Místo rozvodu raději za mříže. Nedostižná první dáma zasvětila celý život jedinému muži. Tajnosti slavných
28.06.2021
Foto: Národní muzeum
Popisek: První dáma Hana Benešová s nezbytnou kožešinou kolem krku na oficiálním portrétu z roku 1936
Nejprve musela čelit ústrkům úředníků habsburského Rakousko-Uherska, poté hrozbám nacistického Německa a na sklonku života šikaně StB. Dokonalá dáma se stala módní ikonou a vzorem ženy, stojící po boku svého muže v čele našeho státu. (Pokračování z pátku 25. června)
Národ ji zbožňoval, na jejím pomyslném štítu se nenašel jediný černý puntík, jako by opravdu neměla sebemenší špatnou vlastnost. Manželka našeho druhého prezidenta Hana Benešová se stala za první republiky módní ikonou, srovnatelnou se zbožňovanými hvězdami stříbrného plátna, a vzorem první dámy, navždy nedostižným pro životní družky českých politiků současných i budoucích. Byla inteligentní a vzdělaná a absenci proporcí modelky mistrně nahrazovala dobrým vkusem a elegancí. Měla jen jediný handicap, který považovala za své osobní selhání – nedokázala manželovi porodit dítě.
Tak nám zabili Ferdinanda…
Po vypuknutí první světové války se Edvard Beneš zapojjl do odboje proti rakousko-uherské monarchii. Stal se hlavou Maffie, ústřední organizace českého odboje, a v září 1915 následoval Masaryka do exilu, o jeho činnosti ale vědělo až příliš mnoho lidí. Hanu chtěl před pomstou úřadů ochránit, takže jí nabídl rozvod, ale odmítla. Rakouská policie ale po jeho útěku odhalila zpravodajský kanál mezi Švýcarskem a pražskou Maffií a vyšetřování ji brzy zavedlo až k Haně. Byla zatčena, při výslechu se nakonec zhroutila a prozradila, kde jsou ukryty Masarykovy spisy. Z vojenské věznice ji propustili koncem března 1916 kvůli špatnému zdravotnímu stavu. V listopadu se ale konalo hlavní líčení, během nějž byla znovu zatčena přímo v soudní budově a převezena do vídeňské věznice. Pět měsíců prožila střídavě na samotce a v cele pro čtrnáct vězeňkyň, policii se přesto nepodařilo jí nic dokázat, takže nakonec byla definitivně propuštěna. Věznění jí ale způsobilo zdravotní potíže, z nichž se pak léčila několik let.
Pařížské dejà vu
V říjnu 1918 prožil Beneš obrovský triumf, stal se jedním z nejvýznamnějších politiků nového samostatného státu. Na Nový rok roku 1919 se manželé po více než tříletém odloučení konečně znovu setkali, opět jako kdysi, v Paříži, a Hana se ze dne na den stala manželkou ministra zahraničí. Byla přirozená, empatická a uměla jazyky, takže novou roli zvládla bez problémů. Po dlouhých letech marného snažení o potomka dokonce i otěhotněla, koncem roku ale potratila. Podstoupila všemožné kúry, léčila se doma i v zahraničí, přesto pak potratila ještě dvakrát. V pozici manželky významného politika považovala adopci za společensky nepřijatelnou, takže se nakonec smířila s osudem. Objektem její péče se stal synovec Jiří Vlček, později se zaměřila na zvelebování vily, kterou si manželé nechali v třicátých letech postavit v Sezimově Ústí.
Nedostižná první dáma
Edvardovým zvolením prezidentem v roce 1935 se v jejím životě příliš nezměnilo, významnou roli v podstatě zastávala už předtím, protože T. G. Masaryk byl od roku 1923 vdovcem a manželky premiérů se na veřejnosti příliš neobjevovaly. Vytvořila symbol dokonalé reprezentativní manželky, která je partnerovou důvěrnicí i osobní asistentkou. Stala se vzorem pro dámy ze střední a vyšší společnosti a módní ikonou doby. K ideální štíhlosti sice měla vždy daleko, takže se celý život trápila dietami, uměla ale zvolit vhodný střih, barvu i doplňky a působit vytříbenou elegancí. Její popularita ještě vzrostla po druhé světové válce, když se po šestiletém exilu vrátila s manželem do Československa. Její fotografie často zdobily titulní stránky časopisů, její jméno nesla řada různých institucí, promlouvala v rozhlase, pravidelně rozsvěcovala Vánoční strom republiky a v březnu 1946 se stala kmotrou prvního poválečného lidického dítěte. „Přestože na svém veřejném obrazu nijak cílevědomě nepracovala, stala se pro většinu Čechů skoro kultovní bytostí, ideální ženou bez kazu,“ napsal o ní historik a novinář Petr Zídek v knize Hana Benešová, neobyčejný příběh manželky druhého československého prezidenta, která vyšla v roce 2014.
Gottwald slib dodržel
Po převratu v únoru 1948 chtěl Beneš nejprve podat demisi, nakonec ale odjel s Hanou 27. února do Sezimova Ústí. Podle Zídka bylo jeho oficiální setrvání ve funkci prezidenta zřejmě součástí ústní dohody s Klementem Gottwaldem, že členové jeho rodiny nebudou novým režimem jakkoli pronásledováni. A Gottwald ji opravdu dodržel. Nakonec ale 7. června Beneš stejně demisi podal, především protože nesouhlasil s novu ústavou. V srpnu ale po záchvatu mrtvice ochrnul, nemohl ani mluvit a 3. září 1948 zemřel. Jeho vdově byl na základě rozhodnutí vlády přiznán důchod ve výši ministerského platu se všemi příplatky. Dostávala tudíž 260 tisíc korun ročně, a i po měnové reformě si až do konce života mohla dovolit řidiče, kuchařku a komornou. Edvardovou smrtí ale ztratila smysl života. „Schází mi zoufale. Neumím mít vlastní život,“ svěřila se o Vánocích 1948 v dopisu kamarádce ze studií.
Utajené odcházení
Podle novináře Pavla Kosatíka, autora knihy Manželky prezidentů: Deset žen z Hradu, byla před bytem na Loretánském náměstí zřízena služebna Veřejné bezpečnosti a StB Hanu sledovala až do konce života. A tak se zaměřila na péči o vilu a hrobku v Sezimově Ústí a žila v ústraní. Přesto na ni lidé nezapomněli a srocovali se kolem ní, kdekoli se objevila. Jediný rozhovor poskytla v květnu 1968 deníku Svobodné slovo a vyjádřila v něm radost nad tím, že se postoj společnosti k prvním dvěma prezidentům začíná konečně měnit. Zemřela 2. prosince 1974 ve svém bytě na Loretánském náměstí. O pět dnů později se v tichosti uskutečnilo poslední rozloučení jen pro rodinu a blízké přátele v strašnickém krematorium a stručné, nenápadné oznámení její smrti vyšlo v novinách až 9. prosince. Vilu v Sezimově Ústí sice odkázala táborskému muzeu, přesto ji převzal úřad vlády, a sloužila pak jako vládní rekreační objekt. „Byla ženou, která se dokázala velmi dobře vyrovnat s nelehkou rolí, již jí osud přisoudil,“ napsal o ní Petr Zídek. „Ženou politika, kterou měli lidé rádi, což dnes zní skoro nepochopitelně.“
Vložil: Adina Janovská