Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Voskovec byl připraven se v letadle podřezat, pokud by jej Američané donutili vrátit se do komunistického Československa. Svět Tomáše Koloce

komentář 04.07.2021
Voskovec byl připraven se v letadle podřezat, pokud by jej Američané donutili vrátit se do komunistického Československa. Svět Tomáše Koloce

Foto: Orion Production

Popisek: Jiří Voskovec ve filmu 12 rozhněvaných mužů, kde hrál i Martin Balsam a Henry Fonda. Film z roku 1956 získal 4 Oscary a 5 Zlatých globů

Tento čtvrtek uplynulo 40 let, co na trojmezí amerických států Kalifornie, Nevada a Nové Mexiko v oáze Pear Blossom (Hruškový Květ) v Mohavské poušti zemřel jeden z největších umělců meziválečné nejen české, ale i evropské avantgardy, herec, dramatik, překladatel, režisér a divadelní ředitel Jiří Voskovec - polovina slavné dvojice V + W. Tehdy už ovšem ve svém americkém pase měl napsáno George Voskovec (čti Voskovek)…

Ve včerejší první části naší vzpomínky jsme si vyprávěli o návštěvě Wericha a Ježka (bez Voskovce, který jako syn legionáře nebyl do SSSR vpuštěn) do Moskvy v rámci československé delegace, která byla výsledkem sbližování ČSR a SSSR v rámci obrany proti hitlerovskému Německu. Jeli tam spolu s dalšími kulturními pracovníky: mj. svým novinářským příznivcem Juliem Fučíkem a Jiřinou Štěpničkovou (kteří oba v budoucnu na komunistickou myšlenku doplatili: Fučík jako její stoupenec popravený Hitlerem, Štěpničková jako ta, kdo chtěla z jejího dosahu uprchnout). Po jejich návratu spustil pravicový tisk útoky na V+W+J, na což komici reagovali přejmenováním scény na Spoutané divadlo. Divadlo bylo tehdy na jedné straně terčem dennodenních útoků (jednou si divadlo najali pravičáci, kteří je vypískali, jindy zatímco na jevišti hráli slavnou scénu Krupp essen ve skladišti granátů, přímo v budově si v té době buňka henleinovců takové skladiště stejný kontraband ukryla), na druhou stranu divadlo navštívil sám TGM a Edvard Beneš si umělce pozval do Lán a zajímal se o jejich politické názory.

V+W se angažovali tím, že objížděli společné letní tábory českých a sudetoněmeckých dětí a během mobilizace Jiří Voskovec okamžitě narukoval na hranici. Jediný záznam z Osvobozeného divadla těsně před jeho zavřením se pak objevil ve filmu amerického režiséra Herberta Klina o Mnichově s názvem Krize. V+W byli v restauracích napadání henleinovci a vlajkaři a těsně po Mnichově, 9. listopadu 1938 (den před premiérou hry Hlava proti Mihuli, která přepracováním hry klasika rakouské komedie J. N. Nestroye chtěla naznačit, že slovanský a germánský humor je jen jeden) byla Voskovcovi odebrána divadelní koncese na Osvobozené divadlo. Na to, že mají být zatčeni (jako pokání?) dvojici telefonicky upozornil v lednu 1939 (tedy ještě před Hitlerem, ale za Druhé Československé republiky!) nejostřejší z cenzorů, kteří chodili do jejich divadla sledovat, zda V+W v představeních dodržují cenzurní škrty.

Voskovec s manželkou Madelaine a Jaroslavem Ježkem, kterého pro jistotu vzali s sebou, jel napřed, Werich odletěl den před plánovaným zatčením za dramatických okolností, kdy se jeho letadlo mělo pro špatnou viditelnost vrátit, ale Werich uprosil pilota, aby povel z letiště 'přeslechl'. Sešli se v Paříži a 20. ledna 1939, těsně po vylodění přišli poděkovat význačnému producentovi Paulu Kohnerovi (rodákovi z Teplic a agentovi Marlene Dietrich, Grety Garbo, Dolores del Río, Yula Brynnera, Maurice Chevaliera, Billyho Wildera, Liv Ullmannové, Henryho Fondy, Ericha von Stroheima, Ingmara Bergmana…), že jim svými smlouvami na film umožnil přesídlit do USA. Pozval je do restaurace na vrcholu tehdejší nejvyšší stavby světa, Empire State Buildingu, ale práci pro význačné evropské klauny, kteří ale neuměli anglicky, neměl - smlouva byla fiktivní. Na tom, že Kohner pro V+ W nemohl najít práci, se podepsala i nevůle amerických orgánů pomáhat dvojici – o které jim z nacistické Prahy přišla informace, že se jedná o Hitlerovy agenty (!). Ani největší evropské autority formátu bratří Mannů (které předtím naopak zachránilo Československo) pak americké aparátčíky nepřesvědčily, že se jedná o pomstu namířenou proti V+W…

V+W  a jejich rodiny začínaly v USA těžce, neměli ani na otop, a zimu přežívali v 'plné polní' (vzali si na sebe všechny své šaty), hráli své staré hry pro krajany v New Yorku, Clevelandu a Chicagu, ale bez velkého úspěchu - česká emigrace, přišlá do USA zejména na konci 19. století a vychovaná na operetách Rudolfa Frimla už moderním inscenacím a tématům jejich her nerozuměla. Jiří Voskovec vzpomínal na nejlepší obchod svého života, kdy koupil ojetý vůz Lincoln 1933, z jehož palubní desky vyšrouboval švýcarskou časomíru, kterou prodal za několikanásobek pořizovací ceny auta.

Nejjistější živobytí z celé skupiny měl zpočátku Jaroslav Ježek, který se stal monopolním učitelem hudby newyorských českých dětí (jako těžce nemocný ovšem zemřel už 1. 1. 1942 v New Yorku). Později se smůla prolomila za pomoci amerického herce Tonyho Krabera, která V+W naučil anglicky, a producentky Amy Douglass, která zprostředkovala představení V+W pro hvězdy Hollywoodu. Producent Hal Roach, objevitel Laurela a Hardyho a Harolda Lloyda si českou dvojici vyzkoušel, ale přišla mu příliš intelektuální, autor nejúspěšnějšího filmu všech dob Občana Kanea Orson Welles s nimi natočil zkušební film a prorokoval jim velkou budoucnost, nicméně byl sám v té době z produkční společnosti RKO vyhozen.

Ač byli sami v prekérní situaci, spustili V+W přes své slavné známé (Jan Masaryk tehdy s Jarmilou Novotnou pořádal koncerty, jejíž výtěžek byl věnován na vznik čs. exilové vlády v Londýně, Hugo Haas byl milencem superhvězdy Marlene Dietrich…) akci na záchranu výtvarníků a literátů Adolfa Hoffmeistera a Antonína Pelce, kteří na útěku před Hitlerem uvízli v okupované Francii. Díky mezinárodnímu tlaku a tomu že z větší části Němci neokupovaná, ale na Berlíně závislá Pétainova vichistická jižní Francie měla určitou míru nezávislosti (podobnou jako Slovenský štát) se uprchlíky standardní cestou přes francouzské Maroko (viz americký film Casablanca, založený na příběhu legendárního českého odbojáře Jana Smudka) a Martinik podařilo dostat do bezpečí v USA. Ne všichni měli takové štěstí. Existuje snímek, na němž V+W a Hugo Haas slaví v New Yorku Silvestr 1942. V té době byli všichni jejich příbuzní doma uvězněni v koncentračních táborech, odkud se nevrátil nikdo z Haasových a na následky věznění posléze zemřel i otec Jiřího Voskovce…

Po závěru války (během níž V+W získali první pevnou práci: v mezinárodním rozhlase Úřad pro válečné informace, později Hlas Ameriky, kde natočili 270 'Černých čtvrthodinek Voskovce a Wericha' pro čs. vysílání BBC a také si zkusili znalost angličtiny tím, že hráli ve slavné inscenaci Shakespearovy Bouře ve Philadelphii, Bostonu a nakonec i na Broadwayi) dorazil Werich domů už na podzim 1945. Voskovec až o rok později. Oficiální důvod byl, že se rozváděl a znovu ženil, ve skutečnosti se ale vracet nechtěl, udělal to jen kvůli Werichovi, aniž si znovuzažádal o čs. občanství - naopak nechal běžet nabytí občanství amerického. Ač byl (stejně jako Werich) oficiálně pozván Stalinovým osobním přítelem, čs. ministrem informací Václavem Kopeckým, snažil se jako překladatel a režisér tiše poválečné vlasti nabídnout americkou cestu: s Werichem přeložili a 'zčeštili' americké hry Divotvorný hrnec (s legendárním vodníkem Čochtanem, který byl v originále Ir) a Přišel na večeři a znovu uvedli svou poslední předválečnou hru Pěst na oko, kde na scéně stála Socha svobody, v níž se zpívalo 'Hej ty strejdo tam za velkou louží / co se půjčí, to se vrací / vrať nám civilizaci'.

Z poúnorové diktatury odešel na poslední chvíli v dubnu 1948, kdy si 'strana' ještě myslela, že ho předělá, a přítel, kterému svou akcí za války zachránil život, komunistický velvyslanec v Paříži Adolf Hoffmeister, mu u ministra zahraničí Clementise (slovenského komunisty, který byl rodem šlechtic a jehož za čtyři roky stalinisti popravili v procesu se Slánským) vyběhal povolení jet na výběrové řízení do UNESCO v Paříži - a hned se zase vrátit. (Velmi podobně byl později, v době normalizačního rozvratu pražského Činoherního klubu, do téže organizace uklizen jeho umělecký vedoucí Ladislav Smoček.) Výběrové řízení Voskovec udělal, nevrátil se a sloužil své kýžené americké vlasti tím, že se svou druhou ženou, americkou divadelnicí ruskožidovského původu Anne Gerlette v Paříži založil americké divadlo, kde ve volném čase pro francouzské publikum opět uváděl hry moderních amerických dramatiků.

Když ho z UNESCO na přelomu roku 1950 vyhodili za to, že jako kulturní referent dělá moc kultury, zatímco vyřizuje málo spisů (o což se zasloužil i čs. režim), odjel zpět do New Yorku - kde byl jako jedna z prvních oběti mccarhismu zatčen a poslán do detenční věznice na Ellis Islandu. Tehdejší antilevicová administrativa senátora McCarthyho na něj totiž opět měla udání, tentokrát že je 'předčasný antifašista', jak se tehdy říkalo tajným komunistům, kterým nedokázali členství ve straně. Po vší práci, kterou pro USA udělal v letech 1946 - 8 v ČSR a poté ve Francii... Opět se o to zasloužily orgány domovské diktatury, tentokrát ultralevé (které se Voskovcovi chtěly pomstít právě za to, že nebyl ve straně a nechtěl pomáhat stalinistickému režimu) spolu s 'užitečným idiotem', pravicovým literárním vědcem Bohdanem Chudobou, jenž V+W nenáviděl za jejich předválečnou tvorbu, která se zastávala chudoby.

Teprve až na odvolání, kdy se za čisté nekomunistické svědomí Jiřího Voskovce zaručili téměř všichni členové Rady svobodného Československa (což byla faktická druhá exilová vláda) v čele s Ferdinandem Peroutkou, ale třeba i americký dramatik a spisovatel Thornton Wilder, autor legendární hry Naše městečko, byl po roce za velkého zájmu amerického tisku propuštěn z věznice a vpuštěn do země (což pro něj byla vlastně záchrana života, protože v případě odmítnutí existovala varianta nucené deportace zpět do stalinistického Československa procesových let 1950 - 51, a Jiří Voskovec byl připraven se v letadle podřezat).

Onen velký mediální zájem se paradoxně stal zdrojem jeho skrovné celoamerické popularity. V roce, kdy po Stalinově smrti opadl i mccarthismus, byla o jeho věznění natočena i televizní inscenace Byl jsem obviněn (mimochodem ve stejné produkci a s částečně podobným realizačním týmem, jako později legendární seriál M. A. S. H.), v níž hrál Jiří Voskovec sám sebe jako vězně ignorantského systému, pro který cokoli, co se odehrává v jiné zemi a jiném jazyce, je vytěsněno, a člověk, který byl už jednou vyšetřován, musí znovu dokazovat svou činnost, která tehdy byla známá nejen celé Evropě, ale i americké kulturní a politické komunitě v ČSR a ve Francii. JV o této inscenaci (po níž konečně dostal americké občanství) řekl: Producent za ni dostal cenu. Já ne. Mně se to jenom stalo."

 

V + W se scházeli ve Vídni, foto ČT24

Jiří Voskovec se v USA postupem času etabloval jako známý, zejména divadelní herec. Byl specialista na Čechova a ruský klasický repertoár, což bylo vzhledem k ruským kořenům jeho rodiny logické. Jeho newyorský byt na adrese 39 ½ Washington Square South se stal proslulým svými večírky s východoevropským pohostinstvím a prošel jím každý, s kým Voskovec spolupracoval. Díky legendárnímu představení Hamleta v režii Brita litevského původu Sira Johna Gielguda v hlavní roli s Richardem Burtonem se Voskovec (který měl původně dostat roli Polonia, ale nakonec dostal roli šéfa družiny herců) sblížil s dvojicí Burton-Taylorová, Meryl Streepová se dala slyšet, že se slovanství polské ženy, kterou hrála ve filmu Sophiina volba, učila tím, že pozorovala Jiřího Voskovce…

Je zajímavě synchronní, že zatímco Voskovec za Čechovova Strýčka Váňu dostal divadelní cenu OBIE, Werich touž dobou dostal za svou roli v inscenaci Čechovovy povídky Slzy které svět nevidí Zlatou nymfu na festivalu v Cannes. JV se už nikdy nepodíval na Sochu svobody a odmítl k ní jet na výlet i se svými adoptivními dcerami. Soše svobody jsem se rok díval z vězení na zadek, a proto už ji nikdy nechci vidět!" Jeho kolegové Orson Welles a Charlie Chaplin byli ve svém pohledu ještě důslednější: poté, co je mccarthismus vyhnal do Evropy, už se nikdy nevrátili zpět. Jejich dnešním následovníkem je Roman Polański, kterého z Ameriky vyhnala ze stejných pozic vyhánějící metoo-legislativa...

Příběh o vypovídání umělců, kteří pracovali pro své země, jsou nejen příkladem ignorance velmocí, ale i osobním vzkazem nám, kteří se snažíme vyvíjet podobnou činnost, abychom za to, že propagujeme kulturu nějakého národa (ať už svého či jiného), nikdy nečekali vděk vlády jeho státu... Jiří Voskovec nicméně nezahořkl ani na jednu ze svých vlastí a stal se – krom toho, že byl neoficiálním agentem Jana Wericha na západě – i neoficiálním kulturním velvyslancem své staré vlasti v USA.

Každého velkého amerického tvůrce, s nímž se sblížil, vzal do Muzea moderního umění, kde se jako ukázka evropské avantgardy promítal československý film V+W Nebe na zemi. Vytvořil one man show představení ze Švejkovy budějovické anabáze Jaroslava Haška, kterou s velkým úspěchem uváděl na amerických univerzitách. Od jejího založení spolupracoval se Svobodnou Evropou, ale první rozhovor Čs. rozhlasu (později chartistovi a též slavnému emigrantovi v Londýně Karlu Kynclovi) udělil už po uvolnění poměrů v roce 1963 a mluvil v něm o své úloze překladatele filmu Vojtěcha Jasného Až přijde kocour do angličtiny pro americkou distrubuci.

Jakmile se v New Yorku začali objevovat první čeští tvůrci, jeho byt byl jejich útočištěm. Sblížil se s dramatikem Josefem Topolem (jehož hru Kočka na kolejích přeložil se svou třetí manželkou Christine McKeown do angličtiny a režíroval ji se v divadelním spolku svých studentů), skladatelem Jiřím Šlitrem a režisérem Jánem Kadárem a se svými známostmi mezi židovskými kulturními pracovníky v New Yorku i Hollywoodu měl lví podíl na proslavení filmu Obchod na korze a jeho Oscaru (prvním Oscaru pro československý film), jako celoživotní přítel Miloše Havla (který byl prvním zaměstnavatelem V+W, který je ještě před Vest Pocket Revue nakrátko udělal vedoucími svého kabaretu v Lucerně) ubytoval během jeho cesty do USA v roce 1968 Václava Havla, u tamního režiséra rumunského původu Andreie Șerbana se zaloužil, aby do jeho domovského divadle Lincoln Center for the Performing Arts byl po své emigraci přijat Jan Tříska, když s ním předtím probral jeho roli slovo od slova.

Spolu s tehdejším 1. tajemníkem velvyslanectví ČSSR při OSN Miroslavem Polreichem se zasloužil o záchranu života Jana Wericha, který během své krátké druhé emigrace po srpnu 1968 v New Yorku zkolaboval, a bylo třeba, aby velvyslanectví zaplatilo nemocnici 20.000 dolarů za jeho hospitalizaci. Z chystaných americko-československých projektů jako byla Válka s mloky režírovaná Jánem Kadárem, či film Jiřího Suchého o kabaretiéru Jonášovi, který měl být režírován Milošem Formanem, zbyl jen jeden jediný úspěch: Jan Werich na konci 50. let domluvil výjimku, podle níž Jiří Voskovec i jako emigrant mohl v komunistickém Československu na plátno (ve filmu 12 rozhněvaných mužů z roku 1957 ho nadaboval Václav Voska, jehož JV po válce režíroval v Národním divadle), mohl být uváděn jako autor her V+W a v roce 1965 mu zde dokonce vyšla kniha o čs. meziválečné avantgardě Klobouk ve křoví.

V hubených dobách, kdy by se mu hodil výtěžek z gigantického počtu jejích prodaných výtisků, však čs. administrativa nepovolila výplatu peněz za moře – a jeho úspěšný překlad Krále Ubu, kterého po celé Evropě hrálo Divadlo na zábradlí, šel na vrub jeho bratra Prokopa (který zůstal doma a vzal v těžkých letech překlad na sebe, aby hra kvůli překladateli-emigrantovi nebyla zakázána). Přestože udržoval vztahy s dcerami své sestry Olgy (Marie se dokonce stala chůvou jeho adoptivních dcer), tyto průvodní jevy rozděleného světa poškodily jeho vztah s bratrem Prokopem (1893 – 1977) a bohužel i se stejnojmenným synovcem (1942 - 2011), později básníkem ve francouzském exilu, který začínal jako kulisák divadla, inspirovaného poetikou V+W: Semaforu S+Š, jehož zaměstnancem pak byl i prasynovec JV Filip Voskovec.

Přesto v 'tučnějších letech' Jiří Voskovec přispíval zakázanému Janu Werichovi, který se nakonec opět vrátil do vlasti, na živobytí a pokud mohl, setkával se s ním ve Vídni v domě předválečného československého německy mluvícího ctitele Osvobozeného divadla, průmyslníka Herberta Turnauera. Jana Wericha přežil přesně o devět měsíců – bohužel mu nevyšel plán postarat se o Werichovu vnučku Zdenku, které se po vdově po Jaroslavu Ježkovi (a poslední lásce Jana Wericha) Františce-Frances Ježkové říkalo Fanča. Když Jiří Voskovec začal mluvit o tom, že „dědek, kterej se narodil na Sázavě, asi brzo natáhne - chce se mu zpátky do přírody“, jeho poslední manželka prodala jejich newyorský byt a pořídila venkovské sídlo hodinu rychlé jízdy od Hollywoodu, kde JV točil své poslední dílo - seriál Skag. Jiřímu Voskovcovi se tak splnil jeho chlapecký sen žít mezi indiány – bohužel jen na pár měsíců…  

V letech 2007–2008 péčí profesora Ladislava Matějky poprvé vyšla dostupná korespondence rodin Jiřího Voskovce a Jana Wericha, z níž některé úryvky ukazují Jiřího Voskovce v nezvyklém světle: jako nadčasového vizionáře, nijak nepodléhajícího ideologii 'amerického snu':

„Fašismus je passé ismus. Příští problémy budou jinde. Přelidnění. Nedostatek živin. Barevný nacionalismus. A nové choroby horší rakoviny… To je moje tajná soukromá teorie, kterou mi nikdo neuzná, snad jedině ty.“

(z dopisu Janu Werichovi z 2. února 1960)

„Mimochodem, to sis všim, jak skutečně skvostný je náš ex-president, pan jenerál Eisenhoven (člen to slavné komické dvojice Eisenhower und Adenauer?). Má po práci, je na odpočinku, a co víš? Vůbec nic nezměnil na své životosprávě. Jakoby byl stále presidentem, zachovává přesně tutéž pracovní schedule: šup do helikoptéry a na golf, a na koroptve, a na ryby, a pak ještě po pracovních hodinách zase na golf. A to vše se svými státnickými poradci: presidentem Coca-Coly a předsedou správní rady City Service Gasoline. Jeden se musí poklonit té důslednosti.“

(z dopisu Janu Werichovi z 3. února 1961)

„Zdeničko drahá, to je sice hezkej nápad, aby nám dali Guggenheimové či jiní nadacionáři – ale tyhlety granty dostávají zásadně neschopní vykukové. Včera jsme zrovna se byli s Chris podívat na Dantonovu smrt v novém divadle v Lincoln Center. Moderní divadlo, jak se nám o něm zdávalo, když jsme v Praze museli hrát po sklepeních. Opravdu neslýchaná nádhera, všechno automatický a přitom vkusný a krásný a drahý a elegantní. A uprostřed toho všeho je ensembl… hrajou jako kozy a drvoštěpové a křečovité žížaly, a narežírovaný je to jako od nějakýho zapomenutýho režiséra z Olomouce z roku 1924, a ten 'režižér‘ – jak jsem se dočet v programu – měl všecky možný Guggenheimy a Ford Foundations a bůhví co. A ten teď řídí to divadlo, z něhož loni vyhodili Eliu Kazana, když ještě měli prozatímní sál. A hra je blbě přeložená a špatně adaptovaná, nehledě k tomu, že to vždy byla hra blbá a troupelnatá. A guillotina seká neviditelné hlavy, a lid pařížský se motá ulicemi, tváře se revolučně, a Danton se vyslovuje tu Déntan, tu Dantén, tu Dontun… – a všechno to stojí nepopsatelný peníze… úplně za hovno… – a půjde to tak dál, protože to první vedení bylo vyštváno, a teď už se nikdo neodváží vyštvat to druhé – no a vidíte, a proto Jan a já nemůžeme dostat Guggenheimovy granty, protože nejsme prasata, a umíme, ale neumíme lézt do patřičných otvorů. To jen až budete (v ČSSR) votrávená zase, tak abyste věděla, že my tu máme taky plno příčin zoufat a klít. (A to je jenom kousek každodenních hnusů.)“

(z dopisu Zdeně Werichové z 2. listopadu 1965)

 

Vložil: Tomáš Koloc