady je příklad. Svět Tomáše Koloce

komentář 11.07.2021
Jádro tvorby České televize není od ‘televizní revoluce‘ nestranné. Tady je příklad. Svět Tomáše Koloce

Foto: Česká televize

Popisek: Budova České televize na Kavčích horách

Dočetl jsem se v médiích, že „nezávislost České televize je ohrožena“. Může za to prý jakási rada, která bere nezávislost jakýmsi manažerům. Nedá se říct, že by mi Československá televize (jejíž dějiny se ve svých pracích snažím mapovat), ba ani dnešní Česká televize byly lhostejné. Přes některá díla, která se ČT v posledních dvaceti letech povedla (jako jsou filmy Stříbrná vůně mrazu 2005, Rána z milosti, 2005 Kanadská noc, 2008, seriály Kosmo, 2016, a Božena, 2021, Most!, Rédl, či dvojdílný film Metanol, všechny 2018) ovšem vnímám, že jádro její tvorby nejpozději od ‘televizní revoluce‘ v roce 2000 není nestranné. Předmětem tohoto článku je jeden příklad za mnohé:

Reportáž ze série Reportéři ČT, která je demonstrativní ukázkou podbízení se a spoluvytváření dnešní ideologie, která aby převrátila znaménka dějin, dělá viníky ze zachránců. O co se jedná? Rodina Popperů v roce 1939 na poslední chvíli uprchla do Mexika a jejich vilu v pražské Bubenči zkonfiskovalo pražské gestapo. Po válce, v červnu 1945, prezident Edvard Beneš v neskutečném zmatku, kdy se denně vracely domů tisíce lidí a mnozí zase odcházeli, a nikdo nevěděl, kdo tu žije, kdo se vrací, a kdo z těch, kdo se vrátili, zase navždy odchází, udělal věc, která tehdy byla na běžném denním pořádku: protože v budovách zrušených prvorepublikových velvyslanectví po letech, kdy Praha nebyla hlavním městem svrchovaného státu, byly už úplně jiné organizace, věnoval bývalou vilu pražského gestapa, vilu rodiny, o níž nebyly zprávy, protože se dosud nevrátila z exilu, pro nové sovětské velvyslanectví. Rodina Popperových, která se z Mexika nikdy nevrátila, dnes vede soudní spor o náhradu, kterou prezident Beneš ve svém dekretu slíbil.

Potud je příběh v pořádku.

Co není v pořádku, je, co kolem toho vytváří tým pořadu Reportéři ČT. Kontaktuje prvního tajemníka velvyslanectví Ruské federace (která prostor zdědila po SSSR) a ptá se ho, zda se nestydí, že jeho stát vlastní onu vilu. Mluví o tom, že Rusové (samozřejmě ne Sověti, jak by bylo v letech 1945 - 91 bylo správně) používali vnitřní výbavu - aniž padne slovo o tom, že ji mezitím šest let používali němečtí gestapáci, kteří by snad ani šaty či židle používat nemuseli, protože gestapo mělo ve všech dodávkách přednost – zatímco Rudá armáda, která než se k nám vůbec dostala, ztratila 11 milionů členů a na našem území jich padlo 144 tisíc, měla jak známo chronicky vysoko do žlabu. Beneš je v reportáži dokonce nazván diktátorem. Proti tomu bych snad co do období válečného a poválečného ani neprotestoval – kdo jiný než diktátor by mohl ve válce navrátit Hitlerem uchvácenou zemi do rukou jejích přeživších obyvatel a po válce udržet vládu v zemi, po níž se ještě pohybovali werwolfové, banderovci i tisíce uprchlíků. (Kdyby byl diktátorem už před druhou světovou válkou a jako takový se postavil Hitlerovi, možná by ani žádná válka nebyla – ale tehdy byl ještě jediným demokratickým prezidentem ve Střední Evropě...)

Dobu, o které mluvíme, tedy léta třetí republiky 1945–47 historicky věrně popisuje film Toman (2018, režie Ondřej Trojan – jehož jedním z řadových koproducentů je také Česká televize, což mě mírně usmiřuje), který vypráví příběh, jak prezident Beneš s ministrem zahraničí Masarykem z iniciativy náměstka ministra vnitra Zdeňka Tomana tehdy učinili ČSR jedinou průchozí plochou, kde se Židé zachránění z německých táborů v Polsku, ale i ze sovětských gulagů na Sibiři (kam Stalin na přelomu 30. a 40. let uvrhl všechny občany evropských států, kteří před Hitlerem uprchli do SSSR bez jeho povolení – a to měli jen nejvyšší komunističtí straníci – a ty z uvězněných, co to v gulazích přežili, v roce 1941 propustil a udělal z nich rudoarmějce a legionáře čs. a polské zahraniční armády), a též navrátivší se polští a maďarští Židé, na které byly i po válce v Polsku a Maďarsku pořádány pogromy, mohli v oáze poválečného Československa v detenčních táborech vyléčit a najíst, a pak svobodně zůstat či odejít do americké zóny Německa a Rakouska a dál (většinou do USA nebo do vznikajícího Izraele). Využily toho statisíce včetně rodičů dnešního nejslavnějšího izraelského historika Šlomo Sanda anebo mojí izraelské kolegyně Rút Šek Jasur, a s největší pravděpodobností i předkové mého českého kolegy z Krajských listů.cz Štěpána Chába.

Reportáž ČT přitom dělá z Beneše téměř rasistu, a historik Toman Brod (kterého znám osobně z doby, kdy jsem byl redaktorem revue PROSTOR a pořadu Pamětníci na Českém rozhlase 6, a vážím si ho, ačkoli protibenešovské názory toho, k jehož vysvobození z koncentračního tábora Gros-Rossen přispěla i Benešova exilová práce a zahraniční armáda, někdy nechápu) vedle tvorby sousloví Beneš-diktátor připomíná, že i Židé navrátivší se z lágrů měli problémy, když se našlo, že se při sčítání lidu roku 1930 přihlásili k národnosti německé – přičemž pan doktor směšuje jazyk a národnost. Pravda je, že člověk, který se za první republiky přihlásil k národnosti židovské (která měla v parlamentu první republiky i svou vlastní Židovskou stranu, jejímž tajemníkem byl ve 30. letech Masarykův poválečný tajemník, spisovatel Viktor Fischl) a jako jazyk obcovací uvedl němčinu, po válce na československých úřadech žádný problém neměl. (Jiná věc byla, že měl s němčinou problém na ulici, což se ale dá pochopit – i předseda PEN klubu německých antifašistických spisovatelů v exilu, židovský rodák z Prahy H. G. Adler, když prováděl po Praze pozdějšího nositele Nobelovy ceny Eliase Canettiho, mluvil s místními raději česky. Uvědomělí čeští Židé s mateřským jazykem němčinou se ovšem začali často učit česky už v Terezíně a po válce ani sami německy mluvit nechtěli – takový příběh měla například ‘česká Anne Franková‘ Eva Roubíčková, kterou jsem také osobně znal a která svůj německy psaný deník z Terezína nechala po válce přeložit česky mluvícímu manželovi a do své smrti v roce 2013 už rodnou němčinou nepromluvila. Poté co Němci ze 105 tisíc předválečných českých Židů 20 tisíc vyhnali a 80 tisíc vybili, se to dá pochopit.)

V reportáži padla zmínka, že část rodiny Popperů, kteří vlastnili dnešní vilu ruského velvyslanectví, zahynula za války v Osvětimi. Kdyby přežili do 27. ledna 1945, osvobodila by je Rudá armáda, stejně jako se to stalo jiným Popperovým, rodině pozdějšího velkého českého spisovatele Oty Pavla – jehož tatínek Leo Popper-Pavel (kterého ve filmových adaptacích děl Oty Pavla hráli Karel Heřmánek a Vladimír Menšík) z radosti, že přežil, těsně po válce věnoval po válce celý svůj navrácený majetek státu – stejně jako to po návratu z exilu udělal režisér Jiří Weiss (který natočil například první film v hlavní roli s Janou Brejchovou Vlčí jáma), nebo můj strýček, Rudou armádou zachráněný vězeň koncentračního tábora Wulkow-Zossen, Pavel Weiss.

To vše se ale z dokumentu České televize nedozvíme. Ten totiž nebyl očividně natočen kvůli nárokům rodiny Popperovy z Mexika, ale jen proto, že v objektu, jehož se týká soudní spor, dnes leží ambasáda naším novým blokem (po mém soudu doktrinářsky) nenáviděného Ruska, a taky aby Edvard Beneš, autor nenáviděných dekretů (které ovšem jen potvrdily výstupy poválečných mezinárodních jednání v Postupimi), byl bez uvedení historických souvislostí zase jednou aspoň trochu očerněn. Tak očividně zní jedny z hlavních politických objednávek dnešní politické doktríny, kterou nejen mnozí reportéři a zpravodajci, ale i tvůrci historických pořadů v dnešní České televizi naplňují neméně vzorně, jako jejich předchůdci v 70. letech 20. století naplňovali usnesení 14. sjezdu Komunistické strany Československa.

 

Vložil: Tomáš Koloc

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace