Vlídná dáma ovládala muže, který velel celé armádě. Kvůli její lásce ale umírali nejbližší. Tajnosti slavných
07.07.2021
Foto: Česká televize
Popisek: Irena Svobodová, jediná první dáma, jejíž manžel nebyl profesionální politik
Láska k fešáckému legionáři jí připravila tak pestrý osud, že by vydal na seriál. Moudrá, vlídná a vyrovnaná dáma si dokázala se vším poradit v extrémní chudobě na Podkarpatské Rusi i na Pražském hradě.
Slečna z klášterní školy nikdy neprotestovala, že se už zase musí stěhovat, a všude dokázala vytvořit harmonický domov. Správná vojenská manželka si nepostěžovala, ani když šlo o život a ztratila své nejbližší. Vlídná, skromná a přátelská Irena Svobodová byla manželkou v pořadí sedmého československého prezidenta, který byl na Pražském hradě výjimkou. Jako jediný se totiž nikdy nestal profesionálním politikem, navždy zůstal vojákem.
Spousta práce i radosti
Narodila se jako Irena Stratilová 10. ledna 1901 v Cvrčovicích u Kroměříže do rodiny tamního mlynáře, který navíc vlastnil i pilu a statek. Tatínek měl velký smysl pro technický pokrok, už tenkrát měli doma dynamo, které zásobovalo celou usedlost elektřinou. K nejstarší Ireně postupně přibylo ještě šest sourozenců, čtyři sestry a dva bratři, a bylo samozřejmé, že na každého čekala vedle školy podle jejich možností i každodenní porce povinností. A práce na takovém majetku bylo vždy víc než dost. Ale také spousta radosti. Všichni byli nadšení muzikanti, každý hrál na nějaký hudební nástroj a Irena navíc velmi ráda a dobře zpívala. S politikou a problematikou vlastenectví přišla poprvé do kontaktu už během první světové války, kdy s matkou tajně nosila do lesa jídlo českým dezertérům z rakousko-uherské armády.
Elegán v uniformě
Svůj osud potkala na armádním plese v Kroměříži, když jí bylo dvaadvacet let. Zaujal ji elegantní fešák, o šest let starší kapitán Československé armády Ludvík Svoboda, který už měl tehdy za sebou osm let v uniformě. Na počátku války odmítl bojovat za rakousko-uherskou monarchii a nechal se zajmout Rusy. Později vstoupil do československých legií a z ruské fronty se vrátil jako válečný hrdina. Právě měl za sebou cestu po Transsibiřské magistrále a do vlasti se vrátil až jako jeden z posledních. „Původně si myslel, že se uživí v zemědělství, ale v roce 1921 došlo k pokusu o návrat Habsburků na maďarský trůn. Československá armáda mobilizovala a Ludvík Svoboda v nové službě pro československou armádu viděl, zřejmě s úlevou, svoji budoucnost,“ říká historik Pavel Kosatík. Vzali se po půlroční známosti 11. června 1923 na Velehradě.
Chudoba všude kolem
Krátce po svatbě se Ludvíkovi naskytla možnost převelení do Užhorodu na Podkarpatské Rusi, což znamenalo povýšení na štábního kapitána a vyšší plat. Nejvýchodnější výspa nové republiky prostě potřebovala zajistit školství, státní správu a samozřejmě i armádu. Na podmínky, které je v nejzaostalejší části země čekaly, ale fantazie nestačí. „Jedinými kusy nábytku byly postel, stolek a dvě židle. Obráceně postavené hrábě posloužily jako věšák. Obdivoval jsem svou ženu, jak statečně a vynalézavě se s těmito nesnázemi dovedla potýkat...,“ zavzpomínal Svoboda později ve své knize Cestami života. Irena se snažila ze všech sil pomáhat místním a manželé se stali členy Klubu českých turistů. Dne 15. května 1924 se jim narodil syn Miroslav a 4. prosince 1925 dcera, kterou Irena pojmenovala Zoe podle hrdinky svého oblíbeného románu J. N. Čirikova, který po revoluci v roce 1917 emigroval do Čech.
Hlava rodiny
V oblasti, kde žili, se hodně mluvilo maďarsky a Ludvík se rozhodl toho využít. V roce 1929 složil z maďarštiny státní zkoušku, díky níž byl o čtyři roky později převelen na vojenskou akademii do Hranic na Moravě. Irena jako správná manželka důstojníka nikdy neprotestovala a vlídný domov dokázala vytvořit prakticky kdekoli. Stala se moudrým krkem, který nenápadně ovládá hlavu rodiny. Nikdy nedělala mezi lidmi rozdíly a za první republiky volila komunisty, protože byla přesvědčená, že jedině oni si dokážou poradit s tak strašlivou bídou, jakou zažila na Podkarpatské Rusi. Ludvík se zaměřil především na syna, kterého prý vychovával velmi tvrdě jako vojáka, přestože ho bezmezně miloval. Vztah manželů prý byl mimořádně harmonický a vyvážený, což v důstojnických rodinách nebylo právě obvyklé.
Zhrzená manželka
Rodinnou idylu rozmetala na kousíčky německá okupace 15. března 1939. Ludvík s hodností podplukovníka byl demobilizován a dostal nabídku stát se vedoucím slavné octárny v Bzenci. Jenže nenastoupil, protože chtěl proti nacistům bojovat, a Irena ho v tom podporovala. „Kdybys neodešel a zůstal doma, musela bych se za tebe stydět,“ prohlásila prý tenkrát. V červnu přešel Svoboda ilegálně do Polska, Irena s dětmi zůstala v Kroměříži a zapojila se do odboje. Rodiny zatčených gestapem zásobovala potravinami a podílela se na organizaci útěků důstojníků do Polska. V roce 1941 navázala kontakt se skupinou čtyř parašutistů, vysazených ze SSSR, kteří byli poté zatčeni. Jeden z nich nevydržel mučení při výsleších a prozradil, že je Irena aktivní v odboji. Gestapo se od ní několikrát pokusilo získat informace o jejím muži, a tak zvolila taktiku zhrzené manželky. „Nevíme, kam odešel, nic o něm nevíme, rodina mu nikdy nepřirostla k srdci,“ opakovala prý stále dokola.
Na poslední chvíli
Nakonec proti ní gestapo shromáždilo dostatek důkazů, vatování od přátel ale přišlo včas. Irena s dcerou stihly z Kroměříže uprchnout a ukryly se u Svobodových vzdálených příbuzných v Novém Telečkově na Třebíčsku. Syn Miroslav ale takové štěstí neměl, v listopadu 1941 byl zatčen, ani brutální výslechové metody gestapa ho ale nepřiměly prozradit matčin a sestřin úkryt. V březnu 1942 byl v necelých osmnácti letech popraven v koncentračním táboře Mauthausen, kam byl poslán s poznámkou „návrat nežádoucí‘. Údajně byl zastřelen na útěku, když odmítl jít na ošetřovnu, kde měl dostat smrtící injekci. V stejném táboře byli popraveni Irenini bratři Jaroslav a Eduard a Ludvíkův synovec Jan Doležal. Ireninu matku Anežku nacisté zavraždili v Ravensbrücku a dalších patnáct členů obou rodin bylo tři roky vězněno v internačním táboře v moravských Svatobořicích. Na jaře 1943 hrozilo prozrazení úkrytu, takže se Irena se Zoe přesunuly do Džbánic u Moravského Krumlova, kde je až do osvobození ukrývala rodina tamního sedláka Černého.
Žena pana ministra
Několik dnů po německé kapitulaci se Irena konečně znovu setkala s manželem, který byl mezitím jmenován prezidentem Benešem ministrem národní obrany takzvané Košické vlády a vzápětí povýšen na divizního generála. Armádním generálem se stal 1. srpna 1945 a Irena se rychle začala učit novou roli. Ve vládě zůstal Svoboda i po únoru 1948 a vstoupil do KSČ, přesto upadl v nemilost mocných. V dubnu 1950 byl odvolán z funkce ministra národní obrany a stal se náměstkem předsedy vlády, v září 1951 mu byl nabídnut důchod z milosti, který odmítl. Dne 22. listopadu 1952 byl v souvislosti s procesem s Rudolfem Slánským zatčen a Irena se kvůli němu okamžitě vypravila k tehdejšímu předsedovi vlády Antonínu Zápotockému. Nakonec tahle životní kapitola skončila pro Svobodu jen několika týdny ve vazbě a v prosinci byl propuštěn. „Paradoxně mu pomohli sovětští soudruzi, kteří v něm zřejmě viděli člověka, který Sovětskému svazu pomohl v dávných válečných dobách,“ vysvětluje historik Pavel Kosatík.
Milá dáma na Hradě
Počátkem roku 1953 odešel Ludvík do řádného důchodu a manželé se přestěhovali do jeho rodné obce Hroznatín, kde pomáhali založit JZD. Od roku 1954 byl Svoboda velitelem vojenské akademie v Praze, o pět let později odešel do penze a psal ve Vojenském historickém ústavu paměti. Dne 30. března 1968 byl Ludvík Svoboda jako kompromisní kandidát, přijatelný pro komunistické reformátory i konzervativce, zvolen sedmým československým prezidentem a Irena se stala první dámou. Začala se starat o Pražský hrad, mimo jiné nechala některé místnosti znovu vybavit nábytkem z dob prezidenta Masaryka. Část prostor Hradu nechala zpřístupnit veřejnosti a zasloužila se také o otevření parku v Lánech. Hradní kuchyň přestala být zásobována zdarma, Svobodovi vše platili jako každá jiná domácnost. Irena byla vlídná, vše řešila v klidu a zaměstnanci ji měli rádi. Mimo jiné také prosadila projekt SOS dětských vesniček. V sedmdesátých letech byl Ludvík Svoboda už vážně nemocný, v roce 1975 musel abdikovat a až do smrti 20. září 1979 žil se svou ženou v Praze. Irena ho přežila pouze o deset měsíců. Zemřela 17. června 1980 a oba jsou pohřbeni v rodinné hrobce v Kroměříži.
Vložil: Adina Janovská