Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jiřího Voskovce ani nepustili do Ruska. Dvojice W+V rozdávala kousavé špílce do všech světových stran. Svět Tomáše Koloce

komentář 03.07.2021
Jiřího Voskovce ani nepustili do Ruska. Dvojice W+V rozdávala kousavé špílce do všech světových stran. Svět Tomáše Koloce

Foto: ČT

Popisek: W+V. Stačí tato dvě písmena a většina lidí v naší republice ví, o koho jde

Tento čtvrtek to bylo 40 let, co na trojmezí amerických států Kalifornie, Nevada a Nové Mexiko v oáze Pear Blossom (Hruškový Květ) v Mohavské poušti, pojmenované po zde dosud žijícím indiánském kmeni Mohavů, zemřel jeden z největších umělců meziválečné nejen české, ale i evropské avantgardy, herec, dramatik, překladatel, režisér a divadelní ředitel Jiří Voskovec - polovina slavné dvojice V + W. Pojďme si při této příležitosti o něm povědět věci, které se obecně nevědí.

Stejně jako rodina Werichova byla původně rodinou osadníků, kteří přišli do Čech z Nizozemska, i původ Jiřího Voskovce byl silně mezinárodní až na rodinu jeho dědečka z matčiny strany Soběslava Hippolyta Pinkase, jehož rod byl naopak silně spjat s českými dějinami: jeho předkem byl slavný renesanční básník a piják Mikuláš Dačický z Heslova (1555 – 1626), kterého ve filmu Cech panen kutnohorských (1938) hraje Zdeněk Štěpánek. Sám dědeček Pinkas (1827 – 1901) byl malíř, profesor pražské AVU a osobní přítel Karla Havlíčka Borovského, jenž stál u zrodu plánu (který bohužel nakonec ztroskotal), dle něhož měl slavný vyhnanec nepozorovaně z internace v pohraničním tyrolském Brixenu emigrovat. Pinkas měl možnosti k tomu plán uskutečnit; jeho matka byla z dobře postaveného baronského rodu von Schauroth a Pinkas sám se oženil s Francouzkou z Champagne Adriene Denoncin, se kterou žil v Paříži (nebyl mimochodem v rodině první, už jeho dědeček si vzal Francouzsku, ovšem žijící v Praze) a Soběslavovy děti včetně dcery Jiřiny (1867 – 1929), Voskovcovy matky, až do návratu do Čech neuměly česky (JV vzpomínal, že matka si až do smrti pletla české slovo pomeranč s francouzským pomérance = tágo). Nakonec Pinkas ale zakotvil na milované Sázavě, kde koupil dům, v němž se nakonec narodil i jeho vnuk. Z druhé strany byl prapradědeček David Wachsmann (? – 1823) šlechtickým sekretářem z Pruska, který se počeštil až po příchodu do Čech (zřejmě se svým šlechtickým pánem), když si vzal Češku Josefu Hamplovou (? – 1824) z Náchoda. Jak příjmení Pinkas, tak Wachsmann jsou typicky židovská (což se proti Jiřímu Voskovcovi snažili zneužít nacisté), nicméně oba rody byly už řadu generací pokřtěné a asimilované, v obou větvích buď šlechtici, či zaměstnanci šlechty se silným českým vlasteneckým zaměřením. 

Výjimkami z profese byli nejen malíř Bedřich Wachsmann (Jiřího prastrýc) a architekt Alois Wachsmann (Jiřího bratranec), ale i Jiřího otec Vilém Wachsmann (1864 – 1945), syn osobního lékaře barona Karla z Althanu. Byl vojenským kapelníkem, který jako slavjanofil přijal pozvání ruského cara stát se dirigentem jeho 108. pěšího pluku ve Vilniusu. Následován svou ženou, rodačkou z Francie, se odstěhoval do Ruska, kde si změnil jméno na Vjačeslava (Václava) Genrykoviče (jeho otec se jmenoval Jindřich) a nechal se přepsat k pravoslaví. V Rusku se mu narodily i první dvě děti, syn Prokop (1893, v jehož jméně se kulturně synchronně s Ruskem objevovala tradice sázavského kláštera, který byl až do Karla IV. veden v cyrilometodějské pravoslavné liturgii), a dcera Olga (1895). Roku 1895 se mu podařilo stát se kapelníkem renomovaného kyrysnického pluku carevny Marie Fjodorovny v Gatčině u Petrohradu. Řídil orchestr hráčů na balalajku a dvaapadesátičlenný smyčcový orchestr, který získal velkou popularitu a podnikl řadu koncertních turné. V roce 1904, po 11 letech v Rusku se ze zdravotních důvodů s rodinou vrátil domů a stal se tajemníkem ruského konzulátu v Praze, nicméně nejmladší Jiří (1905 – 1981), který zemřel v USA, byl počat ještě v Rusku, čímž vlastně obsáhl celou budoucí historii mezinárodních antagonismů svého života.

S Janem Werichem se seznámil už na základní škole, a později, už za první světové války, spolu začali studovat gymnázium v Křemencově ulici v Praze. Krátce po začátku první světové války, v roce 1915, Jiří Voskovec ještě na výletě do hlavního města monarchie Vídně (kde se měl v budoucnu rozděleného světa potkávat se svým dvojníkem Werichem) stačil spatřit císařské a královské veličenstvo Františka Josefa I. Daleko důležitější však pro něj i pro Wericha bylo představení klaunů bratrů Fratellini z Cirkusu Medrano, kteří navazovali na ustálenou formu commedie dell´arte, v níž psali svá klasická díla Ital Goldoni a některá i Francouz Molière. Jiří měl zapotřebí přijít na jiné myšlenky; fakt, že chodil na hodiny náboženství na rozdíl od ostatních spolužáků k pravoslavnému knězi a že si jeho vlastenecký otec na začátku války se slovanskými mocnostmi Srbskem a Ruskem počeštil německé příjmení na Voskovec, vedly k tomu, že otec byl zatčen a v dobré společnosti českých vůdců Kramáře, Rašína a Alice Masarykové držen jako rukojmí císařského režimu, a po výměně za rakouského konzulárního úředníka, zadrženého v Rusku, poslán do Petrohradu (1915) a hned téhož roku si podal přihlášku do československé legie. Syn, jemuž se na škole pro jeho vyznání říkalo Rus, byl z této smutné doby zachráněn jen přátelstvím spolužáka, jemuž se pro jeho úzké oči říkalo Číňan… (Otázka je, jak by s těmito přezdívkami uspěli dnes…)    

 

Pozvánka zachycená Tomášem Kolocem v knihovně. Raritní kousek

Po založení republiky Československé se Voskovcova rodina jako rod starých vlastenců a průkopníků československých časů (Voskovec-otec se po návratu stal inspektorem vojenských hideb na Ministerstvu obrany ČSR) stala honorací: syn Jiří byl poslán na studie na gymnázium Lycée Carnot v Dijonu, kde stipendium pro československé studenty (které dodnes existuje) nedomluvil nikdo menší, než absolvent práv na místní univerzitě Edvard Beneš (dalšími žáky gymnázia, kde učili mj. architekt Gustave Eiffel nebo spisovatel Henry Miller, byli postupně herec Raoul Schránil, literární teoretik Václav Černý, populární ministr školství z 60. let a kandidát na prezidenta z roku 1968 Čestmír Císař nebo režisér Zdeněk Troška).

Jiří Voskovec díky svým francouzským studiím poznal svět (během prázdnin navštívil například francouzskou kolonii Tunis, odkud si přivezl celoživotní strach z islámu), ale navštěvoval i Paříž a její avantgardní scény jako  například divadlo Théâtre du Vieux-Colombier (Divadlo ve starém holubníku), kde se hrála díla vůdců světové avantgardy Apollinaira, Cocteaua, Artauda… JV si odtud přivezl archetypální hru 20. století o vulgárním despotickém politikovi Alfreda Jarryho Král Ubu, která byl souběžná s jeho poetikou, a kterou přeložil do češtiny s nepopiratelným autorským vkladem (byl to on, kdo pro české znění vytvořil novotvar Ubuova oblíbeného slova „hovnajs“, které později z jeviště vyslovovali Jan Libíček, Marián Labuda a Bohumil Klepl).

Když po návratu vstoupil do avantgardního spolu Devětsil, byl jeho překlad v roce 1925 jednou z prvních her divadelní scény spolku, Osvobozeného divadla (nazvaného podle spisu klasika ruské avantgardy Alexandra Jakovleviče Tairova) a hlavní roli Krále Ubu zde u nás poprvé pohostinsky ztvárnil dvacetiletý Jan Werich. Po tomto úspěchu se oba přátelé domluvili, že prorazí jako literáti, odjeli do Voskovcova rodného domu v Sázavě, a z dalekosáhlých plánů na to, že během týdne napíší sbírku povídek či román nakonec zbyla píseň Kupuju hrobku, prodávám hrobku (ztvárňující jejich oblíbený gymnaziální happening), která se nicméně stala základem Vest Pocket Revue = Revue z kapsičky u vesty. (Jejich první spolupráce ovšem byla novinářská: přispívali spolu do časopisu strany Voskovcova otce, národních socialistů, jménem Přerod! Už tehdy byla jejich spolupráce jasně rozdělená: Werich přinášel nápady a vtipy, Voskovec strukturu a poetiku.)

Na to, aby hru uvedlo Osvobozené divadlo, vedené tehdy už slavným režisérem Jiřím Frejkou, ovšem nebylo pomyšlení: ´scénografií´ se staly štafle, které představovaly Eiffelovu věž, kostýmy byly staré parádní uniformy Voskovcova otce z Ruska, povolení (které bylo za systému cenzury, jež byla v Československu zrušena až 26. června 1968) obstaral spolek bývalých československých studentů ve Francii, jehož byl Jiří Voskovec pokladníkem (díky čemuž byly uhrazeny i nutné výlohy) a prvními diváky byli členové onoho spolku - zahraniční studenti. Přátelé byli i herci prvního představení, často studenti konzervatoře, z nichž vedle pozdějších hvězd ansámblu V + W Světly Svozilové a Vlasty Petrovičové (pozdější manželky Vladimíra a matky Ondřeje Neffa) jedním, kdo přišel zaskakovat, byl i Jan Pivec (později titulní hrdina Werichova Falstaffa v Národním divadle), ale vypomáhal i student skladby na pražské konzervatoři, těžce nemocný a poloslepý Jaroslav Ježek, který už v divadle zůstal až do své smrti.

Úspěch hry Vest Pocket Revue, která si dělala legraci z hodnot tehdejší starší generace (bezduchého memorování latinských citátů, kultu národního obrození a Aloise Jiráska) byl obrovský a nutil dvojici, aby se spojila s Osvobozeným divadlem a zprofesionalizovala se. Bylo to záhodno, neboť už jména postav, které V + W ve hře ztvárnili, upomínala na to, s kým se oba chystali ženit: Werich se jmenoval Sempronius Houska podle té, která seděla v pokladně a vybírala vstupné, Zdeny Houskové, a Voskovec Publius Ruka podle své vyvolené Francouzky Simone Main (francouzsky Ruka), kvůli níž se Voskovec nechal vyhodit z Devětsilu (jehož členové měli zakázáno vystupovat v komerčních produkcích!), když se kvůli penězům na cestu za ní do Francie stal představitelem Ríši v první němé filmové verzi Mrštíkovy Pohádky máje (za co by dnes devětsiláci považovali dnešní komerci, nevím…) Nakonec se ale povedlo, syn hrdiny československého protirakouského odboje Voskovec dostal koncesi na provozování divadelního podniku a oba hlavní protagonisté se mohli oženit: Werich se svou vyvolenou, Voskovec (protože vyvolená ho odmítla) s její sestrou.   

 

 

Přelomem v tvorbě Osvobozeného divadla se stala hospodářská krize v roce 1929 a vzestup fašismu, který V + W, již trávili prázdniny v Itálii, poznali dříve, než se objevil v Německu. Jejich čistě avantgardní hry koketující s dadaismem se změnily v příběhy o středověké chudobě (Balada z hadrů) a jejím využívání fašisty (Rub a líc), později výhradně o fašistickém nebezpečí (Caesar, Kat a blázen, Osel a stín, Těžká Barbora). Fašisté začali Osvobozenému divadlu říkat židovské divadlo (jeho kapelníky byli pozdější oběti holocaustu Karel Ančerl a Robert Brock, V+W do něj angažovali emigrantku z Hitlerova Německa Lotte Gosslar) a proti jejich repertoáru začala protestovat velvyslanectví Německa (z představení Osel a stín museli V + W vyškrtnout scénu, kde se místo oslova hýkání ozve Hitlerův projev), ale i USA (V + W si dovolili napsat hru Sever proti jihu, která obrátila slavný příběh naruby: osvobozenecký sever byl vylíčen jako vojensko-průmyslový korporát, který útočí na zemědělský jih, kde jsou černí se svými pány už jedna ruka. Američtí diplomaté ovšem protestovali konkrétně proti scéně, kde hrdina severu generál-prezident Grant, který byl známý alkoholik, říká: „Ta whisky je dneska nějaká silná!“ verze, kterou V + W pořídili po cenzuře, vzbuzovala ještě větší salvy smíchu: opilý Grant říkal: „To mlíko je dneska nějaký silný!“). Proti filmu V + W Hej rup! protestoval pro změnu stalinský Sovětský svaz, neboť Voskovec a Werich v něm továrnu neznárodnili, ale utvořili z ní družstvo v majetku zaměstnanců a navíc tím, že hrkavý náklaďák, který z mléka během jízdy udělal máslo, pojmenovali Máslostroj, zparodovali gigantický stalinský korporát Dněprostroj.

Oč míň V + W milovali velmoci a ideologie, o to víc je milovali jejich diváci, a světová kulturní veřejnost: pražský rodák, nejslavnější evropský novinář své doby Egon Erwin Kisch je zpopularizoval v antifašistickém německy mluvícím světě, ve francouzsky mluvícím světě pomohly silné kontakty československé avantgardy s francouzskými básníky (klasik Guillaume Apollinaire věnoval svou nejznámější báseň Pásmo Praze a zakladatel dadaismu Tristan Tzara měl před svatbou s českou herčekou Natašou Gollovou); exteriéry filmů V + W se natáčely v pařížských studiích, mezi ruským exilem a světovými lingvisty udělal dvojici jméno ruský jazykovědec v čs. exilu Roman Jakobson, který napsal vědeckou práci o zvláštním lingvistickém pojetí jejich dialogů, sovětští umělci Vsevolod Mejerchold a Sergej Ejzenštejn je proslavili zase ve Stalinem ovládané staré vlasti, kam byli Werich s Ježkem (Voskovec jako syn důstojníka carské armády nebyl do SSSR vpuštěn) několikrát pozváni na turné - což oplatili drobou protislužbou, scénkou, v níž V + W vyvraceli zprávu francouzského komunistického spisovatele Andrého Gida, který v roce 1936 jako první v reportáži Návrat ze Sovětského svazu konstatoval, že Stalin vraždí ve velkém (oficiální hosté Werich s Ježkem samozřejmě nic takového mezi bankety vidět nemohli).

Další popularitu v SSSR dvojici přinesla skutečnost, že přes všechny jeho politické veletoče se celý život jako ke zdroji své poetiky hlásili k Vítězslavu Nezvalovi, kterého uznávali jako největšího českého básníka. Když v roce 2007 vyšla sbírka historických vyjádření ruských umělců k jeho osobě, stejný názor v ní kupodivu vyjádřili i ruské umělecké superhvězdy Vladimir Majakovskij, Boris Pasternak, Sergej Michalkov, Ilja Erenburg, Josif Brodskij, Anna Achmatovová, z nichž někteří se podobně vyjadřovali o Osvobozeném divadle jako o nejlepší české scéně.

Vítězslav Nezval měl na Osvobozené divadlo ještě jeden vliv: podle jeho křestního jména V + W vymysleli pseudonym Hany Vítové (ve skutečnosti Jany Laškové). Hvězdy, kterou spolu s dalšími hereckými hvězdami, jako byli Ljuba Hermanová, František Filipovský, Miloš Nedbal, Bohuš Záhorský, Jindřich Plachta, Václav Trégl, František Vnouček, choreograf Saša Machov či režisér Jindřich Honzl ´udělalo´ Osvobozené divadlo, než bylo v roce 1938 zakázáno a jeho ředitel skončil v americkém exilu, kde (po krátkém návratu do Evropy v letech 1946 – 50) žil a zemřel. Ale o tom si povíme až zítra v dokončení naší vzpomínky na amerického umělce jménem George Voskovec (čti Voskovek).

(Za pomoc s genealogickým rozměrem textu děkuji Zdeňku Hornerovi)

 

Vložil: Tomáš Koloc

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace